66 Ad 19/2025

Rubrum

č. j. 66 Ad 19/2025-25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: J. Š. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5 proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2025, čj. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 2 66 Ad 19/2025 I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2025, čj. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 5. 2025, čj. X, kterým byl žalobkyni podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přiznán od 1. 7. 2025 starobní důchod ve výši 17 705 Kč měsíčně. Procentní výměra starobního důchodu byla zvýšena za tři vychované děti, a sice za dvě vlastní děti a za sestru J. K. (dále též jako „sestra“), a to podle § 34a zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně však požadovala zvýšení procentní výměry starobního důchodu i za vychovaného bratra D. K. (dále jako „bratr“).

2. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke zdejšímu soudu. Žalobkyně uvádí, že nesouhlasí s vyměřenou výší starobního důchodu, neboť žalovaná neuznala zvýšení procentní výměry i za jejího bratra s odůvodněním, že do dovršení jeho zletilosti o něj nepečovala alespoň po dobu 5 let a nebyla tedy splněna podmínka pro nárok na zvýšení za vychované dítě. Žalobkyně tvrdí, že ani v jednom rozhodnutí nebylo zohledněno odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 11. 1985, čj. Nc 414/85-23 (dále jen „rozsudek okresního soudu“), ve kterém je uvedeno, že žalobkyně o bratra a sestru (dále též „sourozenci“) pečovala již několik let před nabytím právní moci předmětného rozsudku okresního soudu.

3. Žalobkyně uvádí, že se o své sourozence starala již od svých 17 let, kdy její matka onemocněla; po její smrti v roce 1981 se o ně starala výhradně sama, neboť se o ně jejich vlastní otec nestaral. Otec následně souhlasil se svěřením sourozenců do pěstounské péče žalobkyně. Na podporu svého tvrzení žalobkyně přiložila rozhodnutí Komise péče o rodinu a děti Okresního národního výboru v Příbrami o příspěvku na výživu dítěte ze dne 5. 12. 1983, Sp 36/77 (dále jen „rozhodnutí Komise ONV“), jímž byla otci sourozenců zastavena od 1. 12. 1983 výplata příspěvku na jejich výživu. Z tohoto rozhodnutí má být dle žalobkyně patrné, že se o bratra a sestru starala ona a že se odstěhovala se sourozenci do X Žalobkyně doplnila, že z důvodu péče o sourozence již v době nemoci jejich matky a později i po její smrti nastoupila po základní škole rovnou do zaměstnání namísto do učení či na studia, aby zajistila lepší finanční podmínky pro rodinu.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že do vydání rozsudku okresního soudu nebylo vydáno, resp. nebylo ve správním řízení zjištěno jiné rozhodnutí, kterým by byl bratr žalobkyni svěřen do péče nahrazující péči rodičů. Bratr byl podle žalované prokazatelně svěřen do péče žalobkyně až nabytím právní moci rozsudku okresního soudu, tj. od 7. 1. 1986, kdy mu již bylo 14 let a následná péče tudíž netrvala potřebných 5 let. Žalobkyně podle žalované neprokázala, že by bratr byl ve vztahu k ní dítětem ve smyslu § 20 zákona o důchodovém pojištění a že by již před rokem 1986 byly naplněny podmínky podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění.

II. Právní hodnocení krajského soudu

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 3 66 Ad 19/2025 (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

6. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 26. 1. 2026. Žalobkyně se z jednání telefonicky omluvila. Krajský soud provedl k důkazu rozhodnutí Komise ONV o příspěvku na výživu dítěte ze dne 5. 12. 1983, Sp 36/77, které žalobkyně poprvé přiložila až k žalobě.

7. Žaloba není důvodná.

8. Žalobkyně nesouhlasí s právním hodnocením věci ze strany správních orgánů, neboť se domnívá, že má nárok na zvýšení procentní výměry starobního důchodu za čtyři děti, tedy včetně jejího bratra. Žalovaná podle žalobkyně nepřihlédla k odůvodnění rozsudku okresního soudu, ve kterém se uvádí, že se o bratra a sestru starala již několik let před nabytím právní moci rozsudku okresního soudu o svěření sourozenců do její pěstounské péče.

9. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že o bratra pečovala od svých 17 let (rok 1981/1982) výhradně sama, doložila rozsudek okresního soudu ze dne 6. 11. 1985.

10. V soudním řízení předložila žalobkyně nový důkaz, a sice rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983 o zastavení výplaty příspěvku na výživu dítěte k rukám otce žalobkyně a jejích sourozenců, neboť bylo při kontrole zjištěno, že se o sourozence starala žalobkyně, která se s nimi odstěhovala do X.

11. Podle § 34a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 4 nebo podle § 31, se na žádost zvyšuje ode dne, od něhož se tento důchod přiznává, za každé dítě, které pojištěnec vychoval.

12. Podle § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění platí, že se dítě pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle odstavce 1 považuje za vychované, jsou-li splněny podmínky výchovy dítěte podle § 32 odst. 4; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečuje nebo pečoval muž.

13. Podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí, že je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. Pokud dítě zemřelo po dosažení 5 let věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečovala o dítě od jeho narození do jeho úmrtí; ustanovení vět první a druhé tím nejsou dotčena.

14. Výše citované ustanovení je nutné vykládat v souvislosti s § 20 zákona o důchodovém pojištění, který vymezuje pojem „dítě“ pro účely zákona o důchodovém pojištění.

15. Podle § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že se dítětem rozumí dítě vlastní, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 4 66 Ad 19/2025 16. Podle § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že se za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného opatření vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy.

17. Pro naplnění podmínky výchovy dítěte v případě, že se žena ujme péče o dítě po dosažení osmého roku jeho věku, je nutné, aby o dané dítě soustavně pečovala alespoň po dobu pěti let. Tato podmínka platí nejen pro dítě vlastní nebo osvojené, ale také pro dítě svěřené do péče nahrazující péči rodičů. Dítě musí být převzato do péče na základě některého ze způsobů předvídaných § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a to zcela zjevně s účinky vázanými na dané úkony. Rozhodné datum pro převzetí dítěte do péče je den účinnosti rozhodnutí příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013, čj. 3 Ads 134/2012-23, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016, čj. 6 Ads 112/2015-23, publ. pod č. 3424/2016 Sb. NSS).

18. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu a rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983 vyplývá, že se žalobkyně se svými sourozenci přestěhovala v roce 1983 do X. V rozsudku okresního soudu je dále uvedeno, že je o sourozence žalobkyní postaráno, žalobkyně k nim má velmi dobrý vztah a zajišťuje pro ně všechny potřeby. Žalobkyni byla národním výborem v X přidělena garsonka v Domě pečovatelské služby, aby mohla nastoupit do zaměstnání a nemusela denně s dětmi dojíždět. Dále se v uvedeném rozsudku uvádí, že otec žalobkyně a sourozenců vždy nadměrně pil a po úmrtí matky dětí výchovu nezajišťoval.

19. V projednávané věci není mezi stranami sporná skutečnost, že se žalobkyně o svého bratra, jehož výchova je předmětem řízení, fakticky starala již před vydáním rozsudku okresního soudu, neboť je tato skutečnost zřejmá i z odůvodnění předložených rozhodnutí. Krajský soud uvedené taktéž nezpochybňuje. Žalovaná faktickou péči žalobkyně o bratra před rokem 1986 nezpochybňovala; konstatovala však, že po právní stránce bratr nebyl žalobkyni svěřen do péče před 17. 1. 1986, resp. nebyl nikterak prokázán opak. Je zřejmé, že fakticky se žalobkyně o svého bratra starala minimálně od rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983, v němž se shrnuje fakt, že se žalobkyně s oběma sourozenci odstěhovala do X a že jejich otec se již o ně nestará. K faktickému stavu věci ovšem nelze přihlížet, neboť faktická péče o dítě je nedostačující pro naplnění zákonných podmínek. Tento závěr uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, čj. 3 Ads 307/2017-51, v němž konstatoval, že „podmínkou pro to, aby mohlo být dítě považováno za dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů, je existence odpovídajícího rozhodnutí příslušného orgánu, kterým byla taková péče z hlediska práva založena; v případě faktické péče o dítě do doby vydání takového rozhodnutí (respektive rozhodného data v něm uvedeného) tedy nelze dítě označit za převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů, což je ovšem předpokladem pro další úvahy ve smyslu § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění (zda je splněna podmínka doby jeho výchovy pro nárok na starobní důchod).“ K tomu, aby mohl být naplněn účel ustanovení § 32 Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 5 66 Ad 19/2025 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, tj. aby pro potřeby zákona o důchodovém pojištění mohla být uznána péče o dítě převzaté ženou do péče nahrazující péči rodičů, musí tomuto předcházet úkon spočívající v převzetí daného dítěte do péče za podmínek § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tj. na základě rozhodnutí příslušného orgánu.

20. Zásadní je tedy pro možné zvýšení procentní výměry starobního důchodu existence odpovídajícího rozhodnutí, které svědčí o převzetí dítěte do péče, kterým byla takováto péče založena. Je tedy rozhodný právní stav a nikoliv faktický. Takovým rozhodnutím je v dané věci rozsudek okresního soudu, kterým byl bratr svěřen do pěstounské péče žalobkyně. Ten nabyl právní moci dne 7. 1. 1986. Toto datum je rozhodujícím pro posouzení naplnění podmínek pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu žalobkyně. Bratrovi žalobkyně bylo v době nabytí právní moci rozsudku již více než 14 let a podmínka doby trvání péče do dosažení zletilosti (5 let) tak podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění není splněna.

21. S ohledem na shora citovanou judikaturu a dikci § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění tak nelze dovodit, že by mohla být splněna zákonná podmínka péče o dítě v délce trvání 5 let pouze faktickou péčí žalobkyně o svého bratra bez existence účinného rozhodnutí příslušného orgánu právně zakládajícího péči o tuto osobu přede dnem 26. 10. 1984 (dosažení věku 13. let bratra). Faktická osobní péče o dítě dostačující pro uznání výchovy svěřeného dítěte ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Uznání faktické péče o dítě by bylo v příkrém rozporu s jednoznačným zněním zákona.

22. Žalobkyně v posuzované věci nepředložila žádné další rozhodnutí příslušného orgánu, ze kterého by vyplývalo převzetí bratra do péče nahrazující péči rodičů dříve než před nabytím právní moci rozsudku okresního soudu. K prokázání péče o bratra nahrazující péči rodičů žalobkyně vyjma uvedeného rozsudku předložila pouze rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983, které ovšem nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Jeho předmětem totiž není rozhodnutí o svěření bratra do péče jiné osoby než jeho otce. Předmětem je zastavení příspěvku na výživu dětí, který byl vyplácen k rukám jejich otce. Pouze z odůvodnění se podává, že se otec o děti nestará, že se o ně stará žalobkyně a odstěhovala se s nimi do X. Toto rozhodnutí pouze potvrzuje fakticitu péče žalobkyně o bratra, nikoliv její právní založení.

23. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, čj. 6 Ads 105/2012-42, v němž na základě všech dokumentů, které žadatelka o starobní důchod předložila, dospěl k závěru, že v dané věci muselo existovat opatření soudu nebo rozhodnutí okresního národního výboru, na jehož základě došlo k převzetí dětí do péče nahrazující péči rodičů ze strany stěžovatelky. Tento závěr ovšem nelze v projednávané věci aplikovat, neboť taková skutečnost z dokumentů předložených žalobkyní nevyplývá a sama žalobkyně nenamítá a netvrdí, že existuje nějaké dřívější rozhodnutí o svěření bratra do její péče.

24. Řízení o stanovení starobního důchodu je řízením o žádosti. V žádosti o přiznání starobního důchodu je žadatel povinen uvést, zda žádá o zvýšení procentní výměry starobního důchodu z důvodu výchovy dítěte podle § 34a zákona o důchodovém pojištění a je v jeho zájmu označit důkazní prostředky k prokázání svého nároku. Žalobkyně byla povinna prokázat, že došlo k naplnění jednotlivých podmínek pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu i za jejího bratra. Na základě zjištěného skutkového stavu v projednávané věci Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 6 66 Ad 19/2025 ovšem nelze usuzovat, že zde existovalo nějaké dřívější rozhodnutí o svěření bratra do její péče. Ačkoliv z obsahu obou přiložených dokumentů je zřejmé, že se žalobkyně o svého bratra fakticky starala již dříve, nelze přiznat zvýšení procentní výměry starobního důchodu pouze na základě této fakticity. Znění zákona jednoznačně stojí na podmínce existence rozhodnutí příslušného orgánu, a pokud takové rozhodnutí neexistuje, resp. nebylo žalobkyní ani tvrzeno ani předloženo, nelze uznat faktickou péči o dítě. Jakkoliv lze vnímat nastavená zákonná pravidla v tomto případě jako tvrdá, nelze je vyložit jinak, než jak bylo uvedeno shora.

25. Krajský soud shledává, že v řízení nebylo žalobkyní prokázáno, že by existovalo dřívější rozhodnutí o svěření bratra do její péče nahrazující péči rodičů. Prokazatelným rozhodnutím ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je rozsudek okresního soudu, který nabyl právní moci dne 7. 1. 1986, kdy v této době bylo bratru žalobkyně již 14 let, a tudíž nedošlo k naplnění podmínky stanovené v § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť žalobkyně o svého bratra do jeho zletilosti nepečovala alespoň po dobu pěti let ve smyslu citovaného ustanovení. Žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když vycházela při výpočtu starobního důchodu z právní moci rozsudku okresního soudu, nikoliv z doby faktické péče žalobkyně o bratra. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalované uvedenými v napadeném rozhodnutí. Žaloba není důvodná.

26. Závěrem krajský soud uvádí, že se žalobkyně může ještě se svým případem obrátit na ministra práce a sociálních věcí, který může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a který může pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech (§ 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Na vydání kladného rozhodnutí o odstranění tvrdosti ovšem není právní nárok, rozhodnutí není nikým přezkoumatelné a žádná instituce (obecný soud, Ústavní soud, ani úřad Veřejného ochránce práv) není oprávněna autoritativně zavázat ministra k tomu, jak má o žádosti o odstranění tvrdosti předpisu rozhodnout.

27. Podle § 106 odst. 1 zákona o organizace a provádění sociálního zabezpečení lze tvrdost, která by se vyskytla při provádění sociálního zabezpečení, odstranit na základě písemné a odůvodněné žádosti občana, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna. Na řízení o žádosti o odstranění tvrdosti se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Řízení o žádosti o odstranění tvrdosti nelze zahájit, popřípadě v něm pokračovat, po dobu, po kterou probíhá přezkumné řízení soudní.

28. Po právní moci tohoto rozsudku se tedy žalobkyně může obrátit na ministra práce a sociálních věcí s odůvodněnou žádostí, v níž vylíčí svůj případ a doloží veškeré podklady, které má k dispozici. Z listin, které žalobkyně v řízení před soudem předložila, je zřejmé, že fakticky se o svého bratra starala minimálně od rozhodnutí Komise ONV ze dne 5. 12. 1983, v němž se shrnuje fakt, že se žalobkyně s oběma sourozenci odstěhovala do X a že jejich otec se již o ně nestará; uvedená zjištění jsou podpořeny i skutkovými zjištěními uvedenými v rozsudku okresního soudu z 6. 11. 1985. Faktická péče žalobkyně o bratra tudíž musela trvat déle než pět let do doby dosažení jeho zletilosti. Ministr práce a sociálních věcí či pověřený orgán případnou žádost žalobkyně posoudí a o výsledku ji bude písemně informovat. Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š. 7 66 Ad 19/2025 III. Závěr a náklady řízení 29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo podle § 60 odst. 2 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 26. ledna 2026 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje N. Š.