66 Ad 27/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: M. S. zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. I ze dne 15. 12. 2025, čj. X, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala u žalované dne 28. 3. 2025 žádost o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) a též podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády“), protože byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 43 Nt 4556/2025, soudně rehabilitována podle § 33 odst. 2 citovaného zákona, neboť byla nezákonně zbavena osobní svobody v období od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981.

2. Žalovaná rozhodnutím č. I uvedeným v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla námitky žalobkyně proti rozhodnutí č. I správního orgánu I. stupně ze dne 22. 10. 2025, čj. X, kterým byla žádost žalobkyně, týkající se příplatku podle zákona o soudní rehabilitaci, zamítnuta.

3. Žalovaná v napadeném rozhodnutí v nyní posuzované věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018-29, zamítnutí žádosti odůvodnila tím, že žalobkyně nebyla v důsledku nezákonného zbavení osobní svobody, pro které byla soudně rehabilitována, poškozena na svých právech v oblasti důchodového zabezpečení, přičemž rozhodnutí soudu o účasti na rehabilitaci samo o sobě nezakládá nárok na odškodňovací dávky a nezbavuje správní orgán povinnosti posoudit, zda jsou splněny podmínky pro vznik nároku na příplatek k důchodu v konkrétním případě. Z doloženého osobního listu důchodového pojištění žalobkyně za období roku 1981 přitom vyplynulo, že v uvedeném roce jí bylo na dobu zaměstnání (dnes doba pojištění) od počátku započteno plných 365 dnů.

II. Shrnutí žaloby

4. Žalobkyně předně napadla znění výroku prvostupňového rozhodnutí. Za vadu vedoucí ke zrušení rozhodnutí považovala to, že výrok obsahuje pouze paragraf § 25, avšak neuvádí konkrétní odstavec, příp. písmeno, dle kterých bylo rozhodováno.

5. Žalobkyně v žalobě namítla, že dle jejího právního názoru je na poškozeném, aby si zvolil poté, co byl rehabilitován, zda požádá o zvýhodnění podle § 25 odst. 1 až 6 nebo odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Není na žalované, aby takovou volbu prováděla za poškozeného nebo dokonce, aby tuto volbu odepřela. Naopak, je povinna poškozenému poskytnout takové důchodové zvýhodnění, které si sám zvolí. Žalovaná též není oprávněna stanovovat jakákoliv další kritéria nad rámec právní úpravy. Pokud postup podle § 25 odstavců 1 až 6 žalobkyni žádný praktický prospěch nepřináší, nelze jí vyčítat, že volí postup podle odstavce 7. Úvahy žalované o tom, jak byla či nebyla v osobním listu důchodového pojištění uvedena doba nezákonného zbavení osobní svobody, nebo zda žadatelka byla či nebyla poškozena na svých důchodových právech, je dle žalobkyně právně nevýznamná.

6. Žalobkyně považuje za přiléhavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, čj. 64 Ad 9/2024-43, kdy žalovaná z obdobných důvodů odpírala žalobci příplatek k důchodu podle nařízení vlády, přičemž zdejší soud nárok žalobce uznal. Žalobkyně dále odkazuje na Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, čj. 3 Ads 15/2006-49, ze dne 25. 4. 2007, čj. 6 Ads 80/2006-39, ze dne 26. 7. 2007, čj. 6 Ads 121/2006-42, a ze dne 25. 10. 2007, čj. 6 Ads 7/2007-36.

7. Žalobkyně se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

8. Žalovaná uvedla, že ačkoli má při výkladu práva přednost teleologický přístup před výkladem dogmatickým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07), je třeba odlišovat materiální a extenzivní výklad. Podle žalované je rozhodné, zda zjištěný skutkový stav eo ipso zakládá nárok na požadovaný příplatek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018-29, zdůraznila, že rozhodnutí o účasti na rehabilitaci samo o sobě nárok na příplatek nezakládá ani nezbavuje správní orgány a soud povinnosti posoudit splnění zákonných podmínek.

9. Žalovaná dovodila, že žalobkyně nebyla na důchodových nárocích poškozena, neboť jí bylo v roce 1981 pro účely starobního důchodu započteno všech 365 dní. Tento závěr je podle ní v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu; žalobkyně ostatně žádný negativní dopad netvrdí.

10. Podle žalované je neúnosný závěr žalobkyně, který by v důsledku znamenal, že každému účastníkovi soudní rehabilitace náleží projednávaný příplatek (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 1. 2026, čj. 64 Ad 9/2025-55). Rozsudky citované v žalobě považuje za nepřiléhavé. Současně uvedla, že neuvedení konkrétního odstavce ve výroku prvostupňového rozhodnutí nepředstavuje vadu způsobilou ovlivnit jeho zákonnost, neboť správní úvahy jsou z odůvodnění dostatečně seznatelné.

11. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Replika žalobkyně a žalované

12. Žalobkyně k žalovanou citovaným rozsudkům uvedla, že odlišnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021 spatřuje v tom, že na rozdíl od žalobce v uvedené věci byla ona prokazatelně zbavena osobní svobody. Současně navrhla, aby krajský soud nepřihlížel k rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 1. 2026, čj. 64 Ad 9/2025-55, který považuje za rozporný s judikaturou.

13. Podle žalobkyně jsou rozsudky citované v žalobě přiléhavé, neboť v daných věcech žalovaná přiznala příplatek k důchodu bez posuzování splnění podmínek dle § 25 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Opětovně odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, čj. 64 Ad 9/2024-43, a namítla, že žalovaná není oprávněna dovozovat další podmínky vzniku nároku. Dále uvedla, že rehabilitovaným osobám od roku 1990 nečinila při volbě postupu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci žalovaná žádné potíže; k tomu předložila několik rozhodnutí žalované.

14. Žalovaná ve své replice poukázala na nesprávné užití judikatury žalobkyní. Žalovaná dále uvedla, že pokud žalobkyně považuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 1. 2026, čj. 64 Ad 9/2025-55, za exces, musí za excesivní považovat také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018-29. Dle žalované bylo vše klíčové řečeno již v jejím Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. prvním vyjádření. K namítané diskriminaci v komparaci s minulými rozhodnutími žalované uvedla, že u některých rozhodnutí vyvstává skutková odlišnost již z listin, které žalobkyně ke své replice připojila. Žalovaná poukázala též na absenci časově paralelního rozhodnutí. Závěrem žalovaná konstatovala, že se nelze dovolávat zavedené správní praxe, pokud by tato byla v rozporu se zákonem.

V. Další vyjádření žalobkyně a žalované

15. Žalobkyně v podání ze dne 18. 2. 2026 uvedla, že neuvedení konkrétního odstavce ve výroku prvostupňového rozhodnutí považuje za flagrantní pochybení.

16. Dále namítla, že žalovaná nesprávně podmínila přiznání příplatku podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci splněním podmínek podle § 25 odst. 1 až 6 téhož zákona. Za nepřiléhavý označila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018-29, neboť se týkal skutkově odlišné situace, a naopak odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, čj. 6 Ads 161/2011-29. Dále poukázala na jí předložená rozhodnutí o přiznání příplatku, z nichž podle jejího názoru nevyplývá požadavek splnění podmínek podle § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci, a namítala nejednotnost postupu žalované. Žalobkyně se bránila tím, že nemusí dokládat časově paralelní rozhodnutí, neboť je podstatným, že se jedná o rozhodnutí vydaná podle stejné právní úpravy. Žalobkyně souhlasila, že se nelze dovolávat nezákonné správní praxe, ovšem tím žalovaná uznává, že postupovala několik let nezákonně.

17. Žalovaná ve vyjádření ze dne 26. 2. 2026 setrvala na svém stanovisku, že žalobkyně neprokázala nezákonnost napadeného rozhodnutí ani neprokázala existenci odlišné správní praxe. Současně uvedla, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2012, čj. 6 Ads 161/2011-29, považuje za skutkově odlišný od projednávané věci a odmítla tvrzení žalobkyně o dlouhodobě nezákonné správní praxi. Žalovaná opětovně konstatuje, že žalobkyně nebyla na svých důchodových právech nijak poškozena a nepředložila soudu žádné rozhodnutí, které by svědčilo o rozdílnému postupu žalované vůči žalobkyni.

18. V podání ze dne 6. 3. 2026 žalobkyně na své dosavadní argumentaci setrvala. Opětovně namítla, že nárok na příplatek nelze podmiňovat splněním podmínek podle § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci, zdůraznila podobnost své věci s rozsudkem NSS ze dne 16. 8. 2012 a odkázala na již dříve předložená rozhodnutí a soudní judikaturu, která podle jejího názoru podporují její výklad. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018-29, žalobkyně opět uvedla, že se jedná o nesrovnatelný případ, neboť se jednalo o rehabilitaci z důvodu násilného vysídlení. Za časově paralelní považuje žalobkyně všechna rozhodnutí vydaná na základě stejné právní úpravy. Žalobkyně popsala, že v minulosti žalovaná tvrdila, že osobě nezákonně zbavené svobody, která nebyla zaměstnána, újma na důchodových nárocích nevznikla a odmítla proto těmto osobám příplatek přiznat. Uvedené ovšem podle žalobkyně vyvrátily rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, čj. 42 Cad 176/2008-14, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 4 Cad 70/2008. Žalobkyně poznamenala, že uvedené rozsudky jsou založeny na právních názorech Ústavního soudu vyplývajícího z nálezů sp. zn. II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03 a I. ÚS 2366/07.

19. Podáním ze dne 8. 5. 2026 žalobkyně doplnila argumentaci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2026, sp. zn. II. ÚS 362/26. Žalovaná v reakci ze dne 18. 5. 2026 uvedla, Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. že závěry nálezu respektuje, avšak neshledává jejich relevanci pro projednávanou věc a nesouhlasí s výkladem žalobkyně, podle něhož by účast na soudní rehabilitaci sama o sobě zakládala nárok na příplatek k důchodu. Ve vyjádření ze dne 21. 5. 2026 žalobkyně naopak setrvala na svém dosavadním stanovisku, odkázala na dříve uplatněnou argumentaci a navrhla žalobě vyhovět.

VI. Obsah správního spisu

20. Dne 28. 3. 2025 podala žalobkyně žádost o příplatek k starobnímu důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudních rehabilitacích, a dle nařízení vlády ve které uvedla, že byla zbavena osobní svobody. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 43 Nt 4556/2025, bylo potvrzeno, že žalobkyně byla účastna soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody v období od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981.

21. Správní orgán I. stupně následně vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým pro nesplnění podmínek stanovených v § 25 zákona o soudní rehabilitaci žádost žalobkyně zamítl. Hlavním důvodem pro zamítnutí žádosti byla skutečnost, že v osobním listu důchodového pojištění žalobkyně je za rok 1981 uvedena doba zaměstnání v trvání 365 dnů, tj. je zahrnuta i doba, po kterou byla žalobkyně zbavena osobní svobody. Součástí správního spisu je kopie evidenčního listu důchodového zabezpečení žalobkyně, v němž se uvádí, že za rok 1981 bylo žalobkyni započteno celkem 365 dní. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasné námitky. O námitkách rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím.

VII. Posouzení věci krajským soudem

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“).

23. Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky. Účastníci současně byli obeznámeni se všemi listinnými důkazy obsaženými v soudním i správním spisu a měli možnost se k těmto listinám vyjádřit.

24. Žaloba není důvodná.

25. Podstatou sporu mezi účastníky řízení je jediná právní otázka, a to, zda žalobkyně za daných skutkových okolností jejího případu splňuje podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci.

26. Podle § 25 odst. 1 až 7 zákona o soudní rehabilitaci platí, že: (1) Pro účely důchodového zabezpečení se doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání (pracovní činnosti), jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu), podle předpisů o sociálním zabezpečení. Stejně se posuzuje část doby výkonu trestu, po kterou byl trest vykonán neoprávněně, jestliže se podle tohoto zákona zruší odsuzující rozsudek jen zčásti. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. (2) Jestliže poškozený v době nezákonného výkonu trestu vykonával práce, které by odůvodňovaly zařazení v zaměstnání do I. (II.) pracovní kategorie, posuzuje se výkon těchto prací jako výkon zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie. (3) Ustanovení odstavce 1 se užije obdobně pro zápočet doby, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání (pracovní činnost); při výpočtu průměrného měsíčního výdělku (pracovní odměny) se nehledí k této době, a pokud je to pro poškozeného výhodnější, ani k době, po kterou nemohl vykonávat své dřívější zaměstnání (pracovní činnost). (4) Pro výplatu dávky nesprávně vyměřené následkem vazby nebo výkonu trestu se nepoužije ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o tříleté době, v níž lze zvýšit nebo přiznat dávku. (5) Doba vazby, výkonu trestu nebo doba, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání (pracovní činnost), se pro vznik a výši nároků náležejících z pracovního poměru a nemocenského pojištění započte jako doba trvání pracovního poměru. (6) Ustanovení předchozích odstavců se užije i v případě, že rozhodnutí vyhlášené v původním řízení bylo v celém rozsahu zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého. (7) Poškozený může žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce: a) 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém poškozený konal práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie, b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech. Příplatek k důchodu se poskytuje ode dne 1. 7. 1990, byl-li poškozený k tomuto dni poživatelem důchodu. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu po tomto dni, poskytuje se příplatek k důchodu od přiznání důchodu. Příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním předpisem.

27. Žalobkyně vykládá výše uvedené ustanovení tak, že pro přiznání příspěvku stačí pouze skutečnost, že žalobkyně byla podle příslušných předpisů soudně rehabilitována (což nebylo mezi účastníky řízení nikdy sporným), a již v samém důsledku toho získala nárok požadovat příspěvek buď podle § 25 odst. 1 až 6, anebo podle odst.

7. Tento výklad je však zcela mylný. Z formulace daného ustanovení, jakož i z jeho smyslu a účelu je zřejmé, že takový výklad nebyl záměrem zákonodárce.

28. Přestože se správní soudy výkladem tohoto ustanovení v minulosti již opakovaně zabývaly (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2018, čj. 7 Ads 419/2018-24, či ze dne 19. 12. 2018, čj. 8 Ads 162/2018-53), většinou tak činily v souvislosti s nároky uplatňovanými rodinnými příslušníky zemřelých poškozených, nikoliv na podkladě Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. skutkových okolností, které se vztahují k nyní řešené věci. Kromě odlišnosti postavení osoby uplatňující nárok je tak v případě žalobkyně rozhodující skutkovou odlišností od dosud soudně řešených případů příplatku k důchodu podle dotčeného ustanovení skutečnost, že žalobkyni od počátku, tj. již od roku 2014, odkdy starobní důchod pobírala, nebyl nesprávně vypočten starobní důchod v důsledku jednání ze strany nedemokratického režimu, za které byla rehabilitována, a žalobkyně to ani netvrdila. Naopak, žalobkyně věc staví tak, že pokud byla soudně rehabilitována, je na ní, aby si zvolila, zda v rámci zákona o soudní rehabilitaci „požádá o zvýhodnění podle § 25 odst. 1-6 nebo odst. 7 cit. zákona.“ 29. Krajský soud se však s námitkami žalobkyně nemohl ztotožnit a dospěl shodně se žalovanou k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci.

30. Krajský soud při posuzování projednávané věci vycházel ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2026, čj. 1 Ad 19/2025-75, který posuzoval obdobný případ na totožném skutkovém základě, kdy stejně jako žalobkyně požadoval žalobce ve zmiňovaném rozsudku přiznání příplatku k důchodu za nezákonné zbavení osobní svobody po dobu pěti dní, které byly ovšem od počátku započteny do doby jeho zaměstnání. Krajský soud předesílá, že se s hodnocením věci městským soudem zcela ztotožňuje.

31. Městský soud v Praze dospěl k následujícímu závěru: „Uvedená právní úprava dle své důvodové zprávy vychází z obdobné právní úpravy § 28 zákona o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb., který byl zákonem č. 119/1990 Sb. zrušen, s tím rozdílem, že v předchozí právní úpravě nebyla zakotvena možnost uplatnit volbu odškodnění, resp. úpravy důchodu, pevnou částkou, jako je tomu nyní podle § 25 odst.

7. Toto doplnění zákonodárce konkrétně odůvodnil nutností „provést i odpovídající úpravy, jež mají dopad do důchodového zabezpečení rehabilitovaných osob [a dalších osob].“ (zvýraznění podtržením doplnil soud). Protože možnost volby způsobu úpravy důchodu podle odst. 7 byla v původním znění stanovena pouze pro poškozené, kteří v době účinnosti zákona o soudní rehabilitaci (1. 7. 1990) již byly poživateli důchodu, zákonodárce následně s účinností od 1. 3. 1991 novelou č. 47/1991 Sb., rozšířil tuto možnost i na okruh poškozených, kteří se poživateli důchodu stali až po tomto datu. Těmto osobám se příplatek k důchodu poskytuje až ode dne přiznání důchodu (tj. k pozdějšímu datu).

32. Judikatura NSS (např. již žalovanou odkazovaný rozsudek ze dne 18. 5. 2021, čj. 3 Ads 108/2018- 29) přitom konstantě vychází z toho, že tento druh příplatku k důchodu má na rozdíl od jiných příplatků k důchodu podle dalších rehabilitačních předpisů, pouze dorovnat sociální situaci poškozených a rehabilitovaných osob, naopak, nemá funkci jakéhosi „bonusu“ k důchodu. Jinak řečeno, jeho cílem je nastavit podmínky pro účely výpočtu důchodu tak, jako by k nezákonné vazbě nebo nezákonnému výkonu trestu, které se negativně odrazily v důchodovém zabezpečení poškozených, nedošlo.

33. Závěry NSS v tomto rozsudku se vztahovaly k posouzení nároků na příplatek k vdovskému důchodu osoby blízké (manželky) poškozeného, který již zemřel v situaci, kdy poškozený byl sice v dětství násilně se svou rodinou v 50. letech minulého století režimem vystěhován z rodného domu, nebyl však nikdy ve vazbě, stíhán, či odsouzen ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci. NSS však v uvedené věci musel předně vyřešit otázku, zda rozhodnutí příslušného soudu deklarující, že určitá osoba byla účastna rehabilitace dle § 33 Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, představuje bez dalšího rozhodnutí, které zakládá nárok na příplatek k důchodu podle § 25 tohoto zákona, nebo rozhodnutí ve smyslu § l odst. 1, písm. a) a b) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., které zakládá nárok na příplatek k důchodu, eventuálně rozhodnutí ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o zvláštním příspěvku k důchodu, anebo zda si správní orgán a správní soudy mohou o vzniku nároku učinit úsudek samostatně, pouze s ohledem na existenci takového rozhodnutí (viz bod [33] citovaného rozsudku).

34. Konkrétně NSS v bodě [41] uvedl, že „z § 25 odst. 1 a 5 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení mělo primárně sloužit k tomu, aby nebyla daná osoba znevýhodněna oproti jiným poživatelům dávek důchodového pojištění v důsledku toho, že jí bylo znemožněno pracovat. Příslušné doby se proto mají započítávat tak, jako kdyby se jednalo o výkon práce. I ze zařazení § 25 do oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci nazvaného „Odškodnění“ je zřejmé, že má jít o nahrazení újmy, která se daným osobám stala, oproti stavu, pokud by vůči nim nebylo postupováno v rozporu s principy demokratické společnosti. Příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odst.

5. Nejde o zcela nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení jakkoliv poškodit.“ (zvýraznění podtržením doplnil zdejší soud, text zvýrazněný tučně je převzat z originálu rozsudku NSS).

35. Soud neshledal důvod se od tohoto výkladu jakkoliv odchýlit ani v posuzované věci. Na tyto závěry pak lze navázat výkladem předmětného ustanovení na základě metody gramatického (doslovného) výkladu ve spojení s teleologickou metodou výkladu (smyslem a účelem právní úpravy). Z doslovného znění citovaného ustanovení i z jeho smyslu a účelu plyne, že k tomu, aby poškozený mohl žádat o příplatek k důchodu vyjádřený pevnou částkou podle odst. 7, musí splňovat podmínky pro jeden z nároků podle odstavců 1 až 6; to vyplývá přímo z formulace: „místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců“. To však nebyl případ žalobce, neboť podmínky podle žádného z odstavců 1 až 6 nesplňoval. Především však nebyl nijak zkrácen na započítané době pojištění (dříve době zaměstnání), která pro žalobce připadala v úvahu jako jediný nárok vyplývající z předchozích odstavců s ohledem na skutkové okolnosti předmětu jeho rehabilitace (…). Za dotčený rok 1989, kdy byl prokazatelně nezákonně ve vazbě, byť pouze v řádu dnů, neměla tato skutečnost žádný dopad do jeho oblasti důchodového zabezpečení, tedy neměla vliv na jeho nárok na starobní důchod. To plyne z doloženého evidenčního listu důchodového pojištění za rok 1989, kdy mu byla prokazatelně započtena doba pojištění plných 365 dnů. V takovém případě nemá právo žádat o alternativu při odškodňování dopadů do důchodového zabezpečení, neboť mu prokazatelně žádná škoda v této oblasti jednoduše nevznikla. (...).

36. Výklad žalobce je zcela izolovaný a vytržený z kontextu. Jeho výklad by naopak potvrzoval závěr, že předmětný příspěvek je samostatným, nikoliv alternativním nárokem. Jak však bylo s odkazem na závěry NSS vysvětleno výše, není tomu tak (…).

37. Je tak zřejmé, že pokud se chce žadatel úspěšně domoci příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, nestačí pouze doložení rozhodnutí soudu o tom, že byl účasten rehabilitace, jak se snaží žalobce přesvědčit soud, ale současně musí být zjištěno, že byl některým ze způsobů podle § 25 odst. 1 až 6 zkrácen na svém nároku vyplývajícím mu z důchodového zabezpečení (viz první věta § 25 odst. 1). Byť tento závěr z citovaného rozsudku NSS výslovně neplyne, zdejší soud je přesvědčen, že je v něm obsažen implicitně právě s ohledem na Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. závěr, že posuzovaná právní úprava má za cíl nároky z důchodového zabezpečení dorovnávat (viz podtržená část v bodě 32. výše). NSS navíc dále v citovaném bodě pokračoval: „Manžel žalobkyně zjevně nemohl vykonávat jakoukoliv pracovní činnost, protože mu v rozhodné době byly necelé 2 roky. Objektivně proto nemohl být ekonomicky činnou osobou (nemluvě o pravidlech pro zápočet dob, kde dolní hranicí je skončení povinné školní docházky), a tudíž ani nemohl být na svých důchodových nárocích nějak poškozen.“ (tučně zvýrazněno v originálním textu rozsudku). I z těchto závěrů vyplývá, že příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci není poskytován automaticky pouze na základě soudního rozhodnutí o rehabilitaci.

38. Nejde tak o nějakou novou podmínku, kterou by žalovaná uplatňovala nad rámec zákona, jak tvrdí žalobce, ani o striktní formalismus či restriktivní výklad zákona v neprospěch rehabilitovaných osob, ale je zcela v souladu se smyslem a účelem posuzované právní úpravy. V této souvislosti nepovažoval soud žalobcův odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (pozn. soudu – ze dne 30. 9. 2024, čj. 64 Ad 9/2024-43) za přiléhavý, neboť se týkal jiných skutkových okolností a jiné právní otázky, byť se dotýkal stejné právní úpravy. V uvedeném případě se žalobce domáhal příplatku k důchodu ke zmírnění křivd způsobených mu komunistickým režimem v oblasti sociální podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a krajský soud zde posuzoval otázku, zda lze žalobce považovat za osobu spadající do vymezené personální působnosti nařízení podle § 1 odst. 1 nařízení vlády, konkrétně, zda trestný čin, za který byl odsouzen v 60. letech minulého století, bylo možno považovat za trestný čin podle § 2 zákona o soudní rehabilitaci. V daném případě krajský soud vycházel ze smyslu a účelu nařízení vlády, kterým bylo mimo jiné zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1916/07, podle kterého má být při výkladu rehabilitačních předpisů upřednostněn výklad teleologický před čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů. Tato situace však v případě žalobce dle názoru soudu ve shodě s žalovanou v daném případě nenastala, neboť žalovaná nevykládala zákon o soudní rehabilitaci čistě dogmaticky gramaticky, naopak, přihlédla též ke smyslu a účelu daného předpisu, především však nevznikly pochybnosti o platnosti rehabilitace žalobce.

39. Pokud by správní orgány toto odškodnění (viz název Oddílu šestého zákona o soudní rehabilitaci, do něhož je § 25 zařazen) žalobci přiznaly, byl by žalobce naopak v důchodovém zabezpečení neoprávněně zvýhodněn oproti těm žadatelům o důchod, kteří splňovali srovnatelnou dobu pojištění (tehdy dobu zaměstnání), avšak nebyly ve svých důchodových nárocích zasaženi soudně rehabilitovatelným nezákonným jednáním minulého nedemokratického režimu. V tomto kontextu si přitom lze jen ztěží představit situaci a právní podklad pro takový postup žalované, kdyby žalobci v zájmu přiznání jeho práva volby na způsob úpravy důchodu podle alternativ v § 25 jako takového, a současně v zájmu zachování „dorovnávacího“ smyslu dané právní úpravy, jednoduše odečetla dobu strávenou žalobcem ve vazbě od již nezpochybnitelně získané doby pojištění za rok 1989. Na druhou stranu, pokud by předmětná doba vazby žalobce v roce 1989 nebyla započtena do jeho doby zaměstnání, podmínky výše citovaného ustanovení by splňoval, a pouze v takovém případě by mohl žalovanou žádat buď o započtení této doby při výpočtu (přepočtu) výše jeho starobního důchodu, anebo si zvolit příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. V takovém případě by pak bylo povinností žalované tuto volbu žalobce po ověření všech zákonných Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. podmínek provést a příplatek k důchodu vyjádřený zákonem stanovenou pevnou částkou přiznat. To však nebyl případ žalobce.

40. Tím soud nijak nepopírá právo žalobce na účast a morální zadostiučinění, které mu v důsledku jednání předchozího režimu v rozporu s demokratickými principy jistě náleží.“ 41. Krajský soud ve vztahu k výše citovanému rozsudku městského soudu dodává, že uvedený závěr převzal i čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2026, čj. 4 Ads 14/2026-54, v němž citoval bod 33 rozsudku městského soudu (bod 35 předmětného rozsudku). Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku souhlasil se závěrem, že pro aplikaci § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci musí být současně naplněny podmínky pro jeden z nároků podle odstavců 1 až 6 uvedeného ustanovení. Dále též aproboval závěr, že nárok na příplatek k důchodu má žadatel pouze za situace, kdy byl nedemokratickým režimem prokazatelně poškozen na svých důchodových nárocích. Z právní věty se podává, že „příplatek k důchodu dle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nepředstavuje samostatný nárok, nýbrž alternativní způsob odškodnění vyplývajícího z § 25 uvedeného zákona za újmu vzniklou oprávněné osobě v oblasti důchodového pojištění nezákonnou vazbou či vězněním. Oprávněná osoba pro jeho přiznání musí splňovat podmínky stanovené v § 25 odst. 1 až 5 téhož zákona.“ Krajský soud neshledal důvodu, proč se od výše uvedené judikatury správních soudů v projednávané věci odklonit.

42. Citované právní hodnocení Městského soudu v Praze krajský soud plně aplikuje na projednávanou věc. Žalobkyně je přesvědčena, že pro úspěšné přiznání příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci je dostačující doložení rozhodnutí soudu o tom, že byla účastna rehabilitace. Ovšem uvedená skutečnost sama o sobě není dostačující, neboť musí být současně zjištěno, že byla některým ze způsobů stanovených v § 25 odst. 1 až 6 zákona o soudní rehabilitaci zkrácena na svém nároku vyplývajícím ji z důchodového zabezpečení. Z kopie evidenčního listu důchodového pojištění žalobkyně, která je součástí správního spisu, je zřejmé, že za období roku 1981 bylo žalobkyni započteno všech 365 dnů, tj. včetně doby od 29. 9. 1981 do 1. 10. 1981, kdy byla žalobkyně nezákonně omezena na osobní svobodě. Za situace, kdy by předmětná doba v roce 1981 nebyla započtena do doby zaměstnání, stanovené podmínky dle § 25 (vč. volby dle odst. 7) by splňovala. Ovšem to není případ žalobkyně.

43. K doloženým čtyřiceti rozhodnutím o příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci ve věcech jiných žadatelů, které patrně spojuje zastoupení stejným advokátem v jejich sporech, který se na danou problematiku specializuje, krajský soud uvádí, že nemá k dispozici jejich dávkové spisy a nejsou mu známy skutkové okolnosti těchto případů, kdy ze samotných rozhodnutí tyto detaily zcela nevyplývají a nelze je tak ověřit, či se vůči nim skutkově vymezit. Krajský soud však pro účely svého rozhodnutí ve věci žalobkyně tyto spisy nevyžadoval pro nadbytečnost, a současně z důvodu, že nebyl ani oprávněn jakkoliv hodnotit či přezkoumávat zákonnost těchto rozhodnutí. V předmětné věci je podstatné, že bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro přiznání předmětného příplatku k důchodu, který není samostatnou dávkou, ale alternativním způsobem výpočtu důchodu již vzniklých nároků na jeho úpravu.

44. Jako nepřiléhavou shledal krajský soud i judikaturu, na kterou žalobkyně odkazovala v rámci podané žaloby. Rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, čj. 64 Ad 9/2024-43, se Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. týkal jiných skutkových okolností a jiné právní úpravy. V posuzované věci se žalobce domáhal přiznání příplatku k důchodu poskytovaného za účelem zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v sociální oblasti podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Krajský soud posuzoval, zda žalobce splňuje podmínky osobní působnosti tohoto nařízení ve smyslu § 1 odst. 1, konkrétně zda trestný čin, pro který byl v 60. letech 20. století pravomocně odsouzen, představuje trestný čin uvedený v § 2 zákona o soudní rehabilitaci.

45. Rozdíl ve skutkových okolnostech shledal krajský soud též ve vztahu k dalším odkazovaným rozsudkům Nejvyššího správního soudu, tj. ze dne 25. 10. 2006, čj. 3 Ads 15/2006-49, ze dne 25. 4. 2007, čj. 6 Ads 80/2006-39, ze dne 26. 7. 2007, čj. 6 Ads 121/2006- 42, a ze dne 25. 10. 2007, čj. 6 Ads 7/2007-37. Správní soudy v uvedených případech přezkoumávaly, zda je příplatek k důchodu vyplácen pouze za každý ukončený měsíc vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, nebo náleží žadatelům za celou dobu věznění bez ohledu na „měsíční ukončení“. Předmětem těchto řízení tudíž nebyl přezkum splnění podmínek stanovených v § 25 zákona o soudní rehabilitaci, neboť tato skutečnost nebyla v uvedených rozsudcích sporná. Žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012, čj. 6 Ads 161/2011-29, taktéž není pro věc případný. Týkal se sice nároků podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, nicméně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek správního soudu a rozhodnutí žalované o námitkách z důvodu nepřezkoumatelnosti a zavázal žalovanou zkoumat to, zda byl žalobce v této věci vůbec účasten na soudní rehabilitaci; skutkové okolnosti jakkoliv související s nyní projednávanou kauzou nejsou dle krajského soudu z citovaného rozsudku zřejmé.

46. Pokud jde o námitku vadnosti výroku prvostupňového rozhodnutí z důvodu chybějícího vymezení odstavce a písmena příslušného zákonného ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno, tak tu shledává krajský soud nedůvodnou. Z obsahu napadeného rozhodnutí jako celku nepochybně vyplývá, o jaké žádosti žalobkyně, ze kterého dne, podle jaké právní úpravy a jak bylo rozhodnuto. V daném případě se nemůže jednat o vadu výroku, které by znamenala nezákonnost či nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu by jistě v daném případě postačoval výrok v prostém znění „Žádost se zamítá.“ VIII. Závěr a náklady řízení 47. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá na náhradu nákladů řízení právo podle § 60 odst. 2 s. ř. s. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 14. srpna 2026 Shoda s prvopisem potvrzuje J.M. Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. samosoudkyně Shoda s prvopisem potvrzuje J.M.