7 Co 1755/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného naposledy bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice bytem Adresa opatrovnice o zaplacení 488 520,37 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 C 22/2024-213,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. a IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 488 520,37 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o nevypořádané nároky vyplývající ze smluv uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným.

2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 C 22/2024-213 (dále jen napadený rozsudek) rozhodl tak, že se žaloba na zaplacení částky 165 597,02 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 385,11 Kč, kapitalizovaným úrokem 12 048,24 Kč, úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 385 630,95 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 373 582,71 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 15.2.2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 4 096 Kč, kapitalizovaným úrokem 4 336,20 Kč, úrokem 21,9 % ročně z částky 100 000 Kč od 15. 2. 2023 do 16. 5. 2023 a úrokem 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení zamítá (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 889,42 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 2 889,42 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení (výrok II.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 307 985,69 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku se uvádí, že soud prvního stupně má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným v souhrnu tři smlouvy. Jednalo se o smlouvu o vedení běžného účtu ze dne 11. 3. 2010. Závazky z této smlouvy zanikly odstoupením právní předchůdkyně žalobkyně dne 23. 2. 2023 pro vznik nepovoleného záporného zůstatku ve výši 2 889,42 Kč, který nebyl vyrovnán. Dále jde o smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu s limitem 100 000 Kč při úroku 21,9 % ročně ze dne 15. 11. 2017. Protože se žalovaný ocitl v prodlení s plněním svých závazků dle této smlouvy, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně přípisem ze dne 14. 2. 2023 vyčerpanou jistinu úvěru včetně úroků a dalších závazků za okamžitě splatnou. Dále se jedná o smlouvu ze dne 7. 1. 2019, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč s tím, že bude uhrazen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 579,88 Kč při úroku ve výši 9,9 % ročně. Na tento dluh žalovaný v souhrnu uhradil 292 014,31 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností došlo k zesplatnění zbývající části úvěru včetně příslušenství přípisem ze dne 14. 2. 2023. Pohledávky na základě uvedených smluv právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 28. 3. 2023. Soud prvního stupně ve vztahu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěl k závěru, že tato nebyla v době poskytnutí finančních prostředků podle uvedených úvěrových smluv řádně prověřena ze strany úvěrující společnosti. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na standardizované postupy právní předchůdkyně, jejichž výstup představuje záznam o vyhodnocení kontrol. Proces se měl odehrávat v devíti na sebe navazujících krocích zahrnujících mimo jiné lustrace v dlužnických registrech (BRKI, NRKI a SOLUS), v insolvenčním rejstříku a vyhodnocením příjmů a výdajů žadatele. Žalobkyně realizaci těchto popsaných kroků ani na výzvu nedoložila. Záznam o vyhodnocení kontrol prokazuje pouze to, že žalovaný jako žadatel nebyl nalezen v interním blacklistu. Z transakcí na běžném účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný byl s vysokou pravděpodobností zaměstnancem společnosti , právnická osoba, ., s příjmem 15 000 – 17 000 Kč měsíčně. Ve prospěch jeho účtu byly připsány sumy v řádech desítek tisíců, jednalo se však o příjmy jednorázové. V případě částek 70 000 Kč a 100 000 Kč šlo navíc o plnění na vrub jiného bankovního účtu žalovaného. To podle soudu prvního stupně svědčí o nemalé rizikovosti žalovaného jakožto žadatele o úvěr, což mělo právní předchůdkyni žalobkyně vést k důslednějšímu prověření úvěruschopnosti. Příjmy žalovaného na běžném účtu v období od 15. 8. 2017 do 15. 11. 2017 dosahovaly částky 220 319 Kč oproti výdajům ve výši 192 639,44 Kč, avšak pouze díky převodu částek 70 000 Kč a 100 000 Kč z jiného bankovního účtu. V období před poskytnutím druhého z úvěru 5. 10. 2018 a 7. 1. 2019 převyšovaly výdaje na účtu žalovaného příjmy o cca 130 000 Kč. Následně byla žalovanému poskytnuta jako úvěr částka 500 000 Kč. Žalovaný sice na posledně poskytnutý úvěr zaplatil více než 290 000 Kč, to však v situaci, kdy z transakcí na účtu v letech 2021 a 2022 vyplývá, že jej podporovala jeho matka , jméno FO, , která mu opakovaně poukazovala finanční prostředky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrovou smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 15. 11. 2017 a úvěrovou smlouvu ze dne 7. 1. 2019 stíhá sankce absolutní neplatnosti ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni jistinu ve výši 100 000 Kč a dále jistinu 500 000 Kč poníženou o zaplacené splátky v celkové výši 292 014,32 Kč, tj. 207 985,68 Kč, tj. celkem 307 985,69 Kč a dále částku 2 889,42 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o vedení běžného účtu. Ve zbývající části nároku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s ohledem na částečný úspěch ve věci na straně obou účastníků, takže žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozhodnutí ve výroku v odstavci I., o částečném zamítnutí žaloby a výroku v odstavci IV., o nákladech řízení, se žalobkyně odvolává, neboť má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavření obou úvěrových smluv řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Vycházela přitom z obecných pokynů Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 a závěrů kontrol České národní banky. Využila interních a externích datových zdrojů, provedla potřebné lustrace a vyhodnotila informace získané od žalovaného. Kontrolovala insolvenční rejstřík a zohlednila příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Žalobkyně namítá, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze dává určité návody, neurčuje však kogentně, jaké kontrolní údaje musí poskytovatel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv. Aktuální znění zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 odst. 1 pracuje s tím, že každé posouzení musí být přiměřené povaze úvěru a dle toho se má vycházet jak ze získaných relevantních vnitřních, tak i vnějších zdrojů. V daném případě prováděla posouzení zavedená banka se striktně nastavenými postupy a zcela v souladu se zákonem. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že „Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného mimo jiné zkoumala a vyhodnocovala transakce na běžném účtu žalovaného, byly doloženy výpisy z účtu od roku 2010. Kromě pravidelného měsíčního příjmu ve výši 15 000 – 17 000 Kč byly na účet, byť ne zcela pravidelně, připisovány další příjmy ve formě převodu z jiného účtu žalovaného nebo vkladem hotovosti. V období od 15. 3. 2017 do 22. 1. 2019 se jednalo o 17 příchozích transakcí ve výši 1 156 220 Kč, tj. v průměru 50 270,43 Kč měsíčně. Přitom povolený debet žalovaný čerpal od listopadu 2017 a úvěr od ledna 2019. Potíže se splácením vznikly v průběhu roku 2022. Přičemž na pohledávku ze smlouvy o úvěru uhradil nezanedbatelnou částku 292 014,31 Kč. Skutečnost, na kterou soud prvního stupně poukazuje, tj. že na účtu žalovaného se od konce roku 2021 objevují příchozí platby od matky žalovaného, není podle žalobkyně relevantní. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že její právní předchůdkyně v dané věci postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného řádně v souladu s principy obezřetného úvěrování. V té souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Pokud například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v případě neplatnosti smlouvy má nárok toliko na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. Za důležitou považuje skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale dříve, již před podanou žalobou, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, nerozhodl by soud o přiznání nároku žalobce na její zaplacení. Dále s odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb. namítá, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že nebylo a není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. O tom jasně judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025 pod sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. V dané věci žalovaný své procesní břemeno neunesl, když ani netvrdil, natož prokázal, že by neměl možnost a schopnost poskytnuto jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla ze strany žalobkyně poskytnuta. Bylo doloženo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dluhu již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 4. 2023 a dále předžalobní výzvou z 5. 9. 2023 se lhůtou k zaplacení do 20. 9. 2023. Nejpozději dne 21. 9. 2023 se tak žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. V této souvislosti odkazuje na konkrétně uvedenou judikaturu jiných odvolacích soudů a trvá na tom, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni veškeré nároky uvedené ve výroku v odstavci I. napadeného rozsudku a také náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že přípustné odvolání (§ 202 o. s. ř.) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a to v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zakotvuje v ust. § 86 povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to za účelem posílení principu zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele jakož i (druhotné) ochrany dalších věřitelů, jejichž pohledávky mohou být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele i ochrany společnosti jako celku před negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy spojeny. Posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, musí se však jednat s ohledem na okolnosti konkrétního případu o informace relevantní a dostatečné, tj. podepřené doklady. Ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je zapotřebí trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují. Je úkolem poskytovatele úvěru náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka. Údaje spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Veřejně dostupné informace je povinen porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V rámci posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je zapotřebí ověřit, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl zaplatit splátku v dohodnuté výši. Je potřeba zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je zapotřebí analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda má vyživovací povinnost k dalším osobám anebo se naopak jiné osoby podílí na financování jeho potřeb či domácnosti). Je zapotřebí posoudit, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů včetně plnění závazků měsíčně taková částka, která je potřeba pro splácení úvěru, přičemž je třeba počítat ve prospěch spotřebitele i s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část k § 86).

7. V posuzovaném případě v souvislosti s posouzením úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně uvádí, že žalobkyně odkázala na standardizované postupy její právní předchůdkyně, jejichž výsledkem je záznam o vyhodnocení kontrol. Daný proces se měl odehrávat dle protokolu o ověření úvěruschopnosti v devíti na sebe navazujících krocích zahrnujících mimo jiné lustrace v dlužnických registrech, insolvenčním rejstříku a vyhodnocení příjmů a výdajů žadatele. Realizací těchto kroků však žalobkyně nedoložila. Záznam o vyhodnocení kontrol prokazuje pouze to, že žalovaný jako žadatel nebyl nalezen v interním blacklistu. Na výši příjmů žalovaného soud prvního stupně usuzuje pouze z výpisu z účtu žalovaného, v němž se pravidelně opakují částky 15 000 – 17 000 Kč pocházející od společnosti , právnická osoba, . Přihlíží rovněž k tomu, že v rozhodném období na účet žalovaného byly opakovaně připsány částky v řádech desítek tisíců, v případě částky 70 000 Kč a 100 000 Kč se jednalo o plnění na vrub jiného bankovního účtu žalovaného. Současně pohyby na účtu žalovaného v období, kdy byly úvěry poskytnuty, svědčí o vysokých výdajích oproti příjmům či finanční podpoře matky žalovaného.

8. Je zjevné, že zcela chybí doložení trvalosti příjmů žalovaného zejména ve vztahu k nepravidelným platbám v řádech desítek tisíc korun, na které žalobkyně odkazuje, k jejich původu a použitelnosti pro splácení úvěrů, porovnání příjmů s výdaji žalovaného při zohlednění jeho rodinného postavení tak, aby bylo zřejmé, že po vynaložení běžných výdajů a úhradě závazků žalovanému zůstane k dispozici částka potřebná pro splácení úvěrů. Odvolací soud tak nemá důvod odchýlit se od závěru soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy, o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 15. 11. 2017 i smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2019, na jejímž základě byla žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 500 000 Kč. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že žalovaný na posledně uvedený úvěr zaplatil více než 290 000 Kč. Odvolací soud má za to, že závěry Nejvyššího soudu vyplývající z rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na které žalobkyně poukazuje v podaném odvolání, se v dané věci neuplatní, neboť tyto závěry se vztahují k situaci, kdy spotřebitel své závazky z uzavřené úvěrové smlouvy splnil. V projednávané věci je podstatné, že se žalovaný úvěrovou smlouvou o povoleném debetu na běžném účtu s limitem 100 000 Kč při úroku 21,9 % ročně zavázal udržovat na běžném účtu objem příchozích měsíčních transakcí ve výši, která v průměru dosahuje nejméně 1/3 celkové výše úvěru a v případě úvěrové smlouvy na částku 500 000 Kč se zavázal k její úhradě v měsíčních splátkách 6 579,88 Kč při úroku 9,9 % ročně, přičemž nebyly doloženy jeho příjmy ani zjištěny jeho nutné výdaje. Splátka úvěru přitom činí cca 40 % jeho pravidelného příjmu (15 000 – 17 000 Kč měsíčně). To vzbuzuje pochybnost o schopnosti žalovaného úvěry splácet.

9. Ust. § 87 odst. 1 a 2 zák. o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, zde smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Jde o speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. V zájmu ochrany spotřebitele se stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. Z toho v obecné rovině vyplývá, že pokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Komentářová literatura uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud, tj. stanoví její splatnost. Poskytovatel úvěru má v případě úvěrové smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tedy nárok na vrácení nesplacené jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 11/2026).

10. Se zřetelem k uvedeným závěrům má odvolací soud za to, že pokud soud prvního stupně napadeným výrokem v odstavci I. zamítl žalobu ohledně finančních nároků žalobkyně přesahujících dosud nesplacenou část jistiny, je jeho rozhodnutí správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které odpovídá výsledku řízení a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde o poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v tomto řízení, lze odkázat na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 32.).

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch a žalovanému žádné náklady tohoto řízení nevznikly.