7 Co 259/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupeného advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 40 559 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23.10.2024, č. j. 7 C 38/2024-89

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky 39 500 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadaným rozsudkem (výrok I.) řízení částečně zastavil. Dále (výrok II.) žalobu zamítl ohledně částky 40 559 Kč s úrokem z prodlení. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Žalobce se žalobou domáhá na žalované zaplacení předmětné částky s tvrzením, že účastníci uzavřeli dne 11. 1. 2024 Smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Účastníci sjednali úročení úvěru sazbou ve výši 71,04 % ročně. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku s příslušenstvím ve splátkách po 2 881 Kč (48 měsíčních splátek počínaje únorem 2024). Žalovaná (podle žalobce) neplnila smluvní podmínky. Uhradila pouze 500 Kč (14. 3. 2024). V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobci právo na smluvní pokutu ve výši 998 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč. V důsledku prodlení došlo dne 25. 4. 2024 k zesplatnění úvěru. Celá nesplacená jistina úvěru (40 000 Kč) a nesplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru (6 575,43 Kč) se staly součástí nové jistiny v celkové výši 46 575,43 Kč. Žalobce se po žalované domáhá dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny úvěru od 27. 4. 2024 (den následující po zesplatnění úvěru) do 13. 9. 2024 (do dne sepisu žaloby) ve výši 6 474,62 Kč. Žalobce tvrdil, že schopnost žalované hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných přímo od žalované, z databází (SOLUS a NRKI), jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení, insolvenční rejstřík). Žalobce vycházel z doložených příjmů žalované ve výši 30 000 Kč měsíčně a měsíčních nákladů 9 330 Kč. Žalovaná uvedla výdaje na bydlení ve výši 4 470 Kč a v taktéž že nemá žádnou vyživovací povinnost. Platební morálku žalované žalobce ověřil z výpisů z jejího bankovního účtu.

3. Ve skutkové rovině měl soud prvního stupně za prokázané, že na základě návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 2024 byla uzavřena Smlouva o úvěru č. , číslo, (dále jen „předmětná mlouva“). Na jejím základě žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, a to na dobu 48 měsíců. Vyplacení úvěru (na účet , č. účtu, ) se podává z listiny označené jako „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“. Žalovaná měla zaplatit žalobci celkem 48 splátek po 2 881 Kč. Účastníci sjednali úročení úvěru ve výši 71,04 % ročně. Tyto parametry úvěru soud prvního stupně zjistil rovněž i z „Předsmluvního formuláře“. Pro případ prodlení (30 dnů) se splacením kterékoli splátky si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč (v maximální výši 2 999 Kč za každý rok). Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru po zesplatnění v den zesplatnění úvěru pak účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalobce měl mít právo i na náhradu účelně vynaložených nákladů (200 Kč), které mu vznikly s prodlením žalované o délce 15 dnů. Dále soud porvního stupně zjistil, že žalovaná sjednala (dne 11. 1. 2024) k úvěru „balíček pojištění B“, za které se zavázala hradit částku 353 Kč měsíčně. Žalovaná uhradila pouze jednu splátku ve výši 500 Kč (dne 14. 3. 2024). Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 30 000 Kč a výdaje na bydlení ve výši 4 470 Kč. Částka 4 860 Kč zahrnuje její životní minimum. Celkové výdaje žalované proto činí 9 330 Kč. S přihlédnutím k měsíční rezervě ve výši 1 000 Kč činí její volné zdroje 19 670 Kč. Zároveň žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, Žalovaná sdělila, že nežije s manželem či partnerem ve společné domácnosti. Z výplatní pásky žalované vyplynulo, že v září 2023 činila její čistá mzda u shora uvedeného zaměstnavatele částku ve výši 31 642 Kč, v říjnu 2023 částku ve výši 44 481 Kč, v listopadu 2023 částku ve výši 59 569 Kč a v prosinci 2023 částku ve výši 30 808 Kč. Žalobce ověřoval identitu žalované (platnost osobních dokladů). Z Výpisu záznamu z registru SOLUS bylo zjištěno, že u žalované nejsou evidovány žádné dlužné splátky. Provedení lustrace žalované v NRKI vyplynulo z Výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 10. 1. 2024.

4. V právní rovině soud prvního stupně došel k těmto závěrům. Předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ,,zákon o spotřebitelském úvěru“), který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel).

5. Ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud prvního stupně uvedl, že jde o komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Vychází především z informací dodaných spotřebitelem. Věřitel se však s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit (brát je jako fakt). Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správníh osouduČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích. V dané věci žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel jednak z informací dostupných ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku, v registru SOLUS a v Nebankovním registru klientských informací a dále z informací sdělených samotnou žalovanou. Z tvrzení žalobce je zřejmé, že sice zjišťoval příjmy a výdaje žalované, avšak výdaje blíže neověřoval. Z Karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaná žalobci sdělila a řádně doložila její příjmy (předložila výplatní pásky), avšak ve vztahu k výdajům pouze uvedla, že měsíční náklady na bydlení činí částku ve výši 4 470 Kč. Tyto skutečnosti však žalobci nijak nedoložila, když mu nepředložila ani výpisy z účtu či jiné doklady, které by prokazovaly její výdaje za relevantní období (předcházející poskytnutí úvěru). V této souvislosti soud prvního stupně podotkl, že si je vědom té skutečnosti, že žalobce předložil výpis z účtu č. , č. účtu, za říjen 2023. Tento byl však adresován paní , jméno FO, a nevyplývá z něho, že by se jednalo o účet žalované. Navíc se jedná pouze o výpis z účtu za jeden měsíc – říjen 2023. I kdyby se jednalo o účet žalované, tak nevypovídá o její celkové majetkové situaci (příjmy a výdaje) v době poskytnutí úvěru (jaké byly její majetkové poměry o 2,5 měsíce později, tedy v období bezprostředně před poskytnutím úvěru). Jiný výpis z účtu (žalované) žalobce soudu nepředložil. Navíc sám žalobce v podání ze dne 25. 9. 2024 uvedl, že k výdajům žalované doklady nemá s tím, že žalovaná je zodpovědná za to, že jí uvedené údaje jsou správné, a proto z nich vycházel. Za této situace, kdy žalobce vyšel ohledně výdajů žalované pouze z jí tvrzených informací a nepožadoval jejich doložení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému uzavřel, že žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť toto posouzení proběhlo bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak ta skutečnost, že předmětná smlouva odporuje § 580 odst. 1 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb.), a proto je (absolutně) neplatná. Za situace, kdy žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalované), v důsledku čehož soud prvního stupně shledal předmětnou smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup žalobce k omezenosti jeho nároku vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzala-li totiž žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle § 2991 a § 2993 o. z. jako bezdůvodné obohacení. V dané věci vyšlo najevo, že žalobce poskytl žalované částku ve výši 40 000 Kč s tím, že žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila pouze částku ve výši 500 Kč. Dlužná jistina poskytnutého úvěru činí 39 500 Kč. Za této situace má poskytovatel úvěru toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká žalobci teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně nejprve shledal jako nedůvodnou žalobu ohledně jistiny ve výši 500 Kč (rozdíl mezi původní jistinou ve výši 40 000 a úhradou ve výši 500 Kč), smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 6 474,62 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 6 575,43 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % jdoucím z částky 8 473 Kč od 27. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 1 817,04 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 40 000 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení.

6. Dále se soud prvního stupně zabýval lhůtou k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 39 500 Kč, jež je vymezena v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Uvedl, že jde o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jaká lhůta je přiměřená možnostem žalovaného tíží žalobce, který však vůbec netvrdil a ani neprokázal jaké jsou aktuální majetkové poměry žalované, respektive jaká je přiměřená lhůta pro vrácení zbývající části poskytnuté jistiny. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. (BUREŠ, Jaroslav. § 101 [Povinnosti účastníků]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 653, marg. č. 2.). Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně uvedl, že nemá povinnost tvrdit aktuální majetkové poměry žalované a lustrovat je nebude (tedy netvrdil je) a z provedeného dokazování ani tyto nebyly zjištěny, žalobce primárně neunesl břemeno tvrzení a rovněž ani břemeno důkazní. Proto soud prvního stupně žalobu i ohledně zbývající částky (39 500 Kč) zamítl, neboť neměl zjištěn dostatečný skutkový stav pro to, aby mohl stanovit lhůtu přiměřenou možnostem žalované, v níž by byla schopna žalobci vrátit zbytek poskytnuté jistiny. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že k jednání, při kterém rozhodl, se žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Soud proto neměl povinnost žalobce poučit o neunesení břemene tvrzení a důkazního, neboť § 118a (odst. 1, 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání s tím, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle § 118a o.s.ř., protože se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. Velké komentáře, Občanský soudní řád I., autoři Bureš, Drápal a kol., C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 831 – 832, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve věci plně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť náklady řízení jí nevznikly.

8. Proti výroku II. napadeného rozsudku (pouze ohledně částky 39 500 Kč s úrokem z prodlení) se odvolal žalobce. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalované. Zpochybňuje tedy právní závěr soudu prvního stupně, že předmětná smlouva sjednaná mezi účastníky je neplatná. Nesouhlasí ani s právním závěrem soudu prvního stupně, který neshledal důvod pro vrácení (alespoň) částky, kterou žalované žalobce prokazatelně poskytl (39 500 Kč). Poukazuje na § 2991 a § 2993 o.z. Žalovaná obdržela od žalobce částku 40 000 Kč a uhradila pouze 500 Kč. Rozdíl (39 500 Kč) představuje (v případě neplatnosti úvěrové smlouvy) bezdůvodné obohacení, které mu žalovaná má (musí) vydat. Soudu prvního stupně vytýká, že nevysvětlil, proč neunesl břemeno tvrzení (břemeno důkazní) a zamítl žalobu (i) ohledně částky 39 500 Kč s příslušenstvím. Na základě této argumentace žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku (přiznání alespoň částky 39 500 Kč s příslušenstvím).

9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

10. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.).

11. Odvolání není důvodné.

12. Ve skutkové rovině odvolací soud plně odkazuje na zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu. Tato zjištění v průběhu odvolacího řízení nedoznala změn. Proto z nich odvolací soud plně vychází (přejímá je).

13. I v právní rovině odvolací soud může odkázat na právní závěry soudu prvního stupně, neboť s nimi souhlasí. Soud prvního stupně (přiléhavě) odkázal i na dostupnou judikaturu i odbornou literaturu. Své úvahy pečlivě a logicky vysvětlil (napadený rozsudek přesvědčivě odůvodnil).

14. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně (na základě výše uvedených skutkových zjištění), že žalobce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Tím porušil svou zákonnou povinnost (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Z toho vyplývají pro žalobce (negativní) důsledky. Jednak jde o (absolutní) neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.). Další negativní důsledek (nesprávného) posouzení úvěruschopnosti žalované představuje (následná) potřeba posoudit předpoklady pro vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem žalované (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zmíněné ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální právní úpravu, která má přednost před vypořádáním nároku z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z. v důsledku (absolutně) neplatné smlouvy (zde o spotřebitelskému úvěru). O vrácení poskytnuté (dosud nesplacené) jistiny úvěru lze rozhodnout pouze po posouzení možností spotřebitele (žalované). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.) v tomto směru leží na žalobci. Neplatí, že zákon (pouze) vymezil způsob obrany spotřebitele (možnost v řízení namítat, že v jeho možnostech není nesplacenou jistinu vrátit).

15. Tyto skutečnosti žalobce v průběhu řízení nevymezil. Žalobce (jeho zástupce) se k jednání soudu prvního stupně (osobně) nedostavil což vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 10. 2024 i z omluvy žalobce z jednání ze dne od 2. 10. 2024. Proto soud prvního stupně neměl povinnost žalobce v tomto směru poučit o zmíněných břemenech (§ 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Bez vymezení ve věci rozhodujících skutečností (označení důkazů k jejich prokázání) žalobě nelze vyhovět. Lze ji pouze zamítnout. Závěry soudu prvního stupně (i jeho postup ve věci) jsou i tedy správné.

16. Pro úplnost odvolací soud dodává, že při posuzování možností spotřebitele (žalované) vrátit poskytovateli úvěru (žalobci) nesplacenou jistinu nelze (v zásadě) vycházet ze skutečností (důkazů), které měly sloužit ke zjištění úvěruschopnosti spotřebitele. Platí totiž, že nesprávné (neúplné, neprofesionální) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, které má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, není dostatečným podkladem pro závěr o možnosti vrátit (alespoň) dlužnou (nesplacenou) jistinu spotřebitelského úvěru.

17. Z logiky věci vyplývá, že při absenci předpokladů pro vrácení nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru nevzniká ani nárok na úrok z prodlení (nehledě na výše uvedené právní závěry soudu prvního stupně ohledně splatnosti jistiny spotřebitelského úvěru až na základě rozhodnutí soudu).

18. Soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. S ohledem na uvedené skutečnosti odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na skutečnost, že v rámci odvolacího řízení úspěšné žalované (§ 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.) náklady řízení nevznikly, což vyplývá z obsahu spisu.