7 Co 512/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: právnická osoba , IČO IČO sídlem adresa , adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 143 563,98 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2025, č. j. 25 C 365/2024-26,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem (výrok I.) žalované uložil zaplatit žalobci částku 143 563,98 Kč (dále jen „předmětná částka“) v pravidelných splátkách ve výši 200 Kč měsíčně. Dále (výrok II.) žalobu zamítl ohledně částky 71 114,82 Kč s příslušenstvím. Žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku , částka, (výrok III.).

2. Žalobce se svou žalobou domáhal zaplacení částky 214 678,80 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že je právní nástupce společnosti , právnická osoba, . Dále tvrdil, že se žalovanou byla dne 31. 7. 2019 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, (dále jen „předmětná smlouva“). Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 350 000 Kč, který žalovaná (v plné výši) nesplatila. Uhradila pouze částku 206 436,02 Kč.

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně dospěl k těmto závěrům.

4. Ze Smlouvy o půjčce č. , hodnota, , obchodních a produktových podmínek vzal soud prvního stupně za prokázané, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou dne 31. 7. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 350 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve 120 pravidelných měsíčních splátkách po 3 869 Kč spolu se smluvním úrokem 5,90 % ročně a dalšími poplatky dle této smlouvy. Žalobce tvrdil, že žalovaná uhradila na tuto smlouvu celkem 206 436,02 Kč. Předmětná pohledávka za žalovanou byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 5. 2024 postoupena na žalobce. Ve zbývající výši 143 563,98 Kč žalovaná poskytnuté prostředky právnímu předchůdci žalobce (žalobci) nevrátila. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované žalobce tvrdí, že původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet úvěr prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). V doplňujícím vyjádření žalobce uvedl, že se původní věřitel řídil zejména informacemi poskytnutými samotnou žalovanou v Žádosti o úvěr, a to informacemi o rodinném stavu, vzdělání, způsobu bydlení, pracovním poměru včetně výše čistého příjmu a příjmu domácnosti. Příjem žalované byl dle žalobkyně ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu, taktéž byly hodnoceny a ověřeny výdaje žalované. Dále je tvrzeno, že původní věřitel kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. K výzvě soudu ničeho doloženo nebylo. Žalobce ve svém vyjádření zdůraznil, že příjem žalované byl ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu, který byl zároveň veden u žalobce, přičemž výdaje byly taktéž hodnoceny a ověřeny dle výpisu z účtu. Žalobce však nedokládá Žádost o úvěr, ze které se mělo vycházet při posuzování úvěruschopnosti. Ač žalobce předložil výpisy z účtu i z období před čerpáním úvěru, dle kterých měla být posuzována úvěruschopnost žalované (výpisy z období leden 2019–červen 2019), z těchto není zřejmý žádný pravidelný příjem v podobě mzdy/platu či sociálních dávek, pouze nepravidelné přeposílání finančních prostředků z jiného účtu žalované. Z výpisu za měsíc únor 2019 pak plyne, že žalovaná nadto čerpala jiný úvěr ve výši 231 000 Kč. Pokud jde o tvrzení žalobce o lustraci žalované v evidencích SOLUS, insolvenčním rejstříku či databázi MVČR, tyto výpisy doloženy nebyly. Z formuláře , právnická osoba, pro standardní informace o spotřebitelském úvěru však plyne, že banka provede za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta, důvěryhodnosti a platební morálky dotazy do bankovního registru i nebankovních registrů. Příjmy ani výdaje nebyly dostatečně prověřeny, nebyly doloženy dokumenty, ze kterých by vyplývalo, jakým způsobem byly příjmy a výdaje žalované prověřovány.

5. V právní rovině soud prvního stupně postupoval podle § 86 odst. 1 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 580 odst. 1, § 588 a § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Na základě výše uvedených skutkových zjištění (tvrzení žalobce) došel k závěru, že právní předchůdce žalobce nemohl učinit závěr, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalované) poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Úvěruschopnost žalované tedy nebyla prověřena řádně. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na dostupnou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 – dostupné na www.nsoud.cz). Protože právní předchůdce žalobce nesplnil řádně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, neboť nedostatečně zjistil (zejména) skutečné výdaje žalované (řádně je neporovnal s jejímu příjmy), došel soud prvního stupně k závěru, že výše uvedená smlouva je (absolutně) neplatná. Odkázal zde i na rozhodnutí Soudního dvora EU (druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18). Z uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná má povinnost vrátit (jen) dosud nesplacenou jistinu (143 563,98 Kč). Odkázal na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru i judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). S ohledem na (absolutní) neplatnost úvěrové smlouvy žalobci nepřiznal jiné smluvní nároky (smluvní úrok, sjednané poplatky) a žalobu v tomto rozsahu (nad částku 143 563,98 Kč) zamítl. Protože splatnost uvedené částky dosud nenastala, nepřiznal žalobci ani úrok z prodlení (§ 1970 o. z.).

6. Žalobce se k jednání soudu prvního stupně (dne 9. 1. 2025) nedostavil, a tak nebyl poučen podle § 118a odst. 2, 3 zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrdit aktuální výši příjmů (poměry) žalované. Zde soud prvního stupně odkázal na § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto přihlédl k celkovým sociálním a majetkovým poměrům žalované v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy. Na základě těchto (výše popsaných) skutečností došel k závěru, že je přiměřené možnostem žalované splácet dosud neuhrazenou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Zohlednil částečný úspěch žalobce ve věci. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se odvolává žalobce. Nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně určil výši splátek. Měsíční splátka 200 Kč (bez ztráty výhody splátek) představuje téměř 60 let splácení. Poukazuje na to, že soud prvního stupně vycházel z poměrů (žalované) v období při podání žádosti o úvěr. Pasivita žalované (sdělení bližších informací ohledně jejích majetkových poměrů) nemůže jít k tíži žalobce (při stanovení nepřiměřeně dlouhé doby splácení). Splátky 200 Kč měsíčně jsou s ohledem na výši dluhu (143 563,98 Kč) nepřiměřené. Žalobce si je vědom ustanovení § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru. Aplikace tohoto ustanovení však vyžaduje spor stran o době odpovídající možnostem spotřebitele (žalované) a návrh některé ze smluvních stran (účastníků řízení). Tyto podmínky (současně) v této věci splněny nejsou. Při stanovení splátek je třeba zohlednit zájmy dlužníka (věřitele). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 2661/2015 a Krajských soudů v Brně (ve věci sp. zn. 28 Co 403/1996), v Ostravě (sp. zn. 15 Co 173/2023) i v Českých Budějovicích (ve věcech sp. zn. 5 Co 254/2024 a 19 Co 1118/2024). Soud prvního stupně měl tedy uložil žalované zaplatit předmětnou částku do tří dnů (§ 160 o. s. ř.) nebo určit splátky s úhradou dluhu nejpozději do 2 let. Minimální výše (měsíční) splátky představuje 6 000 Kč. Dále měla být stanovena ztráta výhody splátek. Poukazuje na své neúměrné zatížení v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně (zdlouhavý postup při vymáhání každé jednotlivé splátky). To má za následek i navyšování nákladů (exekučního) řízení. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalované bude uloženo zaplatit předmětnou částku do tří dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (eventuálně v měsíčních splátkách ve výši 6 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek).

8. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

9. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř.).

10. Odvolání není důvodné.

11. Ve skutkové rovině odvolací soud plně odkazuje na zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu. Tato zjištění v průběhu odvolacího řízení nedoznala změn. Proto tato zjištění odvolací soud přejímá.

12. V právní rovině odvolací soud souhlasí se závěry, které učinil soud prvního stupně ohledně nesprávného postupu právního předchůdce žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývající závěry o (absolutní) neplatnosti úvěrové smlouvy (§ 86, § 87 odst. 1 věta první zák. o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Odvolací soud považuje za potřebné připomenout, že porušení zákonné povinnosti poskytovatele úvěru (zde právního předchůdce žalobce) řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele (zde žalované) má pro žalobce více negativních důsledků. Jde nejen o (absolutní) neplatnost předmětné smlouvy, ale i o nutnost posoudit předpoklady pro vrácení (pouhé) nesplacené jistiny úvěru (tedy bez poplatků, smluvních pokut i úroku z prodlení) v době přiměřené možnostem žalované (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Jde speciální právní úpravu, která má přednost před vypořádáním nároku z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. v důsledku (absolutně) neplatné smlouvy. O vrácení poskytnuté (a dosud nesplacené) jistiny úvěru lze tedy rozhodnout pouze po posouzení možností spotřebitele (zde žalované). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a], b] o. s. ř.) v tomto směru leží na žalobci, jak správně dovodil soud prvního stupně. Neplatí, že zákon (pouze) vymezil (možnou) obranu spotřebitele. V tomto směru odvolací argumentace žalobce není správná.

13. Žalobce v průběhu řízení nevymezil (netvrdil), jaké jsou možnosti žalované vrátit (dosud nesplacenou) jistinu poskytnutého úvěru. Žalobce (jeho zástupce) se k jednání soudu prvního stupně nedostavil, což vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 1. 2025. Žalobce se nedostavil ani k jednání odvolacího soudu. Proto soud prvního stupně (odvolací soud) neměl povinnost žalobce v tomto směru poučit (§ 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Bez vymezení ve věci rozhodujících skutečností (označení důkazů k jejich prokázání) ohledně možností žalované vrátit (zaplatit) nesplacenou jistinu úvěru žalobě nemělo být vyhověno.

14. Pro úplnost odvolací soud dodává, že při posuzování možností spotřebitele (žalované) vrátit poskytovateli (žalobci) nesplacenou jistinu úvěru nelze (v zásadě) vycházet ze skutečností (důkazů), které se týkají zjišťování (posuzování) úvěruschopnosti. Platí totiž, že nesprávné (neúplné, neprofesionální) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, které má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, není (velmi často) dostatečným podkladem pro závěr o možnosti vrátit (alespoň) dlužnou (nesplacenou) jistinu spotřebitelského úvěru. Je třeba zohlednit, že zde jde i o dva různé (rozhodné) okamžiky. Správnost (úplnost, profesionalitu) zkoumání úvěruschopnosti posuzuje soud k okamžiku uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (tedy zpětně). Při posuzování možností spotřebitele vrátit nesplacenou jistinu úvěru soud vychází z jeho aktuálních (tedy k okamžiku rozhodnutí soudu o žalobě) poměrů (tvrzených a prokazovaných žalobcem). Absenci tvrzení (označení důkazů) žalobce nelze ani nahradit (překlenout) obecnou (bez potřebné opory v dokazování) úvahou soudu, že v možnostech spotřebitele je platit minimální splátky (zde 200 Kč měsíčně).

15. V poměrech této věci je třeba připomenout (zdůraznit), že předmětná smlouva o úvěru (nesprávné, neúplné zkoumání úvěruschopnosti žalované) je z roku 2019. Při posuzování schopností (možností) žalované vrátit (dosud nesplacenou) jistinu poskytnutého úvěru proto nelze vycházet z již řadu let neaktuálních (navíc i v roce 2019 neúplných) skutečností.

16. Přestože soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil (ohledně předpokladů pro vrácení dosud nesplacené jistiny), tak odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek v odvoláním dotčeném rozsahu (výrok I. a výrok III. o náhradě nákladů řízení) potvrdil, neboť respektuje (obecně platnou) zásadu (reformace in peius) nevydat v rámci odvolacího řízení rozhodnutí, které by bylo pro odvolatele nepříznivější (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně).

17. K poukazu žalobce na výše uvedená rozhodnutí odvolacích soudů (důsledně neřešící některé výše uvedené právní otázky – např. výše popsaná břemena žalobce, posuzování možností spotřebitele vrátit nesplacenou jistinu úvěru v zásadě jen na základě tvrzení a důkazů o jeho poměrech k okamžiku rozodnutí soudu) lze jen dodat, že přesahuje možnosti odvolacího soudu sjednotit rozhodovací praxi soudů. Bude (zřejmě) až na judikatuře Nejvyššího soudu ČR, aby nejednotné posuzování obdobných věcí odstranila.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení úspěšné žalované náklady řízení nevznikly, což vyplývá z obsahu spisu.