7 Co 54/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vydání movitých věcí, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12.7.2024, č. j. 9 C 184/2020-365

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci

II. částečně mění ohledně vestavěné dubové skříně vyrobené panem , jméno FO, (položka č. 28), bojleru Dražice 120 l (položka č. 31), akrylátové vany bílé barvy (položka č. 32), umyvadla bílé barvy (položka č. 33), velkého zrcadla na zdi od sklenářů nad umyvadlem v koupelně (položka č. 34), krbových kamen z Kamnářství , právnická osoba, (položka č. 37), kuchyňské linky na míru – Mango Bavorov (položka č. 54), digestoře broušené nerez Kano (položka č. 55) a dřezu v kuchyni stříkaného v lince barvy cappuccino (položka č. 57) tak, že se žaloba v této části zamítá. Ve zbývající části výroku v odstavci II. a ve výroku v odstavci I. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 690 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta, sídlem , adresa, .

1. Žalobce proti žalované uplatnil nárok na umožnění užívání bytu v rodinném domě žalované na adrese , adresa, , nárok na náhradu škody ve výši 122 500 Kč a nárok na vydání movitých věcí, které tvoří vybavení bytu a dílny na uvedené adrese. O nároku na užívání bytu bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce stejně jako o nároku na náhradu škody. Ve vztahu k části požadovaných movitých věcí byla žaloba částečně odmítnuta, popřípadě bylo řízení částečně zastaveno. Předmětem sporu tak zůstal nárok na vydání movitých věcí, ohledně nichž Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12.7.2024, č. j. 9 C 184/2020-365 (dále jen napadený rozsudek) rozhodl tak, že žalobu částečně zamítl výrokem v odstavci I. s tím, že konkrétně uvedené věci nebyly u žalované nalezeny, resp. nebylo prokázáno, že je žalovaná má ve svém držení. Ohledně věcí uvedených ve výroku v odstavci II. bylo žalobě vyhověno, neboť má soud za prokázané, že jsou v držení žalované a náleží žalobci. Výrokem III. soud prvního stupně uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 106 511 Kč. Vycházel přitom z toho, že převážný úspěch, s výjimkou poměrně nepatrné části, je na straně žalované.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. Odvolání žalobce se týká rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. napadeného rozsudku. Žalobce nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení ve výroku v odstavci III. Žalobce se domnívá, že pokud soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně vydání movitých věcí specifikovaných ve výroku v odstavci I., rozhodl nesprávně, na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. V řízení bylo prokázáno, že žalobce užíval k bydlení nemovitost žalované nejpozději do 10.7.2017. Z této nemovitosti byl vypuzen jednáním žalované a zejména p. , jméno FO, . V rámci dokazování se žalobce snažil prokázat, že ke dni 10.7.2017 byly věci uvedené pod bodem I. výroku napadeného rozsudku v nemovitosti žalované umístěny. Toto dokazování soud prvního stupně, poté co věci nenalezl v nemovitosti žalované, nepřipustil. Podle žalobce však mělo být dokazování k umístění uvedených věcí v roce 2017 v nemovitosti žalované a k otázce vlastnictví žalobce k těmto věcem provedeno. Podle žalobce lze uvažovat o tom, že v situaci, kdy pod bodem I. výroku napadeného rozsudku specifikované movité věci se v nemovitosti žalované nenacházely a nebylo možné žalobě na jejich vydání vyhovět, mohl žalobce uplatnit nárok na náhradu škody, kterou mu žalovaná jejich ztrátou, resp. jejich nepoctivým a dost možná protiprávním opatrováním způsobila. Postupem soudu prvního stupně však byla tato možnost žalobci znemožněna. Prokázání žalobcova vlastnictví k těmto movitým věcem a jejich přítomnost v nemovitosti ke dni 10.7.2017 by pak zřejmě mohli mít přímý dopad na rozhodování soudu o nákladech řízení, případně použití ustanovení § 150 o.s.ř. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení má žalobce za to, že mu povinnost k zaplacení nákladů řízení neměla být uložena. Je přesvědčen o tom, že v průběhu řízení se ukázalo, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které neměla být žalované náhrada nákladů řízení přiznána. Poukazuje na to, že se žalobce svého vlastnického práva domáhá od roku 2020, a to poté, co byl ze svého bydliště 10.7.2017 nezákonně žalovanou vypuzen a neměl přístup ke svým osobním a dalším movitým věcem, ani k listinným důkazům prokazujícím jeho vlastnictví. Žalobce má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k nákladům řízení je nepřezkoumatelné, protože z něj není fakticky možné zjistit míru úspěchu a neúspěchu účastníků sporu. Ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. tak nelze aplikovat. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že pro konečnou výši nákladů řízení bylo podstatné, že se řízení před soudem prvního stupně muselo opakovat, včetně provádění dokazování výslechem již jednou ve věci slyšených svědků, a to bez jakéhokoliv zavinění žalobce.

3. Žalovaná, která nesouhlasí s napadeným rozsudkem výroku v odstavci II., tj. s vydáním konkrétně uvedených movitých věcí, soudu prvního stupně vytýká nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav. Má za to, že vlastnictví žalobce k předmětným věcem, s výjimkou nábytku, jehož darování žalobci potvrdila svědkyně , jméno FO, , nebylo prokázáno. Žalovaná je přesvědčena, že ani po opakovaném provedení výslechu svědků žalobce neprokázal nárok na vydání věcí z titulu vlastnického práva výlučného, popřípadě z titulu spoluvlastnictví, ať už na základě zaniklého SJM s , jméno FO, nebo na základě jejich společného nabytí s , jméno FO, . Namítá, že ani opakovaný výslech svědků nebyl veden způsobem, jež by zcela vyvracel pochybnosti o objektivnosti jejich výpovědí, zejména ve vztahu k otázce nabytí vlastnického práva k předmětným věcem, neboť jim byly soudem předkládány fotografie jednotlivých věcí za účelem jejich identifikace a vyjádření se k otázce vlastnictví, resp. způsobu a době nabytí. Žalovaná soudu prvního stupně vytýká, že ve sporu o vydání věcí přistoupil restriktivně k jejímu důkaznímu návrhu na výslech svědkyně , jméno FO, , který byl dříve při jednání 27.1.2022 vzat zpět. Vzhledem k tomu, že svědkyně , jméno FO, při opakovaném výslechu před soudem prvního stupně vypovídala o tom, že jí žalobce a jeho bývalá manželka , jméno FO, říkali, že si žalobce dílnu a garáž vybavoval sám a dále označila konkrétní movité věci, které si pořizoval společně s , jméno FO, , došlo k prolomení koncentrace řízení a návrh svědkyně , jméno FO, byl přípustný. V návaznosti na to žalovaná odkazuje na ustanovení § 118b odst. 1 věta druhá o.s.ř. týkající se důkazů sloužících ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků. Totéž platí i v případě návrhu na výslech svědka , jméno FO, . Poukazuje rovněž na to, že uvedené důkazní návrhy navazovaly na poučení ze strany soudu a poskytnutí lhůty k doplnění dokazování Jestliže soud prvního stupně uvedené důkazy neprovedl, zůstalo dokazování neúplné, což má za následek nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že přípustná odvolání (§ 202 o.s.ř.), byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a o.s.ř. a po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná, nicméně je namístě napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. částečně změnit.

5. Z hlediska skutkového stavu vychází odvolací soud převážně ze závěrů soudu prvního stupně. Není pochyb o tom, že žalobkyně je vlastníkem rodinného domu č. p. , číslo, v , adresa, V prvním patře tohoto domu jsou zařízené obytné místnosti, ve dvoře se nachází garáž, dílna a sklad. V těchto prostorách byly nalezeny věci uvedené ve výroku v odstavci II. napadeného rozsudku. Věci vyjmenované ve výroku v odstavci I. které jsou podle tvrzení žalobce v uvedených prostorách rovněž umístěny, nalezeny nebyly. Není sporu o tom, že uvedené prostory v minulosti užíval žalobce, který za trvání manželství s , jméno FO, pořídil vybavení obytných místností, také nářadí nacházející se v dílně, garáži a skladu, které používal při opravách automobilů, jimiž se zabýval. Po rozvodu manželství v roce 2008 se žalovaný na přechodnou dobu z domu odstěhoval, zůstala zde společně s dětmi bývalá manželka , jméno FO, , která nemovitost opustila v roce 2010. Poté se žalobce do domu a vrátil a uvedené prostory včetně vybavení užíval do července 2017, kdy byl z domu vykázán. Na základě výpovědi svědkyně , jméno FO, a svědka , jméno FO, (syna žalobce) a s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce se zabýval opravami automobilů a v té souvislosti užíval vybavení dílny, garáže a skladu, vzal soud za prokázané, že je vlastníkem věcí uvedených ve výroku v odstavci II., které se v nemovitosti žalované nacházejí a v této části žalobě vyhověl. Ve vztahu ke zbývajícím věcem vyjmenovaným v odstavci I. neměl soud za prokázané předpoklady vyhovění žalobě za splněné.

6. Soud prvního stupně nepřipustil dokazování výpovědí svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, , které žalovaná navrhla k tvrzení, že některé z věcí nacházejících se v domě č. p. , číslo, ve skutečnosti patří bývalé manželce žalobce , jméno FO, , a to z vypořádání SJM a další konkrétně specifikované věci patřily , jméno FO, (otci žalobce), který žalobce vydědil, jak vyplývá z obsahu spisu. Toto tvrzení žalované je obsahem jejího písemného doplnění tvrzení a důkazních návrhů ze dne 27.5.2024 (č. l. 327), v němž žalovaná uvádí, že otec žalobce , jméno FO, až do své smrti v roce 2014 plně využíval garáž a přilehlou dřevěnou kůlnu, kde měl umístěno množství věcí, zejména elektroniku, nářadí, kuchyňské vybavení, nábytek, které konkrétně specifikuje, přičemž listinou o vydědění ve formě notářského zápisu ze dne 3.4.2012 žalobce vydědil, a proto žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným věcem. Dále je tvrzeno, že konkrétně označené vybavení obytných místností, jejichž vydání žalobce požaduje, bylo pořízeno za trvání manželstvím žalobce a , jméno FO, , tyto věci po rozvodu užívala , jméno FO, s dětmi a v době odstěhování v roce 2010 byla dohodnuta s , jméno FO, a žalovanou, že si zde tyto věci ponechá. K těmto tvrzením navrhla žalovaná výslech svědků , jméno FO, a , jméno FO, . Soud prvního stupně poukázal na koncentraci řízení podle § 118b o.s.ř. a skutečnost, že uvedené svědky sice žalovaná navrhovala již před koncentrací, ale nikoliv k otázce vlastnictví věcí, ale ke svému tvrzení, že movité věci, které jsou předmětem řízení, byly žalobcem z domu žalované již odvezeny a u žalované se tak nenachází. Podle soudu prvního stupně je návrh žalované na výslech uvedených svědků se návrh týká nového (nepřípustného) tvrzení, s nímž žalovaná přichází až poté, co věci byly u ní nalezeny a poté, co bylo řízení koncentrováno. Vzhledem k tomu, že zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem k prolomení koncentrace nedošlo, jsou uvedené důkazní návrhy nepřípustné.

7. Podle § 1040 odst. 1 o.z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

8. Toto ustanovení vyžaduje, aby žalobce prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo (popřípadě jiné právo k věci) jež legitimuje k podání vindikační žaloby a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného. Ten musí, chce-li se žalobě na vydání věci bránit úspěšně, prokázat pozbytí držby. Předpokladem úspěšného uplatnění žaloby na vydání věci žalobcem je tedy mimo jiné, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného.

9. V projednávané věci soud v současné době rozhoduje o nároku žalobce na vydání konkrétně označených věcí (celkem 93 položek) tvořících vybavení obytných místností, dílny, garáže a skladu v rodinném domě č. p. , číslo, v , adresa, ve vlastnictví žalované. Žalobce tvrdí, že mu předmětné věci patří a zanechal je v rodinném domě žalované, který užíval k bydlení do července 2017, kdy byl z domu vykázán a byl mu znemožněn přístup do dílny, garáže a skladu, tedy k věcem, které užíval při opravách automobilů.

10. Obrana žalované od počátku řízení spočívala v tvrzení, že předmětné věci u sebe nemá, neboť si je žalobce odstěhoval.

11. Odvolací soud vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně s výjimkou závěru o existenci samostatných věcí označených pod položkou 28, 31, 32, 33, 34, 37, 54, 55 a 57. Klíčovým důkazem v dané věci je ohledání místa, kde se podle tvrzení žalobce věci u žalované nachází, tj. rodinného domu č. p. , číslo, v , adresa, , které se uskutečnilo v lednu 2024. Bylo zjištěno, že věci uvedené ve výroku v odstavci I. napadeného rozsudku se na tomto místě nenachází (u mini věže Grundig a tyčového mixéru nerez zn. Sencor neměl soud za prokázané vlastnické právo žalobce). Jiné místo, kde by se u žalované měly věci nacházet, nebylo označeno a soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze mít za prokázané, že věci jsou v držení žalované, což vedlo k částečnému zamítnutí žaloby.

12. Věci uvedené ve výroku v odstavci II. byly v rodinném domě žalované nalezeny a svědci , jméno FO, a , jméno FO, potvrdili, že žalobce je jejich vlastníkem, resp. uživatelem. Soud prvního stupně na tomto základě uložil žalované povinnost k jejich vydání žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

13. Žalobce, který podal odvolání proti výroku v odstavci I. o částečném zamítnutí žaloby soudu prvního stupně vytýká, že nepřipustil dokazování o tvrzení žalobce, že věci, které nebyly nalezeny v rodinném domě žalované, se na tomto místě nacházely v roce 2017, kdy byl z nemovitosti vykázán. Odvolací soud přihlíží k tomu, že u žalované na místě, které žalobce označil, tyto věci nejsou (tento závěr nebyl zpochybněn), přičemž smyslem dokazování by podle žalobce mělo být získání podkladů pro uplatnění nároku na náhradu škody. Podle odvolacího soudu má dokazování vždy sloužit účelu řízení. I kdyby žalobce prokázal, že předmětné věci v domě žalované v roce 2017 zanechal a že mu tyto věci patří, nebylo by možné naplnění účelů řízení, tj. vydání věcí žalobci, a to ani v rámci případného výkonu rozhodnutí (§ 345 o.s.ř.). Proto odvolací soud nepovažuje doplnění dokazování způsobem navrženým žalobcem za účelné a jeho odvolací námitku, kterou v tomto směru uplatňuje, za oprávněnou.

14. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. jímž bylo žalobě na vydání movitých věcí částečně vyhověno a který je napaden odvoláním žalované, nemohl odvolací soud přehlédnout, že charakter některých věcí vzbuzuje pochybnost, zda se jedná o samostatné věci, jejichž vydání je možno požadovat. Jedná se o 9 položek „věcí“ tvořících zařízení obytných místností rodinného domu žalované. Proto odvolací soud částečně zopakoval dokazování, a to fotodokumentací pořízenou soudem, která se týká vestavěné dubové skříně v bytě na chodbě vyrobené panem , jméno FO, (položka č. 28), bojleru Dražice 120 l (položka č. 31), akrylátové vany bílé barvy (položka č. 32), umyvadla bílé barvy (položka č. 33), velkého zrcadla na zdi od sklenářů nad umyvadlem v koupelně (položka č. 34), krbových kachlových kamen z Kamnářství , právnická osoba, položka č. 37), kuchyňské linky na míru – Mango Bavorov (položka č. 54), digestoře broušené nerez, Kano (položka č. 55), a dřezu v kuchyni stříkaného v lince barvy cappuccino (položka č. 57). K námitce žalované se zabýval i kompletním rozvodem manometru ke kompresoru zelenomodré barvy zn. Airkraft přišroubovaného na laťové desce ke zdi garáži vpravo u dveří (položka č. 1). Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené věci s výjimkou manometru se zabudováním do rodinného domu se staly jeho součástí (§ 505 o.z.) a neexistují tedy jako samostatné věci, které by bylo možné žalobci vydat. Je tomu tak proto, že jejich odnětí by vyžadovalo jejich vybourání či funkční a estetické znehodnocení těchto věcí nebo věci hlavní. Nemovitost žalované by sice po jejich odnětí mohla sloužit svému účelu, ovšem v méně kvalitní podobě. Některé z věcí ani před jejich zabudováním do nemovitosti jako samostatné věci neexistovaly, např. vestavěná dubová skříň. To však neplatí v případě rozvodu manometru, neboť tento přístroj připevněný na laťové desce lze jednoduchým způsobem sejmout, např. jako obraz umístěný na zdi. Odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. částečně změnit, a to ohledně shora uvedených věcí tvořících zařízení obytných místností v domě žalované. V případě ostatních věcí ve výroku II. je podstatné, že byly v domě žalované nalezeny a bylo zjištěno, že patří žalobci. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalované s nímž přichází až poté, co proběhlo ohledání v rodinném domě žalované, o tom že některé z věcí specifikovaných v podání žalované ze dne 27.5.2024 (č. l. 327) patří bývalé manželce žalobce , jméno FO, a jiné věci patřily otci žalobce, který zemřel v roce 2014 je nepřípustné. Jedná se o nové tvrzení, jehož nepřípustnost je odůvodněna v odst. 23 odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje. Bez ohledu na otázku prolomení koncentrace řízení podle § 118b o.s.ř. má odvolací soud za to, že uvedené tvrzení žalované, které mohlo být uplatněno od počátku řízení, neboť nezávisí na obsahu výpovědi vyslechnutých svědků se jeví jako účelové a nevěrohodné, protože původní obrana žalované spočívala v tvrzení, že si žalobce věci, o jejichž vydání se v řízení jedná odvezl, čímž žalobkyně nepřímo potvrdila jeho vlastnictví k těmto věcem. K tvrzení, které soud považuje za nevěrohodné není účelné provádět dokazování, a to i se zřetelem ke skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně, že , jméno FO, věci neužívala 3 roky po rozvodu. , jméno FO, zemřel v roce 2014, osud jeho majetku má být předmětem pozůstalostního řízení. Tvrzená skutečnost, že některé z movitých věcí vlastnil v roce 2014 není pro rozhodnutí v dané věci významná. Odvolací soud má za to, že námitky žalované nejsou důvodné, a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou věcí ohledně nichž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, potvrdil podle § 219 o.s.ř. Tentýž závěr učinil i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I.

15. Vzhledem k částečné změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení sestávají z odměny a náhrady hotových výdajů advokáta žalované. Pro rozhodnutí je podstatné, že žalobce v této věci uplatnil celkem 3 nároky, a to nárok na náhradu škody ve výši 122 500 Kč, nárok na umožnění užívání bytu v rodinném domě žalované a nárok na vydání movitých věcí, jejichž hodnota nebyla v řízení zjištěna. Podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 (dále jen advokátní tarif) se tarifní hodnoty sčítají. Odvolací soud má za to, že tarifní hodnotou v případě vydání movitých věcí, jejichž hodnota nevyšla v řízení najevo je částka 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Totéž platí u nároku na umožnění užívání bytu. Součet tarifních hodnot tak představuje částku 142 500 Kč a odměna za 1 úkon právní služby podle § 7 advokátního tarifu činí 6 820 Kč. Uvedené nároky byly předmětem řízení v době, kdy proběhlo jednání před soudem prvního stupně dne 27.5.2021, jehož obsahem byl pokus o smírné vyřešení věci. Za toto jednání advokátovi náhle náleží náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 písm. b) advokátního tarifu ve výši jedné poloviny, tj. 3 410 Kč. Za účast u jednání dne 19.10.2021 činí odměna advokáta 6 820 Kč a za účast na jednání dne 9.12.2021, které trvalo více než 2 hodiny náleží (vzhledem k předcházejícímu částečnému zpětvzetí žaloby ohledně náhrady škody o částku 17 500 Kč a snížení tarifní hodnoty na 125 000 Kč) částka 12 200 Kč, neboť odměna za 1 úkon představuje částku 6 100 Kč a vzhledem k délce jednání je třeba tuto odměnu zvýšit na dvojnásobek. Za jednání dne 27.1.2022 a 22.2.2022 náleží advokátovi odměna vždy ve výši 6 100 Kč. Do vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně v této věci, tj. rozsudku ze dne 3.3.2022, č. j. 9 C 184/2020-164 náklady řízení před soudem prvního stupně dále zahrnují náhradu hotových výdajů advokáta za 7 úkonů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. 2 100 Kč, jízdné z , adresa, do , adresa, a zpět v celkové výši 3 310 Kč podle vyúčtování žalované a náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) v celkové výši 2 000 Kč. Celkové náklady řízení na straně žalované tak činí v této fázi řízení 42 040 Kč.

16. Náklady za první odvolací řízení, jehož předmětem nebyl nárok na náhradu škody (odvolání nebylo podáno) činí součet tarifních hodnot 20 000 Kč, odměna za 1 úkon právní služby představuje částku 1 900 Kč, a to za odvolání, jednání u odvolacího soudu a za vyhlášení rozsudku odvolacího soudu částka 950 Kč (jedna polovina). Celkové náklady odvolacího řízení s připočtením paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony po 300 Kč, tj. 900 Kč, činí 5 650 Kč. Po rozhodnutí odvolacího soudu zůstal předmětem řízení pouze nárok na vydání movitých věcí, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem částečně ve prospěch žalované a částečně ve prospěch žalobce. Za 6 úkonů právní služby při tarifní hodnotě 10 000 Kč a odměně 1 500 Kč za 1 úkon činí odměna advokáta celkem 9 000 Kč. Náhrada hotových výdajů po 300 Kč za 1 úkon představuje částku 1 800 Kč a náhrada jízdného částku 3 881 Kč a náhrada za promeškaný čas částku 1 800 Kč, tedy celkem 16 481 Kč. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je převážný úspěch na straně žalované a je vyjádřen poměrem tarifních hodnot uplatněných nároků. Součet tarifních hodnot činí 142 500 Kč, přičemž nárok na náhradu škody představuje 86 %, nárok na umožnění užívání bytu 7 %, stejně jako nárok na vydání movitých věcí. Úspěch žalované tak přesahuje 93 %, přičemž je třeba přihlédnout k částečnému úspěchu i ve vztahu k nároku na vydání movitých věcí. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se tak v dané věci uplatní ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. dle něhož by žalovaná měla právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 64 171 Kč. Odvolací soud přihlíží ke skutečnosti, že po rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 11.11.2022, č. j. 7 Co 878/2022-224 zůstal předmětem řízení pouze nárok na vydání movitých věcí, v němž je i po částečné změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. úspěch obou účastníků srovnatelný a je nepřiměřené, aby žalobce platil žalované náhradu nákladů řízení, které vznikly v této fázi řízení. Jedná se o částku 16 481 Kč. Odvolací soud za použití ustanovení § 150 o.s.ř. žalované právo na náhradu nákladů řízení v této části odepřel. Vzhledem k tomu, že v tomto odvolacím řízení byl úspěch a neúspěch účastníků srovnatelný, byla žalované přiznána jako náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů částka 47 690 Kč (64 171-16 481).