7 CO 586/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 908 052,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 14. 4. 2022, č. j. 25 C 475/2021-116,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 36 360,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích řízení pro částku 30 532,06 Kč zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 2 488 Kč žalobkyni (výrok II.). Dále žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 830 282,89 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok III.) a konečně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51 630,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu 6. 10. 2021 proti žalované domáhala zaplacení částky 908 052,82 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s tvrzením, že s žalovanou a jejím manželem [jméno] [příjmení] dne 3. 10. 2017 uzavřela smlouvu o úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], na základě které jim byl žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 1 200 0000 Kč. Žalovaná během řízení úvěr splácela, žalobkyně žalobu vzala částečně zpět o 47 237,87 Kč a následně o 30 532,06 Kč, soud řízení o tyto částky částečně zastavil. Předmětem sporu tak zůstala částka 830 282,89 Kč. Žalobkyně tvrdila, že úvěr byl zcela vyčerpán k 10. 10. 2017. Dne 16. 4. 2021 podal na sebe manžel žalované [příjmení] [příjmení] návrh na zahájení insolvenčního řízení, 20. 4. 2021 byl soudem zjištěn jeho úpadek a povoleno oddlužení. Tím dle žalobkyně došlo k porušení smlouvy v bodu 8.1, písm. e), proto prohlásila úvěr za splatný dle bodu 8.2, písm. b) úvěrové smlouvy. Žalované nabídla splátkový kalendář formou notářského zápisu, ten však žalovaná neuzavřela a zesplatněný dluh neuhradila. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Poukázala na to, že žadatelem úvěru na konsolidaci svých závazků byl v posuzované době tehdejší manžel žalované [příjmení] [příjmení]. Manželství bylo rozvedeno v roce 2020. Žalobkyně úvěr zesplatnila, přestože byl řádně splácen. Žalovaná považuje ujednání smlouvy v bodu 8.1, písm. e) a bodu 8.2, písm. b) úvěrové smlouvy za ujednání v rozporu s požadavkem přiměřenosti, které způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Takové ujednání je neplatné, poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Mezi účastníky nebylo sporu ohledně uzavření smlouvy o úvěru, jejím obsahu a vedení insolvenčního řízení, kdy usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne 20. 4. 2021 byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] a povoleno oddlužení (na základě jeho návrhu). Dopisem z 21. 4. 2021 žalobkyně rozhodla o okamžité splatnosti celého dluhu a tuto skutečnost žalované i [jméno] [příjmení] oznámila. Dále soud zjistil, že dle bodu 8.1 úvěrové smlouvy je považováno za porušení podmínek smlouvy pod písm. e), kdy bylo vůči úvěrovaným, respektive komukoliv z nich zahájeno soudní řízení, jehož předmětem je jejich úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení (insolvenční řízení). O porušení této smlouvy půjde od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení takového řízení v insolvenčním rejstříku. Výsledkem porušení podmínek pak podle čl. 8 písm. b) je, že žalobkyně může prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, v tomto případě úvěrovaní jednorázově zaplatí všechny dluhy z úvěru, a to ve lhůtě a za podmínek písemné výzvy žalobkyně, kdy lhůta nebude kratší než 3 pracovní dny. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně, s odbornou péčí přezkoumala úvěruschopnost úvěrovaných. Dospěl k právnímu závěru, že posuzované ujednání v čl. 8, písm. e) ve spojení s čl. 8, písm. b) smlouvy o úvěru je zakázaným ujednáním ve smyslu ust. § 1813 o. z., které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele – žalované a jejího bývalého manžela, když v tomto případě bylo právo žalobkyně na zesplatnění úvěru vázáno na samotné zahájení insolvenčního řízení a následné zjištění úpadku dlužníka. Proto podle jeho názoru lze použít rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 20. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Naopak nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2020, sp. zn. 29 ICdo 36/2018, neboť Nejvyšší soud posuzoval věc, kdy dlužník uzavřel se [právnická osoba]. úvěr jako podnikatel, takže nešlo o spotřebitelskou smlouvu, ale o spor mezi podnikateli. Dle § 1815 okresní soud k neplatnému ujednání nepřihlížel. Za situace, kdy účastníci učinili nesporným, že sjednané splátky úvěru jsou úvěrovanými řádně hrazeny, shledal žalobu nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze výrokům III. a IV. podala žalobkyně odvolání. Poukázala na to, že dle judikátu Vrchního soud v Praze, sp. zn. 104 VSPH 485/2018 v případě zjevně nedůvodného nebo šikanózního věřitelského návrhu, jenž insolvenční soud (podle úpravy IZ účinné v době, kdy došlo k zesplatnění úvěru) v prvotní fázi nijak věcně neposuzuje a v případě splnění všech formálních náležitostí v zákonné lhůtě 2 hodin oznámí zahájení insolvenčního řízení, je založeno právo věřitele zesplatnit úvěr nebo odstoupit od smlouvy, aniž by k tomu dlužník zavdal příčinu nebo porušil svoji povinnost, tedy i v případě svévolné insolvence. Zároveň Vrchní soud v Praze reagoval na situaci, kdy věřitel zesplatnil úvěr k okamžiku zahájení insolvenčního řízení, žalobkyně však úvěr zesplatnila až k okamžiku prohlášení úpadku. Podstata posuzovaného ustanovení vyplývá z potřeby věřitele reagovat na změnu finančních poměrů klientů a obtížnější schopnost zbylého spoludlužníka dluh uhradit. Judikát Vrchního soudu reaguje na právní úpravu insolvenčního zákona platnou v roce 2018, kdy neexistovaly mechanismy odclonění šikanózních návrhů. Pan [příjmení] však vstoupil do insolvence až v roce 2021. Aktuální právní úprava obsahuje ust. § 100a, které obsahuje preventivní pravidlo, že insolvenční soud nezveřejňuje zjevně nedůvodný šikanózní insolvenční návrh. Závěry Vrchního soudu se tedy v aktuální právní úpravě podle žalobkyně neuplatní. Naproti tomu Nejvyšší soud právní větou v rozsudku z 31. 3. 2020, sp. zn. 29 ICdo 36/2018 uvedl, že není v závazkovém právu neobvyklé vázat vznik práv věřitele (těch, které by jinak neměl) ke ztrátě způsobilosti druhé smluvní strany dostát svým závazkům. Nikde tedy nehovoří o podnikatelské sféře, ale o právech mezi věřitelem a dlužníkem obecně – z jakéhokoliv závazku. I v závazkových vztazích se spotřebitelem je zcela běžné zajišťovat a utvrzovat závazkový vztah instituty, jako je například ručení, které také nastupuje v použití až při nesolventnosti kontrahenta, stejně jako insolvenční doložka. Přitom je zjevné, že zahájení insolvenčního řízení na základě dlužnického insolvenčního návrhu se v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v úpadku. Proto navrhla zrušení rozsudku v napadených částech.

3. K odvolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Dále poukázala na to, že předmětná smlouva je tzv. smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. Je nezbytné, aby na spotřebitele bylo pohlíženo jako na slabší stranu. Z rozhodnutí Vrchního soudu citovala, že tzv. insolvenční doložka je běžně užívaným nástrojem v obchodně závazkových vztazích, tedy ve vztazích mezi podnikateli, v nichž vystupuje do popředí zásada profesionality a autonomie vůle smluvních stran. V případě právních vztahů se spotřebiteli však totéž již neplatí, neboť se v těchto právních vztazích uplatní naopak zásada ochrany slabší smluvní strany. Neztotožňuje se s tvrzením žalobkyně, že nejde o nepřiměřenou nerovnováhu v právech a povinnostech, když si věřitel sjedná právo reagovat požadavkem okamžité úhrady dluhu, když se spotřebitel ocitne v obtížnější finanční situaci. Dle názoru žalované nelze uplatnit závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 ICdo 36/2018, ten rozhodoval ve vztahu mezi podnikateli a podle žalované závěry Nejvyššího soudu se neprosadí v případě spotřebitelského vztahu. Naopak je třeba vztáhnout závěry Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 104 VSPH 485/2018. Konečně poukázala na to, že úvěr řádně splácí a jednání žalobkyně lze kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas účastníkem k tomu legitimovaným (§ 201, § 202 a contrario a § 204 o. s. ř.) přezkoumal napadené výroky III. a IV. za použití § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. Výroky I. a II. nabyly samostatně právní moci v režimu § 206 odst. 2 o. s. ř.

5. Podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného ke dni uzavření úvěrové smlouvy dne 3. 10. 2017 § 1813 má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu za správné. Jeho skutková zjištění jsou úplná, spor byl pouze o výklad ustanovení čl. 8, písm. e), které bylo zahrnuto mezi případy porušení úvěrové smlouvy s důsledkem možnosti úvěrující banky prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný ve smyslu čl. 8, písm. b) smlouvy, jedná se o výklad tzv. insolvenční doložky. Za porušení smlouvy je v tomto případě považováno zahájení insolvenčního řízení vůči komukoliv z úvěrovaných od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení takového řízení v insolvenčním rejstříku. Pokrývá tedy jak situaci, kdy návrh podá sám úvěrovaný, tak situaci, kdy návrh podá někdo jiný. Přitom § 100a insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (zavedený novelou č. 64/2017 s účinností od 1. 7. 2017) postihuje jen ty situace, kdy insolvenční soud má důvodné pochybnosti o důvodnosti insolvenčního návrhu; v takovém případě musí neprodleně rozhodnout. Může se tedy stát, že úvěrovaný neporušil žádnou povinnost, není v úpadku, přesto banka může přistoupit k zesplatnění úvěru prostě proto, že insolvenční soud v poměrně krátkém časovém úseku nevyhodnotil návrh za použití § 100a jako zjevně nedůvodný. Není podstatné, že v nyní projednávané věci [právnická osoba] [anonymizováno] nezesplatnila úvěr bezprostředně po zveřejnění zahájení insolvenčního řízení, ale až k okamžiku prohlášení úpadku. Posuzuje se totiž nepřiměřenost insolvenční doložky k datu jejího sjednání (v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy). Dále podle odvolacího soudu je sjednaná insolvenční doložka nepřiměřeně tvrdá i vůči druhému úvěrovanému, který nemůže situaci ovlivnit a zabránit zesplatnění úvěru. Dopadá i na situaci, která posléze nastala v projednávané věci, kdy úvěrovaní byli již rozvedeni. Významná nerovnováha ve smyslu § 1813 o. z. spočívá v tom, že právní postavení úvěrovaných je zhoršeno oproti tomu, pokud by dané ujednání v úvěrové smlouvě nebylo. Podle obsahu spisu nešlo o individuální sjednání podmínky a úvěrovaní předmětné ustanovení nemohli ovlivnit. Přitom se nejedná o ujednání o předmětu plnění či o ceně. Odvolací soud zdůrazňuje, že jeho právní hodnocení se týká pouze předmětné smlouvy jako spotřebitelské. Jde o zásadní rozdíl oproti věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku z 31. 3. 2020, č. j. 29 ICdo 36/2018-131 (publikovaného pod R 12/2021), podle něhož možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrovaný) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona, včetně ust. § 170 písm. a) a b) insolvenčního zákona, ani základním zásadám insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona. Ve věci posuzované Nejvyšším soudem šlo o poskytnutí dvou úvěrů pro podnikatelské účely. Dle odstavce 13. (citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že obě úvěrové smlouvy uzavřel dlužník se [právnická osoba] jako podnikatel, takže nešlo o spotřebitelské smlouvy. Nejvyšší soud rozhodoval za situace, kdy dlužník podal návrh sám (což se podle Nejvyššího soudu v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí). [příjmení] [příjmení] též podal návrh sám. Nicméně nyní v odvolacím řízení posuzovaná insolvenční doložka míří nejen na situace, kdy dlužník na sebe podá insolvenční návrh, ale i na situace, kdy na něho či na ně podá insolvenční návrh někdo jiný (a i přes ust. § 100a insolvenčního zákona není vyloučeno, že se nebude jednat o návrh šikanózní). Podle názoru odvolacího soudu v nyní posuzované situaci je přiléhavější rozhodnutí Vrchního soudu, které řeší ochranu spotřebitele, než rozhodnutí Nejvyššího soudu, který řešil vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti. Na takový vztah ust. § 1813 o. z. samozřejmě nedopadá a Nejvyšší soud se jím ve vztahu k insolvenční doložce nezabýval. K námitce žalobkyně, že Vrchní soud reagoval na právní úpravu insolvenčního zákona platnou v roce 2018, odvolací soud upřesňuje, že v roce 2018 již platil § 100a insolvenčního zákona, Vrchní soud se vyjadřoval k úpravě účinné k datu zesplatnění úvěru v jím posuzované věci (17. 6. 2014). Podle názoru odvolacího soudu stále platí, že tzv. insolvenční doložka je běžně užívaným nástrojem v obchodně závazkových vztazích, tedy ve vztazích mezi podnikateli, v nichž vystupuje do popředí zásada profesionality. To však neplatí ve vztazích se spotřebiteli, kde se naopak uplatní zásada ochrany slabší strany, jak konstatoval Vrchní soud v odst. 17. rozhodnutí z 20. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku IV. o nákladech řízení. Na odůvodnění nákladového výroku plně odkazuje.

7. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná, proto má podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Za takový úkon však soud nepovažuje přípravu a převzetí zastoupení dalším advokátem. Žalovaná má na změnu právního zástupce nepochybně právo, ne však na úkor procesně neúspěšné strany řízení. Z tarifní hodnoty 830 282,89 Kč vychází odměna za 1 úkon dle § 7 advokátního tarifu 11 660 Kč. Za podání vyjádření, účast u odvolacího jednání a účast u vyhlášení rozsudku (podle § 11 odst. 1 písm. d), k ), § 11 odst. 2 písm. f)) náleží advokátu za 2,5 úkonu 29 150 Kč, spolu se třemi režijními paušály podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu dalších 900 Kč a spolu s 21% DPH, jehož je advokát plátcem, celkově částka 36 360,50 Kč Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.