7 CO 586/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 908 052,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 14. 4. 2022, č. j. 25 C 475/2021-116,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 36 360,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích řízení pro částku 30 532,06 Kč zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 2 488 Kč žalobkyni (výrok II.). Dále žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 830 282,89 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl (výrok III.) a konečně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51 630,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu 6. 10. 2021 proti žalované domáhala zaplacení částky 908 052,82 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s tvrzením, že s žalovanou a jejím manželem jméno příjmení dne 3. 10. 2017 uzavřela smlouvu o úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. bankovní účet, na základě které jim byl žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 1 200 0000 Kč. Žalovaná během řízení úvěr splácela, žalobkyně žalobu vzala částečně zpět o 47 237,87 Kč a následně o 30 532,06 Kč, soud řízení o tyto částky částečně zastavil. Předmětem sporu tak zůstala částka 830 282,89 Kč. Žalobkyně tvrdila, že úvěr byl zcela vyčerpán k 10. 10. 2017. Dne 16. 4. 2021 podal na sebe manžel žalované příjmení příjmení návrh na zahájení insolvenčního řízení, 20. 4. 2021 byl soudem zjištěn jeho úpadek a povoleno oddlužení. Tím dle žalobkyně došlo k porušení smlouvy v bodu 8.1, písm. e), proto prohlásila úvěr za splatný dle bodu 8.2, písm. b) úvěrové smlouvy. Žalované nabídla splátkový kalendář formou notářského zápisu, ten však žalovaná neuzavřela a zesplatněný dluh neuhradila. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Poukázala na to, že žadatelem úvěru na konsolidaci svých závazků byl v posuzované době tehdejší manžel žalované příjmení příjmení. Manželství bylo rozvedeno v roce 2020. Žalobkyně úvěr zesplatnila, přestože byl řádně splácen. Žalovaná považuje ujednání smlouvy v bodu 8.1, písm. e) a bodu 8.2, písm. b) úvěrové smlouvy za ujednání v rozporu s požadavkem přiměřenosti, které způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Takové ujednání je neplatné, poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Mezi účastníky nebylo sporu ohledně uzavření smlouvy o úvěru, jejím obsahu a vedení insolvenčního řízení, kdy usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. insolvenční spisová značka ze dne 20. 4. 2021 byl zjištěn úpadek dlužníka jméno příjmení a povoleno oddlužení (na základě jeho návrhu). Dopisem z 21. 4. 2021 žalobkyně rozhodla o okamžité splatnosti celého dluhu a tuto skutečnost žalované i jméno příjmení oznámila. Dále soud zjistil, že dle bodu 8.1 úvěrové smlouvy je považováno za porušení podmínek smlouvy pod písm. e), kdy bylo vůči úvěrovaným, respektive komukoliv z nich zahájeno soudní řízení, jehož předmětem je jejich úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení (insolvenční řízení). O porušení této smlouvy půjde od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení takového řízení v insolvenčním rejstříku. Výsledkem porušení podmínek pak podle čl. 8 písm. b) je, že žalobkyně může prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, v tomto případě úvěrovaní jednorázově zaplatí všechny dluhy z úvěru, a to ve lhůtě a za podmínek písemné výzvy žalobkyně, kdy lhůta nebude kratší než 3 pracovní dny. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně, s odbornou péčí přezkoumala úvěruschopnost úvěrovaných. Dospěl k právnímu závěru, že posuzované ujednání v čl. 8, písm. e) ve spojení s čl. 8, písm. b) smlouvy o úvěru je zakázaným ujednáním ve smyslu ust. § 1813 o. z., které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele – žalované a jejího bývalého manžela, když v tomto případě bylo právo žalobkyně na zesplatnění úvěru vázáno na samotné zahájení insolvenčního řízení a následné zjištění úpadku dlužníka. Proto podle jeho názoru lze použít rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 20. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Naopak nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2020, sp. zn. 29 ICdo 36/2018, neboť Nejvyšší soud posuzoval věc, kdy dlužník uzavřel se právnická osoba. úvěr jako podnikatel, takže nešlo o spotřebitelskou smlouvu, ale o spor mezi podnikateli. Dle § 1815 okresní soud k neplatnému ujednání nepřihlížel. Za situace, kdy účastníci učinili nesporným, že sjednané splátky úvěru jsou úvěrovanými řádně hrazeny, shledal žalobu nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze výrokům III. a IV. podala žalobkyně odvolání. Poukázala na to, že dle judikátu Vrchního soud v Praze, sp. zn. 104 VSPH 485/2018 v případě zjevně nedůvodného nebo šikanózního věřitelského návrhu, jenž insolvenční soud (podle úpravy IZ účinné v době, kdy došlo k zesplatnění úvěru) v prvotní fázi nijak věcně neposuzuje a v případě splnění všech formálních náležitostí v zákonné lhůtě 2 hodin oznámí zahájení insolvenčního řízení, je založeno právo věřitele zesplatnit úvěr nebo odstoupit od smlouvy, aniž by k tomu dlužník zavdal příčinu nebo porušil svoji povinnost, tedy i v případě svévolné insolvence. Zároveň Vrchní soud v Praze reagoval na situaci, kdy věřitel zesplatnil úvěr k okamžiku zahájení insolvenčního řízení, žalobkyně však úvěr zesplatnila až k okamžiku prohlášení úpadku. Podstata posuzovaného ustanovení vyplývá z potřeby věřitele reagovat na změnu finančních poměrů klientů a obtížnější schopnost zbylého spoludlužníka dluh uhradit. Judikát Vrchního soudu reaguje na právní úpravu insolvenčního zákona platnou v roce 2018, kdy neexistovaly mechanismy odclonění šikanózních návrhů. Pan příjmení však vstoupil do insolvence až v roce 2021. Aktuální právní úprava obsahuje ust. § 100a, které obsahuje preventivní pravidlo, že insolvenční soud nezveřejňuje zjevně nedůvodný šikanózní insolvenční návrh. Závěry Vrchního soudu se tedy v aktuální právní úpravě podle žalobkyně neuplatní. Naproti tomu Nejvyšší soud právní větou v rozsudku z 31. 3. 2020, sp. zn. 29 ICdo 36/2018 uvedl, že není v závazkovém právu neobvyklé vázat vznik práv věřitele (těch, které by jinak neměl) ke ztrátě způsobilosti druhé smluvní strany dostát svým závazkům. Nikde tedy nehovoří o podnikatelské sféře, ale o právech mezi věřitelem a dlužníkem obecně – z jakéhokoliv závazku. I v závazkových vztazích se spotřebitelem je zcela běžné zajišťovat a utvrzovat závazkový vztah instituty, jako je například ručení, které také nastupuje v použití až při nesolventnosti kontrahenta, stejně jako insolvenční doložka. Přitom je zjevné, že zahájení insolvenčního řízení na základě dlužnického insolvenčního návrhu se v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v úpadku. Proto navrhla zrušení rozsudku v napadených částech.

3. K odvolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu. Dále poukázala na to, že předmětná smlouva je tzv. smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. Je nezbytné, aby na spotřebitele bylo pohlíženo jako na slabší stranu. Z rozhodnutí Vrchního soudu citovala, že tzv. insolvenční doložka je běžně užívaným nástrojem v obchodně závazkových vztazích, tedy ve vztazích mezi podnikateli, v nichž vystupuje do popředí zásada profesionality a autonomie vůle smluvních stran. V případě právních vztahů se spotřebiteli však totéž již neplatí, neboť se v těchto právních vztazích uplatní naopak zásada ochrany slabší smluvní strany. Neztotožňuje se s tvrzením žalobkyně, že nejde o nepřiměřenou nerovnováhu v právech a povinnostech, když si věřitel sjedná právo reagovat požadavkem okamžité úhrady dluhu, když se spotřebitel ocitne v obtížnější finanční situaci. Dle názoru žalované nelze uplatnit závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 ICdo 36/2018, ten rozhodoval ve vztahu mezi podnikateli a podle žalované závěry Nejvyššího soudu se neprosadí v případě spotřebitelského vztahu. Naopak je třeba vztáhnout závěry Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 104 VSPH 485/2018. Konečně poukázala na to, že úvěr řádně splácí a jednání žalobkyně lze kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, podaného včas účastníkem k tomu legitimovaným (§ 201, § 202 a contrario a § 204 o. s. ř.) přezkoumal napadené výroky III. a IV. za použití § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. Výroky I. a II. nabyly samostatně právní moci v režimu § 206 odst. 2 o. s. ř.

5. Podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného ke dni uzavření úvěrové smlouvy dne 3. 10. 2017 § 1813 má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu za správné. Jeho skutková zjištění jsou úplná, spor byl pouze o výklad ustanovení čl. 8, písm. e), které bylo zahrnuto mezi případy porušení úvěrové smlouvy s důsledkem možnosti úvěrující banky prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný ve smyslu čl. 8, písm. b) smlouvy, jedná se o výklad tzv. insolvenční doložky. Za porušení smlouvy je v tomto případě považováno zahájení insolvenčního řízení vůči komukoliv z úvěrovaných od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení takového řízení v insolvenčním rejstříku. Pokrývá tedy jak situaci, kdy návrh podá sám úvěrovaný, tak situaci, kdy návrh podá někdo jiný. Přitom § 100a insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (zavedený novelou č. 64/2017 s účinností od 1. 7. 2017) postihuje jen ty situace, kdy insolvenční soud má důvodné pochybnosti o důvodnosti insolvenčního návrhu; v takovém případě musí neprodleně rozhodnout. Může se tedy stát, že úvěrovaný neporušil žádnou povinnost, není v úpadku, přesto banka může přistoupit k zesplatnění úvěru prostě proto, že insolvenční soud v poměrně krátkém časovém úseku nevyhodnotil návrh za použití § 100a jako zjevně nedůvodný. Není podstatné, že v nyní projednávané věci právnická osoba anonymizováno nezesplatnila úvěr bezprostředně po zveřejnění zahájení insolvenčního řízení, ale až k okamžiku prohlášení úpadku. Posuzuje se totiž nepřiměřenost insolvenční doložky k datu jejího sjednání (v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy). Dále podle odvolacího soudu je sjednaná insolvenční doložka nepřiměřeně tvrdá i vůči druhému úvěrovanému, který nemůže situaci ovlivnit a zabránit zesplatnění úvěru. Dopadá i na situaci, která posléze nastala v projednávané věci, kdy úvěrovaní byli již rozvedeni. Významná nerovnováha ve smyslu § 1813 o. z. spočívá v tom, že právní postavení úvěrovaných je zhoršeno oproti tomu, pokud by dané ujednání v úvěrové smlouvě nebylo. Podle obsahu spisu nešlo o individuální sjednání podmínky a úvěrovaní předmětné ustanovení nemohli ovlivnit. Přitom se nejedná o ujednání o předmětu plnění či o ceně. Odvolací soud zdůrazňuje, že jeho právní hodnocení se týká pouze předmětné smlouvy jako spotřebitelské. Jde o zásadní rozdíl oproti věci posuzované Nejvyšším soudem v rozsudku z 31. 3. 2020, č. j. 29 ICdo 36/2018-131 (publikovaného pod R 12/2021), podle něhož možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrovaný) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona, včetně ust. § 170 písm. a) a b) insolvenčního zákona, ani základním zásadám insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona. Ve věci posuzované Nejvyšším soudem šlo o poskytnutí dvou úvěrů pro podnikatelské účely. Dle odstavce 13. (citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že obě úvěrové smlouvy uzavřel dlužník se právnická osoba jako podnikatel, takže nešlo o spotřebitelské smlouvy. Nejvyšší soud rozhodoval za situace, kdy dlužník podal návrh sám (což se podle Nejvyššího soudu v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí). příjmení příjmení též podal návrh sám. Nicméně nyní v odvolacím řízení posuzovaná insolvenční doložka míří nejen na situace, kdy dlužník na sebe podá insolvenční návrh, ale i na situace, kdy na něho či na ně podá insolvenční návrh někdo jiný (a i přes ust. § 100a insolvenčního zákona není vyloučeno, že se nebude jednat o návrh šikanózní). Podle názoru odvolacího soudu v nyní posuzované situaci je přiléhavější rozhodnutí Vrchního soudu, které řeší ochranu spotřebitele, než rozhodnutí Nejvyššího soudu, který řešil vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti. Na takový vztah ust. § 1813 o. z. samozřejmě nedopadá a Nejvyšší soud se jím ve vztahu k insolvenční doložce nezabýval. K námitce žalobkyně, že Vrchní soud reagoval na právní úpravu insolvenčního zákona platnou v roce 2018, odvolací soud upřesňuje, že v roce 2018 již platil § 100a insolvenčního zákona, Vrchní soud se vyjadřoval k úpravě účinné k datu zesplatnění úvěru v jím posuzované věci (17. 6. 2014). Podle názoru odvolacího soudu stále platí, že tzv. insolvenční doložka je běžně užívaným nástrojem v obchodně závazkových vztazích, tedy ve vztazích mezi podnikateli, v nichž vystupuje do popředí zásada profesionality. To však neplatí ve vztazích se spotřebiteli, kde se naopak uplatní zásada ochrany slabší strany, jak konstatoval Vrchní soud v odst. 17. rozhodnutí z 20. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 485/2018-49. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku IV. o nákladech řízení. Na odůvodnění nákladového výroku plně odkazuje.

7. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná, proto má podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Za takový úkon však soud nepovažuje přípravu a převzetí zastoupení dalším advokátem. Žalovaná má na změnu právního zástupce nepochybně právo, ne však na úkor procesně neúspěšné strany řízení. Z tarifní hodnoty 830 282,89 Kč vychází odměna za 1 úkon dle § 7 advokátního tarifu 11 660 Kč. Za podání vyjádření, účast u odvolacího jednání a účast u vyhlášení rozsudku (podle § 11 odst. 1 písm. d), k ), § 11 odst. 2 písm. f)) náleží advokátu za 2,5 úkonu 29 150 Kč, spolu se třemi režijními paušály podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu dalších 900 Kč a spolu s 21% DPH, jehož je advokát plátcem, celkově částka 36 360,50 Kč Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání podané ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může oprávněná navrhnout jeho soudní výkon.