7 CO 878/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o umožnění užívání bytu a vydání movitých věcí, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.3.2022, č. j. 9 C 184/2020-164

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. mění takto: Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna umožnit žalobci užívání bytu 3+1 nacházejícího se ve druhém nadzemním podlaží rodinného domu [adresa] v [ulice] [ulice] v [obec].

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích v odstavci III., VI., VII. a VIII. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne [datum] se žalobce domáhá proti žalované uložení povinnosti umožnit žalobci užívání bytu 3+1 nacházejícího se v druhém nadzemním podlaží domu [adresa] v [ulice] [ulice] v [obec]. Současně požaduje, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci movité věci konkrétně specifikované ve výroku v odstavci III., IV. a V. napadeného rozsudku a dále, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody částku 122 500 Kč Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3.3.2022, č. j. 9 C 184/2020-164 (napadený rozsudek) výrokem I. uložil žalované povinnost umožnit žalobci užívání uvedeného bytu. Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 105 000 Kč (o zbytku požadované částky ve výši 17 500 Kč bylo rozhodnuto usnesení ze dne 3.1.2022, č. j. 9 C 184/2020-137 tak, že se řízení částečně zastavuje z důvodu částečného zpětvzetí žaloby). Výrokem III. soud prvního stupně vyhověl nároku žalobce na vydání movitých věcí konkrétně specifikovaných pod položkou 1) – 93). Výrokem IV. bylo částečně řízení zastaveno ve vztahu k některým movitým věcem původně žalobcem požadovaných a výrokem V. byl ve vztahu k některým movitým věcem návrh žalobce odmítnut. Výrokem VI. byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci v částce 39 454 Kč a výrokem VII. a VIII. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení České republice. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná je vlastníkem rodinného domu [adresa] v [ulice] [ulice] v [obec], který je součástí pozemku parc. [číslo] v obci a k. ú. [obec]. V tomto domě se mimo jiné nachází byt, jehož užívání se žalobce domáhá. Podle soudu prvního stupně žalobci k předmětnému bytu svědčí užívací právo založené nájemní smlouvou uzavřenou dne [datum] mezi [jméno] [příjmení] (zemřelým manželem žalované) a [jméno] [příjmení] (žalobce) a [jméno] [příjmení]. Na základě této dohody má žalobce právo uvedený byt užívat, a to z titulu uvedené nájemní smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou. Smrtí původního pronajímatele [jméno] [příjmení] vstoupila do tohoto postavení žalovaná, která (společně se svým synem [jméno] [příjmení]) znemožnila žalobci tento byt užívat od [datum] tak, že výměnou zámku zamezila přístup do domu, v němž se byt nachází. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že v uvedeném domě jsou umístěny movité věci žalobce specifikované ve výroku v odstavci III., kdy nebylo zjištěno, že by si je žalobce odstěhoval či nebyly již v dispozici žalované. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení o nájmu bytu, konkrétně § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a navazující ustanovení § 686 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 687 odst. 1 obč. zák. Dále vycházel z ustanovení týkajících se platnosti právních úkonů a podle obč. zák., tj. § 37 odst. 1 a § 41. Při posuzování nároku na vydání movitých věcí aplikoval ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.) a § 1041 odst. 1 a § 1042 o.z.

2. Proti tomuto rozsudku, ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované umožnit žalobci užívání bytu (výrok I.) a ve vztahu k povinnosti žalované vydat žalobci konkrétně uvedené movité věci (výrok III.) se žalovaná odvolává. Nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení.

3. Podle žalované je nárok žalobce na umožnění užívání předmětného bytu šikanózní. Žaloba je podle žalované v rozporu s dobrými mravy a zdánlivý výkon práv na základě nájemní smlouvy a rozsudku sp. zn. 7 C 46/2014 ze dne 3.11.2017 je zjevným zneužitím práva. V této souvislosti odkazuje na závěry Nejvyššího soudu vyplývající z jeho usnesení sp. zn. 4 Tdo 1208/2020 ze dne 15.12.2020. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce po dobu mnoha let zneužíval laskavosti svých rodičů, když bydlel v jejich domě, ale neplatil nájem ani za spotřebovanou energii. Ke svému otci [jméno] [příjmení] se choval neuctivě, agresivně a nepřístojně, takže ten jej dokonce platně vydědil. Vůli svých rodičů, aby byt nadále neužíval, nerespektoval. Ke své matce se žalobce choval agresivně a urážlivě, přičemž si od její osoby nechal po dobu několika let hradit bydlení, nijak jí na vzniklé náklady nepřispíval a značným způsobem jí znepříjemňoval život. Ta přitom byla kvůli němu nucena ve svém vyšším důchodovém věku vynakládat další nemalé finanční prostředky, a to i na právní zastoupení při snaze jej z bytu vystěhovat. V daném ohledu není rozhodné, že [jméno] [příjmení] nebyl pro své neurvalé jednání vůči svým rodičům, zejména vůči otci za jeho života na základě podaných trestních oznámení stíhán a odsouzen. Stěžejní naopak je, že [jméno] [příjmení] na svých rodičích po dobu několika let ve své podstatě parazitoval (uvádí se v usnesení Nejvyššího soudu). Žalovaná současně namítá, že žádnou nájemní smlouvu se žalobcem nepodepsala a o její existenci neměla žádné povědomí. Nájemní smlouvu ze dne [datum] tak považuje za podvrh a podpis zemřelého manžela [jméno] [příjmení] za napodobeninu. Originál nájemní smlouvy žalobce nepředložil. Dále poukazuje na důvody vydědění žalobce jeho otcem s tím, že žádné z uvedených skutečností soud prvního stupně ve svých skutkových závěrů v této věci nepromítl. Ve vztahu k nároku na vydání movitých věcí má žalovaná za to, že žalobce vlastnické právo k věcem neprokázal a také nedošlo k jejich označení v souladu s ustanovením § 1041 o.z. Je třeba trvat na tom, že požadované věci musí být odlišeny od jiných věcí tak, aby bylo jasné, o jakou věc se jedná a vydání tak bylo vykonatelné. Tomuto požadavku nárok žalobce podle žalované nevyhovuje. Soudu prvního stupně vytýká i neúplné dokazování. Místním šetřením, které bylo navrhováno, mohlo být prokázáno, zda žalovaná předmětné věci zadržuje. Dle přesvědčení žalované je rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně nároku na vydání minimálně části movitých věcí nepřezkoumatelné, neboť v rámci odůvodnění není patrno, na základě čeho žalobce prokázal vlastnické právo k těmto věcem. Lze se jen domnívat, že soud prvního stupně došel k tomuto závěru na základě účastnické výpovědi žalobce a výpovědí svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], které soud prvního stupně považuje za věrohodné, nicméně bližší vysvětlení k nim a ke skutkovým zjištěním, která mají z těchto výpovědí (ve vztahu k vlastnictví věcí) vyplývat, neuvedl. Současně upozorňuje na to, že žalobce žalobou požaduje vydat věci specifikované v seznamu věcí nacházejících se bytě. V rámci tvrzení však žalobce a také při jednání a v rámci své výpovědi uváděl množství věcí, které se mají nacházet v garáži popř. v kolně, které žalobce užíval bez právního důvodu. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se žalovaná dovolává aplikace ustanovení § 150 o.s.ř.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že přípustné odvolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., III. a navazujících výrocích o nákladech řízení VI., VII. a VIII. podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Při posuzování nároku žalobce na umožnění užívání bytu je podstatné, že žalobce tento nárok opírá o existenci nájemního vztahu podle nájemní smlouvy ze dne [datum], kterou údajně uzavřel (společně s manželkou [jméno] [příjmení]) se svým otcem [jméno] [příjmení] jako pronajímatelem. Existence nájemního vztahu je doložena listinou, tj. kopií předmětné nájemní smlouvy. Na jejím základě dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci nájemního vztahu, který zakládá oprávnění žalobce předmětný byt užívat. Přihlédl také k závěrům vyplývajícím z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 3.11.2017, č. j. 7 C 46/2014-122, jímž bylo rozhodováno o nároku žalované na vyklizení předmětného bytu žalobcem.

6. Odvolací soud má za to, že byla-li zpochybněna pravost uvedené nájemní smlouvy za situace, kdy vyšlo najevo, že jedna ze smluvních stran, a to [jméno] [příjmení] existenci nájemní smlouvy zpochybňuje, bylo namístě trvat na předložení originálu této smlouvy. Občanský soudní řád sice neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin, ačkoliv jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze z fotokopií listiny. V posuzovaném případě vzhledem k uvedeným námitkám a skutečnostem nelze považovat neověřenou kopii nájemní smlouvy za dostatečně průkaznou. Pro je závěr o existenci nájemního vztahu žalobce k předmětnému bytu, je významná i skutečnost, že nájemní smlouva o kterou žalobce opírá svůj nárok byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), konkrétně podle ustanovení § 685 odst. 1 obč. zák. jak uvádí soud prvního stupně. Podle tohoto ustanovení platí, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechá nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Judikatura je ustálena v názoru, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebně právními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takových místností. V soudní praxi není pochyb, a to i proto, že ustanovení § 685 a § 686 obč. zák. (jiný výklad ani nepřipouští) o tom, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a že předmětem nájemního vztahu nájmu bytu (viz § 118 odst. 2 obč. zák.) upraveného v ustanovení § 685 a násl. obč. zák. je byt (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.2.2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/1998 uveřejněného pod č. 53/2003 Sb. soudní rozhodnutí a stanovisek). Platí, že místnosti, které nebyly zkolaudovány jako byt, nemohou být bytem ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 obč. zák. Nezpůsobilý předmět tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu pro nemožnost plnění - § 37 odst. 2 obč. zák.

7. Jestliže z rozhodnutí Městského úřadu Protivín, odboru výstavby, dopravy a ŽP (které měl k dispozici soud prvního stupně) a sdělení téhož úřadu ze dne [datum], které vyžádal odvolací soud vyplývá, že předmětný byt o velikosti 3+1 ve druhém nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec] nebyl v době uzavření nájemní smlouvy (ani v současné době) kolaudován pro účely bydlení, je namístě závěr o absolutní neplatnosti případné nájemní smlouvy o níž žalobce opírá svůj nárok, i kdyby byla řádně uzavřena. To vede odvolací soud ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. podle § 220 o.s.ř. a zamítnutí žaloby pokud se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost umožnit mu užívání předmětného bytu.

8. Soud prvního stupně v posuzované věci výrokem III. napadeného rozsudku vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání značného počtu movitých věcí uvedených v tomto výroku. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně má za to, že žalobce prokázal své vlastnické právo k předmětným movitým věcem i to, že se v době, kdy opustil dům [adresa] v [obec], ve vlastnictví žalované tyto věci v domě nacházely, byly tedy v dispozici žalované. Tyto závěry soudu vychází z účastnické výpovědi žalobce a svědeckých výpovědí [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří„ potvrdili výpověď žalobce ohledně movitých věcí, když oba vypověděli, že všechny movité věci (kromě věcí, které jsou vlastnictvím [jméno] [příjmení], jak jsou uvedeny ve výroku IV. a kromě plynového kotle Porotherm, o němž žádný ze svědků neuvedl výslovně, že ví, že byl výlučně vlastnictvím žalobce) v nemovitosti žalované byly v době, kdy ji žalobce opustil a byl jeho vlastnictvím“. Dílčí závěr o vlastnictví k některým movitým věcem soud prvního stupně učinil také na základě svědecké výpovědi [jméno] [příjmení].

9. V rámci přezkoumání těchto závěrů soudu prvního stupně nemůže odvolací soud přehlédnout způsob provedení důkazů, tj. účastnické výpovědi žalobce a jmenovaných svědků, na kterých je napadený rozsudek soudu prvního stupně založen.

10. Postup soudu při provádění důkazů výslechem svědka vyplývá z ust. § 126 odst. 2 a odst. 3 o.s.ř. Je stanoveno, že na začátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Pokud jde o zjišťování okolností, jež mohou mít vliv na věrohodnost svědka, míní se tím zjištění všech skutečností, jež se týkají vztahu svědka k právně významným skutečnostem tvrzeným tím kterým účastníkem řízení. Jen velmi podrobné zjištění všech – v uvedeném směru významných skutečností umožňuje soudu ověřit, zda a pokud ano, v jakém rozsahu či intenzitě existuje či v rozhodnou dobu existoval vztah svědka a účastníka řízení, zde žalobce. Dále jde zejména o tom, že na počátku výslechu svědka předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Otázky svědkovi se kladou až po skončení jeho souvislé výpovědi. Otázky lze klást až na výzvu předsedy senátu, který také rozhoduje o přípustnosti otázek z hlediska jejich vhodnosti a účelnosti. Nepřípustné jsou otázky, které nesouvisí s předmětem řízení, které předpokládají dosud nepotvrzenou skutečnost (tzv. kapciozní nebo-li úskočné otázky) nebo otázky napovídající odpověď (sugestivní otázky). Je třeba zdůraznit, že svědek, případně účastník řízení vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořící předmět výslechu. Svědku ani účastníku řízení nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil, a aby z nich činil skutkové nebo právní závěry. Svědek ani účastník řízení proto o svých skutečnostech nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán a uvede-li přesto ve své odpovědi takové závěry (názory), soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží. Podle § 131 odst. 1 o.s.ř. platí, že důkaz výslechem účastníka může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Význam výpovědi účastníka řízení jako důkazu má zpravidla podpůrný význam.

11. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně v dané věci naznačeným způsobem nepostupoval.

12. Pro soud prvního stupně klíčový důkaz výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] byl veden převážně formou návodných otázek, umožňujících jednoslovné odpovědi svědkyně (ano, ne, přibližně, totéž). Svědkyně nebyla vyzvána, aby souvisle vylíčila vše, co ví o předmětu výslechu, jak ukládá ust. § 126 odst. 3 o.s.ř. Byla vyslýchána i k otázkám právním, kdy činila závěry o vlastnickém právu žalobce k věcem, o které se v řízení jedná. Obdobným způsobem byl veden i výslech žalobce jako účastníka řízení, který v rozporu ust. § 131 o.s.ř. předcházel dokazování výslechem svědků. [příjmení] postup byl zvolen i v případě výslechu svědka [jméno] [příjmení].

13. Podle odvolacího soudu způsob provedení rozhodujících důkazů, na kterých je založeno rozhodnutí soudu prvního stupně je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To je důvodem zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku v odstavci III. a navazujících výrocích o nákladech řízení podle § 219a odst. 1 o.s.ř. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).