8 CO 175/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Zuzany Völflové a JUDr. Tomáše Strouhy ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 13 361,38 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 4. 10. 2021, č. j. 3 C 124/2021-92,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 743 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta v [obec].

1. Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 13 361,38 Kč s úrokem 13,39 % ročně z částky 11 953,38 Kč od 18. 7. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení 7,5 % ročně z 11 953,38 Kč od 18. 7. 2012 do zaplacení, vše v pravidelných měsíčních po sobě jdoucích splátkách po 1 000 Kč splatných do úplného zaplacení vždy do 15. dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že v případě prodlení žalované s úhradou kterékoliv splátky, a to i částečně, se stává splatnou celá pohledávka žalobkyně včetně jejího příslušenství (výrok I.) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 766,61 Kč v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných do úplného zaplacení vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po splnění povinnosti specifikované ve výroku I. rozsudku s tím, že v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky, a to i částečně se stává okamžitě splatnou celá náhrada nákladů řízení (výrok II.).

2. Žalobkyně se domáhala na žalovaném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, jež byl podán k Okresnímu soudu v Písku 31. 5. 2021, zaplacení 11 953,38 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku a zaplacení smluvní pokuty 1 408 Kč, vše na podkladě tvrzení, že mezi žalobkyní a žalovaným byla 18. 8. 2011 uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] (dále také„ Smlouva“). Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr 29 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit se sjednaným úrokem ve 48 měsíčních splátkách po 2 238 Kč počínaje měsícem září 2011, avšak žalovaný splátky neplatit řádně, zaplatil pouze částku 19 466 Kč, v důsledku čeho došlo k zesplatnění úvěru.

3. Soud prvního stupně (na jednotlivá skutková zjištění pro stručnost odvolací soud odkazuje; viz body 7. – 24.) vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla bezhotovostním převodem žalovanému na základě Smlouvy částku 29 000 Kč a žalovaný se smluvně zavázal zaplatit žalobkyni celkem 107 424 Kč, a to v 48 měsíčních splátkách po 2 238 Kč. Úroková sazba byla smluvně sjednána ve výši 137,51 % ročně. Žalovaný zaplatil žalobkyni postupně celkem 19 466 Kč a v rozporu se sjednaným splátkovým kalendářem se ocitl v prodlení s úhradou již splátky č. 7 splatné 13. 3. 2012, kterou zaplatil teprve 11. 5. 2012 a s úhradou splátky č. 8 splatné 13. 4. 2012, kterou zaplatit v celé výši 17. 7. 2012, splátku č. 9 splatnou 13. 5. 2012 žalovaný zaplatil pouze ve výši 1 562 Kč dne 17. 7. 2012. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátky č. 8 delší než 60 dnů nastalo ke dni 13. 6. 2012 automatické zesplatnění celého úvěru, což žalobkyně žalovanému oznámila 13. 6. 2012 a když ten nereagoval, tak na podle Rozhodčí smlouvy uzavřené účastníky 18. 8. 2011 uplatnila nároky ze Smlouvy rozhodčí žalobou, jež byla rozhodci doručena 3. 7. 2012. Pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce [titul] [jméno] [příjmení] z 6. 9. 2012, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 145 316 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Písku z 10. 1. 2013, č. j. [číslo jednací], byla nařízena podle uvedeného nálezu k návrhu žalobkyně ze dne 6. 12. 2012 exekuce na majetek žalovaného, jež byla následně k návrhu žalovaného ze dne 25. 8. 2020 usnesením téhož soudu z 21. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], zastavena a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému a exekutorovi náhradu nákladů exekučního řízení. Zastavena byla pro zjevnou nepřiměřenost a nemravnost výše plnění. Právní moc zastavení exekuce nastala po potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2021, č. j. 7 Co 321/2021-124, dne 21. 5. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení 13 361,38 Kč a 31. 5. 2021 podala žaloba v této věci.

4. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., § 3 odst. 1 obč. zák. a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a zdůraznil, že žalobkyně v dostatečném rozsahu posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr (viz bod 34.), když nakonec žalovanému místo požadované částky 36 000 Kč poskytla pouze 29 000 Kč. Žalovaný také minimálně prvních 6 měsíčních splátek řádně splácel a zaplatil cca dvě třetiny jistiny úvěru. Soud bez návrhu přihlédl k neplatnosti části smlouvy týkající se sjednané úrokové sazby úvěru ve výši 137,51 %, a to podle § 39 obč. zák. Jedná se o smluvní ujednání, na nějž z úřední povinnosti hledí jako na absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a dále vyšel z databáze statistických údajů shromážděných Českou národní bankou„ ARAD“, podle které činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytovaných bankami v období od měsíce srpna 2011 průměrně 13,39 % ročně. Z toho je zjevné, že sjednaná výše úroku mnohonásobně převyšuje průměrnou obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankovními institucemi, a proto smluvní ujednání nemůže požívat soudní ochrany. Absolutní neplatnost ujednání o výši smluvního úroku nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, neboť je ve smyslu § 41 obč. zák. lze oddělit od zbývající části smlouvy uzavřené podle obch. zák., kdy povinnost platit úroky je explicitně vyjádřena v § 497 obch. zák. s přihlédnutím k § 502 odst. 1 obch. zák. Žalobkyně proto má nárok na úrok ve výši úroku obvyklého v daném období, což je 13,39 %.

5. Soud dále vyšel z platných ujednání úvěrové smlouvy a došel k tomu, že v důsledku sjednané výše měsíční splátky 2 238 Kč a s ohledem na roční úrokovou sazbu 13,39 % dochází ke snížení počtu měsíčních plátek ze 48 na 15, kdy na úrocích má být žalovaným za celou dobu zaplaceno 4 570 Kč a ke dni 17. 7. 2012, kdy žalovaný realizovat poslední platbu ve výši 2 238 Kč, činila výše dlužné listiny 11 953,38 Kč a kromě jistiny má žalobkyně nárok i na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 408 Kč a na úrok z prodlení ode dne následujícího po uvedené poslední platbě, tj. od 18. 7. 2012 v zákonné výši 7,5 % ročně z dlužné jistiny (v podrobnostech viz bod 37.).

6. V souvislosti s námitkou promlčení uzavřel, že k němu nedošlo, neboť 4 letá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.) počala běžet podle § 391 odst. 1 a § 392 obch. zák. od 14. 6. 2012, ode dne následujícího po automatickém zesplatnění celé úvěrové částky. K jejímu stavení došlo dne 3. 7. 2012, kdy byla rozhodci [titul] [příjmení] doručena rozhodčí žaloba, neboť rozhodčí smlouva byla uzavřena platně, neboť v ní byly určeny konkrétní osoby rozhodců a současně nelze dovodit, že by dílčí neplatnost smlouvy o úvěru způsobovala neplatnost rozhodčí smlouvy. Následně došlo ke stavení promlčení ke dni 6. 12. 2012, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce. Ani v okamžiku zahájení rozhodčího řízení, ani v okamžiku zahájení exekučního řízení nemohla mít žalobkyně povědomí o dalším vývoji judikatury, která nyní dovozuje nezpůsobilost rozhodčích nálezů jako exekučních titulů, jestliže došlo k přiznání plnění ve výši nepřiměřené a nemravné. Na postup žalobkyně nelze hledět jako na zjevné zneužití práva, za které nelze považovat ani chování žalobkyně jestliže v exekučním řízení ve fázi o její zastavení využila i opravný prostředek. Uvedené bylo zohledněno, když žalobkyni bylo uloženo zaplatit náklady exekučního řízení. Žalobkyně nemohla z důvodu věci zahájené uplatnit svůj nárok soudní žalobou dříve, než došlo k jeho pravomocnému zastavení. Soud proto žalobě vyhověl, pokud jde o jistinu a specifikované příslušenství a umožnil přiznanou částku žalovanému zaplatit v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Zohlednil, že žalovaný je invalidní důchodce s důchodem ve výši 12 000 Kč měsíčně, ze kterého má exekuční srážky. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobkyně a i tyto umožnil žalovanému splácet po 1 000 Kč.

7. Rozsudek soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalovaný (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), který zdůrazňoval, že žalobkyně trvala na provedení exekuce i v době, kdy jí byla nutně známa důvodnost návrhu žalovaného na zastavení této exekuce a pak jsou zde dány konkrétní okolnosti skutkové, které vylučují včasnost podané žaloby na plnění ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména v situaci, kdy žalobkyně je prakticky profesionální účastnicí řady řízení před soudy a postupovala ku škodě žalovaného, když na jeho podnět exekuci nezastavila ani nesouhlasila s jejím zastavením soudním exekutorem. Nesprávně proto soud prvního stupně došel k závěru, že důsledkem těchto procesních aktivit žalobkyně je toliko následek v podobě povinnosti uhradit náklady exekučního řízení a nikoliv již marné uplynutí promlčecí doby. Uvedené pak zcela pomíjí smysl a účel judikaturou přijatého výkladu o lhůtě pro podání žaloby„ bez zbytečného odkladu“, pokud původní rozhodčí nález nemohl obstát. Smyslem byla ochrana věřitelů, kteří se dostali do překvapivé situace v důsledku změny judikaturního náhledu na postupy rozhodců. Soud prvního stupně proto nesprávně posoudil včasnost podané žaloby po pravomocném zastavení exekuce a mechanicky učinil závěr, že byla podána včas. Nesprávně také použil argument, že řízení o zastavení exekuce tvořilo překážku věci zahájené pro podání žaloby na plnění v této věci. Mezi řízením ve věci„ o zastavení exekuce“ na návrh povinného a řízením o této žalobě„ na plnění“ není žádný vztah, z nějž by bylo možné dovozovat překážku věci zahájené, a proto běžící řízení o návrhu na zastavení exekuce nebránilo žalobkyni v podání žaloby na plnění. Jednání žalobkyně je podle odvolatele účelové, když ve fázi nalézacího řízení sama přichází dobrovolně s moderací v situaci, kdy v exekučním řízení k ní přikročeno nebylo. Nejde také o případ, kdy by důvodem zastavení exekuce byl nedostatek pravomoci rozhodce, nýbrž tím byla zjevná protiprávnost vymáhání pohledávky, která v té podobě hmotněprávně neexistovala. Ke změně náhledu na přiměřenost úroku žalovaná nepotřebovala rozhodnutí v exekuci a není důvod vázat počátek běhu promlčecí lhůty na právní moc usnesení o zastavení exekuce, nejhůře leda na okamžik doručení návrhu povinného na zastavení exekuce dne 25. 8. 2020, kdy žalobkyně mohla zjistit, že do té doby pasivní dlužník se začal jejím nárokům bránit a argumentoval, proč není pohledávka po právu. Použitelné jsou zde závěry Ústavního soudu z rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1091/19. Odvolatel navrhuje změnu napadeného rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že žalovaný byl po celou dobu pasivní, nehájil svá práva, rozhodčí nález nenapadal. Bránit se začal až podáním návrhu na zastavení exekuce, kdy poprvé uplatnil svoji obranu proti nároku žalobce. První úkon ve věci učinil v srpnu 2020 za stavu, kdy nevrátil ani jistinu, kterou od žalobkyně obdržel. Ve vztahu k zastavení exekučního řízení uvedla, že neztrácí pohledávku, jež jí byla přiznána dříve vydaným rozhodčím nálezem. Jestliže ta existuje podle hmotného práva, existuje i nadále a pokud byla exekuce zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, a to rozhodčího nálezu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, lze takovou pohledávku uplatnit žalobou u obecného soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. K řešení otázky běhu promlčecí doby v případě rozhodčích nálezů bez právních účinků se vyjadřoval Nejvyšší soud i Ústavní soud s tím, že ke stavění běhu promlčecí doby docházelo i tehdy, jestliže rozhodčí řízení bylo zahájené na základě neplatné rozhodčí doložky. V otázce promlčení žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 7. 2021, č. j. 29 ICdo 129/2020. Uvedla také, že nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu doposud vyslovena nebyla. Exekuční soud podle předmětného titulu nařídil exekuci, a dokud nebylo konstatováno, že rozhodčí nález je nezpůsobilý, přičemž samotné zastavení exekuce neznamenalo, že by žalobkyně ztrácela pohledávku, jež jí dříve přiznanou rozhodčím nálezem a pokud byla exekuce zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, lze takovou pohledávku uplatnit žalobou obecného soudu.

9. Žalobkyně také nesouhlasí s tím, že by v průběhu exekuce mohla podat žalobu na plnění, neboť o nároku bylo rozhodnuto a plnění bylo vymáháno v rámci exekučního řízení. Irelevantní jsou námitky o účelovém podání žaloby. Nesouhlasí také s tím, že by jednala v rozporu s dobrými mravy, podstatné je, že žalovaný stále nesplnil svůj dluh a v případě neplatnosti smlouvy (rozhodčí smlouvy) či rozhodčího nálezu může i nadále v konkrétním případě rozhodnout pouze soud. Žalobkyně navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů řízení odvolacího.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

11. Odvolací soud především ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřená 18. 8. 2011 mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla 29 000 Kč, je platným právním jednáním, vyjma ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni roční úrok s úrokovou sazbou 137,51 %. V této části, která je oddělitelná od zbytku smlouvy, jde o neplatné právní jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy, uvedené úroky jsou vskutku nemravné. Z uvedeného závěru vyplývá, že uplatněný nárok žalobkyně spočívající v požadavku na zaplacení jistiny, zákonného úroku, úroku z prodlení a odpovídající smluvní pokuty je dán a odvolací soud se dále zabýval hlavní odvolací námitkou o promlčení nároku.

12. V souvislosti s uvedenou Smlouvou účastníci uzavřeli dne 18. 8. 2011 Rozhodčí smlouvu, kde si v odstavci III. pro řešení svých sporů o nároky vyplývající ze Smlouvy dohodli, že je budou řešit konkrétně jmenovaní rozhodci. Takovéto ujednání považuje i odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za platné, a tento závěr nekoliduje ani s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovozující neplatnost rozhodčích doložek, jen neobsahují-li jmenovité uvedení rozhodce. K uvedenému srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde se dovozuje, že„ neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na„ rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“ I odvolací soud tedy uzavírá, že Rozhodčí smlouva ze dne 18. 8. 2011 je platným právním jednáním.

13. Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že vztah účastníků Smlouvy je sice vztahem„ spotřebitelským“, nicméně jeho základní mantinely vymezují příslušná ustanovení zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, což platí i pro posuzování počátku a délky promlčecí doby. Podle § 397 obch. zák. tedy platí v dané věci 4 letá promlčecí doba, která začala běžet v okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Tím je den následující zesplatnění, ke kterému došlo v souladu s čl. 12 písm. b) smluvních ujednání dne 13. 6. 2012 a následující den, tedy 14. 6. 2012, počala promlčecí doba běžet. Pro posouzení, zda uběhla ke dni podání žaloby, tedy k 31. 5. 2021, bylo třeba posoudit, zda podle § 402 obch. zák. došlo k jejímu (opakovanému) stavení.

14. S ohledem na platně sjednanou rozhodčí smlouvu došlo k prvnímu stavení promlčení dne 3. 7. 2012, kdy byla podána žaloba u smluveného rozhodce [titul] [jméno] [příjmení], a rozhodčí nález jím vydaný dne 6. 9. 2012 nabyl právní moci dne 14. 9. 2012 (vykonatelným se stal 18. 9. 2012), a dne následujícího, tedy 15. 9. 2012, běh promlčecí doby pokračoval, a to až do dne 16. 12. 2012, kdy žalobkyně v pozici oprávněné doručila návrh na nařízení exekuce exekučnímu soudu (Okresnímu soudu v Písku, kde věc byla vedena pod sp. zn. [spisová značka]). Toto exekuční řízení posléze Okresní soud v Písku usnesením ze dne 21. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], zastavil, když shledal, že exekučním titulem (rozhodčím nálezem) bylo povinnému uloženo plnění, které je zjevně nepřiměřené, a proto exekuční titul nemůže obstát. K odvolání oprávněné (nynější žalobkyně) usnesení o zastavení exekuce potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 4. 2021, č. j. 7 Co 321/2021-124, jež nabylo právní moci 3. 5. 2021. Jestliže žalobkyně žalobu v této věci podala 31. 5. 2021, tedy 28 dní po pravomocném skončení exekučního řízení, je nepochybné, že postupovala bez zbytečného odkladu a k promlčení nároku žalobkyně nedošlo, a proto soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok žalobkyni správně přiznal.

15. Nepřípadná je v poměrech dané věci argumentace žalovaného judikaturními závěry Ústavního soudu o vědomosti žalobkyně o důvodnosti návrhu žalovaného na zastavení exekuce (konkrétně odkazem na nález ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19). Nelze podle žalovaného hledět na žalobu jako na podanou„ bez zbytečného odkladu“, jestliže žalobkyně vedla exekuci na podkladě nezpůsobilého exekučního titulu, exekuci na podnět povinného nezastavila, nesouhlasila s jejím zastavením exekutorem a ještě proti rozhodnutí o zastavení exekuce brojila odvoláním, o němž rozhodoval odvolací soud usnesením ze dne 16. 4. 2021, č. j. 7 Co 321/2021-124, jež nabylo právní moci 3. 5. 2021. Podle odvolatele nepotřebovala žalobkyně„ radu“ o nepřiměřenosti úroků od exekučního soudu, a proto nejpozději okamžikem doručení návrhu povinného na zastavení dne 25. 8. 2020 došlo k počátku běhu promlčecí lhůty.

16. Podle odvolacího nelze shora naznačené závěry nálezové judikatury použít pro zjevnou odlišnost posuzované věci. Podstatné je především to, že v dané věci byla sjednána platně rozhodčí doložka a rozhodce tak měl pravomoc o věci jednat a vydat exekuční titul. Posuzovat jeho nepřiměřenost (nemravnost) pak bylo poprvé možné právě až v exekučním řízení, kde soudy teprve po zhodnocení konkrétních okolností daného úvěrového vztahu dovodily, že rozhodce vydal nezpůsobilý exekuční titul vycházející z extrémně nevyvážené úvěrové smlouvy. Vyčítat žalobkyni, že využila v rámci posuzování individuálních skutkových zvláštností případu řádný opravný prostředek (jestliže věděla, že nejde o případ neplatné rozhodčí smlouvy), který nadto věc prodloužil zcela nepodstatně, považuje odvolací soud za nekorektní. Nelze totiž srovnávat situaci, kdy je žalováno na základě neplatné rozhodčí doložky (věřitel má vědomost na základě dlouhodobě ustálené a všeobecně známé judikatury, že disponuje neplatnou rozhodčí doložkou), se situací, kdy se domůže vydání exekučního titulu na podkladě platné rozhodčí smlouvy a teprve se zkoumá„ způsobilost“ tohoto exekučního titulu.

17. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil při zdůraznění toho, že soud prvního stupně zároveň postupoval velmi citlivě, jestliže žalovanému umožnil, aby žalobou uplatněný nárok včetně nákladů tohoto řízení zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Takovéto rozhodnutí plně respektuje tíživou sociální a finanční situaci žalovaného.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když je úspěšné žalobkyni přiznal v plné výši, tedy v rozsahu 2 úkonů právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 2. 6. 2022), tedy ve výši 3 320 Kč (2 x 1 660 Kč). Dále přiznal 2 náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 21% DPH z obou těchto částek, celkem tedy jde o 4 743 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.