8 CO 363/2021

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecným údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 31 296 Kč a 45 309,24 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 29. 7. 2020, č. j. 18 C 21/2017-139, Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení smluvní pokuty 45 309,24 Kč, ve zbytku se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem uložil žalované aby zaplatila žalobci 31 296 Kč a smluvní pokutu ke dni 7. 2. 2017 ve výši 45 309,24 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 942,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobce (výrok II.).

2. Žalobce se žalobou podanou 27. 1. 2017 původně domáhal zaplacení jistiny 32 296 Kč a smluvní pokuty 44 565 Kč (do 26. 1. 2017) a dále smluvní pokuty 61,98 Kč denně počínaje 27. 1. 2017 až do zaplacení. Při jednání dne 11. 4. 2017 žalobce„ upřesnil“, že jistinu požaduje pouze v částce 31 296 Kč a smluvní pokutu naopak vyšší ve výši 45 309,24 Kč,„ denní“ smluvní pokutu 61,98 Kč žalobce zcela pominul. Následně po výzvách soudu prvního stupně učiněných na základě pokynu odvolacího soudu žalobce opětovně při jiném roku konaném 4. 4. 2022 výslovně uvedl (a to s přihlédnutím k předchozímu písemnému podání ze dne 4. 2. 2022), že požaduje jistinu 31 296 Kč a smluvní pokutu pouze ve výši 45 309,24 Kč, žádnou jinou nad rámec této smluvní pokuty nepožaduje, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 18 C 21/2017-194, zastavil řízení ohledně smluvní pokuty převyšující právě částku 45 309,24 Kč. Ke dni rozhodování odvolacího soudu proto byla předmětem řízení pouze jistina 31 296 Kč a smluvní pokuta 45 309,24 Kč. O těchto částkách také soud prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodl.

3. Soud provedl dokazování, které podrobně pojal do reprodukční části rozsudku, na niž odvolací soud odkazuje (body 4. – 11.). Uvedl, že mezi účastníky došlo k uzavření dvou právních jednání ve formě uznání dluhu – ohledně částky 16 000 Kč a částky 31 290 Kč. Žalovaná existenci těchto dlužných částech nezpochybnila. Soud vycházel z toho, že důsledkem uznání dluhu je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Spor pak byl o to, zda žalovaná obě částky již uhradila či nikoli. V případě částky 16 000 Kč žalovaná tvrdila její úhradu s tím, že si ji půjčila od svědka [titul] [jméno] [příjmení] a předala žalobci. Podle soudu žalovaná neunesla důkazní břemeno o předání peněz. Nemá k dispozici žádné potvrzení o předání a převzetí této částky žalobcem. Ve vztahu k částce 31 296 Kč žalovaná prokazovala, že zaslala na účet žalobce částku 29 500 Kč, není ovšem patrno, k čemu se jednotlivé platby vztahují, případně co se z nich hradí, když podle žalobce se jedná o částky, které měly sloužit na úhradu společného žití, nikoliv na úhradu dluhu. Žalovaná jiný důkaz, že by zaplatila dluh, který uznala, nepředložila, žalobce proto započetl z žalobkyní poskytnutých částek částku 11 000 Kč na dluh ve výši 31 296 Kč a na dluh 16 000 Kč částku 5 000 Kč. Žalované proto zbývá zaplatit dluh ve výši 31 296 Kč. Soud shledal důvodný i nárok na zaplacení smluvní pokuty 45 309 Kč, neboť žalovaná svou povinnost zaplatit jistinu řádně a včas nesplnila, neboť dluh se zavázala uhradit do 31. 12. 2015 v plné výši. Zdůraznil, že institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků utvrzení dluhu a jeho smyslem je zajištění splnění povinnosti, jež je obsahem závazku a zároveň má smluvní pokuta sankční charakter. Soud také smluvní pokutu neshledal za nemravnou a přiznal ji v celé výši spolu s jistinou. Žalobci přiznal také náhradu nákladů řízení ve výši 10 942,50 Kč (viz bod 16.).

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Především namítá, že z uznání dluhu ve výši 16 000 Kč ze dne 13. 4. 2014 nevyplývá, jaký dluh měl být uznáván, ani to, že by byla uznávána i smluvní pokuta ve výši 0,01 % za každý den prodlení. Dluh musí být uznán co do důvodu a výše tak, aby byl nezaměnitelně identifikovatelný. Určitost uznávaného závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, co si účastníci myslí. Žalobce ani netvrdil, ani nedoložil, jaký dluh byl v tomto uznání uznáván a uvedené platí také pro uznání dluhu ve výši 31 296 Kč, které žalobce podepsal 13. 4. 2014 a žalovaná patrně 12. 4. 2014 Ani zde není zřejmé, jaký dluh měl být uznán, ani to, že by byla uznávána smluvní pokuta ve výši 0,3 % za každý den prodlení.

5. Podle odvolatelky také doložila předání částky 16 000 Kč, kterou si za tím účelem půjčila od nyní již bývalého manžela. Prokazovala to svou i jeho výpovědí, když svědek potvrdil, že půjčil žalované bezprostředně před předáním peněz žalobci částku 20 000 Kč. U druhé půjčky 31 296 Kč žalovaná prokázala, že žalobci na jeho účet v období od 21. 4. 2014 do 16. 3. 2015 zaslala 29 500 Kč (ve specifikovaných dílčích platbách). Žalovaná nesouhlasí s tím, že by tyto částky měly sloužit na společné žití a nikoli na úhradu dluhu. Tvrdí, že se žalobcem společně nežili, žili každý sám a žalobcem předkládaná smlouva o poskytnutí bydlení je až z 12. 10. 2014, tedy půl roku potom, kdy mělo dojít k uznání dluhu. Jednotlivé dílčí částky 3 500 Kč, 5 000 Kč, 7 000 Kč, 6 000 Kč, 7 000 Kč a 1 000 Kč s výjimkou poslední částky placené v březnu 2015, zaplatila v době od uznání dluhu do podpisu smlouvy o bydlení, jednalo se tedy jednoznačně o platby na úhradu dluhu a nikoli o příspěvek na bydlení. Žalovaná zdůraznila, že s žalobcem se seznámila v roce 2013 a vztah byl ukončen na jaře roku 2014, kdy také žalobce žádal uznání dluhu. Nežili spolu, žalobce bydlel ve svém bytě, žalovaná ve svém a pouze proto, že pracovala v [obec], někdy u žalobce přespávala. Jako druh a družka spolu nežili. Žalobce neprokázal, že by spolu žili ve společné domácnosti. Výpověď svědka [příjmení] je podle odvolatelky účelová. Odvolatelka nesouhlasí ani s přiznáním smluvní pokuty 45 309,24 Kč, jež je nepřiměřeně vysoká, avšak především nebyla předmětem uznání a nebyla platně sjednána. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k jinému názoru, navrhuje snížení této pokuty, neboť žalobci nevznikla žádná škoda. Odvolatelka navrhuje změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání namítal, že žalovaná své dluhy uznala a to i ve své výpovědi a sporné nebylo ani to, že vlastnoručně podepsala obě písemná uznání dluhu, z nichž vyplývá jednak výše dlužných částek, jednak i důvod dluhu, tedy půjčka od žalobce. Žalobce také nesouhlasí s tím, že by spolu s žalovanou nežili ve společné domácnosti, neboť to je i v rozporu s výpovědí samotné žalované. Měli společného psa a uznala i to, že se podílela na společné domácnosti. Smlouva o poskytnutí bydlení byla uzavřena až v závěrečné fázi vztahu účastníků. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by měly být smluvní pokuty zajišťující jednotlivé závazky nepřiměřené, byl jednáním žalované připraven nejen o finanční prostředky tvořící jistinu, ale také o ušlý zisk z této jistiny, který by získal tím, že by řádně a včas splacenou jistinu investoval. Navrhuje potvrzení napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání.

8. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

9. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením u tvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Soud prvního stupně postavil svůj vyhovující rozsudek primárně na závěru, že žalovaná platně uznala žalobou uplatněné závazky a tyto do dne podání žaloby neuhradila. Odvolací soud považuje uvedené závěry sodu prvního stupně (týkající se dluhů 16 000 Kč a 31 296 Kč sníženého o 5 000 Kč a 11 000 Kč) za předčasné a z důvodů podrobně rozebraných níže proto ve vztahu uplatněnému nároku na zaplacení zbylé jistiny ve výši 31 296 Kč rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. zrušil a věc vrátil (pouze v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/ a § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

11. Uznání dluhu je jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, jež má pozici věřitele posílit. Z uznání musí vedle označení dlužníka a věřitele a uvedení, jaký dluh se uznává (peněžitý či nepeněžitý), být zřejmý i důvod. Nestačí, pokud strany věděly nebo musely vědět, o jaký dluh se jedná, nýbrž musí být především ze samotného písemného uznání objektivně zjistitelné, o jaký dluh se jedná, případně musí být tento důvod bez obtíží dovoditelný například z odkazu na konkrétní uzavřenou smlouvu o zápůjčce, či z odkazu třeba na konkrétní fakturu, nebo musí uznání obsahovat takové údaje, z nichž lze důvod uznání bez pochyb identifikovat jinak. Jedině tak lze mít písemný projev obsažený v uznání za dostatečně určitý; projev vůle uznávajícího dlužníka by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Absence uvedení důvodu v písemném uznání dluhu, činí uznání dluhu neplatným právním jednáním (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Odo 2536/2009, nebo z 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Odo 12/2013). Zmíněná judikatura Nejvyššího soudu řešící uznání dluhu ve vztahu k ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), je dobře použitelná i na úpravu platnou od 1.1.2014 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.), s ohledem na prakticky totožné znění § 2053 o.z. a § 558 obč. zák., a proto z ní odvolací soud vychází.

12. Odvolací soud se prvotně zabýval obsahem obou uznání dluhu podepsaných žalovanou. Jedná se o uznání závazku (dluhu) podepsané žalovanou dne 13.4.2014 a znějící na částku 16 000 Kč a druhé podepsané žalovanou 12.4.2014 a znějící na částku 31 296 Kč. V obou případech se spolu s uznáním těchto závazků žalovaná zavázala také k jejich úhradě žalobci v měsíčních splátkách po 1 000 Kč respektive 2 000 Kč s tím, že obě dlužné částky uhradí nejpozději do 31.12.2015.

13. Z obou těchto uznání je především zřejmé, že neobsahují důvod dluhu, jak to vyžaduje § 2053 o.z. Důvod (půjčka nebo jiný právní důvod, například závazek z dohody o společném hospodaření, respektive struktura„ dluhu“, pokud se má skládat z více pohledávek) není ani v jedné listině konkretizován, ani jej z obsahu těchto listin nelze dovodit výkladem pro absenci jakýchkoli údajů, které by identifikaci jednotlivých dluhů umožňovaly, přičemž z vyjádření samotných účastníku je dobře patrné, že se na„ důvodu“ neshodují. Hovoří se zde pouze o závazku ze smlouvy o půjčce, ovšem bez další individualizace tohoto závazku. Uvedený nedostatek znamená, že obě uznání jsou neurčitá, a proto neplatná a nelze pouze na jejich podkladě nárokované„ dluhy“ ve shora uvedených částkách přiznat. Neplatnost obou uznání dluhu vylučuje logicky i existenci závazku k jejich úhradě dojednaným způsobem do 31.12.2015 a na základě těchto uznání nelze z uvedených důvodů žalobci nárok u soudu přiznat. Neplatnost obou uznání má také procesní důsledek v rozdílném rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního při prokazování existence a výše jednotlivých závazků (k tomu viz dále), neboť v případě absence uznání je na věřiteli, aby tvrdil a prokázal, že zde dluh (ke dni podání žaloby) v tvrzené výši existuje.

14. V žalobě a jejích doplněních žalobce tvrdí, že žalovaná na dlužné částky uvedené v uznáních zaplatila z částky 16 000 Kč pouze 5 000 Kč a zbývá jí proto uhradit ještě 11 000 Kč a z částky 31 296 Kč že uhradila 11 000 Kč a zbývá jí na tento dluh zaplatit ještě 20 296 Kč. Součet těchto částek představuje žalovaná jistina 31 296 Kč.

15. Žalovaná ve své účastnické výpovědi nezpochybňovala, že ke dni podpisu obou uznání skutečně žalobci dlužila 16 000 Kč a 31 296 Kč (viz jednání dne 22. 9. 2017), ovšem namítala, že celý dluh zanikl jeho splněním. Tvrdila, že částku 16 000 Kč žalobci uhradila hotově a částku 31 296 Kč uhradila převody na účet žalobce (respektive že uhradila 29 500 Kč). V situaci, kdy existence obou dluhů ke dni 12.4.2014 respektive 13. 4. 2014 byla mezi účastníky nesporná, tíží prvotně žalovanou břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání, že obě částky zcela zaplatila a dluh zanikl.

16. Pokud jde o částku 16 000 Kč, tvrdila žalovaná, že ji uhradila žalobci v hotovosti (z ruky do ruky) a tuto skutečnost, žalobcem zpochybňovanou, vedle své účastnické výpovědi prokazovala výpovědí svědka [jméno] [příjmení] a smlouvou o půjčce (viz jednání 7.11.2019). Soud prvního stupně tyto důkazy spolu s dalšími ve vzájemných souvislostech důsledně nehodnotil, byť všechny důkazy rozsáhle pojal do reprodukční části rozsudku, nicméně zjevně měl za to, že žalovaná svou obranu neprokázala, když uvádí, že neunesla důkazní břemeno, avšak o tom, že nemá její skutkovou verzi za prokázanou, ji postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepoučil. V této části je proto rozsudek soudu primárně nepřezkoumatelný pro absenci přesvědčivého hodnocení provedených důkazů a dále ve vztahu k této části nároku řízení trpí vadou pro absenci poučení žalované podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaná tedy musí být primárně soudem poučena, pokud soud má za to, že neunesla důkazní břemeno a dále se taktéž soud prvního stupně musí pečlivěji vypořádat s důkazy již provedenými přezkoumatelným způsobem.

17. Ohledně druhé částky ve výši 31 296 Kč žalovaná tvrdila a doložila, že postupně v několika splátkách převedla bezhotovostně na účet žalobce na uvedený dluh celkem částku 29 500 Kč (21.4.2014 částku 3 500 Kč, 19.5.2014 částku 5 000 Kč, 16.6.2014 částku 7 000 Kč, 23.7.2014 6 000 Kč, 14.8.2014 částku 7 000 Kč a 16.3.2015 částku 1 000 Kč). V tomto směru v rámci své obrany unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní; jednotlivé převody doložila listinami (výpisy z bankovního účtu), jejichž obsah žalovaný nezpochybňoval. Žalovaná současně uváděla, že platby hradila na dluh 31 296 Kč a existenci jiného závazku (dalšího právního titulu, který by svědčil žalobci, jako věřiteli) popírala. Tvrdí, že (například) některé žalovaným zmiňované konkrétní platby (na psa, krmení) jsou obsaženy právě již v částce 31 296 Kč, uvádí, že jejich vztah již v době uznání závazků a později nefungoval, popírá, že by společně hospodařili a že by existovala dohoda o společném hospodaření, popírá i společné soužití když tvrdí, že v době, kdy vztah trval, občas u žalobce přespala kvůli dojíždění do jejího zaměstnání. Jinak podáno žalovaná neguje existenci jakéhokoli jiného právního důvodu pro přijetí peněz na straně žalobce, kromě dvou peněžitých závazků označených ve shora zmiňovaných (byť v neplatných) uznáních dluhu. Za dané procesní situace, s ohledem na neplatnost uznání závazků (dluhů) je naopak na žalobci, aby tvrdil rozhodné skutečnosti a označil potřebné důkazy k prokázání existence dalších závazků na straně žalované. Břemeno tvrzení a důkazní tíží žalobce, neboť prokázání uvedených skutečností je ku prospěchu žalobce a vedlo by k jeho úspěchu ve věci; žalované postačí uvedené skutečnosti (existenci dalších dohod atd.) popřít.

18. V uvedených souvislostech žalobce tvrdil, že z jednotlivých žalovanou bezhotovostně poukázaných částek (v měsících dubnu až srpnu 2014), kdy skutečně bylo uhrazeno celkem 29 500 Kč, plnila žalovaná vždy celkem 3 000 Kč (1 000 Kč + 2 000 Kč) na oba uznané dluhy, avšak finanční prostředky zaplacené nad tuto sumu měly podle žalobce sloužit na úhradu nákladů společného bydlení a hospodaření na základě společné dohody účastníků (např. mělo jít o platby na psa, krmení, společné bydlení, atp.). K prokázání těchto skutečností tíží důkazní břemeno žalobce. Je nutné prokázat existenci společného soužití a hospodaření a zejména pak na něj navazující existenci dohody„ o společném hospodaření“, případně jiný právní titul, z nějž by vyplýval jeho nárok na ponechání si jednotlivých měsíčních plateb přesahujících 3 000 Kč z jednotlivých shora specifikovaných splátek. Žalobcem předložená smlouva o poskytnutí prozatímního bydlení účastníky uzavřená v říjnu 2014 časově nepokrývá období, jež je předmětem tohoto řízení (duben až srpen 2014 případně dříve).

19. Lze tedy shrnout, že žalobce dosud neprokázal dohodu účastníků, jež by zakládala jeho nárok na další platby nad rámec částek 16 000 Kč + 31 296 Kč, ovšem nebyl ani soudem v tomto směru poučen (s ohledem na dosavadní závěry), což je logické, jestliže soudu vycházel ze závěru o platnosti obou uznání závazků. V dalším řízení proto bude na žalobci aby, (případně) po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. doplnil tvrzení k rozhodným skutečnostem rozhodné a nabídl důkazy k existenci společného soužití a hospodaření obou účastníků a k existenci dohody„ o společném hospodaření“ v situaci, kdy žalovaná vše uvedené popírá. Pokud žalobce neprokáže existenci právního důvodu pro přijetí a ponechání si částek, jež mu žalovaná zaplatila převodem na účet, míněno nad rámec 11 000 Kč, které zohlednil, pak nemůže být v této části žaloby úspěšný.

20. Zbývalo zbývat se uplatněným nárokem na zaplacení smluvní pokuty ve výši 45 309,24 Kč.

21. Spolu s uznáním závazků se stanovením jejich splatnosti (a způsobu jejich úhrady) se žalovaná skutečně v pro případ porušení svého primárního závazku zavázala k úhradě specifikované smluvní pokuty. Smluvní pokuta je vždy logicky spjata s existujícím„ hlavním“ závazkem. Smluvní pokuta je totiž pouze jedním ze zajišťovacích institutů a povinnost k její úhradě nastupuje pouze tehdy, pokud dlužník neplní dohodnutým způsobem závazek hlavní. Smluvní pokuta má akcesorickou povahu a nemůže existovat bez závazku hlavního. Z uvedeného logicky vyplývá, že nevnikne-li platně hlavní závazek, nemůže dojít k jeho porušení a nemůže vzniknout povinnost k zaplacení smluvní pokuty. V dané věci dospěl odvolací soud k závěru o neplatnosti obou uznání závazků (dluhů), a proto nemohla žalované vzniknout povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu 45 309,24 Kč Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. stran částky 45 309,24 Kč (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

22. Právními názory odvolacího soudu ve vztahu ke zrušované části napadeného rozsudku je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).