8 Co 386/2026

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: adresa žalovaného , narozený datum narození žalovaného posledně pobytem adresa žalovaného zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice A sídlem Adresa opatrovnice A o zaplacení částky 563 432,01 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2026, č. j. 21 C 248/2025-79 (vyjma výroku III.),

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. co do povinnosti k zaplacení částky 410 114,07 Kč potvrzuje, zatímco do povinnosti k zaplacení částky 153 317,94 Kč se zrušuje a řízení se v této části zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Účastníkům řízení se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 563 432,01 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení pak částku 30 767,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o povinnosti účastníků podílet se na náhradě nákladů řízení státu, a to v případě žalobkyně částkou 9 366,80 Kč, v případě žalovaného částkou 24 363,18 Kč. V odvoláním nedotčeném výroku III. pak ustanovené opatrovnici přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 33 730 Kč. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 800 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, splátky však nehradil řádně a včas. Uhradil celkem 236 567,99 Kč. Proto byl úvěr zesplatněn. Žalobkyně původně žádala zaplacení částky 646 682,06 Kč a kapitalizovaných úroků coby rozdílu mezi nárokem žalobkyně ze smlouvy o úvěru a výše citovanou uhrazenou částkou. Po námitce žalované, která se týkala nedostatečného prověření úvěruschopnosti dlužníka, vzala žalobkyně částečně žalobu zpět podáním ze dne 26. 11. 2025, které je ovšem vnitřně zjevně rozporné, neboť žalobkyně z dosud žalované částky 646 682,06 Kč vzala zpět nejen kapitalizované úroky ve vymezených částkách, ale také jistinu v částce 236 567,99 Kč. Na jistině se však dále domáhala částky 563 432,01 Kč, zatímco zpětvzetí částky 236 567,99 Kč z původního předmětu 646 682,06 Kč, by mělo vést k zůstatku předmětu řízení ve výši 410 114,07 Kč. Tento rozpor okresní soud nerozpoznal a usnesením ze dne 26. 11. 2025 částečně řízení zastavil o 236 567,99 Kč, aniž si ujasnil skutečný obsah vůle žalobkyně. Proti usnesení se žalující strana neodvolala a toto tedy nabylo právní moci ke dni 16. 12. 2025. V rozporu s usnesením však okresní soud deklaroval, že nadále jedná o částce 563 432,01 Kč, když tuto žalobu v konečném rozsudku také přiznal. Odkázal na § 2395 o. z. a konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena řádně smlouva o úvěru, když odmítl argumentaci žalovaného o nedostatečném přezkumu jeho úvěruschopnosti. Okresní soud poukázal na to, že měsíční příjem žalovaného činil 108 960 Kč, zatímco měsíční výdaje 43 002,14 Kč. Částky přitom ověřila žalující strana z výpisu z účtu žalovaného za období od 9. 1. 2021 do 21. 9. 2021 a výpisu z běžného účtu za období od 7. 1. 2021 do 22. 9. 2021. Dále pak z registru CBCB. Z běžného účtu žalovaného byly tedy patrné pravidelné příjmy, když není podstatné, jestli se každý měsíc opakovaly ve stejné výši a termínu. Ani to, zda žalobce byl zaměstnanec či podniká. Pro posouzení úvěruschopnosti bylo klíčové ověření příjmů a výdajů, ani existence jiných úvěrových závazků bez dalšího nepostačuje k závěru o pochybnostech a schopnosti spotřebitele tento úvěr splácet. Podstatné je, aby poskytovatel úvěru závazky zohlednil, což žalobkyně učinila, uzavřel soud prvního stupně.

2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně ve vztahu mezi účastníky podle § 151 odst. 1, 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 646 682,06 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Byla úspěšná v rozsahu částky 563 432,01 Kč. Žalovaný byl „úspěšný“ v rozsahu částky 216 628,51 Kč (tedy v rozsahu částky uvedené ve výroku I. usnesení z 26. 11. 2025, č. j. 21 C 248/2025-69); v této části bylo totiž řízení zastaveno, přičemž z procesního hlediska bylo zastavení zaviněno žalobkyní, neboť vzala žalobu bez dalšího zpět. Soud prvního stupně doplnil, že pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Výroky IV. a V. o povinnosti účastníků uhradit náklady státu pak opřel okresní soud o úvahu, že hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce (opatrovníka) platí stát podle § 140 odst. 2 věta první o. s. ř. Jde tedy o náklady státu, které mají být nahrazeny v režimu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že je mu známa judikatura v daném směru, kterou citoval, její argumentace však pomíjí právě ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a opírá se pouze o § 149 odst. 2 o. s. ř., kdy však na danou situaci nemá podle okresního soudu dopadat (dopadá pouze na případy, kdy náklady ustanoveného zástupce vzniknou účastníku řízení).

3. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Jednak zpochybnil závěr okresního soudu o platnosti úvěrové smlouvy a o dostatečném přezkumu úvěruschopnosti žalobkyní. Nerozporuje sice, že žalobkyně zjistila příjmy a výdaje žalovaného, avšak spokojila se toliko s obdobím několika mála měsíců a sám výsledek jejího zjištění neprokazuje úvěruschopnost žalovaného. Fakt, že někomu ani ne rok přichází na účet nahodilé a nepravidelné platby ještě nesvědčí o jeho schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně tak nezískala od spotřebitele dostatek informací na to, aby řádně zajistila jeho reálné majetkové poměry. Podle názoru odvolatele měl okresní soud dovodit nedostatečný přezkum úvěruschopnosti žalovaného a při přiznání jistiny úvěru postupovat podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, především tedy stanovit platbu ve splátkách odpovídajících majetkovým poměrům žalovaného. Současně poukázal na skutečnost, že s „ohledem na částečné zpětvzetí žalobního nároku byla žalovaná částka nižší než 563 432,01 Kč, když tuto poznámku vyložil odvolací soud jako zpochybnění předmětu řízení, o kterém bylo soudem prvního stupně jednáno. Odvolatelka navrhla, aby odvolací osud napadený rozsudek zrušil, popřípadě změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

4. K odvolání se vyjádřila žalobkyně. Pokud jde o částečné zpětvzetí žaloby, konstatovala, že „bezdůvodné obohacení“ bylo vypočteno jako rozdíl poskytnuté jistiny 800 000 Kč a celkových úhrad na úvěr ve výši 236 567,99 Kč, tedy k úhradě zbývala částka 563 432,01 Kč. V podání ze dne 24. 11. 2025 však žalobce nesprávně uvedl částku, o kterou bere žalobu zpět, když uvedl výši celkových úhrad, avšak ze spisu vyplývá, že se jedná právě o částku, která byla použita k výpočtu „bezdůvodného obohacení“, přičemž částka, kterou žalobce nadále požaduje, odpovídá tomuto výpočtu a v petitu částečného zpětvzetí byla uvedena správná výše požadované částky, tedy 563 432,01 Kč. Pokud jde o majetkové poměry a lhůtu k plnění, odvolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 a na skutečnost, že důkazní břemeno ohledně leží na tom účastníku, který z existence skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Je tedy věcí žalovaného, aby tvrdil a prokazoval své majetkové poměry, nikoliv, aby tak činila žalobkyně nebo soud.

5. V doplňujícím podání ze dne 19. 3. 2026 pak žalobkyně poukázala na nesprávný výpočet náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně (započtení příslušenství, nepřiznání některých úkonů právní služby), pročež navrhuje, aby odvolací soud při novém rozhodnutí o nákladech řízení korigoval nákladové výroky tak, aby odpovídaly výsledku řízení a ustálené judikatuře.

6. Odvolání je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, 202 a 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích ust. § 212 a § 212a o. s. ř. ve výrocích I. a závislých výrocích II., IV. a V. a dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání.

7. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba v předmětné věci byla podána pro částku 646 682,06 Kč a příslušenství, když toto příslušenství bylo kompletně vzato zpět podáním ze dne 26. 11. 2025. Dále žalobkyně vzala zpět z původně žalované jistiny 646 682,06 Kč částku 236 567,99 Kč. Je zřejmé, že částečné zpětvzetí žalobkyně jako podání bylo vnitřně rozporné, neboť tato současně setrvala na názoru, že předmětem řízení zůstává jistina ve výši 563 432,01 Kč. Pokud tuto rozpornost procesního návrhu soud prvního stupně neřešil (výzvou žalobkyni, aby upřesnila skutečnou procesní vůli), dopustil se procesní vady, která ovšem byla řešitelná v odvolacím řízení proti usnesení, kterým řízení bylo částečně zastaveno (vedle příslušenství) o 236 567,99 Kč. V odvolacím řízení pak mohla žalobkyně argumentovat svůj omyl a nesprávný postup okresního soudu. Pokud tak neučinila, po nabytí právní moci předmětného usnesení zůstává předmětem řízení částka 410 114,07 Kč. Pokud však přes tuto procesní skutečnost okresní soud jednal a rozhodl o částce vyšší, tedy 563 432,01 Kč, nezbývá, než aby k odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 153 317,94 Kč zrušil a řízení zastavil, neboť pro jednání a rozhodnutí o této částce nejsou dány procesní podmínky (§ 104 odst. 2 o. s. ř.). Schází řádný návrh na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o této částce ze strany soudu prvního stupně byl tak překročen předmět sporného řízení. Po právní moci usnesení o částečném zastavení řízení již takový nedostatek podmínek řízení nelze odstranit.

11. Ve zbytku, pokud tedy jde o částku 410 114,07 Kč, naopak odvolací soud se závěry okresního soudu souhlasí. V usnesení Nejvyšší soud ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, uvádí, že hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele nestačí. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3436/2024 považoval Nejvyšší soud za dostatečné, že si poskytovatelka ověřila totožnost povinné, její výplatní pásku a výpis bankovního účtu za blíže nespecifikované období a dále posuzovala úvěruschopnost povinné na základě dotazníku, jehož výstupem byly odpovědi na otázku rodinného stavu, kontaktních údajů, bankovního spojení zaměstnavatele a závazků a na základě výsledků příslušných lustrací v příslušných registrech. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvádí Nejvyšší soud, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr neplatná. Odvolací soud nemá za to, že v poměrech dané věci ze strany poskytovatele došlo k porušení základních zásad posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí částku 108 960 Kč a pravidelné měsíční výdaje bez splátek úvěru pak cca 8 000 Kč, splátky úvěru bez kreditních karet a kontokorentu 15 000 Kč. Žalovaný se nenacházel v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím, což zjistil žalobce z kontroly informací přes systém CBCB. Měl čtyři existující splátkové kontrakty ve výši 15 634 Kč měsíčně, neměl žádné kreditní a úvěrové karty a nesplátkové kontrakty a debety na běžném účtu. Údaje žalovaného přitom byly doloženy transakční historií jeho běžného účtu od 7. 1. 2021 do 22. 9. 2021. Platební kapacitu žalovaného tak (srovnáním příjmů a výdajů) stanovil poskytovatel na 65 957,86 Kč, což vzhledem k výši plánované splátky z daného úvěru (8 292 Kč) znamenalo závěr o schopnosti závazek adekvátně splácet. Pokud žalovaný namítá, že nebyly dostatečně rozklíčovány právní důvody příchozích plateb objevujících se na jeho účtu, popřípadě výdajů, pak z transakční historie je zjištěno, že výdaje mají zčásti běžné charakter, objevující se platby dovážkové služby za jídlo, potraviny atp. Jakkoliv poskytovatel nezískal úplné informace o životě a zdrojích příjmů žadatele, zjištěná platební kapacita (viz výše) byla natolik vysoká, a to i vzhledem k plánované splátce úvěru, že bez pochybností umožňovala zajištění dalších běžných životních výdajů (náklady na bydlení, oblečení a zajištění základních životních potřeb). Celkový rozsah informací o žalovaném, který získala žalobkyně, v daném kontextu, odvolací soud souladně se závěry okresního soudu hodnotí jako dostatečný pro závěr o řádném přezkumu úvěruschopnosti žalovaného.

12. Pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, považuje odvolací soud za nutné předně zdůraznit, že se neztotožňuje s námitkou žalobkyně o tom, že by při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se soud prvního stupně odchýlil od ustálené judikatury, pokud při posuzování poměru úspěchu a neúspěchu ve věci přihlédl i k uplatněnému příslušenství. Naopak správnost takového závěru lze opřít jak o rozhodovací praxi Ústavního soudu (nález ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08), tak rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, ze kterých vyplývá, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (například úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. O to více je takový přístup na místě v situaci, kdy v případě žalobkyně nejde o částečný věcný neúspěch v řízení, ale zaviněné částečné zastavení soudního řízení, když žalobkyně jak část jistiny, tak celé příslušenství, nejprve v řízení uplatnila a po procesní obraně žalovaného přistoupila k jejich (nijak logicky odůvodněnému, vzhledem k tomu, že si zachovala právní názor, který ostatně nakonec sdílely i soudy obou stupňů o tom, že smlouva, o níž opírá žalující strana svůj nárok, není neplatnou z důvodu nedostatečného přezkumu úvěruschopnosti žalovaného) částečnému zpětvzetí. Příznačné přitom je, že žalobkyně ještě v odvolání popisuje svůj nárok jako „bezdůvodné obohacení“, tedy souladně s procesní obranou žalovaného, se kterou přitom nesouhlasí. Celková nesoustředěnost žalobkyně při uplatnění jejích práv v této věci prostřednictvím zastoupení advokátem je jedním z argumentů, který přispěl ke konečnému pohledu odvolacího soudu na to, jak má rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Pokud nejprve strana žalující uplatnila částku 646 682,06 Kč jako jistinu, dále pak kapitalizované úroky 40 519 Kč, 36 664,07 Kč, dále pak úrok 4,5 % ročně z částky 644 882,06 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení (tento úrok kapitalizovaný ke dni zpětvzetí, tedy 26. 11. 2025 představuje částku 12 162 Kč) a dále zákonný úrok z prodlení z částky 646 682,06 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně (kapitalizováno ke dni zpětvzetí, tedy 26. 11. 2025, tedy 34 556 Kč), pak kapitalizované úroky činí částku cca 123 901 Kč. Pokud tedy předmětem zpětvzetí, kromě částky 236 567,99 Kč na jistině byly i kapitalizované úroky ve výši 123 901 Kč, celkově tedy částka 360 468 Kč, pak tato částka představuje cca 47 % z původního předmětu řízení (pokud bude přihlíženo i k výše citovaným kapitalizovaným úrokům ve výši 123 901 Kč, tedy vycházeno bude z celkové částky 770 583 Kč). Poměr přiznané částky a zastavené z důvodu zavinění žalobkyně tak odpovídá 53 % : 47 % Legitimní je v daném případě (i s ohledem k výše uvedenému), aplikovat ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na pouze nepatrný úspěch žalobkyně uzavřít, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Pokud jde o výrok IV. a V., které řeší právo státu na náhradu nákladů řízení vůči účastníkům, nesouhlasí odvolací soud s právním závěrem soudu prvního stupně, v jehož rámci odmítl respektovat ustálenou judikaturu soudů, a to včetně usnesení Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2021 sp. zn. 74 Co 18/2021, které bylo zařazeno jako č. 44/2022 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které platil advokátu, jehož soud ustanovil opatrovníkem účastníka podle § 29 odst. 4 o. s. ř. má stát ve sporném řízení jen vůči protistraně takového účastníka (nikoliv vůči takto zastoupenému účastníku), i to jen za předpokladu, že takové protistraně byla uložena náhrada nákladů řízení zastoupenému účastníku. Z toho je zřejmé, že v podmínkách daného řízení nejsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu žádnému z účastníků. Argumentace okresního soudu přitom není přesvědčivá, když není založena na komplexní právní argumentaci nabízející ucelený právní názor, ale toliko na izolovaném vyvracení argumentů ustálené judikatury, které je přitom je založeno na nesprávném předpokladu, že jediným ustanovením, které řeší náhradu nákladů státu, je ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Do této kategorie ovšem spadá právě i ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., které nedopadá, jak dovozuje okresní soud, pouze na případy, kdy náklady ustanoveného zástupce vzniknou účastníku řízení. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že upravuje povinnost účastníka zaplatit státu, náhradu, kterou stát vynaložil na hotových výdajích advokáta, a odměnu za zastupování. Vztah mezi ust. § 148 odst. 1 o. s ř. a ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., která obě upravují povinnost účastníků zaplatit náhradu nákladů řízení státu není konkurenční, neboť každé z ustanovení řeší jinou procesní situaci a jejich vztah je obdobný jako vztah ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky. Obě tato ustanovení taktéž nevylučují jedno druhé, nýbrž každé z nich je aplikováno právě v procesní situaci, na kterou dopadá. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud za přiměřeného použití § 220 o. s. ř. změnil oba výroky, dle kterých bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, tedy výrok IV. a V. tak, že se povinnost účastníkům řízení k náhradě nákladů řízení neukládá.

14. Z obsahu spisu přitom není zřejmé, zda poté co žalobkyně požádala o sdělení čísla účtu, na který má částku 9 366,82 Kč vycházející z výroku IV. rozsudku uhradit, skutečně zaplatila. Pokud ano, bude na okresním soudu, aby nedůvodnou platbu žalobkyni vrátil. Totéž se týká přeplatku soudního poplatku, který v důsledku nesprávného posouzení předmětu řízení vrátil v nižší výši (v důsledku realizovaného částečného zpětvzetí žaloby). Současně soud prvního stupně rozhodne o náhradě nákladů ustanovené opatrovnice, které této vznikly v odvolacím řízení.