8 CO 409/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Tomáše Strouhy a JUDr. Pavla Toufara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 3 238 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a úrokem, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10.11.2021, č. j. 5 C 193/2021-88

I. Rozsudek soudu prvního stupně, který zůstal ve výroku I. odvoláním nedotčen, se ve výroku

II. částečně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další úrok 8,25 % z jistiny 8 264 Kč od 19.1 do 10.2.2022 a úrok 8,45 % z jistiny 8 264 Kč od 11.2 do zaplacení maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne 50 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbytku se v rozsahu zamítnutí nároku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 8 264 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 264 Kč od 19.1.2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení další částky 43 879,94 Kč, zákonných úroků z prodlení v částce vyšší než byly přiznány ve výroku I. tohoto rozsudku, a smluvních úroků ve výši 102,31 % p. a. z 33 963,93 Kč od 19.1.2021 do 10.2.2021 ve výši 2 104,04 Kč a úroku ve výši 8,25 % p. a. z 33 963,93 Kč od 11.2.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19.1.2021 dosáhne částky 114 249 Kč (výrok II.) a vyslovil, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. V odůvodnění soud uvedl, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 45 134 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky od 19.1.2021 do zaplacení, pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 7 009 Kč a smluvních úroků ve výši 102,31 % p. a. z 33 963,93 Kč od 19.1.2021 do 10.2.2021 a to ve výši 2 104,04 Kč a úroku ve výši 8,25 % p. a. z uvedené částky od 11.2.2021 do zaplacení maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 114 249 Kč. Nárok uplatňovala na základě tvrzení, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 40 000 Kč. Žalovaný se jej zavázal spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 166,92 % p. a. a splácet jej ve 24 měsíčních splátkách po 3 967 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ze strany žalobkyně prověřena. Žalovaný podle smlouvy neplnil, dostal se do prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut, zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením a automaticky došlo k zesplatnění úvěru, přičemž ke dni zesplatnění úvěru se celá nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši 43 536,40 Kč byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit ke dni zesplatnění.

3. Soud prvního stupně po provedení dokazování, které pojal do reprodukční části napadeného rozsudku (bod 3. – 12.) uzavřel, že 10.10.2019 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouva o úvěru, na základě které mu poskytnula 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky domluvené pevnou zápůjční sazbou 166,92 % p. a. Celkově se zavázal zaplatit 95 208 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 3 967 Kč Smluvní strany dohodly, že na úrocích které přirostou po zesplatnění úvěru je žalobkyně oprávněna požadovat maximálně částku ve výši 114 249,60 Kč. Byla sjednána povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení o délce 30 dnů a náhradu nákladů 200 Kč vynaložených na každou splátku v prodlení o délce 15 dnů a pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 65 dnů dochází automaticky k zesplatnění úvěru. V případě prodlení s hrazením nové jistiny je žalobkyně oprávněna požadovat úrok z prodlení v zákonné výši, a pokud žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v době uzavření smlouvy, činily průměrně 11 %, nejvyšší sazba korunových úvěru poskytovaných bankami činila 24,08 %. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil 31 736 Kč.

4. Soud prvního stupně vycházel z § 3028 odst. 1 o.z. a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zákon o spotřebitelském úvěru), podle nichž je žalobkyně oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr jako nebankovní poskytovatel, žalovaný je v pozici spotřebitele a danou smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu spotřebitelskou podléhající režimu § 1810 a násl. o.z. Tím žalovanému náleží zvýšená ochrana a soud veškerá ujednání mezi žalovaným a žalobkyní jako podnikatelkou podrobil při aplikaci označené směrnice posouzení, zda nemá zneužívající charakter a zda projde testem proporcionality (s výjimkou dohody o předmětu plnění a ceně, jež byla sjednána jasně a srozumitelně). Soud zdůraznil, že žalovaný se zavázal zaplatit úrok 102 % ročně resp. 166,92 % ročně efektivně, což téměř čtyřnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet (na bankovním trhu nejdražších) a pokud právní jednání vykazuje znaky obsažené v § 588 o.z., jedná se o absolutně neplatné právní jednání. K absolutní neplatnosti soud přihlíží. Zde dovodil, že smluvní ujednání zavazující k platbě úroků v uvedeném rozsahu odporuje s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaný je informačně slabší stranou, dobrým mravům a soud proto toto ujednání vyhodnocuje jako absolutně neplatné. Pokud by se jednalo pouze o toto ujednání, bylo by možné je oddělit od smlouvy při zachování její platnosti (§ 576 o.z.), avšak ve smlouvě následují ujednání další o tom, že nezaplacené úroky přirostou k jistině úvěru splatné v náhradní lhůtě při zesplatnění úvěru, a dále že se žalovaný zavazuje hradit úroky z prodlení z úroků a zároveň je splacení nové jistiny vedle úročení původní jistiny smluvním úrokem a úročením nové jistiny zákonným úrokem z prodlení zatíženo rovněž smluvní pokutou (§ 2048 o.z.) ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Oproti tomu pro případ porušení smluvních povinností žalobkyní smluvní pokuta stanovena není. Soud uzavřel, že nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, neboť nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak významná, že činí smlouvu jako celek nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy a zároveň soud není oprávněn uvedené ujednání nahradit, neboť použití ustanovení § 557 o.z. vylučuje článek 6 odst. 1 Směrnice 93/13 EHS. Na věc nedopadá ani ustanovení § 1802 o.z., neboť na obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že si strany sjednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši.

5. Soud dospěl k závěru o nepřiměřené rovnováze práv a povinností smluvních stran, neboť je smlouva pro žalovaného jako spotřebitele nevýhodná a je zatížena takovou nerovnováhou v právech a povinnostech smluvních stran, že není možné smlouvu ji hodnotit než jako zjevně nemravnou a dále uvedl, že smluvní ujednání zavazující k platbě úroků, jejichž výše podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru v době jejich sjednání, je také absolutně neplatným ujednáním, jež soud není oprávněn nahradit a smlouva tak neobsahuje podstatnou náležitost, totiž ujednání o úrocích. Soud učinil závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy, což znamená neplatnost právního jednání od samého počátku. Účastníkům tohoto právního jednání nevznikají žádná práva a povinnosti. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud posoudil nároky žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a přiznal jí pouze rozdíl mezi poskytnutou částkou, o kterou se žalovaný obohatil) a částkou, kterou žalovaný splatil (40 000 Kč – 31 736 Kč = 8 264 Kč). Ve zbytku žalobu zamítl. Povinnost žalovaného k úhradě úroků z prodlení plyne z § 1968 a § 1970 o.z. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř.

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně, která je výslovně směřovala pouze proti výroku II. s tím, že podávané je v rozsahu, v němž soud nepřiznal částku 124 Kč (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 8,45 % p. a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 19.1.2021 do zaplacení a úrok ve výši 8,45 % ročně z 9 780 Kč od 19.1.2021 do 10.2.2021 a ve výši 8,25 % ročně z 9 780 Kč od 11.2.2021 do zaplacení maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne 50 000 Kč s tím, že odvolání nesměřuje proti úroku v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 8,45 % p. a. a dále je podáváno ohledně částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění se sazbou 8,45 % ročně ve výši 9 780 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení, tedy ohledně částky 1 516 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 19.1.2021 do zaplacení. Odvolání dále směřuje proti nepřiznané smluvní pokutě ve výši 998 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 19.1.2021 do zaplacení a proti nepřiznaným nákladům vzniklým v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 19.1.2021 do zaplacení a je podáváno i ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 1 594,54 Kč.

7. Podle odvolatelky byl úrok sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Žalobkyně jako nebankovní poskytovatel úvěrů je v situaci, kdy je běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, což zohledňuje vyšší riziko při poskytování úvěrů. Pokud se strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je nezbytné vycházet z toho, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků. Jedním z pojmových znaků smlouvy o úvěru je zaplacení úroků úvěrovaným, coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků. Sjednané úroky jsou ovlivněny řadou faktorů, mezi které patří např. rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či dlouhodobost atp., a proto je podle žalobkyně, předmětná smlouva v celém rozsahu platná. K aplikaci § 1813 o.z. odvolatelka uvedla, že ujednání o konkrétní výši úroku není nepřiměřeným ujednáním, kdy žalovaný byl se sazbou předem seznámen a výše úrokové sazby mu byla jasná, neboť informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. Je tedy zřejmé, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena a pokud by soud i přesto dospěl k tomu, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o její nepřiměřenosti jednalo by se maximálně o nezákonné množstevní určení podle § 557 o.z. Úrok také nemůže být v rozporu s dobrými mravy, jestliže občanský zákoník zná ustanovení § 1793 o.z., jehož se však musí žalovaný dovolat.

8. Odvolatelka dále nesouhlasí s neplatností úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Je-li sjednaný úrok příliš vysoký, pak by teoreticky šlo o nezákonné určení množstevního rozsahu, což samo neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Žalobkyně má za to, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Soud má vždy posuzovat alespoň obvyklý úrok, jestliže soud sám uzavřel, že byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o.z. Úroková sazba by tedy měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně ovšem požaduje pouze sazbu 8,45 % p. a. Odvolatelka zdůrazňuje, že žalovaný podpisem smlouvy souhlasil se smluvními ujednáními a proti ujednáním o smluvním úroku nic nenamítal, přijal poskytnuté finanční prostředky a zavázal se je splatit za podmínek uvedených ve smlouvě. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně, není možné zanedbávat zásadu proporcionality a, jak už uvedeno, žalobkyně se nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 8,45 % p. a. z dlužné částky a takto nastavený úrok je pod úrovní průměrné výše úroku v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Na základě uvedeného žalobkyně připočítala poskytnutý úvěr ve výši 40 000 Kč ve vazbě na úrok 8,45 % p. a. (ARAD) při měsíční splátce 3 967 Kč (viz tabulka pod bodem 5. na č. l. 97) a vypočetla, že žalovaný před zesplatněním úvěru splatil na jistině 30 220 Kč, dlužná původní jistina ke dni zesplatnění činila 9 780 Kč a úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění činily 124 Kč Celkem měl žalovaný ke dni zesplatnění zaplatit na nové jistině 9 904 Kč a žalobkyně proto požaduje částku 124 Kč na přirostlém úroku a 1 516 Kč na dlužné původní jistině. Odvolatelka nesouhlasí ani s tím, že jí soud nepřiznal smluvní pokutu, neboť žádala toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, což je v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru. Právo na ni bezpochyby vzniklo a požadovaná byla v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a proto odvolatelka požaduje přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením. Smluvní pokuta je nadále požadována v částce 1 594,54 Kč a dále odvolatelka trvá na úhradě další smluvní pokuty (bod 6.1 smlouva) ve výši 998 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč s příslušenstvím.

9. Závěrem odvolatelka zpochybnila neplatnost smlouvy jako celku, neboť v případě úvěrové smlouvy je povinnost platit úroky vyjádřena v zákoně a z judikatury vyplývá, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje v případě neplatnosti ujednání o úrocích toto ujednání oddělit od zbytku smlouvy, který může být považován za platný. Odvolatelka proto navrhla změnu napadeného rozsudku změněn tak, že jí žalovaný bude povinen zaplatit 3 238 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 19.1.2021 do zaplacení, částku 1 594,54 Kč a úrok 8,45 % ročně z 9 780 Kč od 19.1.2021 do 10.2.2021 a ve výši 8,25 % p.a. z 9 780 ročně od 11.2.2021 do zaplacení maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne 50 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku a spolu s tím náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu (viz shora) postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., učinil tak při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

11. Odvolací soud ve věci nařídil jednání na den 30.8.2022, na které účastníky řádně předvolal (§ 115 o.s. ř.), v případě žalobkyně do datové schránky, v případě žalovaného do datové schránky a taktéž mu byla doručována zásilka poštou. Žalobkyně se z jednání odvolacího soudu omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti (podání ze dne 4.8.2022, č. l. 104 spisu), žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil. Za popsaného stavu odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

12. Podle § 1810 o.z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

13. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Podle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

16. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně zcela správně posoudil smlouvu o úvěru [číslo] ze dne [datum] (dále také„ Smlouva“), kterou uzavřela žalobkyně s žalovaným a na základě které mu poskytnula 40 000 Kč, jež se žalovaný zavázal spolu s úroky vrátit, jako tzv. spotřebitelskou smlouvu, kde žalovaný vystupuje na straně dlužníka v pozici spotřebitele (§ 419 o.z.), kterému právní úprava přiznává zvýšenou ochranu coby slabší straně, Při posuzování Smlouvy se proto uplatní především zvláštní právní úprava dopadající na tento druh závazků (§ 1810 a násl. o.z.).

18. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že smlouvu je nutné při úvahách o její neplatnosti hodnotit jako celek a zásadně bude platit, že lze-li oddělit neplatnou část od zbytku smlouvy (část, u které soud dospěl k závěru o její neplatnosti), pak neplatnost této části nezpůsobí neplatnost celé smlouvy, což koresponduje se zásadou, podle které je nutné na právní jednání hledět spíše jako na platné než neplatné. Nelze ovšem vyloučit situace, kdy neplatná část smlouvy (například pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o.z.) je natolik provázaná s ostatními ujednáními smlouvy, že ji fakticky při posuzování platnosti oddělit nelze. Obdobně mohou nastat situace, kdy je smlouva jako celek natolik nevyvážená ve prospěch jedné smluvní strany, že soud dojde k závěru o její neplatnosti jako celku podle § 1813 o.z.. Uvedené platí tím spíše, jestliže je navíc některé její ujednání nutno považovat za absolutně neplatné. Právě uvedená situace, jak správně seznal soud prvního stupně, nastala i v nyní posuzovaném případě.

19. Odvolací se nejprve zabýval otázkou mravnosti sjednaného úroku a nutno konstatovat, že se plně ztotožňuje s tím, že měl-li žalovaný zaplatit úrok ve výši 102% ročně respektive 166,92% ročně efektivně, což představuje cca čtyřnásobek roční procentní sazby nákladů na úročené úvěry z kreditních karet (nejvyšší úrokové sazby v bankovním sektoru), že jde o ujednání zcela zjevně nemravné, které nelze omluvit větší rizikovostí pro poskytovatele nebankovních úvěrů, ani například větší flexibilitou při poskytování těchto půjček. Takováto výše sjednaného úroku je i podle odvolacího soudu zcela zjevně nepřiměřená poskytované službě, a proto jde o úrok nemravný ve smyslu § 588 o.z., jež způsobuje absolutní neplatnost daného smluvního ujednání. V dané věci je totiž nutné zohlednit právě okolnost, že žalovaný je jako spotřebitel slabší smluvní stranou, která zároveň nemá možnost ovlivnit smluvní podmínky, za nichž je úvěr poskytován žalobkyní. Odvolacímu soud není z jeho činnosti, kdy posuzoval desítky obdobných smluvních vztahů, znám byť i jediný případ, kdy by došlo k modifikaci unifikované smlouvy (ve spojení s předem danými smluvními podmínkami) podle vůle spotřebitele (dlužníka). Jinak řečeno jedinou možností dlužníka je přijmout beze zbytku ofertu věřitele zcela bez výhrad, neboť ten by jinak k právnímu jednání (k uzavření smlouvy) nepřistoupil. Právě uvedené také vylučuje možnou aplikaci § 576 o.z., stejně jako platí, že toto ujednání nelze oddělit od dalších smluvních ujednání, jak rozeznal soud prvního stupně, který správně poukázal dále na to, že nezaplacené úroky přirůstají k jistině splatné při zesplatnění úvěru (z důvodu prodlení se splácením úvěru), což vede k povinnosti platit úroky z prodlení vedle jistiny právě i z přirostlých úroků. Sjednaný úrok je zcela zjevně provázaný i s dalšími částmi smlouvy, jež stanoví různé (platební) povinnosti dlužníka, přičemž smlouva byla s tímto záměrem zjevně koncipována jako celek, a i proto nelze ujednání o smluvních úrocích (při posuzování absolutní neplatnosti) oddělit od zbytku smlouvy, jestliže i výše dalších plnění je fakticky spjata s výší dohodnutých úroků.

20. Nedostatky na uvedeném shledal i odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně deficit smlouvy i při posuzování její vyváženosti (při aplikaci testu proporcionality). Nelze zde totiž přehlédnout dále to, že dlužník (kromě povinnosti platit smluvní úrok z původní jistiny a úrok z prodlení z nové jistiny obsahující i přirostlý úrok) je jednostranně sankcionován smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z nové jistiny, aniž by tato smluvní sankce (povinnost) byla vyvažována obdobnou povinností žalobkyně pro případ porušení některé smluvní povinnosti z její strany. Jde o zjevnou nevyváženost a nerovnováhu v neprospěch spotřebitele neboť smlouva obsahuje celou řadu (viz shora) jednostranně koncipovaných a pro žalovaného nevýhodných ustanovení v podobě vršení respektive kombinací sankcí za každé byť sebemenší porušení při splácení, které ve svém souhrnu nutně vedou k závěru, že daná smlouva pro naplnění zákazu vysloveného v ustanovení § 1813 o.z. ve spojení s § 1815 o.z. a pro neoddělitelnost zakázaných ujednání od zbytku smlouvy opět vylučuje její platnost jako celku.

21. Neplatnost Smlouvy znamená, že na straně žalovaného, který obdržel od žalobkyně plnění podle Smlouvy, došlo k bezdůvodnému obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.), a to v rozsahu dosud nesplacené jistiny, o které zcela správně rozhodl soud prvního stupně v odvoláním nedotčeném výroku I. (soud jím uložil žalovanému zaplatit 8 264 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení), neboť platí, že obohacený musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). V daném případě však podle odvolacího soudu byla žalovaná coby ochuzená ochuzena nikoliv pouze o jistinu, nýbrž i o obvyklé úroky (nikoliv o smluvní podle předmětné Smlouvy), neboť žalovaný měl oproti žalobkyni užitek z předmětných finančních prostředků, které fakticky obdržel, zatímco žalobkyně jimi disponovat nemohla. Odvolací soud proto (pouze) v této části, tedy ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úrok 8,25 % z jistiny 8 264 Kč od 19.1 do 10.2.2022 a úrok 8,45 % z jistiny 8 264 Kč od 11.2 do zaplacení maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne 50 000 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnit (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), zatímco ve zbylém rozsahu shledal podané odvolání nedůvodným a jako věcně správný jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

22. Změna rozsudku soudu prvního stupně, byť pouze dílčí, vedla k nutnosti nového rozhodnutí o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.), a to spolu s nutností rozhodnout spolu s nimi i o nákladech odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že i přes dílčí změnu, která však na poměru úspěchu a neúspěchu ve věci fakticky ničeho nezměnila, obstojí i nadále závěry vyslovené ve vztahu k nákladům soudem prvního stupně. Zároveň platí, že v odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná pouze v nepatrné části, a proto mohl odvolací soud rozhodnout podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovaný, kterému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, na jejich náhradu před soudy obou stupňů nemá právo.