8 Co 431/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované , narozená Datum narození žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 21 842,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně do výroku II a III. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 C 231/2024–24,

I. Rozsudek jsou do prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 094,87 Kč, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 14 028,58 Kč od 15. 6. 2024 do 12. 9. 2024 a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 028,58 Kč od 13. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 13 183,7 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud v Písku zamítl částečně žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala celkově zaplacení částky 21 842,87 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. , číslo, ze dne 29. 4. 2024, dle které byla poskytnuta žalované žalobkyní jako podnikatelce částka 10 000 Kč, coby úvěr. Žalovaná byla podle smlouvy povinna jistinu úvěru s příslušnými poplatky zaplatit ve dvou měsíčních splátkách po 6 864,29 Kč, celkem tedy částku 14 028,58 Kč. Žalobkyně přitom žalobou uplatnila dlužnou jistinu úvěrové výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 728,58 Kč, poplatek za přijetí posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr ve výši 300 Kč, smluvní pokutu ve výši 50 % dlužné částky, tedy 7 014,29 Kč, poplatky spojené s účelným vynaložením nákladů ve výši 800 Kč, to je výzva za 500 Kč a 6 x SMS po 50 Kč, paušální částku podle nařízení vlády č. 351/2013 ve výši 1 200 Kč, DPH ve výši 1 452 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 14 028,58 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, když v tomto směru následně změnila žalobu tak, že tento úrok požadovala pouze za období od 15. 6. 2024 do 12. 9. 2024, zatímco od 13. 9. 2024 pak požadovala toliko zákonný úrok z prodlení (v tomto směru schválil změnu žaloby okresní soud v usnesení ze dne 25. 10. 2024, č. j. 3 C 231/2024-16). Žalovaná se aktivně řízení neúčastnila, k věci se tedy nevyjádřila.

2. Okresní soud vyhověl žalobě pouze, pokud jde o uložení žalované povinnosti k úhradě jistiny 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 13. 9. 2024 do zaplacení a pokud jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Ve zbytku pak žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru o neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy podle § 588 o. z. Vysvětlil, že žalované, byť jako podnikatelce, byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč na období pouhých dvou měsíců, po kterých ovšem měla vrátit téměř 1,5 násobek této částky. Výše poplatku za poskytnutí úvěru a existence dalšího smluvního poplatku a celé řady sankčních ujednání výlučně v neprospěch žalované vytvořilo stav, kdy se hodnota plnění, k němuž se v celkovém soudu zavázala žalovaná, nacházela ve zjevném a hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění poskytnutého na základě úvěrové smlouvy žalobkyní. Částka, která byla žalobkyni přiznána, se tedy opírala o úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl o rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

3. Proti rozsudku (výroku II. a III.) podala odvolání žalobkyně, která zdůraznila, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva, na kterou nedopadá právní úprava na ochranu spotřebitele, neboť úvěr byl sjednán jako podnikatelský. Odkázala pak na judikaturu Krajského soudu v Plzni, který úvahy o neplatnosti obdobných právních vztahů odmítl. Žalobkyně dále zdůraznila, že i přes vyšší výši roční sazby úroků nelze přehlédnout, že v přezkoumávané věci je úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž na konkrétní časové období, které je relativně krátké a je vyjádřeno pevnou částkou. Pokud jde o smluvní pokutu a její výši, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2025, podle kterého smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy. Navrhla proto změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že bude žalobě vyhověno v plném rozsahu a žalující straně je přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Jediné vyjádření, které zaslala žalovaná v průběhu odvolacího řízení, spočívalo v elektronické zprávě, ve které žalovaná žádala o zaslání „platebních informací“, aby mohla celý dluh uhradit. Přestože žalobkyně byla soudem vyrozuměna obratem o této zprávě a podle svého vyjádření sdělila dodatečně platební údaje žalované, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu neuhradila podle prohlášení žalobkyně tato ani zčásti uplatněný dluh. Žalobkyně se z jednání odvolacího soudu omluvila. Žalovaná se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavila, přestože byla řádně předvolána prostřednictvím datové zprávy, která jí byla doručena dne 6. 3. 2025. Odvolací soud tedy jednal v nepřítomnosti žalované a vyšel z toho, že byť i jen částečná úhrada dluhu není prokázána.

5. Odvolání je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, §202 a § 204 o. s. ř.), odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a to při jednání odvolacího soudu, kterého se účastníci nezúčastnili (viz výše).

6. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

7. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odstavce 2 nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

8. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten dojednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

9. Podle § 8 o z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

10. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

12. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonům.

13. Podle § 576 o z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, které lze od ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen ta část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části a rozpoznala by strana neplatnost včas.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 1793, odst. 1 o. z. zaváží-li ze strany k vzájemnému plnění, je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu.

17. Podle § 1796 o. z. neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Podle § 1797 o. z. podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z., ani se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. a § 1798 o. z.

19. Podle parafu 1798 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo jejich pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Použije-li se k uzavření smlouvy slabší stranou smluvní formulář uzavíraných obchodních styků nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

20. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

21. Podle § 2395 o z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. věřitel může pro případ prodlení spotřebitel splnění dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, úroky z prodlení a smluvní pokutu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel prodlení splněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn, pokud v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy nižší než 3 000 Kč. Podle odstavce 4 u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení s delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určeném zápůjční úrokovou sazbou. Podle odstavce 5 odstavec 1., 2. a 4. se použijí obdobně i na odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů z plnění peněžitého dluhu, souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin 0,5 a celkově výše odložené platby peněžité zápůjčky úvěru nebo obdobné finanční služby.

23. Pokud okresní soud založil své právní hodnocení předmětné věci na závěru, že: „hodnota plnění, k němuž se v celkovém souhrnu zavázala žalovaná, se nachází ve zjevném a hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění poskytovaného na základě úvěrové smlouvy žalobkyní“, pak definoval předpoklady pro aplikaci ustanovení § 1793 odst. 1 o. z., tedy neúměrného zkrácení (viz výše). Tento institut je však jednak nevyužitelný pro podnikatele (srovnej § 1797 o. z.), jednak důsledkem neúměrného zkrácení není neplatná smlouva, nýbrž specifický nárok zkrácené strany požadovat soudní zrušení smlouvy a vrácení všeho do původního stavu (logicky taková smlouva je soudem zrušována konstitutivně, tedy do právní moci rozsudku v řízení o takové žalobě, je nutno pohlížet na smlouvu jako na platnou a na právní vztah jako existující). Stejně tak není, jak vyplývá z výše uvedené právní úpravy, ve vztazích mezi podnikateli možno dovolat se neplatnosti smlouvy z důvodu lichvy (srovnej opět § 1797 o. z.). Tato skutečnost sama o sobě neznamená vyloučení možnosti aplikace korektivu dobrých mravů na sjednané úroky a další platby za úvěr v případě, kdy by ujednání o výši úroku představovalo zneužití smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Oproti úroku z prodlení nejde o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku, ale o ujednání o úplatě za hlavní plnění. Takovému plnění je smluvními stranami zpravidla věnována i hlavní pozornost. Strany přitom předpokládají, že plnění bude poskytnuto řádně a včas. Na sjednanou výši úrokové sazby představující úplatu za hlavní plnění přistupuje dlužník s tím, že ji v budoucnu bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy bude proto představovat zásah výjimečný a vždy odůvodnění mimořádnými okolnostmi daného případu. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012 a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019) k tomu uvádí: „V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu, nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti. Tím spíše takový závěr platí v případě úroku, tedy úplaty za užívání jistiny hlavního plnění. Je-li důsledkem porušení dobrých mravů absolutní neplatnost právního jednání, bude ve vztahu k jednání o úroku, úplatě za užívání půjčené jistiny případný zásah do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.“24. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu přitom zdůrazňuje souvislost uplatnění korektivu dobrých mravů s tzv. ochranou slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (viz výše). Dovolává-li se tedy slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje primárně soud možnou aplikaci § 433 o. z., který představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.) dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Podle § 433 odst. 1 o. z. jde o vymezení zákonného zákazu zneužití hospodářského postavení podnikatele odborníka. Ustanovení má kogentní povahu a za situace, kdy občanský zákoník neuvádí výslovné pravidlo o tom, jaký je následek porušení takového zákonného zákazu, je třeba použít standardní pravidla o neplatnosti právního jednání (In: Melzer, F., Tegl, P. a kol., Občanský zákoník – Velký komentář, svazek 3, § 419 a § 654. Praha. Leges 2014, s. 36). Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy řešící ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani § 1797 o. z. (In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář svazek 5, Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2014, s. 159). V rozsudku sp. zn. NS sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. 3. 2021 uvádí pak Nejvyšší soud: V rámci aplikace § 433 ve vztahu k sjednanému úroku však nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši, nýbrž je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové právní úpravy. Nepostačuje tak prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany. Hmotná výše úroku nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

25. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že okresní soud pochybil, pokud založil svůj právní závěr o neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy z důvodu korektivu dobrých mravů (v situaci, kdy se na žalovanou nevztahuje obecně ochrana spotřebitele, neboť z obsahu smlouvy vyplývá, že tuto uzavřela jako podnikatel za účelem podnikatelské činnosti) pouze na výši úplaty, ke které se zavázala dlužnice za poskytnutý úvěr. Žalovaná měla možnost dovolat se ochrany slabší strany ve smyslu § 433 o. z., pročež by ovšem musela tvrdit a prokazovat další okolnosti, které by v rámci aplikace tohoto ustanovení měl soud vzít v úvahu. Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku sp. zn. NS 23 ICdo 56/2019 korektiv dobrých mravů se sice uplatní i ve vztazích mezi podnikateli a jeho porušení má za následek absolutní neplatnost právního jednání, případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Takové mimořádné a výjimečné okolnosti strana žalovaná netvrdila, nedovolala se svého postavení slabší strany a ani v rámci svého skutkového závěru (postaveného toliko na výši úplaty) takové okolnosti nezjistil soud prvního stupně. Strana žalovaná nenabídla ani žádná jiná skutková tvrzení, ze kterých by případně mohla plynout její ochrana (například jiný než smlouvou deklarovaný účel využití finančních prostředků, tedy mimo její podnikatelskou činnost atp.).

26. Uplatněný nárok přitom není ani v rozporu s korektivem ustanovení § 122 odst. 5 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť uplatněná smluvní pokuta nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru (uplatněného dlužného plnění), ani požadovaný úrok z prodlení nepřesahuje ust. § 122 odst. 1, 5 tohoto zákona vymezenou výši.

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud proto za použití § 220 o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku II. a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou částku, odpovídající vedle již soudem prvního stupně přiznaného nároku na jistinu a nákladů vymáhání ve výši 1 200 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 728,58 Kč, poplatku za přijetí a posouzení žádosti ve výši 300 Kč, dani z přidané hodnoty a smluvní pokutě a smluvnímu úroku z prodlení, které byly, jak ostatně uzavírá ve skutkových závěrech sám okresní soud, sjednány účastníky uzavřenou smlouvou o úvěru. Souběžné uplatnění nároku na paušální náhradu nákladů vymáhání podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a (účelně) sjednaných poplatků za zaslání SMS zpráv a výzvy je v souladu rozsudkem Soudního dvora C-287/17 a jeho výkladu článku 6 odst. 1 a 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

28. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšné straně žalující vznikly náklady spojené s uhrazeným soudním poplatkem před soudem prvního stupně ve výši 847 Kč a s odvoláním ve výši 1 093 Kč, dále pak s náklady právního zastoupení před okresním soudem za 3 úkony právní služby, tj. převzetí a příprava, podání žaloby a kvalifikovaná předžalobní výzva z předmětu řízení 21 842,87 Kč, tedy postupem podle § 7 advokátního tarifu činí odměna za jeden úkon částku 1 980 Kč, 3x režijní paušál za každý úkon podle § 13 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a DPH 21 %. Celkem za první stupeň 9 150,40 Kč. V odvolacím řízení pak šlo o jeden úkon právní služby (odvolání ve věci samé) ve výši 1 980 Kč (viz výše), režijní paušál dle § 13 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč a DPH 21 %, celkem tedy za odvolací řízení, Anonymizováno, 4 033,30 Kč, dohromady tedy 13 183,70 Kč. Při procesní pasivitě žalované odvolací soud nezjistil žádné okolnosti pro případnou moderaci výše náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř.