8 CO 470/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Tomáše Strouhy a JUDr. Pavla Toufara v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený titul jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený titul jméno příjmení , titul , advokátem sídlem ulice a číslo , PSČ obec o výživné pro zletilé dítě, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17.2.2022, č. j. 9 C 237/2021-43

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 093,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul] advokáta v [obec].

1. Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zvýšení výživného (výrok I.), rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci k datu [datum] (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 27 346 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Z odůvodnění se podává, že žalobce podal návrh na zvýšení výživného, které bylo naposledy upraveno v částce 4 500 Kč měsíčně. Argumentoval tím, že nyní studuje první ročník Středního odborného učiliště ve [obec], obor cukrář, od doby posledního rozhodnutí uplynuly 4 roky. Matka žalobce nepracuje, protože pečuje o bratra žalobce se zdravotním postižením. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a podal vzájemný návrh na zrušení vyživovací povinnosti, neboť žalobce již vystudoval obor kuchař/číšník, tedy stejný stupeň vzdělání a studium oboru cukrář je proto samoúčelné a vyživovací povinnost k němu již žalovanému zanikla.

3. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobci byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu ve [obec] z 12.3.2018, č. j. P 115/2003-75 ve výši 4 500 Kč měsíčně. Žalobce byl tehdy žákem 9. třídy základní školy a po jejím ukončení absolvoval učební obor kuchař/číšník na Středním odborném učilišti ve [obec], čímž dokončil přípravu na budoucí povolání. Ve školním roce 2021 [číslo] začal studovat další obor na témže učilišti, aniž prokázal, že v oboru kuchař by nemohl získat práci. Pouhé obecné tvrzení o propouštění kuchařů v době covidové krize nemá pro věc význam. Žalobce dále neprokázal ani své tvrzení, že je mnohem větší poptávka po cukrářích než kuchařích a že by absolvováním dalšího oboru, měl lepší možnost výdělku. Neprokázal ani to, že po získání dvou výučních listů bude mít lepší platové ohodnocení a pro věc nemá podle soudu prvního stupně význam ani to, že se žalobce chce stát učitelem odborných předmětů, neboť neprokázal, že absolvování učebního oboru cukrář je jedinou a dostačující podmínkou pro výkon profese učitele odborných předmětů. Svá tvrzení ani důkazní návrhy nedoplnil ani po poučení podle § 118a o.s.ř. Soud proto uzavřel, že žalobce je schopen sám se živit a studium dalšího učebního oboru na téže škole nelze považovat za účelnou přípravu na budoucí povolání, na čem nemění nic ani to, že žalobce chce pracovat pouze v místě svého dosavadního bydliště, aby mohl pomáhat matce s péčí o postiženého bratra. Argument, že nemá možnost přivýdělku, když navštěvuje střední odborné učiliště formou denní výuky, nemá vliv na skutečnost, že po vyučení kuchařem je již schopen samostatné obživy. Pokud se žalobce rozhodl studovat další obor na stejné škole, nelze to považovat za prohlubování kvalifikace a je na žalobci, aby si sám zajistil materiální podmínky pro své další vzdělávání. Soud proto žalobu zamítl a rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci. S ohledem na úspěch žalovaného mu přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. také právo na náhradu nákladů řízení ve výši 27 346 Kč (viz odůvodnění v bodě 11.).

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.), který zdůraznil, že doba trvání vyživovací povinnosti je dána stavem odkázanosti dítěte na výživu ze strany rodičů. Vyživovací povinnost trvá tak dlouho, dokud děti nejsou samy schopny se živit, to je uspokojovat všechny své potřeby samostatně. Soud prvního stupně fakticky činí závěr, že dítě by nemělo mít vyšší cíle, mělo by se spokojit se základem, kterého je schopno dosáhnout a tím i s minimálním příjmem. Žalobce úspěšně a řádně vystudoval obor kuchař/číšník, rád by se uplatnil v co nejlépe hodnocené restauraci, což by jej opět posunulo ještě dále a s ohledem na fakt, že v dnešní době téměř každá solidní restaurace nabízí cukrářské výrobky, má za to, že bude-li mít výuční list i z oboru cukrář, bude moci získat lepší zaměstnání s lepším příjmem. Tvrzení soudu, že žalobce neprokázal, že vystuduje-li dva obory, bude lépe finančně ohodnocen, popírá známý fakt, že osoby s lepším vzděláním a lepší praxí mají lepší podmínky pro přijetí do zaměstnání a tuto skutečnost není třeba prokazovat. Cukrář je oborem nejbližším oboru kuchař a de facto jediným možným, který lze studovat, pokud osoba má zájem prohloubit své vzdělání. Za účelové žalobce považuje, pokud by zvolil cestu dalšího nástavbového studia ukončeného maturitní zkouškou, které by mu již nic potřebného pro praxi nedalo, ovšem měl by automaticky nárok na výživné. Žalobce má za prokázané, že jeho studium je oprávněné a jedná se o prohlubování dosavadního vzdělání s cílem získat lepší výchozí podmínky k získání zaměstnání nebo případnému podnikání, o kterém do budoucna uvažuje. Soud prvního stupně zcela opomenul zvažovat při rozhodování o výživném individualitu daného případu a jeho specifika a věc posoudil formalisticky v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (konkrétní rozhodnutí odvolatel označuje a cituje z nich). Právě konkrétními okolnostmi případu ve vztahu ke studiu dalšího oboru se měl z uvedených hledisek soud zabývat a dále měl také řádně poučit žalobce podle § 118 o.s.ř., což neučinil a to v tom smyslu, že poučení musí být adresné, musí být formulováno tak, aby účastník byl schopen pochopit, co se po něm žádá. Poučení žalobce podle § 118a o.s.ř. neobsahovalo poučení o všem, co musí žalobce v řízení prokázat, aby byl úspěšný. Žalobce brojí i proti rozhodnutí o nákladech řízení, neboť měl soud aplikovat ve prospěch žalobce ustanovení § 150 o.s.ř.. Měl zkoumat, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému a měl přitom přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků. Žalobce nemá žádný příjem, je studentem středního odborného učiliště, žije s matkou, která není zaměstnána s ohledem na péči o zdravotně postiženého bratra, a proto je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaný po něm jako synovi požaduje náhradu nákladů řízení. Odvolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že se jedná o typický příklad tzv. studia pro studium, kdy se žalobce vzdělává z důvodu svého zájmu, nikoliv z důvodu přípravy na své budoucí povolání. Jde pouze o další totožné vzdělávání, které nelze považovat za navazující a prohlubující jeho odbornou úroveň. Žalovaný soudu doložil pracovní nabídky v Jihočeském kraji, a to z veřejně dostupných dat úřadu práce, kde je cca 500 nabídek na pracovní místo kuchař/číšník a 7 nabídek na místo cukrář. Podle žalovaného závěry soudu prvního stupně zcela odpovídají označené judikatuře Ústavního soudu, kdy správně hodnotí„ účelnost“ studia žalobce. Další studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které by mělo navazovat a vést k lepším budoucím vyhlídkám, ovšem zde jde o studium samoúčelné. Jestliže odvolatel poukazuje na sociální situaci a svou a své rodiny, měl by to být právě důvod k tomu, aby přehodnotil své priority a„ prohlubování“ vzdělání dosahoval v rámci studia při zaměstnání. Žalovaný také neshledává žádný důvod pro to, aby mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť soudní řízení nevyvolal a naopak žalobce si musel být vědom, že ho tato povinnost může tížit. Žalovaný navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a po dílčím doplnění dokazování (viz dále) dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

7. Podle § 915 odst. 1 o.z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

8. Odvolací soud předně zdůrazňuje, že vychází ze skutkových zjištění a shrnujících závěrů soudu prvního stupně s tím, že poučení podle § 118a o.s.ř. poskytnuté soudem při jednání dne [datum] ve vztahu k prokazování toho, že získáním výučního listu v oboru cukrář zlepší své výdělkové možnosti, považuje za dostatečné. Žalobce až do okamžiku tohoto poučení tvrdil, že získání dalšího výučního listu zlepší jeho postavení při získávání zaměstnání v restauraci a posléze doplňoval, že zlepší jeho možnosti, bude-li chtít samostatně podnikat.

9. K vyživovací povinnosti rodičů k dětem lze obecně uvést, že vskutku není podmíněna (pouze) věkem, respektive ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž je limitována schopností dítěte (potomka) samo se živit; jde fakticky o projev rodinné solidarity s tím, že životní úroveň dítěte by měla odpovídat jeho odůvodněným potřebám samozřejmě s přihlédnutím k možnostem rodiče (rodičů). Okolnost že potomek ukončil střední vzdělání (získal výuční list, vykonal maturitu) však automaticky neznamená, že by nemohl pokračovat v dalším studiu. Soud tak při rozhodování o výživném (zrušení vyživovací povinnosti) řeší otázku, zda je dítě již schopno samo se živit ve spojení s otázkou, zda jeho další vzdělávání prohlubuje a "zvyšuje" vzdělání již získané či nikoli, neboť, pak zpravidla bude vyživovací povinnost dále trvat. Není totiž vyloučeno, aby potomek i po získání výučního listu dalším studiem prohluboval již získané vzdělání. Primárně je však nutné v poměrech dané věci vyřešit otázku schopnosti žalobce sám se živit a sekundárně otázku, zda jím zvolená cesta představuje prohlubování (a zvyšování) již získané kvalifikace.

10. Schopnost potomka sám se živit souvisí s posouzením otázky, zda potomek je s ohledem na získané vzdělání objektivně schopen si sám opatřit příjem, který pokryje všechny jeho odůvodněné potřeby. Věk dítěte je přitom pouze jedním z kritérií, které soud také zvažuje, stejně jako to, zda dítě teprve začíná studovat, nebo již určitého stupně studia (vzdělání) dosáhlo. Jestliže tedy potomek již některý vyšší stupeň studia dokončil, soud zkoumá, zda dosavadním studiem již dosáhl toho, že je schopen sám se živit, leda by další studium představovalo prohlubování již získaného vzdělání. Vztaženo na posuzovanou věc bylo nutné zodpovědět otázku, zda ukončením učebního oboru kuchař/číšník tuto kvalitu vzdělání žalobce již získal, či zda je dále odkázán na výživu od svých rodičů a bez studia dalšího oboru cukrář není (ještě stále) schopen si sám svou obživu zajistit, respektive zda toto další studium představuje další prohlubování a zvyšování kvalifikace (odbornosti) již získané.

11. Odvolací soud nezpochybňuje, že obor cukrář žalobcem doposud dosažené vzdělání doplňuje, avšak zároveň nejde o rozšiřování a prohlubování kvalifikace již získané a z povahy věci nejde o další přípravu na budoucí povolání, která by již dosaženou kvalifikaci zvýšila. Fakticky jde o získání další kvalifikace téže úrovně. Platí totiž, že již získání výučního listu v oboru kuchař/číšník postačuje k tomu, že absolvent daného učebního oboru je schopen sám se živit a uspokojovat všechny svoje potřeby (totéž by platilo i pro obor cukrář). Ukončení učebního oboru kuchař/číšník nepředpokládá nutnost dalšího studia a bez dalšího umožňuje nastoupit do zaměstnání. Získání další (byť doplňující) kvalifikace na téže úrovni také bez dalšího automaticky nemusí znamenat lepší uplatnění na trhu práce. V řízení bylo prokázáno pouze to, že je v regionu řádově větší poptávka po osobách s kvalifikací kuchař/číšník než cukrář, žádná výhodnější nabídka požadující kumulativně obě kvalifikace doložena žalobcem nebyla. Získání dalšího výučního listu (v oboru cukrář) proto neznamená, že by šlo o prohlubování, rozšiřování případně zvyšování již získané kvalifikaci, neboť žalobcem dosažená kvalifikace je sama dostatečná pro to, aby žalobce byl schopen sám se živit. Studium dalšího oboru cukrář není ani přípravou na budoucí povolání ani prohlubování kvalifikace již získané.

12. Získání dalšího výučního listu v oboru cukrář považuje odvolací soud toliko za benefit pro případ, že to materiální a rodinné poměry a především konsenzus v rodině (již shora zmíněná solidarita) dovolují. Nejedná se o žádné oprávnění zletilého dítěte a vytvoření podmínek pro další, nikoliv již nutné, vzdělávání budou dány tam, kde oboustranně panují korektní rodinné vztahy, avšak nelze si v popsaném případě výživné vynutit, natož soudně. Uvedené pak vylučuje trvání vyživovací povinnosti otce k synovi. O smysluplné další vzdělávání v oboru by šlo v případě nástavby, jež by vedla ke skutečnému zvýšení a prohloubení již získané kvalifikace a nikoliv o získání další kvalifikace vedle původní na stejné úrovni. Ostatně i škola, kterou žalobce aktuálně navštěvuje a kde získal svůj první výuční list, nabízí možnost dalšího rozšiřujícího a kvalifikaci zvyšujícího studia ve formě dvouleté nástavby s maturitou (viz webové stránky školy). I uvedené vylučuje považovat další tříleté studium za účelné.

13. Nakonec se odvolací soud zabýval tvrzením žalobce vzneseným při jednání soudu dne [datum] a opakovaným v rámci odvolacích námitek, kde uvedl (oproti předchozí argumentaci ve prospěch současného studia oboru cukrář), že by se chtěl stát učitelem odborných předmětů, protože učitelský plat je vyšší než plat kuchaře nebo cukráře (viz protokol o jednání čl. 41 verte). Ve vztahu k této skutečnosti soud prvního stupně žalobce již nepoučil podle § 118a o.s.ř. ve smyslu nutnosti toto své tvrzení, které by mohlo ospravedlnit další studium, o nutnosti prokázání uvedených skutečností. Žalobce současně poukazoval na příslib ze strany ředitelky školy získat uvedené zaměstnání. Poučení sdělené skutečnosti prokázat poskytl žalobci odvolací soud při jednání dne [datum] a žalobce navrhnul opatřit zprávu ředitelky Středního odborného učiliště služeb [obec] ([příjmení] [obec]). Ze zprávy [titul] [jméno] [příjmení], ředitelky [příjmení] [jméno] ze dne [datum] pak odvolací soud, ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro své rozhodnutí, zjistil, že žalobce vskutku projevil zájem o práci učitele odborného výcviku (nikoli že mu byla nabídnuta) s tím, že na tuto pracovní pozici musí získat kvalifikaci v souladu s § 9 odst. 5 zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, v platném znění. Nabídku zaměstnání proto [titul] [jméno] [příjmení] považuje za zcela hypotetickou. Dále se jmenovaná vyjadřovala pochvalně o prospěchu i docházce žalobce. Z uvedeného odvolací soud uzavírá, že současné studium žalobce v oboru cukrář není podmínkou pro získání pracovního místa na pozici učitele odborných předmětů a současně nebylo prokázáno, že by žalobce snad měl takové pracovní místo slíbené, pouze je hypoteticky možné, aby jej získal za splnění zákonných podmínek. Mezi ně patří získání příslušné pedagogické kvalifikace, k jejímuž získání však žalobce kroky nečiní.

14. Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když uzavřel, že vyživovací povinnost žalovaného ke dni [datum] zanikla a tedy nebyly splněné ani podmínky pro zvýšení výživného ve prospěch žalobce, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Potvrzení rozsudku se přitom týká i výroku o náhradě nákladů řízení, neboť ani odvolací soud neshledává důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. v podobě odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému, kterému svědčí plný procesní úspěch. Odvolací soud zde vychází z toho, že žalobce s žalovaným ve věci svého dalšího studia nekomunikoval, bez dalšího začal studovat další učební obor, aniž by zde byl mezi ním a jeho otcem (obecně zatíženým vyživovací povinností) v tomto směru konsenzus a bez dalšího pobíral dál výživné to vše v situaci, kdy dokončil studium předchozího učebního oboru. I kdyby se ukázalo, že vyživovací povinnost trvá, nelze takový postup považovat za korektní a tím spíše v případě procesního neúspěchu musí žalobce nést důsledek v podobě placení nákladů řízení. Nelze spravedlivě tuto zátěž přenášet na žalovaného, který řízení svým chováním nevyvolal a sám měl poprvé možnost na požadavky žalobce reagovat až v již zahájeném soudním řízení.

16. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že je úspěšnému žalovanému v plné výši přiznal, jak je zřejmé z výroku II., neboť ani v této fázi neshledává z důvodů shora uvedených možnost pro aplikaci § 150 o.s.ř. Za účelně vynaložená náklady odvolací soud považuje 3 odměny advokáta za tři úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u dvou jednání odvolacího soudu dne 1.9. a [datum]) po 7.100 Kč, tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč, cestovné celkem 1.044 Kč a náhradu za ztrátu času 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč). Po připočtení 21 % DPH činí celkové náklady žalovaného částka 29 093,24 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.