8 Co 59/2025

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Pavla Toufara a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 74 356,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2024, č. j. 21 C 222/2024-33,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I., o splatnosti částky 49 778 Kč, a ve výroku v odstavci III., o nákladech řízení, potvrzuje.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 778 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do jejich úplného zaplacení (výrok I.). Současně v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 578,87 a úroku z prodlení ve výši 309 Kč a 15% ročně z částky 61 801,87 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 613,14 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 23. 9. 2022 Smlouvu o úvěru č. , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž mu poskytla peněžní prostředky ve výši 59 000 Kč. Tyto žalovaný čerpal, sjednané splátky nehradil řádně a včas, celkem uhradil částku 9 222 Kč, a proto žalobkyně úvěr k 16. 8. 2023 zesplatnila. Žalobou požaduje dlužnou jistinu, smluvní pokutu, poplatky a úrok z prodlení. S ohledem na zákonnou úpravu (zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „zákon“) se soud zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet (§ 86 zákona), a na základě provedeného dokazování (po poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy o úvěru nedostatečně ověřila výdaje žalovaného. V důsledku toho (v souladu s odkazovanou judikaturou vyšších soudů) dovodil, že smlouva o úvěru je neplatná (§ 87 zákona). Spotřebitel je tak povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem, a nemůže se tak dostat do prodlení.

3. Žalovaný byl ve věci zcela pasivní, současně však břemeno tvrzení a břemeno důkazní o době přiměřené možnostem spotřebitele k vrácení jistiny či její nesplacené části (o splatnosti pohledávky) tíží poskytovatele úvěru. Žalobkyně byla proto při jednání soudu (opakovaně) poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na podporu svého žalobního požadavku však ničeho neuvedla a žádné důkazy (k současným možnostem žalovaného) neoznačila. Za této situace soud při stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 49 778 Kč uložil žalovanému splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce 500 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Soud nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným poměrům žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru; údaj o příjmu žalovaného není aktuální, údaj o výdajích žalovaného žalobkyně je neprokázala. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek (než žádnou), neboť jde o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku. Soud nerozhodl o stanovení ztráty výhody splátek, neboť je nutno usilovat o ochranu spotřebitele a předcházet jeho dalšímu zadlužení. Je-li smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni soud přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 74 356,87 Kč s úrokem z prodlení. Náhrada nákladů jí náleží v rozsahu částky 49 778 Kč a nenáleží v rozsahu částky 34 748 Kč v míře jejího úspěchu, tj. ze 17,6 % (58,8 % - 41,2 %). Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti (náhradu nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíců. Soud vzal v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíců je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně navrhující, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 49 778 Kč do 3 dnů. Namítá nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci v rozporu s § 87 zákona týkající se lhůty k plnění přiznané. Dle jejího názoru ze „zákona“ vyplývá, že soud určí dobu přiměřenou schopnostem spotřebitele pouze za situace, že je ve věci spor o to, jaká má být doba odpovídající možnostem spotřebitele a zároveň to jedna ze stran navrhne. Pojem „spor“ je třeba vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je tak třeba vycházet z toho, že věřitel do té doby akceptoval faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost plnění tu „nebyl spor“, a proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu „není spor“, neboť mezi účastníky se uplatní takto konkludentně sjednaná doba plnění. Uvedené obecně nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty týkající se doby plnění až v rámci soudního řízení. Uvedené by pak bylo možno zohlednit při určení pariční lhůty podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., nebo za předpokladu změny poměrů na straně žalovaného jako dlužníka v případě rozhodování soudu o návrhu některé ze smluvních stran na postup dle ust. § 87 odst. 3 „zákona“. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Žalobkyně má za to, že je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje již i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud soud sám nahradil procesní (ne)aktivitu žalovaného spotřebitele, když bez jakýchkoliv zjištění týkající se jeho možností uzavřel, že splátka ve výši 500 Kč bude v silách žalovaného. Za dané situace, kdy o přiměřenou dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovaným není nic v daném směru navrhováno, tvrzeno ani doloženo), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoliv podkladů a znalostí o možnostech žalovaného. V souzeném případě mezi stranami ve smyslu ust. § 87 odst. 2 „zákona“ žádný spor o to, jaká by měla být tato odpovídající doba, nevznikl. Žalovaný na jakoukoliv výzvu žalobkyně i soudu nereagoval, žalobkyní stanovenou dobu plnění tak akceptoval (za použití sdělení o sesplatnění dlužné částky ze dne 28. 8. 2023 a výzvy k úhradě dluhu do 17. 9. 2023). Postup soudu prvního stupně byl navíc rozdílný při splatnosti náhrady nákladů řízení, když u nároku vyplývajícího z výroku I. je přiměřená možnostem žalovaného splátka ve výši 500 Kč, avšak náklady řízení v částce 4 613,14 Kč stanovené ve výroku III. rozsudku mají být uhrazeny do dvou měsíců, což odpovídá měsíční splátce 2 306,57 Kč, tedy 5x tolik oproti částce 500 Kč. Žalobkyně má za to, že si soud prvního stupně nemůže svévolně určovat výši měsíční splátky zcela procesně pasivního žalovaného „s ohledem na lidskou zkušenost“. Soud prvního stupně v jedné části svého rozhodnutí žalobci vyčítá, že nedostatečně posoudil výdaje žalovaného, dále mu stačí pouhá znalost lidské zkušenosti, aby mohl určit měsíční výši splátek. Postup soudu ve svém důsledku znamená i porušení ústavně garantované zásady rovnosti účastníků.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud primárně učinil závěr o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníkem řízení k takovému úkonu legitimovaným (§ 201, § 202 a 204 odst. 1 o. s. ř.), kdy odvolatelka uplatnila odvolací důvod daný ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. a byly splněny i další náležitosti odvolání a podmínky odvolacího řízení (§ 205 odst. 1 o.s.ř. a § 212a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., o splatnosti částky 49 778 Kč, a v závislém výroku III., o nákladech řízení, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 2 o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („zákon“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 téhož „zákona“ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

9. Odvolací soud přisvědčil názoru, že uplatněný peněžitý nárok ze účastníky uzavřené smlouvy o úvěru se řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Platnost zkoumaných úvěrových smluv se proto posuzuje podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 (s přihlédnutím k ustanovení § 86 odst. 1 téhož zákona), a splatnost dluhu v případě, že úvěrová smlouva je shledána absolutně neplatnou, se řídí ustanovením § 87 odst. 2 (bez aplikace pariční lhůty dané ustanovením § 160 odst. odst. 1 o. s. ř.), jako ustanoveními speciálními k obecné úpravě (občanského zákoníku). Výklad tohoto ustanovení provedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 33 Cdo 3675/2021, kde uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ostatně soud prvního stupně tento rozsudek, včetně dalších blíže odkazovaných rozhodnutí (správně) v odůvodnění svého rozhodnutí cituje, právní úpravy i judikaturních závěrů si byl vědom a v souladu s nimi dle názoru odvolacího soudu i rozhodl.

10. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti „Smlouvy o úvěru“, kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel s žalobkyní, a to z důvodu nedostatečně ověřené úvěruschopnosti žalovaného, nebyl odvoláním zpochybněn, stejně jako z toho vyplývající závěr, že žalobkyně má v takovém případě (pouze) nárok na vrácení jistiny. Jak uvedeno shora, je na soudu, dospěje-li k závěru o existenci dluhu (jehož výše je v dané věci představovaná nesplacenou částí poskytnuté jistiny a nebyla rovněž odvolatelkou zpochybněna), aby svým rozhodnutím také stanovil (postupem podle § 87 odst. 1 a 2 „zákona“) jeho splatnost (ta se tudíž nemůže odvíjet od předžalobní výzvy k plnění) podle možností spotřebitele ve lhůtě, kterou stanoví. Odvolací soud opakovaně (např. v rozhodnutích sp. zn. 8 Co 192/2024, 8 Co 1048/2024, naposledy 8 Co 2025/2024) vyjádřil právní názor, že je to žalobkyně (poskytovatel úvěru), nikoli žalovaný (spotřebitel), koho stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnosti, jaká doba pro vrácení jistiny je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 a 2 „zákona“ přiměřená možnostem žalovaného. Soud prvního stupně si byl tohoto břemene žalobkyně vědom, žalobkyni v intencích ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil a jeho závěr o tom, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ke svému požadavku na zaplacení dluhu jednorázově (ve lhůtě 3 dnů) tak, jak takový požadavek opakuje i ve svém odvolání, je správný. Ani odvolací soud nepřisvědčil relevanci argumentů o absenci „sporu“ mezi účastníky, kdy takový závěr nelze dovozovat z pasivity žalovaného. Pokud odvolatelka poukazuje na rozpor v úvahách a závěrech soudu prvního stupně, který na straně jedné poukazuje na nedostatečná zjištění o majetkových poměrech žalovaného v době uzavírání smlouvy o úvěru, a tím na nedostatečné posouzení jeho úvěruschopnosti žalobkyní (z čehož dovozuje závěr o neplatnosti Smlouvy o úvěru) a na straně druhé mu žádná zjištění o aktuálních poměrech žalobkyně nebrání k stanovení splátek jistiny, pak odvolací soud musí konstatovat, že taková argumentace by mohla vést (při důsledném respektování břemene tvrzení a břemene důkazního) jedině k tomu, že neprokázání aktuálních (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) možností žalovaného k vrácení poskytnuté jistiny by vedlo k zamítnutí žaloby – tzv. pro tentokrát (viz. § 87 odst. 3 „zákona“). Nicméně odvolací soud při svém rozhodování respektuje zásadu reformatio in peius, tj. nezhoršit postavení odvolatele (úplným zamítnutím žaloby), odvolal-li se jen on sám.

11. S těmito úvahami proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu jako věcně správný potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení (zde opět respektuje nezhoršení postavení odvolatele k jeho odvolání). Ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Co 1519/2024 totiž odvolací soud již vyslovil právní názor, že je nutno při rozhodování o náhradě nákladů daného řízení přihlížet k dalším specifickým okolnostem věci vyplývajícím ze zvláštní (specifické) právní úpravy. Tj. je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že soudem je teprve hmotněprávní splatnost poskytnuté jistiny (příp. jejího nesplaceného zůstatku) na základě neplatného právního jednání určována (v závislosti na prokázaných možnostech spotřebitele), v důsledku čehož nelze striktně vzato na žalovaného spotřebitele nahlížet jako na dlužníka, který je se svým plněním ke dni podání žaloby v prodlení. Je nutno dále přihlížet i k tomu, že žalobce (vycházeje z chybného závěru o platnosti „Smlouvy“) v řízení uplatnil vedle nesplatného nároku na úhradu jistiny či jejího zůstatku i další smluvní nároky, včetně úroku z prodlení, kteréžto nároky byly pravomocně zamítnuty. Dále, že nebylo vyhověno ani jeho požadavku na úhradu žalované částky (její části) v 3denní lhůtě, výsledkem řízení je, že žalovaný byl zavázán (za podmínek přiměřených jeho poměrům) k vrácení úvěrem získané jistiny (půjčené částky). Zvážením všech uvedených okolností věci proto odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení, ve kterém soud stanoví splatnost jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky, ale je nutno přihlédnout k citovaným okolnostem věci. Ty ve svém důsledku mohou znamenat, že v poměrech daného řízení (určení splatnosti podle § 87 „zákona“) nelze pro jeho specifičnost o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka vůbec uvažovat. Nelze tudíž plně souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který v intencích ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. posoudil míru úspěchu a neúspěchu každého z účastníka „pouhým“ matematickým poměrem žalované a přiznané částky, nicméně i zde odvolací soud respektuje shora uvedenou zásadu nezhoršení postavení odvolatelky.

12. Odvoláním nenapadená část výroku I. a zamítavý výrok II. zůstaly nedotčeny a nabyly samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že na jejich náhradu v odvolacím řízení úspěšný žalovaný nemá právo, neboť podle obsahu spisu mu v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.