8 CO 894/2022

Plný text

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Pavla Toufara v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený obecným zmocněncem titul jméno příjmení bytem adresa o zaplacení 286 262,70 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2022, č. j. 6 C 289/2018-231,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 586,10 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 286 262,70 Kč (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci částku 9 788 Kč do 3 dnů (výrok II.).

2. Žalobou ze dne 28. 12. 2018, podanou téhož dne u soudu, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 286 262,70 Kč podle § 59a zák. č. 254/2001 Sb. v platném znění (dále jen „vodní zákon“) jako náhrady za strpění vodních děl žalovaného vybudovaných před 1. 1. 2002 a jejich užívání na pozemcích České republiky. Žalovaný je vlastníkem staveb (vodních děl) stojících na části parc. [číslo] (o výměře 132,5 m2) (náhon), st. parc. [číslo] (o výměře 107 m2) (vodní elektrárna) a části parc. [číslo] (o výměře 1002,4 m2) (odpad) v k. ú. [obec], které jsou ve vlastnictví [země], s nimiž má žalobce právo hospodařit, jedná se o vodní díla mimo koryto vodního toku.

3. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout. Vodní díla jsou postavena na vodním toku řeky [anonymizováno], v korytě vodního toku. Zákonné věcné břemeno strpět na svém pozemku vodní díla vzniklo již od 1. 1. 2002, od té doby již žalobce mohl nárokovat náhradu podle § 50 písm. c) vodního zákona, vzhledem k tomu je nárok po uplynutí tří let, tedy ke dni 3. 1. 2005 promlčen. Parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] jsou v katastru nemovitostí vyznačeny jako vodní plochy se způsobem využití koryto vodního toku, st. parc. [číslo] v k. ú. [obec] pak vznikla oddělením dílu z původní parc. [číslo] v k. ú. [obec], dané pozemky jsou tak korytem vodního toku, případná vodní díla na nich umístěná jsou tedy v korytě vodního toku.

4. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že uplatněný nárok je promlčen. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce [země] je vlastníkem, s právem hospodařit s majetkem státu žalobcem, pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec]. St. parc. [číslo] na níž stojí stavba vod. dílo, vodní el. (vodní elektrárna) byla a je evidována v katastru nemovitostí stran druhu pozemku jako zastavěná plocha a nádvoří, parc. [číslo] byla a je evidována v katastru nemovitostí stran druhu pozemku jako vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené a parc. [číslo] byla a je evidována v katastru nemovitostí stran druhu pozemku jako vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Od 12. 7. 2013 je žalovaný [jméno] [příjmení] vlastníkem, mimo jiné stavby vodního díla – jezu na st. parc. [číslo] (náhrada za něj není již předmětem řízení) a vodního díla – vodní elektrárny na st. parc. [číslo] v k. ú. [obec], přičemž součástí a příslušenstvím (uvedených nemovitostí) jsou, mimo jiné, opěrné zdi náhonu (nátoku) a odpadu (odtoku), tedy náhon a odpad. Žalobce v měsíci 11. 2018 vyzval žalovaného k uzavření dohody o jednorázové náhradě, v měsíci 12. 2018 žalovanému vyúčtoval náhradu za omezení vlastnického práva k st. parc. [číslo] parc. [číslo] st. parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] v částce 392 410 Kč při připočtení 21 % DPH, tj. 82 407 Kč, celkovou částku (k úhradě) 474 817 Kč se splatností nejdéle v měsíci 12. 2018, ani dílem plněno nebylo. Soud prvního stupně uzavřel, že náhon i odpad jsou nedílnou součástí malé vodní elektrárny, které k ní podle její povahy náleží a nemohou být odděleny, aniž by se tato tím znehodnotila. Odkázal i na rozhodnutí (jímž je ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán) [stát. instituce] ze dne 17. 6. 2020, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 26. 11. 2020, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím [státní instituce] [anonymizováno] [územní celek] ze dne 19. 11. 2020, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 26. 11. 2020. Z těchto plyne, že [stát. instituce] jako vodoprávní úřad rozhodl podle § 55 odst. 4 vodního zákona o tom, že náhon na části parc. [číslo] v k. ú. [obec] a odpad na části parc. [číslo] v k. ú. [obec] jsou vodními díly, jsou nedílnými součástmi vodního díla, nezbytnými pro zajištění funkčnosti provozu vodní elektrárny. Náhon na části parc. [číslo] tvoří plocha 132,5 m2 a odpad na části parc. [číslo] tvoří plocha 1002,4 m2, geometrické zaměření není ani žalovaným zpochybňováno. [stát. instituce] dále rozhodnutím ze dne 14. 3. 2022, č. j. [spisová značka] [číslo], které nabylo právní moci dne 2. 4. 2022, jako vodoprávní úřad rozhodl podle § 44 odst. 3 vodního zákona o tom, že hranice koryta významného toku [anonymizováno] na části parc. [číslo] st. parc. [číslo] části parc. [číslo] v k. ú. [obec] je tvořena obvodem vodního díla náhonu a odpadu malé vodní elektrárny [název], určeného dle geometrického zaměření [právnická osoba] [anonymizováno], což znamená, že hranice koryta významného vodního toku [anonymizováno] je v místě, kde začíná náhon a v místě, kde končí odpad malé vodní elektrárny. V odůvodnění [stát. instituce] uvádí, že svým rozhodnutím nevyvrací, že stavba vodního díla se nachází v korytě vodního toku, pouze určuje hranici. V korytě, kde se nachází vodní dílo – náhon a odpad, dle centrální evidence toků protéká ostatní vodní linie. Při svém rozhodování ke dni 14. 3. 2022 vycházel [stát. instituce] o hranici koryta vodního toku z aktuální, současné právní úpravy. V daném případě vodoprávní úřad nerozhodoval o tom, zda jde o vodní tok (§ 43 odst. 2 vodního zákona) a přeneseno ani o tom, zda je elektrárna a její součásti v korytě vodního toku, či není. Vzhledem k tomu o těchto otázkách, které jsou potřebné pro rozhodnutí věci, rozhodl soud sám. Ze sdělení ve věci pochybnosti [státní instituce] [anonymizováno] [územní celek] ze dne 22. 2. 2022, [číslo jednací] vyplývá, že na části pozemku parc. [číslo] st. parc. [číslo] části pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] se nachází ostatní vodní linie ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 (správně má být odst. 14) vodního zákona. Ze sdělení ústředního vodoprávního úřadu, [stát. instituce] ze dne 17. 5. 2022, [číslo jednací] se podává, že významný vodní tok [anonymizováno] je v centrální evidenci vodních toků evidován na základě vyhlášky č. 178/2012 Sb., kterou se stanoví seznam významných vodních toků a způsob provádění činností souvisejících se správou vodních toků, když takto evidovaným významným vodním tokem byl tento vodní tok i podle přechozí vyhlášky č. 470/2001 Sb., kterou se stanoví seznam významných vodních toků a způsob provádění činností souvisejících se správou vodních toků, ve znění pozdějších předpisů. Tedy tato evidence má podklad minimálně v prováděcích právních předpisech. Charakter vodní linie [anonymizováno] [číslo] byl změněn z vodního toku na ostatní vodní linii v roce 2016 v souladu s příkazem č. 1/2012 vrchního ředitele sekce vodního hospodářství, [číslo jednací], k vedení centrální evidence vodních toků státními podniky. Soud poukázal na to, že oproti na základě právní úpravou na podkladě prováděcích právních předpisů formulovaných významných vodních toků žádná legislativní právní úprava neformulovala tzv. vodní linie, šlo jen o jakousi vnitřní, evidenční pomůcku, která neměla svého legislativního, zákonného podkladu (to potvrdil ústřední vodohospodářský úřad, [stát. instituce]). Vzhledem k tomu, že vodoprávním orgánem nebylo závazně rozhodnuto o existenci vodního toku na předmětných parcelách, zabýval se soud prvního stupně (pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení) otázkou, zda předmětná vodní díla jsou (či byla) umístěna v korytě vodního toku, neboť stran jednorázové kompenzace (náhrady vlastníkovi pozemku za omezení jeho vlastnických práv) bylo dovozeno, že v případě § 50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku, naproti tomu norma obsažená v § 59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a dopadá i na vodní díla, která v korytě vodního toku nejsou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1499/2020 a 22 Cdo 3753/2020). S poukazem na vývoj právní úpravy a svá skutková zjištění (možno odkázat na podrobně uvedené v bodech 13, 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku) pak uzavřel, že je třeba rozlišovat stav do 31. 1. 2021 a od 1. 2. 2021, kdy vešla v platnost novela vodního zákona provedená z. 544/2020, která v § 2 odst. 14 nově definovala pojem„ ostatní vodní linie“ a skutečnost, že tato neodpovídá definici vodního toku podle § 43. Na základě provedeného dokazování pak soud dospěl k závěru, že do 31. 1. 2021 lze považovat vodní dílo, náhon, na části parc. [číslo] o výměře 132,5 m2, vodní dílo, vodní elektrárnu, na st. parc. [číslo] o výměře 107 m2, a vodní dílo – odpad, na části parc. [číslo] o výměře 1002,4 m2, v k. ú. [obec] za vodní díla umístěná v korytě vodního toku, v období od 1. 2. 2021 již nikoliv. Pokud šlo o vodní díla umístěná v korytě vodního toku, bylo třeba nárokovat náhradu (coby náhradu jednorázovou) za tzv. zákonné břemeno, kdy je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní (viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 1911/16) včas, tak, aby nedošlo k promlčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020), a to dle ust. § 50 písm. c) vodního zákona. Podle tohoto ustanovení vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona, tedy před 1. 1. 2002. Toto ustanovení bylo obsaženo již v původním znění vodního zákona s účinností od 1. 1. 2002. Jak vyplývá z judikatury soudů (např. I. ÚS 2070/21), počala-li běžet tříletá promlčecí lhůta nároku na náhradu za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla na pozemcích, jež jsou korytem vodního toku, dnem nabytí účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona, tj. k 1. 1. 2002, pak uplynula k 1. 1. 2005. Aplikováno na danou věc znamená, že podal-li žalobce žalobu až 28. 12. 2018, je uplatněný nárok promlčen, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Soud se zabýval i dopadem nové právní úpravy do poměrů účastníků (viz bod 25 odůvodnění), kdy však s poukazem na nepřípustnost tzv. pravé zpětné účinnosti dovodil, že je nutno v dané věci postupovat podle původní právní úpravy (účinné do 31. 1. 2021), na níž v podrobnostech odkazuje zejména v bodech 14., 15. a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí (na které lze odkázat) a námitku promlčení shledal důvodnou. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu specifikovaných (v bodě 29 odůvodnění) nákladů.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce nesouhlasící se závěrem, že předmětná vodní díla (vodní elektrárna, náhon a odpad) jsou vodními díly v korytě vodního toku, a že tudíž měl náhradu za zákonné břemeno nárokovat podle § 50 písm. c) vodního zákona, a že jeho nárok je proto promlčen. Žalobce se neztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvého stupně, když je přesvědčen, že na danou věc je třeba aplikovat ust. § 59a vodního zákona, které nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, a to s ohledem na skutečnost, že vodní díla – vodní elektrárna„ [název]“, náhon od MVE, odpad od MVE se nenachází, a ni před 1. 2. 2021 se nenacházela v korytě vodního toku. Vzhledem k této skutečnosti byla dle přechodných ustanovení vodního zákona teprve dnem 1. 1. 2016 založena pravomoc soudů rozhodovat o náhradě dle § 59a vodního zákona, přičemž s ohledem na obecnou tříletou promlčecí lhůtu musela být žaloba podána do 2. 1. 2019, aby nedošlo k promlčení nároku žalobce. Pokud však žaloba v projednávané věci byla podána dne 28. 12. 2018, nárok promlčen nebyl a námitka promlčení žalovaného není důvodná. Dle žalobce je rozhodné, že ke dni podání žaloby předmětná vodní díla nejsou umístěna v korytě vodního toku. Ostatně i soud prvého stupně dle současné právní úpravy uzavřel, že pokud jsou předmětné pozemky ke dni 1.2..2021 evidovány v centrální evidenci vodních toků (dále jen„ CEVT“) jako ostatní vodní linie [anonymizováno] [číslo] pod níž spadá náhon, vodní elektrárna a odpad, lze uzavřít, že v případě části parc. [číslo] o výměře 132,5 m2, st. parc. [číslo] o výměře 107 m2 a části parc. [číslo] o výměře 1002,4 m2, nejde o vodní tok (s poukazem na ust. § 12 odst. 14 vodního zákona), tudíž vodní díla na něm umístěná, tedy náhon, vodní elektrárna a odpad, skutečně nejsou vodními díly umístěnými v korytu vodního toku. Ke zcela opačnému závěru však soud prvního stupně dospěl v případě, kdy stejnou otázku posuzoval ke stavu do 31. 1. 2021. Žalobce však s výše uvedeným posouzením soudu prvního stupně nesouhlasí, když je přesvědčen, že pozemky, na nichž se předmětná vodní díla nachází, nebyly ani před účinností zák. č. 544/2020 Sb., jímž byl novelizován vodní zákon, umístěny v korytě vodního toku, neboť povrchová voda protékající na těchto pozemcích nebyla vodním tokem a zároveň dle žalobce není rozhodné, jak jsou pozemky evidovány v katastru. Dle názoru žalobce totiž není možné závěr o hranici koryta vodního toku posuzovat pouze dle stavu evidovaného v katastru nemovitostí tak, jak učinil soud prvního stupně. Ust. § 44 odst. 3 vodního zákona by se pak dle výkladu soudu prvního stupně v takovém případě neuplatnilo nikdy, když by jej bylo možné užít pouze tehdy, kdy pozemek není v katastru nemovitostí evidován jako vodní plocha. S uvedeným se však žalobce neztotožňuje, naopak je přesvědčen, že rozhodnutí v pochybnostech dle § 44 odst. 3 vodního zákona je použitelné na všechny případy, kdy objektivně vyvstanou pochybnosti o správnosti evidovaného stavu. Pozemky lze totiž dělit, měnit u nich druh a způsob využití, poukazuje přitom na návod pro správu katastru nemovitostí ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 7. 2017, č. j. Č -08960. Jak vyplynulo z provedených důkazů před soudem prvního stupně, již před 1. 2. 2021 vyvstaly v daném případě pochybnosti o tom, zda povrchová voda protékající po předmětných částech pozemku je vodním tokem či nikoliv. Je pravdou, že v katastru nemovitostí byly předmětné pozemky evidovány jako vodní plocha (a doposud tak evidovány jsou), avšak již v roce 2016 byl v CEVT u předmětných pozemků, na kterých se nachází vodní díla vodní elektrárna„ [název]“, náhon od MVE, odpad od MVE, změněn charakter vodní linie z vodního toku na ostatní vodní linii, a to v návaznosti na vydaný příkaz č. 1/2012 vrchního ředitele sekce vodního hospodářství, [číslo jednací] k vedení centrální evidence vodních toků státními podniky [název společnosti] a [název společnosti] [anonymizována dvě slova] [země]. Protože žalobce považoval úvahu soudu prvního stupně za nesprávnou, předložil k důkazu„ informaci o pozemku“ a„ informaci o stavbě“ k pozemku v k. ú. Klokoty, ze které lze vyvodit, že evidenční stav v katastru nemovitostí nemůže být jediným vodítkem pro posouzení otázky, zda se jedná o pozemek v korytě vodního toku. Žalobci připadá zcela nepřiměřené, aby dva téměř totožné případy byly posuzovány odlišně. Soud prvního stupně v rozhodnutí dále uvádí, že do předmětné novely vodního zákona nebyl legislativně zakotven pojem vodní linie a ostatní vodní linie. Dle názoru žalobce to však neznamená, že do doby novely vodního zákona vodní linie odlišné od vodního toku neexistovaly. Již důvodová zpráva k návrhu zákona č. 544/2020 Sb., kterým se mění ust. § 21 odst. 2 písm. c) bod 1 vodního zákona uvádí:„ navržená úprava zpřesňuje vymezení rozsahu evidence, kdy v současné době existuje zákonné zmocnění pouze pro evidenci vodních toků, nikoliv však pro další linie povrchových vod (např. vody v hlavních melioračních zařízeních, plavebních kanálech, náhonech, převody vody atd.). Evidence pouze vodních toků ve smyslu § 43 odst. 1 vodního zákona není systémovým řešením z hlediska přehledné evidence povrchových vod.“ Dle žalobce tak měl soud prvního stupně vykládat ustanovení § 44 odst. 1 vodního zákona ve spojení s § 43 vodního zákona, tedy měl se zabývat tím, zda po předmětných pozemcích, resp. jejich částech, protéká vodní tok. Definiční znaky vodního toku jsou v § 43 vodního zákona shodné před i po novele vodního zákona zákonem č. 544/2020 Sb. a dle žalobce je podstatné, že ke dni podání žaloby po předmětných pozemcích vodní tok neprotékal, a proto se v případě vodních děl žalovaného nejedná o vodní díla v korytě vodního toku. Povrchová voda v náhonu a odpadu od MVE nesplňuje, a ani v minulosti nesplňovala, pojmové náležitostí vodního toku dle § 43 vodního zákona, neboť průtok povrchové vody v náhonu a odpadu od MVE [název] lze regulovat stavidlem/hradítkem při odbočení z vodního toku (jak je patrné i z doložené letecké mapy), a proto se nejedná o povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku. I povolení k nakládání s vodami vlastníku MVE ukládá povinnost regulovat průtok povrchové vody v náhonu MVE tak, aby byl zachován stanovený průtok vody korytem vodního toku [anonymizováno] protékající přes jez. Při nedostatečných hydrologických podmínkách má tedy vlastník MVE povinnost přítok povrchové vody do náhonu přehradit, v důsledku čehož nepoteče v náhonu ani odpadu žádná povrchová voda. Na daný případ tak nedopadá § 50 písm. c) vodního zákona, protože žalobce byl ve svém vlastnické právu omezen až § 59a vodního zákona, kdy mu byla uložena povinnost strpět vodní díla na svých pozemcích bez ohledu na jejich umístění v korytě vodního toku, či mimo něj, za což mu náleží ze zákona náhrada. Navíc dle názoru žalobce je již uvedeno v rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 14. 3. 2022:„ dle centrální evidence vodních toků částí pozemků parc. [číslo] pozemku parc. č. st. [anonymizováno] v k. ú. [obec] protéká ostatní vodní linie [anonymizováno] [číslo]“. Dále je specifikováno, že„ linie náhodu a odpadu od odbočení z významného vodního toku [anonymizováno] až po soutok s významným vodním tokem [anonymizována dvě slova] [číslo] je tedy dle CEVT ostatní vodní linie evidovaná pod [anonymizováno] [číslo]“. Úřad se tedy otázkou, zda předmětná vodní díla jsou v korytě vodního toku či nikoliv, zabýval, přičemž tuto otázku zodpověděl, když z rozhodnutí zcela jednoznačně vyplývá, že náhod a odpad od MVE [název] není umístěn v korytě vodního toku [anonymizováno]. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v rozsahu po částečném zpětvzetí vyhověl.

6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Žalobce tvrdí, že pozemky, na nichž se předmětná vodní díla nachází, nebyly, ani před účinností zákona č. 544/2020 Sb., jímž byl novelizován vodní zákon, umístěny v korytě vodního toku, neboť povrchová voda protékající na těchto pozemcích nebyla vodním tokem a zároveň dle žalobce není rozhodné, jak jsou pozemky evidovány v katastru. Toto tvrzení nemá žádného právního základu a je v přímém rozporu s právními předpisy platnými ke dni účinnosti zákona č. 254/2021 Sb. Dle ust. § 43 odst. 1 vodního zákona ke dni účinnosti 1. 1. 2002 vodní toky jsou povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky. Z důvodové zprávy pak dále vyplývá, že podmínkou existence vodního toku je rovněž jistá setrvalost – vodní tok teče v tomto korytě trvale nebo převažující část roku, to znamená opakovaně každého roku. Pohyb povrchových vod vodního toku nemusí být splněn v případě slepých (odstavných) ramen vodních toků a prakticky ani u povrchových vod ve vodním toku uměle vzdutých vodním dílem. Tyto povrchové vody jsou vždy vodním tokem. Dle ust. § 44 vodního zákona ke dni účinnosti 1. 1. 2002 protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území. Prostým náhledem do [list vlastnictví] a mapy katastru nemovitostí je zcela zřejmé a nezpochybnitelné, že pozemkové parcely [číslo] v k. ú. [obec] jsou na [list vlastnictví] vyznačeny jako vodní plochy se způsobem využití koryto vodního toku přirozené nebo upravené. S ohledem na ustanovení § 50 odst. c) vodního zákona ke dni účinnosti 1. 1. 2002, kterým zákon stanoví povinnosti vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, strpění na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona, není vůbec směrodatné, jaký právní stav byl v době podání žaloby, byl-li odlišný od právního stavu ke dni nabytí účinnosti tohoto vodního zákona, tj. ke dni 1. 1. 2002. Dle tohoto vodního zákona se právní stav„ vodního toku“ a„ koryta vodního toku“ hodnotí ke dni účinnosti vodního zákona č. 254/2021 Sb. vodní zákon. Je nutné zdůraznit, že od data účinnosti tohoto vodního zákona začíná běžet i obecná tříletá promlčecí lhůta, která v daném případě marně uplynula, jak správně uvádí okresní soud. Rovněž je nutné odmítnout tézi žalobce, že průtok povrchové vody v náhonu a odpadu od MVE [název] lze regulovat stavidlem/hradítkem při odbočení z vodního toku (jak je patrné i z doložené letecké mapy), a proto se nejedná o povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku. Ani stavidlo či hradítko není technickým prostředkem, který by vodu z vodního toku [anonymizováno]„ přečerpával“ do náhonu a dále na turbínu vodní elektrárny a poté do odpadního kanálu. Voda je na vodní elektrárnu přes náhon a dále do odpadního kanálu usměrňována jednotlivými vodními díly (stavidlo, náhon apod.), avšak teče vlastním spádem, což je podstata vodního díla - malé vodní elektrárny, která využívá kinetickou energii vody k výrobě elektřiny. Poukázal i na skutečnost, že pan [titul] [jméno] [příjmení] v notářském zápise [spisová značka], [spisová značka] [anonymizováno] [rok] ze dne 27. 6. 2013 uvedl, že s odkazem na § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. (vodní zákon) prohlašuje, že vlastník pozemku, na němž se nachází koryta vodních toků, je povinen strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností uvedeného zákona. Nutno dodat, že již v této době (rok 2013) bylo žalobci zcela jasné, že nárok na úhradu za ono strpění omezení vlastnického práva je promlčen. Je nutné odmítnout názor, že změnou právních předpisů po uplynutí obecné promlčecí doby je možné toto promlčení jakkoliv modifikovat či dokonce se tvářit jakoby promlčení nenastalo. I tuto okolnost prvoinstanční soud řádně pojmenoval a právní názor vyslovený v napadeném rozsudku je zcela správný a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněn. Žalobce současně polemizuje o výkladu výroku rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 6. 5. 2022, č. j. [spisová značka] [číslo], kde prvoinstanční soud konstatuje, že vodoprávní úřad nerozhodoval ve vztahu k předmětným pozemkům o tom, zda po těchto pozemcích protékající povrchová voda je vodním tokem (§ 43 odst. 2 vodního zákona) a přeneseno ani o tom, zda je elektrárna a její součásti v korytě vodního toku či není. Názor žalobce je nutno odmítnout, neboť není správný, vodoprávní úřad věc posuzuje optikou současného stavu věci, nikoliv stavu ke dne 1. 1. 2002. Zcela vyčerpávajícím a správným způsobem je tato otázka řešena prvoinstančním soudem.

7. Odvolací soud prvotně učinil závěr o přípustnosti odvolání, podaného včas, účastníkem řízení k takovému úkonu legitimovaným, odvolatel uplatnil odvolací důvod daný ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a jsou splněny i náležitosti odvolání a podmínky přezkumu odvolacím soudem (§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 2 o. s. ř.). Poté přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 o. s. ř., jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobce.

8. Pro žalovaným v řízení vznesenou námitku promlčení se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, kdy žalobce (jehož aktivní legitimace nebyla v řízení zpochybněna) mohl poprvé uplatnit nárok na jednorázovou náhradu za zákonem zřízené věcné břemeno – za užívání pozemku zatíženého vodním dílem ve vlastnictví žalovaného. Správně poukázal na judikaturu soudů (např. rozhodnutí NS 22 Cdo 1499/2020) zabývající se otázkou koexistence ust. § 50 písm. c) (účinného k 1. 1. 2002) a ust. § 59a vodního zákona (účinného k 1. 1. 2014), kdy v případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nacházející se v korytě vodního toku, oproti tomu norma obsažená v ust. § 59a své účinky rozšířila a vztáhla obecně na všechna vodní díla (vybudovaná před 1. 1. 2002). Odvolací soud přitom přisvědčil závěru, že nebylo vodoprávním orgánem závazně rozhodnuto, zda lze k 1. 1. 2002 (datu účinnosti § 50 písm. c) zák. č. 254/2001 Sb.) předmětná vodní díla (malou vodní elektrárnu, náhon a odpad) vybudovaná před tímto datem hodnotit za nacházející se v korytě vodního toku (dle tehdejší právní úpravy). Žalobcem odkazované rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 14. 3. 2022, č. j. [spisová značka] [číslo] bylo vydáno tímto vodoprávním orgánem podle § 44 odst. 3 vodního zákona v pochybnostech o hranici koryta vodního toku (nikoli podle § 43 odst. 2 v pochybnostech o tom, zda jde o vodní tok), navíc za současné právní úpravy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že„ Vodoprávní úřad svým rozhodnutím nevyvrací, že stavba vodního díla se nachází v korytě vodního toku (dle KN), pouze určuje hranici významného vodního toku [anonymizováno]. V korytě, kde se nachází vodní dílo – náhon a odpad z MVE [název], dle Centrální evidence toků protéká ostatní vodní linie evidovaná pod [anonymizováno] [číslo]“. Stejně tak za rozhodnutí podle § 43 odst. 2 vodního zákona nelze ani dle názoru odvolacího soudu hodnotit Sdělení ve věci pochybnosti vydané [státní instituce] [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno 6 slov] dne 22. 2. 2022 pod [číslo jednací], z jehož obsahu (pouze) vyplývá, že„ [státní instituce] [anonymizováno] neshledal důvod pro zahájení vodoprávního řízení z moci úřední (§126 odst. 6 vodního zákona) ve věci pochybnosti, zda se jedná o vodní tok (§43 odst. 2 vodního zákona). Na části pozemku p. [číslo] na st. pozemku [parcelní číslo] a na části pozemku p. [číslo] vše v k. ú. [obec] ([číslo]) se nachází ostatní vodní linie ve smyslu ust. § 2 odst. 4 (správně má být uvedeno 14). Předmětná ostatní vodní linie nemá v katastru nemovitostí vlastní parcelní číslo. V CEVT je označena [anonymizováno] [číslo]. Vodoprávní úřad při posuzování vodní linie (vodního média) mimo jiné přihlédl k důvodové zprávě ke změnovému zákonu č. 554/2020 Sb., kterým byl změněn vodní zákon, kde je vysvětlen nově zavedený pojem ostatní vodní linie.“ Za této situace správně soud prvního stupně řešil uvedenou otázku sám s poukazem na to, že původní právní úprava vodního zákona doznala podstatné změny až novelou provedenou zák. č. 544/2020 Sb. účinnou od 1. 2. 2021, která teprve nově definovala v uvedených rozhodnutích používaný pojem„ ostatní vodní linie“ jako tekoucí povrchovou nebo podzemní vodu neodpovídající definici vodního toku podle § 43. Termín„ ostatní vodní linie“ ve vztahu k dotčeným pozemkům byl používán toliko od roku 2016 v centrální evidenci vodních toků, avšak bez zákonného podkladu.

9. Správně se tedy soud prvního stupně zabýval tím, zda mohl být žalobce úspěšný s žalobou podanou (včasně) již podle § 50 písm. c) vodního zákona (kdy ani odvolací soud nesouhlasí s argumentem žalobce, že rozhodující je stav ke dni podání žaloby), tedy zda předmětná vodní díla by byla dle tehdejší právní úpravy hodnocena za„ nacházející se v korytě vodního toku“ v situaci, kdy žalobce současně namítá, že pozemky, na nichž se předmětná vodní díla nachází, nebyly ani před účinností z. 544/2020 Sb. umístěny v korytě vodního toku, neboť povrchová voda protékající na těchto pozemcích nebyla vodním tokem. Kladnému závěru přisvědčil i odvolací soud. Není pravdou, že soud prvního stupně svůj závěr opřel toliko o skutečnost, že v katastru nemovitostí jsou (a byly) pozemky parc. [číslo] zapsány jako vodní plocha (pozemek parc. [číslo] je zapsán jako zastavená plocha a nádvoří, vznikl však oddělením z pozemku parc. [číslo]) a tím o ust. § 44 odst. 1 vodního zákona, podle kterého protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Naopak podrobně se zabýval právními předpisy platnými ke dni účinnosti z. 254/2001 Sb., definicí povrchové vody ve smyslu ust. § 2 odst. 1 vodního zákona, vodního toku vymezenou v ust. § 43 i koryta vodního toku vymezeného v ust. § 44, kdy za vodní toky jsou považovány povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky. Na naplnění této zákonné definice (posuzováno dle vodního zákona ve znění před účinností zák. č. 544/2020 Sb., který teprve tzv. ostatní vodní linie vyloučil z kategorie vodních toků) nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že průtok povrchové vody v náhonu a odpadu od malé vodní elektrárny lze regulovat stavidlem/hradítkem při odbočení z hlavního vodního toku (teče-li zde voda vlastním spádem, spádu vodního toku využívá malá vodní elektrárna k výrobě elektrické energie, jak ostatně sám žalobce argumentoval i ve správním řízení). Podstatou konkrétních vodních děl (jejich historií, funkcí a provozem) se zabýval i vodoprávní orgán v soudem citovaném rozhodnutí ze dne 17. 6. 2020 vydaném podle § 55 odst. 4 vodního zákona, přičemž je soudem poukazováno i na notářský zápis z 27. 6. 2013, v němž statutární zástupce žalobce s odkazem právě na ust. § 50 písm. c) vodního zákona (ve znění do novely provedené zák. č. 544/2020 Sb.) v souvislosti s osvědčením vlastnictví, resp. prohlášením o tom, že [země] není vlastníkem předmětných vodních děl, deklaruje povinnost vlastníka předmětných pozemků tato vodní díla strpět. Tedy sám žalobce za předchozí právní úpravy hodnotil předmětná vodní díla za nacházející se v korytě vodního toku. Soud prvního stupně se podrobně zabýval i otázkou retroaktivity právních předpisů, kdy lze v podrobnostech odkázat na jeho vyčerpávající odůvodnění.

10. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud přisvědčil závěru o promlčení nároku žalobce dnem 1. 1. 2005, kdy uplynula tříletá promlčecí lhůta (§ 101 obč. zák.) od účinnosti zák. č. 254/2001 Sb., neboť žalobce se mohl jednorázové náhrady za zákonné věcné břemeno domáhat již od 1. 1. 2002. Za této situace nezbylo, než napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdit, včetně výroku o nákladech řízení, který respektuje ust. § 142 o. s. ř. (vyčíslení nákladů nebylo účastníky zpochybňováno).

11. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá rovněž z procesního úspěchu žalovaného (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.), kterému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů sestávajících z paušální náhrady po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání, přípravu a účast u jednání odvolacího soudu, a dále cestovné ve výši 2 683,10 Kč dle specifikace založené na č. l. 264, celkem 3 586,10 Kč. Třídenní lhůta k plnění je dána ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.