10 To 505/2002

Plný text

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y 10 To 505/2002-74 KS v HK rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 7.ledna 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. M. a soudců JUDr. V. K. a JUDr. Z. K. v trestní věci obžalovaného A. L. o odvolání matky obžalovaného H. V. podaném proti rozsudku OS v HK ze dne 24.května 2002, č.j. 6 T 55/2002-35, t a k t o : 10 To 505/2002 Rozsudek-jednomyslně Z podnětu odvolání matky obžalovaného H. V. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3) tr. řádu se nově rozhoduje tak, že obžalovaný A. L. je vinen, že v období od měsíce prosince 2000 do měsíce března 2002 v Hradci Králové ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost na své děti nc. J, nar. xxxxx, a nc. P., nar. xxxxx tak, jak mu bylo stanoveno rozsudkem OS HK ze dne 22.4.1994, č.j. P 476/85-95, jenž nabyl právní moci dne 5.5.1994, ve výši 750,--Kč měsíčně na nc. J. a ve výši 650,--Kč měsíčně na nc. P., splatných vždy do každého 5.dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých dětí I. L., přičemž za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 22.400,--Kč, tedy úmyslně neplnil zákonnou povinnost vyživovat jiného, čímž spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a odsuzuje se podle § 213 odst. 1 tr. zákona a § 45 odst. 1,2 a § 45a) odst. 1 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Odůvodnění Napadeným rozsudkem uznal okresní soud obžalovaného vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona, za který mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr.zákona do věznice s dohledem.Uvedeného trestného činu se obžalovaný po d le napadeného rozsudku dopustil skutkem shodným jak je uvedeno shora ve výroku o vině. Obžalovaný i státní zástupce se sice ihned po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, v zákonné lhůtě však podala ve prospěch obžalovaného odvolání jeho matka H. V. Odvolání bylo posléze odůvodněno prostřednictvím obhájce s tím, že směřuje do výroku o vině i trestu. Odvolatelka namítá, že obžalovaný se nevyhýbal plnění vyživovací povinnosti, pouze ji v důsledku své dlouhodobé tíživé situace neplnil. Nemohl totiž najít řádné zaměstnání a neměl dostatek finančních prostředků. Nečinil však žádné kroky, aby se vyživovací povinnosti zbavil, nebo aby zmařil či ztížil vymáhání nároků na výživné. Měl být proto uznán vinným pouze podle § 213 odst. 1 tr. zákona. Také ulož e ný trest je podle odvolatelky nepřiměřený co do výše i jeho nepodmíněnosti. Nyní, když má obžalovaný trvalé zaměstnání, bylo by vhodnější, aby mu byla dána možnost výživné řádně platit. Závěrem odvolatelka navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek zruši l a uznal obžalovaného vinným skutkem uvedeným v napadeném rozsudku, který by však byl právně kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a za ten, aby mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, byť s delší zkuš ební dobou. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal krajský soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to zejména z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel jen pokud měly vliv na správnost výroků napadeného rozsudku. V řízení předcházejícím napadenému rozsudku nedošlo k takovým procesním vadám, pro které by bylo nutno napadený rozsudek zrušovat. Okresní soud však pochybil, pokud po upozornění, že jednání obžalovaného uvedené v obžalobě může být posuzováno jako trestný čin podle § 213 odst. 2 tr. zákona, (na rozdíl od obžaloby, kde bylo kvalifikováno podle § 213 odst. 1 tr. zákona), se nedotázal obžalovaného na stanovi s ko, zda žádá o poskytnutí dodatečné lhůty k přípravě obhajoby ve smyslu § 225 odst. 2 tr. řádu, resp. vyjádření obžalovaného k této otázce nezaprotokoloval. Tato vada však byla zhojena tím, že krajský soud napadený rozsudek zrušil a uznal obžalovaného vin n ým ve smyslu obžaloby, tedy s použitím mírnější právní kvalifikace uvedené i ve sdělení obvinění. Okresní soud jinak provedl v souladu s trestním řádem v hlavním líčení dokazování potřebné pro rozhodnutí věci v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr.řádu a na základě takto provedených důkazů dospěl k odůvodněným skutkovým zjištěním, se kterými se krajský soud ztotožňuje a proti kterým ani ostatně nesměřovaly ani odvolací námitky. Okresní soud však pochybil, pokud takto správně zjištěné jednání obžalovaného p rávně kvalifikoval podle § 213 odst. 2) tr. zákona. V tomto směru jsou důvodné námitky odvolatelky, že nebyly prokázány konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že se obžalovaný nějakým konkrétním aktivním jednáním vyhýbal plnění své zákonné vyživovací p o vinnosti. Okresní soud také ve výroku napadeného rozsudku žádné takové jednání obžalovaného neuvedl a porušil tak zásadu, že skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku musí odpovídat tzv. právní větě, tedy v podstatě základním znakům skutkové podstaty d a ného trestného činu. V tomto směru lze rovněž považovat za sporné, zda bylo namístě, aby v daném případě při změněné právní kvalifikaci skutku okresní soud využil možnosti dané v ustanovení § 314d) odst. 3) tr. řádu – vyhotovení zjednodušeného písemného r o zsudku, který neobsahuje odůvodnění. Ostatně ani právní věta ve výroku napadeného rozsudku je chybná, neboť jednak neodpovídá právní kvalifikaci ustanovení § 213 odst. 2 tr. zákona. Z těchto důvodů musel být napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.b,d) tr. řádu zrušen ve výroku o vině v důsledku toho též v celém výroku o trestu. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu krajský soud ve věci sám nově rozhodl tak, že uznal obžalovaného vinným ve shodě se skutkovými zjištěními okresního soudu. Jednání obžalovaného je v souladu s návrhem odvolatelky i intervenujícího státního zástupce právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst.1 tr. zákona a to jako trestný čin úmyslný, když obžalovaný jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zákona, což vyplývá zejména z toho, že u zaměstnavatele nenahlásil svou vyživovací povinnost a tuto žádným způsobem neplnil, ačkoliv o ní věděl a byl již za její neplnění v minulosti odsouzen. Také z toho důvodu též s ohledem na výši dlužn é ho výživného je stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného bezesporu vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zákona). V důsledku výše uvedeného, pak krajský soud nově rozhodoval o trestu. Vycházel přitom z hledisek uvedených v § 31 odst. 1 tr. zákona a hodnotil tedy stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného jeho osobní poměry a možnosti nápravy, přičemž přihlížel též k účelu trestu stanovenému v § 23 odst. 1 tr. zákona. Přihlédl tedy k době páchání trestného činu, k výši dluhu na výži v ném i k výdělkovým možnostem obžalovaného. Nepřehlédl také recidivu obžalovaného, který se dopustil uvedeného trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzeného za stejný trestný čin a opakovaně tak vlastně navázal na předchozí neplacení výživného. N e lze proto považovat za pochybení okresního soudu, pokud uložil v daném případě již nepodmíněný trest odnětí svobody. Nicméně po doplnění dokazování krajským soudem, zprávou matky nezletilých dětí a potvrzením zaměstnavatele obžalovaného, vzal krajský sou d v době nynějšího rozhodování v úvahu podstatnou skutečnost, že obžalovaný nyní výživné platí, resp. je mu sráženo ze mzdy a současně splácí i dlužné výživné. Je proto výrazně v zájmu nezletilých dětí, aby tato situace trvala i nadále. Proto krajský soud d ospěl k závěru, že v době jeho rozhodování již nebyla splněna podmínka stanovená § 39 odst. 2 tr. zákona, tedy, že by vzhledem k osobě obžalovaného uložení jiného, než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Krajský so u d proto přistoupil k uložení alternativního trestu. Přitom však nepřehlédl, že dřívější uložení podmíněného trestu odnětí svobody a probíhající zkušební doba neměly na obžalovaného patřičný výchovný vliv. Proto nebylo namístě uložení dalšího podmíněného t r estu. Krajský soud tedy i s přihlédnutím ke kladnému stanovisku obžalovaného uložil trest obecně prospěšných prací, který může v daném případě nepodmíněný trest odnětí svobody nahradit, aniž by došlo k výkonu trestu odnětí svobody a ke ztrátě zaměstnání o b žalovaného. Tento trest byl uložen ve výměře 300 hodin, odpovídající závažnosti činu i recidivě obžalovaného. Jestliže by obžalovaný trest obecně prospěšných prací nezaviněně nevykonal do jednoho roku od jeho nařízení a nebo pokud by v době od odsouzení d o skončení výkonu trestu nevedl řádný život, (tedy pokud by např. řádně neplatil výživné), muselo by být rozhodnuto o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší státní zástupce a obviněný však mohou proti tomuto rozhodnutí podat dovolání. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u okresního soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3/ tr.řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b od s t. 1) písm.a) až l) nebo § 265b) odst. 2) tr.řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Hradci Králové dne 7.ledna 2003 předseda senátu