10 To 519/2003

Plný text

Usnesení KS v HK ze dne 7. listopadu 2003, sp.zn. 10 To 519/2003 ) Krajský soud v HK zamítl stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v HK, podanou proti usnesení Okresního soudu v HB ze dne 29.8.2003, č.j. 2 T 57/2003-50. Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr.řádu se trestní věc proti obviněnému J. D. vrací státnímu zástupci k došetření. Rozhodl tak ve věci, v níž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v HK podal na obviněného obžalobu pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.zák., jehož se měl obviněný podle obžaloby dopustit tím, že jako policejní inspektor služebně zařazený na OO PČR ve Světlé nad Sázavou, okr. Havlíčkův Brod, v období od 23.5.2001 do 22.12.2001 ve Světlé nad Sázavou, případně též na jiných místech v obvodu působnosti OO PČR Světlá nad Sázavou, při zpracovávání věcí vedených na OO PČR Světlá nad Sázavou pod č.j. ORHB-76/SV-Př-2001, ORHB-90/SV-Př-2001, ORHB-118/SV-Př-2001, ORHB-120/SV-Př-2001, ORHB-136/SV-Př-2001 a ORHB-1 5 9/SV-Př-2001, nepostupoval řádně v souladu se zákonem a s povinnostmi policejního inspektora Policie ČR, neboť v průběhu šetření úmyslně prováděl úkony takovým způsobem, aby jednotlivé věci bylo možno posoudit toliko jako přestupky, takto jednal i přesto, že věděl, že je povinen provést všechny dostupné důkazy, jichž je třeba pro možnost objektivního posouzení věcí a podaných trestních oznámení, v některých případech takto postupoval dokonce i přesto, že od prvopočátku bylo zcela nepochybné, že věc vykazuj e všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, uvedeného v trestním zákoně. Tato obžaloba byla podána poté, co ve věci bylo provedeno přípravné řízení, v němž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v HK dne 23.12.2002 zahájila podle § 160 odst. 1 tr.řádu trestní stíhání obviněného pro stejný trestný čin, který podle usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný spáchal tím, že jako policejní inspektor služebně zařazený na Obvodním oddělení Policie ČR ve S.n.S. , okr. Havlíčkův Brod, v době od května 2001 do konce roku 2001 ve Světlé nad Sázavou při zpracovávání věcí vedených na Obvodním oddělení Policie ČR ve S.n.S. pod č.j. shora uvedenými nepostupoval řádně a porušil základní povinnosti policisty, neboť v průběhu šetření úmyslně prováděl úkony tak, aby směřovaly k posouzení věci jako přestupku, ač věděl, že je povinen provést všechny úkony tak, aby vedly k řádnému objasnění podaných trestních oznámení. Okresní soud odůvodnil vrácení věci státnímu zástupci k došetření tím, že v přípravném řízení došlo k závažné procesní vadě, spočívající v pochybení při zahájení trestního stíhání, když usnesení podle § 160 odst. 1 tr. řádu neobsahuje předepsané náležitosti, skutek je zde popsán v obecné rovině a n ení uvedeno, jakým konkrétním způsobem v rozporu se zákonem a s povinnosti policejního inspektora v jednotlivých zpracovávaných případech obviněný postupoval chybně. Tuto závažnou procesní vadu nelze napravit v řízení před soudem a bude třeba znovu usnese n ím zahájit trestní stíhání a v usnesení přesně popsat, jakým způsobem obviněný měl jednat v jednotlivých zpracovávaných věcech v rozporu se zákonem a se svými povinnostmi a teprve pak bude možno v trestním řízení postupovat dále. Proti tomuto usnesení okr esního soudu podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v HK v zákonné lhůtě stížnost, v níž namítl, že skutek obviněného byl v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán dostatečně, když toto usnesení obsahovalo jak povinné ná l ežitosti usnesení podle § 134 odst. 1 tr. řádu, tak označení obviněného, výrok s popisem skutku, který musí být vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, odůvodnění i poučení o opravné m prostředku. Odůvodnění pak blíže rozvádí a specifikuje protiprávní jednání obviněného. Ve výroku usnesení je skutek podle názoru státního zástupce popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Obsahuje naprosto konkrétní údaje o čase, místě, úmyslu obviněn é ho i způsobu provedení trestného činu i o okolnostech činu. Z popisu skutku je zřejmé, že jde o pokračující jednání, které je tvořeno celkem šesti dílčími skutky. Ty jsou pak přesně vymezeny především citací spisových značek jednotlivých případů. Stěžova t el poukazuje na obecnou soudní praxi ustálenou do té míry, že u daného typu rozhodnutí není vyžadován ještě tak exaktní popis skutku, jako je tomu v případě obžaloby či meritorního rozhodnutí. Tato ustálená soudní praxe je naprosto logická, neboť po obvinění pachatele probíhá proces dokazování, z něhož jsou vyvozovány příslušné skutkové a právní závěry. Podle názoru stěžovatele není nezbytné ve skutkové větě předmětného usnesení konstatovat povinnosti, jež obviněný svým jednáním porušil, když pro případy t r estních oznámení tyto stanovuje ve vztahu ke všem policejním orgánům přímo zákonodárce v ustanovení § 158 odst. 1 tr.řádu a vyplývají tedy přímo ze zákona. Okresní soud tedy nemá podle stěžovatele žádnou překážku jednat ve věci, a proto je navrhováno, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a okresnímu soudu aby uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Ještě před projednáním věci v neveřejném zasedání došlo krajskému soudu vyjádření obviněného ke stížnosti státního zástupce, v němž se obviněný prostřednictvím svého obhájce podrobně zabývá otázkou vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že toto usnesení v dané věci nesplňuje požadavek určitosti a je v rozporu s principem právní jistoty i práva obviněného na spravedlivý proces. Vym e zení skutku, pro který se trestní stíhání vede, musí zahrnovat všechny okolnosti, z nichž lze dovodit znaky skutkové podstaty. V daném případě tedy i způsob, jakým měl obviněný při šetření jednotlivých případů porušit povinnosti policisty. Takové vymezení ostatně neobsahuje ani obžaloba a tento postup znemožňuje reagovat na konkrétní skutečnosti a hájit se adekvátním způsobem. Uvedený požadavek se pak logicky musí vztahovat na každý dílčí útok stíhaného trestného činu. Neurčitost obvinění je přitom v rozpo r u i s ústavně garantovanými právy obviněného, který může být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon a má právo v každém stádiu řízení se hájit proti obvinění. Toto právo nebylo naplněno právě proto, že skutek není dostatečně vymeze n . Obviněný proto navrhuje, aby krajský soud stížnost státního zástupce zamítl. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal krajský soud podle § 147 odst. 1 tr.řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost státního zástupce není důvodná. Ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr.řádu ukládá soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení. Takovou vadou je podle ustálené soudní praxe i skutečnost, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, respektive že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonné náležitosti. Podle § 160 odst. 1 tr.řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je os o ba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu a další náležitosti. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Předmětem sporu je v daném případě to, zda v ýrok usnesení tak, jak byl výše citován, obsahuje dostatečně konkrétní popis skutku tak, aby dostál všem zákonným náležitostem. Okresní soud správně zjistil, že v daném případě tomu tak není. Krajský soud podotýká, že v souladu s ustanovením § 12 odst. 12 tr. řádu je třeba zde z procesního hlediska skutkem rozumět jednotlivé dílčí útoky, z nichž je osoba obviněna, v daném případě tedy konkrétní protiprávní postup v jednotlivých zpracovávaných trestních věcech výše uvedených. Ve vztahu ke každému z těchto d ílčích skutků pak musí být splněn požadavek, aby skutek byl konkrétně popsán. Dostatečně konkrétní popis skutku však není obsažen ani v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel zdůrazňuje doslovné znění ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, které klade toliko výslovný požadavek popisu skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V tom je rozdíl oproti ustanovení § 177 písm. c) tr. řádu, které stanoví náležitosti žalobního návrhu. Pomine-li krajský soud, že ani obžaloba neobsahuje v tomto s myslu dostatečně konkrétní popis žalovaných skutků, je nutno zdůraznit, že rozdíl ve znění ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu a § 177 písm. c) tr.řádu nelze vykládat tak, že v usnesení o zahájení trestního stíhání postačí jakékoli vyjádření skutku tak, ab y nemohl být zaměněn s jiným. Pokud by tomu tak bylo, tak by patrně postačovalo uvedení spisových značek jednotlivých prošetřovaných věcí k tomu, aby v daném případě nemohl být skutek zaměněn s jiným. Krajský soud se však s tímto zužujícím výkladem stěžova t ele neztotožňuje. Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního stíhání, zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu, podle něhož nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Tato zásada je též ústavně garantována, neboť podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tato zásada zajišťuje obviněnému, že bude stíhán pouze pro čin, který je zákonem o značen za trestný a že skutkovým důvodem stíhání bude pouze spáchání takového skutku, v němž jsou obsaženy zákonné znaky trestného činu. V usnesení o zahájení trestního stíhání proto musí být konkrétním způsobem vyjádřeno, v jakých skutečnostech je spatřo v áno naplnění všech znaků trestného činu. Pokud tomu tak není, jde o závažné porušení práva na obhajobu, neboť obviněnému musí být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, ze kterého je jasné, jaké konkrétní skutečnosti, naplňující znaky trestného či n u, se mu kladou za vinu. To souvisí s ústavně garantovaným právem obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání mají tedy přímý vztah k základním lidským právům garant o vaným i v mezinárodních dokumentech, jimiž je Česká republika vázána, zejména v článku 6 odst. 3 písm. a),b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, musí být neprodleně podrobně seznáme n s povahou a důvodem obvinění proti němu, musí mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, aby se mohl osobně nebo za pomoci obhájce obhajovat. Článek 14 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanoví, že každý, k do je obviněn z trestného činu, má být neprodleně a podrobně informován o povaze a důvodu obvinění proti němu. Z hlediska zachování těchto zásad přitom není rozhodné, zda některé upřesňující skutečnosti budou uvedeny nikoli ve výroku, nýbrž v odůvodnění u s nesení o zahájení trestního stíhání. Jak vyplývá z výše uvedeného, smyslem těchto ustanovení je především zajištění včasné a úplné informace obviněnému o povaze a důvodech obvinění, aby mohl realizovat své právo na obhajobu. Z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces tedy citované usnesení o zahájení trestního stíhání zdaleka nesplňuje potřebné náležitosti. Z tohoto usnesení nelze zjistit, co konkrétně je obviněnému kladeno v jednotlivých případech za vinu, tedy v jakém jednání obviněného mělo spočívat porušení povinností policisty a o jaké povinnosti se mělo jednat. Z hlediska právního vyjádření není ani zřejmé, o jakou formu z alternativ popsaných v § 158 odst. 1 písm. a),b),c) tr.zák. by se mělo jednat a proč. Tvrzení, že obviněný úmyslně prová d ěl úkony tak, aby směřovaly k posouzení věci jako přestupku, ač věděl, že je povinen provést všechny úkony tak, aby vedly k řádnému objasnění, je příliš obecné a mimo jiné obviněnému prakticky znemožňuje obhajobu. Ostatně ani žalobní návrh neobsahuje v to m to smyslu konkrétní skutečnosti, až z odůvodnění obžaloby lze zjistit, co konkrétně je v jednotlivých případech obviněnému kladeno za vinu. Ještě jednoznačnější je nedostatečnost usnesení o zahájení trestního stíhání z hlediska subjektivní stránky trestného činu. Základním zákonným znakem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. je úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Nepostačuje tedy úmyslné porušení povinností v souvislosti s pravomocí veřejného činitele, ale pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu je vyžadován tento kvalifikovaný úmysl. Tato skutečnost je v usnesení o zahájení trestního stíhání ignorována a jestliže je tato subjektivní stránka trestného činu p o minuta, celé usnesení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné zahájení trestního stíhání. Je sice nutno respektovat, že na počátku trestního stíhání není k dispozici důkazní materiál v celé šíři a teprve další řízení slouží k tomu, a by byl shromážděn potřebný podklad - byť ve formě více či méně procesně použitelné – k podání obžaloby. Základní skutečnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu však musí být dány již v době, kdy je trestní stíhání zahajováno, a musí být v usn e sení o zahájení trestního stíhání alespoň tvrzeny. Tak tomu nebylo v daném případě, kdy zmíněné usnesení i z tohoto důvodu nemůže být zákonným podkladem pro trestní stíhání obviněného. Okresní soud postupoval správně, když tuto skutečnost nepřehlédl a pov a žoval ji za podstatnou procesní vadu přípravného řízení, kterou nelze napravit v řízení před soudem. Ve vztahu k dřívějšímu institutu sdělení obvinění jsou obdobné závěry jako shora uvedené vyjádřeny též v nálezech Ústavního soudu ČR

I. ÚS 46/96 a

IV. ÚS 582/99, a dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2001, sp.zn. 11 Tz 55/2001 a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2001, sp.zn. 7 Tz 125/2001. Jestliže obdobné právní závěry vyjádřily uvedené soudy ve vztahu k méně formálnímu instit u tu sdělení obvinění ve smyslu trestního řádu účinného do 31.12.2001, pak tím spíše je nutno zmíněné zákonné požadavky klást na usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr.řádu účinného od 1.1.2002. Okresní soud tedy nepochybil, pokud vrá til věc státnímu zástupci k došetření, přičemž jako samosoudce rozhodl v intencích § 314c odst. 1 písm. a) tr.řádu za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Z těchto důvodů byla stížnost státního zástupce jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř ádu zamítnuta.