17 CO 109/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců Mgr. Tomáše Šintáka a JUDr. Jiřího Hanuše ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa 2. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa 3. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa 4. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa všichni zastoupení advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o ochranu držby k odvolání žalovaných proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. června 2022 č. j. 11 C 109/2022-33

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně. Usnesením výše označeným okresní soud vyhověl žalobě z rušené držby a rozhodl tak, že žalovaným uložil, aby do patnácti dnů od doručení usnesení obnovili původní stav chodníku (stav do 27. 4. 2022), který se nachází na části p. p. [číslo] na části st. [parcelní číslo], vše v [katastrální uzemí], spočívající v umístění chodníku – betonových dlaždic, umístěných původně (do 27. 4. 2022) na části p. p. [číslo] na části st. [parcelní číslo], vše v [katastrální uzemí], tak aby tyto dlaždice tvořily souvislý pás rovnoběžný s komunikací p. [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] (výrok I). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně nahradili žalobkyni náklady řízení ve výši 7 400 Kč do tří dnů od doručení usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II). V odůvodnění usnesení okresní soud vyložil, že rozhodoval o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že v [katastrální uzemí] leží podle silnice označené [parcelní číslo] chodník. Tento chodník je zčásti umístěn na pozemku žalobkyně p. [číslo] zčásti na pozemcích soukromých vlastníků p. [číslo] st. [parcelní číslo]. Žalovaní 1) a 4) jsou podílovými spoluvlastníky p. p. [číslo] Žalovaní 1), 2) a 3) jsou podílovými spoluvlastníky st. [parcelní číslo]. Žalobkyně tvrdí, že je vlastníkem stavby chodníku, který vystavěla v 70. letech, a že provádí jeho údržbu odstraňováním náletové vegetace. Žalovaní vyzvali žalobkyni dopisem z 10. 6. 2021 k odstranění neoprávněné stavby chodníku z jejich pozemků. Žalobkyně jim sdělila, že je vlastníkem předmětného chodníku a že tuto stavbu nelze odstranit, protože jde o veřejnou komunikaci. Nabídla odkoupení části pozemků nebo uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaní oznámili dopisem z 27. 4. 2022, že chodník bude z jejich pozemků odstraněn. Žalobkyně v polovině května zjistila, že chodník byl skutečně odstraněn. Žalovaným v dopise z 17. 5. 2022 sdělila, že s tímto nesouhlasí, a neúspěšně je vyzvala k navrácení chodníku do původního stavu. Okresní soud měl z listinných důkazů, které předložila žalobkyně, za prokázané, že žalobní tvrzení odpovídají skutečnosti. Poukázal na ustanovení § 1003 a § 1007 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ustanovení § 177 odst. 1 a § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k chodníku, který se zčásti nachází na pozemcích ve vlastnictví žalovaných od 70. let minulého století. Žalovaní z chodníku v části, která vede přes jejich pozemky, odstranili jeho svrchní vrstvu – dlaždice, které složili na jedno místo. Žalovaní tímto způsobem zasáhli do držby vlastnického práva, kterou žalobkyně vykonává k tomuto chodníku. Proto žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost obnovit původní stav, tedy položit zpět odstraněné dlaždice, tak aby chodník bylo možné nadále řádně užívat. Dodal, že chodník je samostatnou věcí, která se zčásti nachází na cizím pozemku. Okolnost, že chodník může být samostatnou věcí, vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn.

III. ÚS 2280/13 (správně

III. ÚS 2280/18) z 25. 6. 2019 i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 691/2005. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že odstraněním dlaždic došlo ke zhoršení schůdnosti. Předmětný chodník je stavbou v občanskoprávním smyslu, protože jde o výsledek stavební činnosti, má materiální podstatu, vyznačuje se relativní kompaktností materiálu, je jednoznačně vymezitelný vůči okolnímu pozemku (z fotografií vyplývá, že na jedné straně je chodník ohraničen obrubníky, na drahé straně zídkou plotu) a má samostatný hospodářský účel (slouží k chůzi chodců). Okresní soud dále připomněl, že žalovaní nemohli odstranit dlaždice ani za užití svépomoci dle § 14 odst. 2 o. z. Ta totiž nepřichází v úvahu v případě dlouhodobého pokojného, byť protiprávního stavu. V této souvislosti poukázal na komentářovou literaturu, na rozhodnutí Ústavního soudu ČR z 2. 11. 2016 sp. zn.

I. ÚS 1957/16 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 815/2008. O nákladech řízení rozhodl okresní soud na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a podle zásady úspěchu ve věci. Proti tomuto usnesení podali odvolání žalovaní. Okresnímu soudu vytkli nedostatečná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Tvrdili, že na straně žalobkyně se nejedná o pravou držbu, protože je nesporné, že chodník byl umístěn na pozemcích žalovaných. Ani předpisy platné v minulosti nedovolovaly zřízení stavby na cizích pozemcích bez souhlasu vlastníka, a proto je zřejmé, že se žalobkyně v držbu pozemku vetřela svémocně, držba se nezakládá na platném právním důvodu a že žalobkyně vykonává právo, které jí nenáleží. Nejde ani o držbu poctivou a pravou. Žádný platný důvod pro stavbu na cizím pozemku prokázán nebyl, žalobkyně k cizímu pozemku nemá žádné právo, a proto jí musí být zřejmé, že vykonává právo, které jí nenáleží. Žalobkyně byla na protiprávní stav upozorněna již 10. 6. 2021, a přesto jej nenapravila. Tvrdila-li žalobkyně, že chodník vystavěla v 70. letech, je třeba poznamenat, že tehdy [obec] právně neexistovala. Je otázkou, zda byl tehdejší MNV [obec] vůbec investorem a zda měl evidován tento majetek ve svém vlastnictví. Nebylo také prokázáno, že chodník byl jako chodník užíván. Z fotodokumentace vyplývá, že je zarostlý a neudržovaný. Vlastník sousední nemovitosti jej nepotřebuje, stojí na něm zaparkované automobily. Na druhé straně silnice je dostatek místa pro pěší. Obnovení chodníku zarostlého, neudržovaného a pro chodce nebezpečného není možné, zhotoviteli by navíc mohla vzniknout odpovědnost za škodu. Napadené usnesení ukládá žalovaným zřídit novou liniovou stavbu, neboť předchozí stavba již zanikla. To není možné bez vydání stavebního povolení. Okresní soud konečně nezkoumal, kdo z žalovaných je vlastně rušitelem držby a povinnost uložil také těm spoluvlastníkům, kteří držbu vůbec nerušili. Žalovaní navrhli změnit usnesení okresního soudu tak, že se žaloba na ochranu držby zamítá. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaní samovolně rozebrali předmětný chodník, který se nacházel před jejich domem, a v podstatě jej odstranili. Chodník se zde nacházel dlouhodobě a žalovaní svým postupem znemožnili, aby nadále sloužil pro chůzi chodců. Chodník byl vybudován v 70. letech z rozhodnutí MNV [část obce], pod nějž tehdy [část obce] spadaly. Žalobkyně z archivu získala technickou zprávu z listopadu 1972, z níž vyplývá provedení stavebních úprav spočívajících ve zřízení chodníků z betonových dlaždic podél průběžné silnice, ohraničené zvýšeným chodníkovým obrubníkem. Pod chodníky je zabudovaná též kabelážní infrastruktura zajišťující energii pro veřejné osvětlení a také zde vede kanalizace. Není pravdivé tvrzení žalovaných, že chodníky nejsou udržované. Jelikož si žalovaní stěžovali na chemické postřiky, starosta obce rozhodl, že plevel na chodníku před nemovitostmi žalovaných bude odstraňován mechanicky. Žalobkyně nijak nesporuje, že pozemky pod chodníkem patří žalovaným, žaloba na ochranu držby však upravuje faktické poměry, a nikoli právní vztahy. Žalovaní svévolně zasáhli do existujícího pokojného stavu, který takto trval desítky let. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud odvolání žalovaných jako nedůvodné zamítl. Krajský soud jako soud odvolací předně shledal, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobami oprávněnými a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.). Byl si vědom závěrů judikatury Ústavního soudu ČR vyjádřené v jeho nálezu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn.

IV. ÚS 3623/15, v níž bylo vysloveno, že v řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§ 176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto nařídil k projednání odvolání jednání. Při tomto odvolacím jednání přišli žalovaní s tvrzením, že chodník nahradili travním pásem, který mohou chodci využívat pro chůzi. Žalovaní 2) [jméno] [příjmení] a 3) [jméno] [příjmení] se na odstranění chodníku nijak nepodíleli. Chodník původně netvořil souvislý pás, byl totiž přerušen betonovými vjezdy, které zůstaly nedotčeny. Soudem uložené plnění je proto nemožné, protože by vyžadovalo vybagrovat tyto betonové vjezdy a umístit na jejich místě souvislý pás dlaždic. Žalobkyně uvedla, že nadále trvá na tom, aby povinnost obnovit původní stav chodníku byla uložena všem žalovaným. Všichni žalovaní jsou totiž spoluvlastníky pozemků, z nichž byl chodník odstraněn, všichni žalovaní navíc v oznámení z 27. 4. 2022 sdělili, že chodník odstraní. Účastníci učinili nesporným, že [část obce] byly dříve samostatnou obcí a že se po roce 1989 sloučily s obcí [obec]. Žalovaní však setrvali na tom, že nebylo doloženo formální předání majetku. Z listinných důkazů předložených účastníky v odvolacím řízení nebyla učiněna skutková zjištění, která by měla důležitý význam pro rozhodnutí věci. Byla předložena obsáhlá fotografická dokumentace zachycující stav chodníku v minulosti i stav na místě po odstranění betonových dlaždic. O tom však mezi účastníky žádný spor není. Otázka, zda žalobkyně dostatečným způsobem odstraňovala prorůstající plevel, nemá pro výsledek sporu podstatný význam. Žalovaní taktéž předložili prohlášení sousedů [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] z 10. 6. 2022, z něhož vyplývá, že chodník k chůzi nevyužívají. Technická zpráva z listopadu 1972 dokládá, že chodník byl zbudován v 70. letech minulého století, avšak sama o sobě vlastnické právo žalobkyně k chodníku prokázat nemůže. Tato otázka ostatně nemá v řízení o ochranu držby význam. Krajský soud při přezkumu odvoláním napadeného usnesení předně shledal, že řízení před okresním soudem nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud rovněž na základě předložených listinných důkazů učinil správná skutková zjištění, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci. Skutečnosti, které byly zjištěny v odvolacím řízení, prvostupňová skutková zjištění pouze doplnily, a to bez žádných podstatných změn. Procesní úprava řízení o ochranu rušené držby má svůj základ v ustanovení § 176 a násl. o. s. ř. Pro toto řízení je charakteristické, že žalobce v něm musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby (§ 177 odst. 1 o. s. ř.). Soud se v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.). Tato procesní úprava navazuje na hmotné právo, a to zejména ustanovení § 1003 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1003 o. z. platí, že držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit; kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Podle ustanovení § 1007 odst. 1 o. z. byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil. Podle ustanovení § 1007 odst. 2 o. z. vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání. Výklad uvedených zákonných ustanovení podal Ústavní soud ČR v nálezu z 21. 5. 2019 sp. zn.

IV. ÚS 4306/18. V něm uvádí mimo jiné toto: Přestože předmětné řízení je součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze při jeho uchopení zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle § 5 občanského zákoníku z roku 1964. Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011: „Ochrana pokojného stavu, upravená v § 5 obč. zák. (1964), je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán... v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout.... Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva.“ Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též „posesorní žaloba“) poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva) (bod 13 odůvodnění nálezu) … Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení sp. zn.

IV. ÚS 3074/17 ze dne 20. 12. 2017). Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, např. že rušitel je vlastníkem, nejsou však v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní (bod 17 odůvodnění nálezu). Okresní soud se v řízení správně zaměřil na zjištění posledního pokojného stavu držby a dospěl k přiléhavému závěru, že držba vlastnického práva k chodníku svědčila žalobkyni, třebaže se chodník nacházel na pozemcích, jejichž vlastníky jsou žalovaní. Žalovaní do této držby svévolně zasáhli tím, že odstranili dlaždice. Žalobkyně se tedy skutečně důvodně domáhá ochrany držby proti svémocnému rušení držby. Soud prvního stupně proto správně žalobě vyhověl a též náležitě odůvodnil, proč tak učinil. Na odůvodnění jeho usnesení lze pro stručnost odkázat. K odvolacím námitkám žalovaných je nutno předně uvést to, že v řízení o projednávané věci není vůbec podstatné, zda je žalobkyně vlastnicí chodníku. Jak totiž bylo vyloženo výše, v řízení o ochranu držby nemá tato otázka význam, neboť tu jde o zjištění posledního pokojného faktického stavu věci. Ani mezi účastníky přitom není sporu, že chodník, o který se má starat žalobkyně, se nachází zčásti na pozemcích žalovaných. O tom mimo jiné svědčí obsah vzájemné korespondence uskutečněné mezi účastníky před odstraněním chodníku. K dané otázce lze jen doplnit to, že zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů pokládá chodníky za místní komunikace či jejich součást (§ 6, § 12 odst. 4 zákona; srov. též § 3 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 104/1997 Sb.) a současně za vlastníka místních komunikací prohlašuje obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí (§ 9 odst. 1 zákona). Není taktéž správný názor žalovaných, že ochrany zaslouží jen držba řádná, poctivá a pravá. Obecně vzato platí, že zákon poskytuje ochranu držbě bez ohledu na to, zda jde o držbu řádnou, poctivou a pravou. Žalovaný se může v případě vypuzení z držby bránit tím, že žalobce získal proti němu držbu nepravou nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1, věta druhá o. z.). Podle ustanovení § 993 o. z. platí, že neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Žalovaní své tvrzení o nepravé držbě opírají jen o to, že chodník byl postaven na cizím pozemku. Takové tvrzení však pro tento závěr zjevně nepostačuje. Naopak je zřejmé, že chodník byl vybudován před relativně dlouhou dobou a nic neukazuje na to, že by se tak stalo svémocně, potajmu či s využitím lsti. Naopak je nesporné, že do dlouhodobě existujícího pokojného stavu svémocně zasáhli žalovaní. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalovaných, že i na některých místech v obci nejsou chodníky vybudovány, či že jsou chodníky používány k parkování vozidel. Je třeba dodat, že samotná okolnost, že stavba je postavena na cizím pozemku bez náležitého občanskoprávního důvodu, neopravňuje vlastníka pozemku, aby takovou stavbu svémocně odstranil. Právo v této souvislosti stanoví pravidla o vypořádání neoprávněné stavby, podle nichž je třeba postupovat (§ 1084 a násl. o. z., § 135c zákona č. 40/1964 Sb.). Nedojde-li k dohodě, pak je nutno toto vypořádání řešit soudní cestou. Krajský soud neshledal, že by výrokem napadeného usnesení bylo žalovaným uloženo nemožné plnění. Okresní soud správně a v souladu se zákonem nařídil, aby byl obnoven předešlý stav (§ 1003, § 1007 odst. 1 o. z.), a to opětovným položením odstraněných dlaždic tvořících chodník. Odvolací soud je přesvědčen, že podoba výroku napadeného usnesení není neurčitá a poskytuje dostatečné vodítko pro závěr, jaký je obsah povinností žalovaných. Okresní soud správně zdůraznil, že tu jde o obnovu stavu k datu 27. 4. 2022, a tudíž nejsou opodstatněné obavy žalovaných, že snad bylo nařízeno vybagrování existujících betonových vjezdů. Žalovaní se rovněž mýlí v názoru, že okresní soud uložil povinnost vybudovat novou liniovou stavu, která vyžaduje stavební povolení. Nejde tu rozhodně o zřízení stavby nové, nýbrž jen o obnovu pokojného stavu, který žalovaní narušili. Okresní soud nepochybil ani v tom, že povinnost uložil všem žalovaným. Žalobkyně v této souvislosti zcela správně argumentuje tím, že všichni žalovaní prostřednictvím svého společného zástupce jakožto spoluvlastníci dotčených pozemků jí dopisem z 27. 4. 2022 oznámili, že chodník sami odstraní. I kdyby se tedy žalovaní 2) a 3) na následných pracích osobně přímo nepodíleli, tímto svým předešlým oznámením vyjádřili to, že odstranění chodníku se děje v souladu s jejich vůlí. Žalovaní 2) a 3) pak nijak nereagovali ani na to, když jim žalobkyně doručila předžalobní výzvu. Mohli přitom např. žalobkyni sdělit, že chodník neodstranili a že k jeho odstranění došlo přes jejich nesouhlas. Žalobkyně proto důvodně žalobu podala proti všem spoluvlastníkům a všem žalovaným v tomto řízení svědčí pasivní věcná legitimace. Pro spoluvlastnictví navíc platí pravidlo vyplývající z ustanovení § 1127 o. z., že z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Otázka, jaký byl podíl jednotlivých žalovaných spoluvlastníků na protiprávním jednání, bude mít tedy význam až při jejich vzájemném vypořádání vyplývajícím se zákonné solidarity. Z výše uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že usnesení okresního soudu je ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na ochranu držby, věcně správné. Jelikož neshledal žádné pochybení ani v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (§ 219 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud na základě ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s ř. Žalobkyně dosáhla v řízení před krajským soudem plného úspěchu, protože odvolání žalovaných vyhověno nebylo. Proto má proti žalovaným právo na náhradu nákladů, které v řízení o odvolání účelně vynaložila. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za zastupování za dva úkony právní služby po 1 500 Kč, a to za písemné vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“), náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhradou cestovních výdajů ve výši 658 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhradou za čas promeškaný cestou k soudnímu jednání a zpět v částce 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu). Celkové náklady žalobkyně dosáhly v odvolacím řízení částky 4 858 Kč. Žalovaným bylo uloženo zaplatit tyto náklady k rukám zástupkyně žalobkyně (149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).