17 Co 305/2005

Plný text

Čí slo jednací: 17Co 305/2005 - 112 ROZSUDEK Krajský soud v HK rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. xxx a soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobců a/ V.M., a b/ J.S., zast.JUDr. B.H., proti žalovanému M.M., zast. JUDr. L.S., advokátem, o určení pohledávky do dědictví a o zaplacení 192.972,-- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v HB ze dne 22. března 2005, č.j. 8C 176/2004-76, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení každý po 12.856,85 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení, že do aktiv dědictví po zůstavitelce M.M., zemřelé dne 16.8.2003, náleží pohledávka zůstavitelky za žalovaným v celkové výši 192.973,-- Kč (výrok I); zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému ze žalobců 96.486,-- Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této č á stky od 11.9.2004 do zaplacení (výrok II); uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení po 23.768,-- Kč k rukám JUDr. L.S. do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III). Rozhodnutí odůvodnil následovně. P odle žalobních tvrzení žalobci jako spoluvlastníci každý podílu 1/4 živého inventáře (stáda) a mrtvého inventáře (zemědělských strojů) se po žalovaném domáhali náhrady škody na tomto majetku. Spoluvlastnicí zbývajícího podílu 1/2 inventáře byla jejich mat k a M.M., zemřelá 16.8.2003. Majetek byl pronajat dohodou o užívání ze dne 30.6.1994 žalovanému. Ten bez vědomí žalobců zlikvidoval veškerý živý inventář (stádo). Mrtvý inventář poškodil tak, že nebyl provozuschopný. Žalobci vypověděli užívací pr á vo žalovaného 22.9.2001, výpověď převzal 2.10.2001. Žalovaný porušil smluvní povinnost obhospodařovat zemědělskou usedlost s péčí řádného hospodáře a dbát na správu převzatého majetku tak, aby byla zachována jeho hodnota. Žalovaný se bránil tím, že žalova n á pohledávka je neúplně skutkově a právně vymezena a namítl její promlčení. Okresní soud měl žalobci poskytnutá skutková tvrzení za dostačující pro identifikaci nároku. Vzal zejména za zjištěné, že žalobce ad 1/ přenechal žalovanému dohodou z 30.6.1994 mo v itý a nemovitý inventář, dohodu vypověděl úkonem z 22.9.2001, doručeným žalovanému 2.10.2001, že v listině nazvané Návrh na vypořádání mrtvého a živého inventáře z 30.10.2000 je seznam zvířat a strojů s jednotlivými termíny a požadavek druhého žalovaného n a odpověď. Uzavřel, že z tvrzení žalobců jasně vyplývá, že se po žalovaném domáhají nároku na náhradu škody vzniklé jednoznačně vymezeným chováním žalovaného, který měl prodat živý inventář (dobytek) a nedostatečnou péčí snížit hodnotu mrtvého inventáře ( z emědělských strojů), vše ve vlastnictví žalobců a M.M., zemřelé 16.8.2003. Žalobci vyčíslili výši škody a specifikovali povinnost, jejímž porušením ze strany žalovaného měla vzniknout, svým odkazem na dohodu z 30.6.1994 a na závazek žalovaného o bhospodařovat zemědělskou usedlost s péčí řádného hospodáře, dbát na správu převzatého majetku tak, by byla zachována jeho hodnota. Uplatnili nárok na náhradu škody ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. ve spojení s postupem podle § 175y o.s.ř., když v řízení o dědictví po M.M. zůstal žalobou uplatněný nárok týkající se zemřelé mezi účastníky sporný. Okresní soud se před tím, než se zabýval vlastní opodstatněností nároku, vypořádal s námitkou promlčení. Vyložil, že pro nárok na náhradu škody platí d vě promlčecí doby a že se právo promlčí, uplyne-li jedna z nich (§ 106 odst. 1 a 2 obč. zák.). Žalobci sami potvrdili, že již v roce 2000 měli vědomost o škodě, jejíž náhrady se domáhali. Plyne to i z listiny datované 30.10.2000, což měla být nabídka žalo v aného na kompenzaci. Žaloba byla podána až 29.9.2004, tehdy uplynula subjektivní dvouletá promlčecí doba, žalobcům proto nebylo možné právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Žalobci mohli tento výsledek zvrátit, jestliže by prokázali, že žalovaný jejich n árok na náhradu škody uznal. Od uznání by totiž běžela další desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.). Jimi předložený důkaz listinou z 21.10.2004 uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. není. Už jen proto, že postrádá údaj o výši uznávaného dl u hu. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl pro promlčení práva na náhradu škody. Další důkazy už neprováděl. Proti tomu se žalobci odvolali. Namítli, že žalovaný 21.10.2004, to je po podání žaloby, uznal svůj dluh a přesto 1.12.2004 vznesl námitku promlčení. Okresní soud na ni přistoupil, když vyšel z toho, že žalobci již v roce 2000 o škodě věděli. Dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Ve skutečnosti promlčecí doba počala běžet od 2.10.200 2 po skončení roční výpovědní lhůty. S tím se okresní soud nevypořádal. Žalobci sice v roce 2000 věděli, že žalovaný živý inventář prodal. V té době ale dohoda o užívání trvala a žalovaný měl možnost do jejího skončení jiný dobytek obstarat. To dával žalob c ům na vědomí. Žalobci se dozvěděli o protiprávním jednání žalovaného či škodní události již před 2.10.2002, o vzniklé škodě teprve dne 2.10.2002, kdy jim po skončení smluvního vztahu žalovaný svěřený živý inventář nevydal. Žaloba byla 29.9.2004 podána vča s . Znehodnocení mrtvého inventáře mohli žalobci zjistit opět nejdříve 2.10.2002, spíše však při provedení inventury 10.5.2003. I ohledně tohoto nároku byla žaloba podána před uplynutím dvouleté promlčecí lhůty. Vytkli, že rozhodnutí okresního soudu je v té t o části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nakonec vyjádřili přesvědčení, že o nákladech řízení měl okresní soud rozhodnout podle § 150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Důvody pro tento postup shledávali v okolnosti, že žalovaný, jejich bratr a matka M.M. je ujišťovali, že náhradu za živý inventář žalovaný poskytne, žalovaný nároky žalobců písemně i ústně opakovaně uznával. Jeho chování vůči sobě jako sourozencům, byť polorodým, měli za nemorální. Na jejich úko r se obohatil. Jsou starobní důchodci. Navrhli, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhoví s nákladovými důsledky. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku z důvodů v něm uvedených. Vědomost žalobců o nároku na náhradu škody byla patrná z dopisu z 30.10.2000. Právo promlčeno bylo. Krajský soud projednal odvolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb., to je před 1.4.2005 (dále jen o.s.ř.). Postupoval podle článku II, bodu 2 této novely. Zjistil, že odvolání podaly osoby k tomu oprávněné včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a že je přípustné (a contrario § 201 a § 202 o.s.ř.). Přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které mu p ředcházelo, z pohledu všech v úvahu přicházejících odvolacích důvodů (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Odvolání není opodstatněné. Okresní soud provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí, zhodnotil je a vyvodil z nich přiléhavé skutkové a právní závěry s výhradou vztahující se k důvodům rozhodnutí obsaženého ve výroku I a s výhradou vztahující se k právnímu posouzení náhrady škody podle § 420 obč. zák. Výrokem I okresní soud zamítl žalobu o určení, že do aktiv dědictví po zůstavitelce M.M., zemřelé 16.8.2003, náleží pohledávka 192.973,-- Kč. Důvodem bylo promlčení pohledávky. Tím pochybil. Přehlédl, že ve sporném řízení soud není oprávněn rozhodovat, zda předmětná pohledávka náleží do aktiv dědictví po zemřelé M.M. Rozhodnutí o tom, zda určité majetkové právo je předmětem dědictví po zůstaviteli (patří do aktiv dědictví), náleží pouze soudu v řízení o dědictví podle § 175a a násl. o.s.ř. V řízení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitel e ke dni jeho úmrtí. Na žalobním požadavku formulovaném právě jako určení, že pohledávka náleží do aktiv dědictví, setrvali žalobci i v závěrečných návrzích po výslovném dotazu soudu. Ten je však nemohl poučit o žalobním návrhu, který není výsledkem aplika c e procesních předpisů, ale vychází z hmotně právních norem (§ 5 o.s.ř.) – viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27.11.2001, sp. zn. 30Cdo 1857/2001, publikovaný ve Sborníku rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 866. Už jen z tohoto důvodu musela být tato žaloba o určení zamítnuta. Krajský soud sdílí skutkové a právní závěry okresního soudu, že žalobci se požadavkem na zaplacení každý 96.486,-- Kč domáhali náhrady škody na stádu a zemědělských strojích, jichž byli spoluvlastníky v podílech po jedné čtvrtině. Jejich skutková tvrzení byla jednoznačná: za trvání právního vztahu založeného smlouvou o užívání žalovaný bez jejich souhlasu prodal stádo (věc hromadnou) a poškodil až zničil jednotlivě označené zemědělské stroje, které převzal na základě smlouvy k hospodař e ní, a oni se domáhali nahrazení takto vzniklé škody v penězích. Žalovaný tedy odpovídal za poškození, ztrátu nebo zničení věcí, které převzal od žalobců (byl jejich detentorem) a jež měly být předmětem jeho závazků ze smlouvy z 30.6.1994. Přiléhavější je p roto aplikace § 421 obč. zák., upravující zvláštní odpovědnost za škodu na převzaté věci, než aplikace § 420 odst. 1 obč. zák., upravujícího obecnou odpovědnost za škodu. Nebylo důležité, zda žalobci v době, kdy se o škodě dozvěděli, znali její přesnou vý š i. Tu mohli stanovit odhadem. Podle skutkového vylíčení se jednoznačně domáhali náhrady škody, nikoli nároků z ukončeného užívání věcí. Promlčecí lhůty u práv na náhradu škody podle § 420 a § 421 obč.zák. jsou stejné a okresní soud je posoudil správně. Ze j ména ve shodě s tvrzeními žalobců jak v žalobě, tak k dotazům okresního soudu při jednání konaném 27.1.2005 bral za prokázané, že již před 30.10.2000 (datum dopisu žalovaného s nabídkou vypořádání) žalobci věděli o škodě, o jejíž nahrazení nyní žalují, st e jně jako o tom, že za ni odpovídá žalovaný. V dalších jednáních se se žalovaným nikdy nedohodli na výši škody a způsobu jejího nahrazení. Ani v listině z 21.10.2004, předložené jako úkon uznání dluhu, příslib zaplacení konkrétní výše škody nebyl. Již to mělo žalobce vést k tomu, aby o svá práva pečovali včas podanou žalobou. Nešlo o případ, kdy by bylo prokázáno (a zde ani nebylo tvrzeno), že by žalovaný nároky žalobců uznával v jimi uváděném rozsahu a utvrzoval je v přesvědčení, že je splní. Za tohoto sta v u nepřichází v úvahu závěr, že vznesení námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z těchto důvodů krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu podle § 219 o.s.ř. ve výrocích o věci samé. Potvrdil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení. Neshledal předpoklady pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů úspěšnému žalovanému podle § 150 o.s.ř. To zejména s ohledem na důvody zamítnutí žaloby zčásti pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, zčásti pro promlčení práva. Nakonec krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení. Uložil žalobcům, aby je každý po 12.856,85 Kč zaplatili žalovanému, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Náklady sestávají z odměny advokáta 6.200,-- Kč podle § 5 písm. c/ vyhl. č. 484/2000 Sb. a 33.445,-- Kč podle § 3 této vyhl., poté snížené o 50 %, neboť advokát učinil v odvolacím řízení pouze jediný právní úkon, po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru 19.830,-- Kč, z pau š ální náhrady hotových výloh 75,-- Kč, z náhrad za 8 půlhodin zmeškaného času po 50,-- Kč a cestovních výloh 1.303,20 Kč (§ 13 odst. 1, 3 a 4 a § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a k tomu patří částka 4.105,50 Kč odpovídající dani z při d ané hodnoty (§ 137 odst. 2 a 3 o.s.ř.), celkem 25.713,70 Kč. Na každého ze žalobců připadne polovina. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku I je dovolání přípustné. Jinak proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání. Přípustnost dovolání však může být založena závěrem dovolacího soudu, dospěje-li k tomu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v HB k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V HK dne 16. ledna 2006 Předseda senátu: