17 Co 389/2002

Plný text

8 17Co 389/2002 17Co 389/2002-655 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. ZJ a soudců JUDr. KK a JUDr. PM ve věci žalobce Ing. MS, bytem v N.M.n.M., P. 691, zastoupeného JUDr. R. J., advokátem se sídlem v J., n.. ČSA 38, proti žalovaným 1/ F. d. a m. “v likvidaci” se sídlem v O., tř. 17. l č. 43, zastoupenému JUDr. O. H., Ph.D., advokátem se sídlem v P. 5, R. 3, 2/ L. Č. r., s.p., se sídlem v H . K., P. 1106, zastoupeným Mgr. J. Š., advokátem se sídlem v H. K., M. n. 112, 4/ M. N. M. n. M., zastoupenému JUDr. E.S., advokátem se sídlem v N., R. 161 5/ J. B., bytem v N. M. n. M., H. nám. 1231, zastoupenému JUDr. M. T., advokátem se sídlem v R. nad K., P. 108, o určení oprávněné osoby, o určení vlastnictví a o vydání nemovitostí, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v N. ze dne 6. června 2002, č.j. 5C 55/2000-612, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích pod body I, II, III, IV, VIII, IX, X a XI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví citovaným rozsudkem, který byl vydán i za účasti 3. žalovaného ČR – Okresního úřadu v N., okresní soud zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě – 1. žalovanému – “ČR – F d a m v likvidaci” s nárokem na vydání blíže popsaných nemovitostí (výrok pod bodem I); zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě – 2. žalovanému – L ČR s.p. s nárokem na vydání blíže popsaných nemovitostí (výrok pod bodem II);zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě – 4. žalovaném – Městu NMnM s nárokem na vydání blíže popsaných nemovitostí (výrok pod bodem III); zamítl žalobu o určení, že žalobce je oprávněnou osobou podle zák. č. 229/1991 Sb. vůči povinné osobě – 5. žalovanému – JB s nárokem na vydání blíže popsaných nemovitostí (výrok pod bodem IV); zamítl žalobu o uložení povinnosti 5. žalovanému vydat žalobci nemovitosti uvedené ve výroku pod bodem IV (výrok pod bodem V); zastavil řízení v části o určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve IV. výroku rozsudku (výrok pod bodem VI); zastavil řízení proti 3. žalovanému ČR – Okresnímu úřadu v N.(výrok pod bodem VII); uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení 1. žalovanému ve výši 22.835,-- Kč, 2. žalovanému ve výši 12.375,-- Kč, 4. žalovanému ve výši 12.610,-- Kč a 5. žalovanému ve výši 12.755,-- Kč, vždy k rukám advokáta a vždy do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky pod body VIII, IX, X a XI); vyslovil, že 3. žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem XII). Okresní soud rozhodnutí o zamítnutí žaloby o určení, že žalobce je oprávněnou osobou s nárokem na vydání nemovitostí specifikovaných ve výrocích pod body I, II, III a IV, které byly napadeny odvoláním, odůvodnil následovně. Žalobce se domáhal požadovaného určení proto, že ho na soud odkázal s uplatněným nárokem na vydání nemovitostí pozemkový úřad, neboť žalobcovo právo jako oprávněné osoby (domněle oprávněné osoby) ve smyslu ustan. § 4 zák. č. 229/1991 Sb. měl za sporné. Žalobce tvrdil, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení (dále jen nemovitosti), jeho otec B. S., který zemřel 25.10.1977 a jehož dědicem žalobce je, koupil trhovou smlouvou z 26.10.1946 od JUDr. V. B. – D. a M. B. – D., předchůdců 5. žalovaného. Změna vlastnictví nebyla zaknihována, přesto podle žalobce jeho otec vlastnictví nabyl. Podmínka ve smlouvě, podle níž k převodu bylo zapotřebí schválení správního orgánu, byla splněna, popř. později odpadla. Nemovitosti byly sice vydány 5. žalovanému, avšak podle mínění žalobce neprávem. 1., 2., 4. a 5. žalovaní pokládali žalobu za nedůvodnou proto, že žalobcův otec se vlastníkem nemovitostí nikdy nestal. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování. Dospěl k závěru, že žalobce se domáhá podle § 4a odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. o půdě) určení, že je oprávněnou osobou, proti povinným osobám a další oprávněné osobě (5. žalovanému). U žalovaných povinných osob nárok na vydání věci uplatnil písemnými výzvami z 11.5.1991, 24.6.1991, 28.1.1993. Doložil, že je jedním z dědiců po zemřelém B. S.. Zbývalo prokázat, že B. S.nemovitosti do svého vlastnictví nabyl. Dne 26.10.1946 uzavřel B. S. s M. a JUDr. V. B. – D. trhovou smlouvu o prodeji nemovitostí. Podmínkou její platnosti bylo, že bude schválena příslušnými správními úřady, pokud to bude zapotřebí (článek VIII). K tomu nedošlo. Žalobcem předložená rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 21.2.1948 a z 19.5.1949 smlouvu neschvalují. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 21.2.1948 bylo zrušeno rozhodnutí téhož ministerstva z 20.12.1935, pokud jím byly ze záboru propuštěny nemovitosti přesahující výměru 150 ha zemědělské půdy a 100 ha jiné. Tak tyto nemovitosti podléhaly revizi podle zák. č. 142/1947 Sb. Podle jeho § 15 nemohly být převáděny bez souhlasu Ministerstva zemědělství. To znamená, že po vydání tohoto rozhodnutí nemohlo být účinně převedeno vlastnictví bez souhlasu ministerstva. Oporu v zákoně nemá právní názor, že samotným nabytím účinnosti zák. č. 142/1947 Sb. pozbyla účinnosti rozhodnutí podléhající revizi podle § 4 tohoto zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 24Cdo 1232/98-267). Ze zákona též nelze dovodit, že by rozhodnutí, která revizi podléhala, v důsledku neprovedení revize v určité lhůtě ztrácela účinnost. Nebyla-li rozhodnutí o revizi vydána, zůstala původní revizi podléhající rozhodnutí nadále platná a účinná. Trhová smlouva z 26.10.1946 se nestala účinnou. K “přechodu” vlastnického práva k nemovitostem na žalobce nedošlo. Není oprávněnou osobou k jejich vydání a okresní soud proto jeho žalobu zamítl. Proti rozsudku okresního soudu, jeho výrokům pod body I, II, III, IV, VIII, IX, X a XI se žalobce obsáhle odvolal. V několikrát doplňovaném odvolání shrnul ze svého pohledu skutkový děj a přednesl své právní úvahy. Namítal, že listinnými důkazy prokázal, že jeho otec se vlastníkem nemovitostí stal. Okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že Ministerstvo zemědělství souhlas k trhové smlouvě neudělilo. Důkazem o opaku jsou listiny ze 17.10.1946 na č.l. 130 a na č.l. 134 spisu. Žalobce vytkl okresnímu soudu, že pokud sám neobstaral k důkazu rozhodnutí Ministerstva zemědělství o souhlasu s převodem, měl žalobce vyzvat, aby tak učinil sám, a poučit ho o jeho procesních povinnostech. Odvolatel bude mít možnost navrhnout důkazy později. Především ale žalobce namítal chybné právní posouzení. Podmínka souhlasu s převodem, založená rozhodnutími z 5.1.1932 a z 20.12.1935, byla zrušena tím, že po vydání zákona č. 142/1947 Sb. byla zrušena tato rozhodnutí. Smlouva se stala nepodmíněnou. Následnými rozhodnutími z roku 1948 a 1949 (ve spise na č.l. 289 – 295) další podmínky pro převod stanoveny nebyly, platilo obecně ustan. § 15 zák. č. 142/1947 Sb. To bylo novelizováno zák. č. 44/1948 Sb. Podmínka souhlasu se poté vztahovala jen na úkony učiněné od 11.7.1947 po dobu revize. A podle zák. č. 46/1948 Sb. na úkony učiněné od 4.4.1947 po dobu nové revize. Smlouva z 26.10.1946 byla platná a nabyla účinnosti účinností nového občanského zákoníku 1.1.1951. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v napadených částech změnil s nákladovými důsledky. 1., 2. a 5. žalovaný pokládali rozsudek okresního soudu v napadených částech za správný a jako takový měl být potvrzen. Krajský soud po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v mezích odvolání, to je v napadených výrocích pod body I, II, III, IV, VIII, IX, X a XI (§ 212 věta první o.s.ř.). Učinil tak nejen z pohledu žalobcem uplatněných odvolacích důvodů, ale z pohledu všech odvolacích důvodů, které přicházely v úvahu (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání je zčásti opodstatněné. Okresní soud z provedených důkazů vyvodil následující skutkové a právní závěry, které krajský soud sdílí. Žalobce prokázal, že je synem (dědicem) B. S., zemřelého bez zanechání závěti, který uzavřel 26.10.1946 smlouvu o koupi nemovitostí, jejichž vydání se žalobce ve správním řízení u pozemkového úřadu domáhal (§ 4 odst. 2 písm. c/ zák. o půdě). Prokázal i to, že uplatnil nárok u pozemkového úřadu a vyzval povinné osoby k vydání nemovitostí. Krajský soud dodává, že se tak stalo ve lhůtě do 31.1.1993 podle § 13 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., dále jen zák. o půdě, tedy včas. Okresní soud přiléhavě za klíčovou pro rozhodnutí o určení, že žalobce je oprávněnou osobou, pokládal otázku, zda se žalobcův otec B. S. stal vlastníkem nemovitostí, o jejichž koupi uzavřel 26.10.1946 trhovou smlouvu (§ 4a odst. 5 zák. o půdě). (Nebylo sporné, že nemovitosti později nabyl stát). Trhovou smlouvou z 26.10.1946 koupil B.S.nemovitosti, které byly propuštěny ze záboru a ponechány ve vlastnictví podle § 11 zák. č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového. Smlouva byla uzavřena pod podmínkou, že bude schválena příslušnými správními úřady. Okresní soud dovodil, že schválení smlouvy Ministerstvem zemědělství bylo podmínkou platnosti smlouvy, a na dalším místě svého odůvodnění dovodil, že toto schválení bylo předpokladem nabytí účinnosti smlouvy. Krajský soud uvádí na pravou míru, že trhová smlouva z 26.10.1946 je platná, protože má náležitosti vyžadované ustanoveními § 432 a § 433 obecního zákoníku občanského z roku 1811 (§ 868 obč. zák. nyní platného). Schválení Ministerstvem zemědělství bylo mimo jiné nutné k nabytí účinnosti smlouvy. Podle okresního soudu k tomu nedošlo ani rozhodnutími z 21.2.1948 a z 19.5.1949. Další k tomu směřující žalobcem předložené listinné důkazy okresní soud výslovně nehodnotil. Právě k nim žalobce směřoval své výhrady. Krajský soud proto zopakoval důkaz listinami – přípisem Ministerstva zemědělství v P ze 17.10.1946 (na č.l. 130 spisu) a sdělením Ministerstva zemědělství z roku 1950. Listina v pořadí prvá obsahuje (zřejmě koncept) oznámení Ministerstva zemědělství v P ze 17.10.1946 ve věci Velkostatek NMnM, prodej hostince “L. R.”, určené “Skupině IX-C”, že se zasílá schválený připojený návrh vyřízení a pokyny o náležitostech dalších návrhů. Listina v pořadí druhá je dopisem z prosince roku 1950 Ministerstva zemědělství adresovaným advokátu JUDr. Ch., zástupci B. S., ve věci V. N. M. nad M., prodej lázní a hostince R. s přísl. za 680.000 Kč B. S., řízení podle § 15 zák. č. 142/47 Sb., zamítnutí žádosti. Sděluje se v něm, že z blíže rozvedených důvodů vyplývajících z revizního zák. č. 142/47 ve znění zák. č. 44/48, se žádosti v podání z 5.11.1946 o schválení trhové smlouvy z 26.10.1946 nevyhovuje. Žalobce v pořadí prvou listinou dokládal udělení souhlasu se smlouvou. Ať už je obsah listiny jakkoli neurčitý a postrádá údaje o konkrétní smlouvě, jisté je, že souhlas ke smlouvě z 26.10.1946 nemohla obsahovat. Byla totiž vydána 17.10.1946, kdy tato smlouva ještě nebyla uzavřena. Za stavu, kdy žalobce nepředložil přímý důkaz o udělení souhlasu ministerstvem (v pořadí prvá listina by v nejlepším případě mohla být brána za příslib souhlasu), a kdy naopak z v pořadí druhé listiny, o níž žalobce uvedl, že ji má v originále, je patrné, že souhlas do prosince roku 1950 dán nebyl, lze mít za prokázané, že Ministerstvo zemědělství souhlas neudělilo. Žalobce věděl přinejmenším z předchozích zrušovacích rozhodnutí v této věci vydaných, že má důkazy o pravdivosti svého tvrzení o existenci souhlasu ministerstva nabídnout nebo označit a jaké důsledky ho postihnou, nepodaří-li se mu důkazní břemeno unést. Podle názoru krajského soudu nemusel být znovu k tomu vyzýván. Povinnost soudu poučit účastníka o jeho procesních povinnostech má vést k tomu, aby v případě jejich neznalosti neutrpěl újmu. Nikoli k formalismu řízení. Výtky žalobce k tomu se vztahující jsou nedůvodné. Nicméně vzhledem k tomu, že rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, nic žalobci nebrání, aby další slibované důkazy o tom, že souhlas dán byl, předložil. Okresní soud po zjištění, že nemovitosti podléhaly revizi podle zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, uzavřel, že podle § 15 tohoto zákona nemohly být převáděny bez souhlasu Ministerstva zemědělství. To znamená, že i po zrušení rozhodnutí o propuštění ze záboru, kdy se staly nemovitosti opět zabranými, byl souhlas ministerstva s převodem předpokladem účinnosti smlouvy. Protože k němu nedošlo, nedošlo ani k zamýšlenému přechodu (správně převodu) vlastnického práva. Otec žalobce se vlastníkem nemovitostí nestal, a tak není oprávněnou osobou. S okresním soudem by bylo možné zčásti souhlasit, ale s pro věc významnou výhradou. Okresní soud ustan. § 15 zák. č. 142/1947 Sb. chápal tak, že nemovitosti nemohly být převáděny bez souhlasu Ministerstva zemědělství. Správně ale první věta odst. 1 cit. ustan. zněla: Každé zcizení mezi živými, propachtování a zatížení pozemkového majetku uvedeného v § 1, odst. 1 jest po dobu revize bez souhlasu Ministerstva zemědělství neplatné; na Slovensku uděluje souhlas pověřenectvo zemědělství a pozemkové reformy podle směrnic Ministerstva zemědělství. To znamená, že souhlas Ministerstva zemědělství podle tohoto ustanovení nebyl vyžadován k tam popsaným dispozicím s majetkem po neomezenou budoucí dobu, ale jen po dobu revize. To okresní soud přehlédl. Ministerstvo zemědělství rozhodnutím z 21.2.1948, zn. 6092-IX-B/12-1948, provádělo revizi první pozemkové reformy na pozemkovém majetku velkostatku NMnM vlastníků JUDr. V. a .M. B. – D. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 142/1947 Sb. mělo provésti revizi pozemkové reformy a vydati rozhodnutí o jejím výsledku. Zákon nestanovil lhůtu, v níž měla být revize provedena. Uvádělo se, že doba revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24Cdo 1232/98). Ve spise je hned za kopií rozhodnutí z 21.2.1948 (č.l. 290 – 291) založena kopie rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 19.5.1949 o žádosti Dr. V. a M. B. - D. o ponechání určitých nemovitostí v jejich vlastnictví ze záboru (č.l. 292 – 294) a kopie doručenky (č.l. 295). Okresní soud ponechal tyto důkazy bez povšimnutí vzhledem k svému dříve uvedenému nesprávnému názoru na neomezené trvání podmínky souhlasu ministerstva s převodem nemovitostí. Krajský soud nemůže jako první tyto důkazy hodnotit a vyvozovat z nich skutkové a právní závěry. Nahrazoval by tím soud prvního stupně a svým postupem by účastníkům odňal možnost přezkumu svého rozhodnutí cestou řádného opravného prostředku. Krajskému soudu nezbylo, než aby rozsudek okresního soudu zrušil podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. v napadených výrocích pod body I, II, III, IV, VIII, IX, X a XI a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. k dalšímu řízení. V něm okresní soud provede důkazy listinami na č.l. 290 – 295, pokud je již neprovedl. Vyhodnotí, zda revize skončila a s jakým výsledkem. Uváží, zda všechny ty nemovitosti, které jsou předmětem řízení, zůstaly opět zabranými nebo zda všechny byly ponechány manželům B. – D., popř. část zůstala zabraná a část ponechaná (a která). Posoudí, jaké důsledky to mělo ve vztahu k možné účinnosti trhové smlouvy z 26.10.1946. Zejména zda prodávající neztratili právo nemovitosti převádět, a to i s ohledem na možné získání vlastnictví státem, v tom případě jak, kdy a čím, a zda snad svého práva nemovitosti převádět nepozbyli i později se zřetelem k tomu, že B. S. se nemohl stát vlastníkem nemovitostí na základě smlouvy nezapsané v pozemkové knize dříve než 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti obč. zák. č. 141/1950 Sb. Jestliže okresní soud dospěje k závěru, že revize skončena nebyla, vypořádá se s těmi odvolacími námitkami, kde žalobce argumentuje postupnými novelizacemi § 15 zák. č. 142/1947 Sb., opět se zřetelem na to, kdy, jak a čím se snad stal vlastníkem nemovitostí. Své nové rozhodnutí okresní soud řádně a zevrubně odůvodní po stránce skutkové a právní ve všech významných dílčích závěrech. Vyjádří se k jednotlivým námitkám. Jeho rozsudek byl zrušen ve všech částech, tedy i v odůvodnění. Okresní soud proto nemůže v odůvodnění svého nového rozhodnutí ponechat stranou ty otázky, které snad má za vyřešené. Věnuje pozornost označení účastníků. 1. žalovaného označil jinak v záhlaví a jinak ve výroku pod bodem I. Jednou jím měl být F d a m “v likvidaci”, podruhé Česká republika. Rozsudek okresního soudu zůstal odvoláním nedotčen ve výrocích pod body V, VI, VII a XII (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 5. února 2003