18 CO 101/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Leony Poplerové ve věci žalobců: a) jméno příjmení, datum narození bytem obec a číslo zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa b) jméno příjmení, datum narození bytem obec a číslo zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa c) jméno příjmení, datum narození bytem obec a číslo zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 302 400 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20.10.2021, č.j. 105 C 156/2012 - 183, ve znění usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16.11.2021, č.j. 105 C 156/2012 - 197,

I. Rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení se vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 9 448,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně titul jméno příjmení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců částku 78 278 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16.6.2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení částky 22 522 Kč každému ze žalobců se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16.6.2010 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému nahradit žalobcům na nákladech řízení částku ve výši 74 622 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok III.) a uložil každému ze žalobců nahradit územní celek na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení státu částkou 770,70 Kč a žalovanému nahradit územní celek na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení státu částkou 2 312 Kč (doplňující usnesení).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému, aby zaplatil každému ze žalobců částku ve výši 100 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16.6.2010 do zaplacení. Mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobci jako zaměstnanci byly v letech 2009 a 2010 uzavřeny dohody o pracovní činnosti na stavební a montážní práce. Žalovaný přihlásil všechny žalobce u České správy sociálního zabezpečení jako své zaměstnance a hradil za ně sociální pojištění. Ve smyslu anonymizováno dohod byli všichni žalobci jako zaměstnanci vysláni zaměstnavatelem do země k provedení stavebních prací na rodinném domě pro právnická osoba právnická osoba právnická osoba, země, adresa adresa, adresa adresa adresa adresa. Ve dnech 3.5. až 22.5.2010 vykonali žalobci na předmětné stavbě sádrokartonářské práce – každý v rozsahu 224 m2, celkem tedy 672 m2. Odměna za provedení pracovní činnosti byla podle ustanovení čl. I. odst. 3 předmětných dohod o pracovní činnosti sjednána jako úkolová s tím, že zaměstnancům bude náležet odměna ve výši 450 Kč za každý provedený 1 m2. Stejným způsobem byla sjednána odměna i u předchozích prací, které žalobci pro žalovaného prováděli, a byla takto také hrazena. Celkový dluh žalovaného vůči žalobcům činí 302 400 Kč a přes výzvu zaslanou žalovanému nebyl uhrazen.

3. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok uplatněný žalobou je neoprávněný. Dohoda o pracovní činnosti nebyla naplněna, když žalobci pro žalovaného nevykonávali práce, jejichž úhradu nárokují. Žalobci měli smluvní vztah s jméno příjmení, obec a číslo, který je při provádění prací úkoloval, na jejich práci dohlížel a také jim měl platit za jejich činnost. Žalovaný měl smluvní vztah s jméno příjmení ze smlouvy o dílo na stavební práce při stavbách domů v země. jméno příjmení vystavil na provedené práce v země fakturu č. 37 2010 ze dne 31.12.2010 na částku 442 350 Kč s vyúčtováním prací, ze kterého vyplývala cena jednotlivých prací provedených jméno příjmení. Žalovaný tvrdí, že jméno příjmení nic nedluží. Dle názoru žalovaného není rozhodné, zda svědek příjmení od žalovaného neobdržel za práce na domech v země doplatek vyúčtování, neboť jméno příjmení měl od žalovaného na základě smlouvy o pronájmu ze dne 1.3.2010 v nájmu dodávku Mercedes Vito, kterou jméno příjmení používal ke své podnikatelské činnosti. Sjednaná doba nájmu ke dni 31.12.2010 uplynula, jméno příjmení vozidlo v termínu nevrátil a po vyzvednutí žalovaným bylo vozidlo ve špatném technickém stavu – nebylo pojízdné v důsledku nevhodného způsobu užívání ze strany jméno příjmení. Žalovaný proto jméno příjmení vystavil fakturu č. 1102 na částku 440 844 Kč. Žalovaný dále tvrdil, že dohoda o pracovní činnosti je neplatná, protože nebyla sjednána odměna z dohody. Žalovaný přitom vychází z ustanovení § 138 zákoníku práce, ze kterého vyplývá, že se výše odměn z dohody sjednávají v dohodě. Jedná se o obligatorní náležitost dohody a toto ustanovení zákoníku práce je kogentní. Protože pro dohodu o pracovní činnosti je povinná písemná forma, je povinná forma i v případě ujednání o výši odměny. Ta však nebyla mezi účastníky písemně sjednána a tedy nebyly sjednány povinné náležitosti dohody o pracovní činnosti. Žalovaný dále tvrdil, že domy v země, které žalovaný zhotovoval, nebyly stejné, a proto není reálné, aby byla sjednávána úkolová odměna ve výši, jak uvádějí žalobci. Výše úkolové odměny, jak ji nárokují žalobci, nebyla sjednána a navíc neodpovídá obvyklým cenám prací, které jsou za stejný druh práce běžně účtovány. Obvyklá cena montáže sádrokartonu činí 32 Kč Dohody sepisoval se žalobci žalovaný na jejich výslovnou žádost, když se ukázalo, že oni sami nemohou práce v země vykonávat, a proto byl nucen úřadům tyto dohody a pojištění dokládat. Žalovaný neměl v úmyslu se žalobci zakládat pracovněprávní vztah a ani to nešlo, protože pracovali pro jméno příjmení, a to i na jiných stavbách a současně v země. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

4. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno uzavření dohod mezi účastníky o pracovní činnosti na stavební a montážní práce, které měly být ve všech případech vykonávány do 31.7.2010. Podle písemné dohody měla za vykonanou práci příslušet úkolová mzda a rozsah výkonu práce neměl překročit polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Pracovním úkolem byly sádrokartonářské a obkladačské práce, původně na několika domech v země, a ústně byla sjednána úkolová odměna ve výši 88 000 Kč/dům s tím, že tato odměna měla být rozdělena mezi pracovníky, kteří budou na tom kterém domě pracovat. Pracovní odměnu měl žalobcům i ostatním sádrokartonářům vyplácet žalovaný prostřednictvím jméno příjmení. jméno příjmení žalovanému vystavil v lednu 2011 fakturu a vyúčtování za práce provedené v země za 10 domů po 88 000 Kč, cestovné 5x 12 000 Kč a za poslední dům 285 000 Kč. Na zálohách obdržel 650 000 Kč. Doplatek činil 442 350 Kč. V řízení bylo dále prokázáno, že po poslední stavbě menších domků byli žalobci osloveni s tím, aby pracovali na rodinném domě v jiné lokalitě. Všichni žalobci se shodují na tom, že odměna byla výslovně sjednána ve výši 450 Kč Tato skutečnost však nebyla podporována žádným jiným důkazem než účastnickou výpovědí žalobců. Bylo prokázáno, že na tomto posledním domě již jméno příjmení nepracoval a neúčastnil se smluvních ujednání mezi žalobci a žalovaným ohledně tohoto domu. Ze svědecké výpovědi jméno příjmení okresní soud zjistil, že na předmětných domcích nikdo jiný sádrokartonářské práce nedělal. Žalobci v době výkonu sádrokartonářských prací v země nepracovali jako zaměstnanci příjmení, pouze jim práci v země sehnal. Žalovaný zajišťoval veškeré záležitosti pro výkon práce v země, zajišťoval materiál. Byl tam„ parťák“, který říkal, co mají žalobci dělat. Svědek příjmení vyplácel žalobcům zálohy na odměnu a poté chtěl, aby mu vystavili faktury. Ze znaleckého posudku ve spojení s účastnickými výpověďmi žalobců a svědeckou výpovědí jméno příjmení okresní soud zjistil, že sádrokartonářům vykonávajícím práci na menších domcích bylo za jejich práci vyplaceno 362,54 Kč (1.456 m2: 6 domků = 242,731 m2 na jeden domek, cena 88.000 Kč/domek). Při porovnání rozlohy posledního rodinného domku (647,75 m2) při srovnatelné ceně práce za m2 (362,54 Kč) by mělo být vyplaceno 234 833,50 Kč za tento rodinný domek.

5. Nejvyšší soud ČR ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 105 C 133/2011 vycházel z toho, že dohoda o pracovní činnosti (ve stejném znění jako v této věci) byla uzavřena platně a není-li výše odměny v dohodě o pracovní činnosti sjednána, nemá to za následek neplatnost této dohody, neboť uvedení výše odměny v dohodě o pracovní činnosti nepatří, jak vyplývá z ustanovení § 76 odst. 5 zákoníku práce, mezi její podstatné náležitosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2015, č.j. 21 Cdo 918/2014-156). To však podle závěru Nejvyššího soudu neznamená, že výše odměny za práci může být sjednána v jiné smlouvě uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Sjednání výše odměny v jiné smlouvě než v dohodě o pracovní činnosti je v rozporu se zákonem a taková smlouva o výši odměny by proto byla neplatná. Jestliže by se ten účastník, který byl neplatnou smlouvou o výši odměny dotčen a který její neplatnost sám nezpůsobil (§ 20 zákoníku práce), dovolal neplatnosti právního jednání, nepříslušela by zaměstnanci odměna v neplatně sjednané výši, nýbrž obdobně jako zaměstnanci v pracovním poměru ve výši sjednané v kolektivní smlouvě, příp. stanovené vnitřním předpisem zaměstnavatele nebo zaměstnanci jednostranně určené zaměstnavatelem při respektování zásady poskytování stejné mzdy za práci stejné hodnoty obsažené v ustanovení § 110 zákoníku práce, nejméně však ve výši minimální mzdy (§ 111 zákoníku práce). Výši odměny, za kterou měli žalobci vykonávat pro žalovaného podle písemné dohody o pracovní činnosti práci na posledním rodinném domku, se žalobcům nepodařilo jednoznačně prokázat. Proto okresní soud postupoval podle § 110 zákoníku práce účinného ke dni 31.12.2011, podle kterého za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům od zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. V řízení bylo prokázáno, že žalobci vykonávali sádrokartonářské práce tak jako na předešlých malých domcích, u kterých bylo prokázáno sjednání odměny 88.000 Kč/každý dům. Skutečnost, že žalobci pracovali i na posledním větším rodinném domě, je prokázána jejich účastnickými výpověďmi, účastnickou výpovědí jednatele žalovaného i svědeckou výpovědí jméno příjmení. Při splnění zásad rovného zacházení a zásady„ za stejnou práci stejná odměna“ vyslovené v ustanovení § 110 zákoníku práce by žalobci měli obdržet tak, jak vyplývá ze znaleckého posudku, za 647,75 m2 částku 234 833,50 Kč za poslední rodinný domek, na kterém pro žalovaného pracovali (362,54 Kč). Protože na domku pracovali společně, náleží každému z nich z této částky 1/3, tedy částka 78 278 Kč. Pokud žalovaný namítá, že dohoda o pracovní činnosti nebyla naplněna a že žalobci pro něj nevykonávali práce, za které požadují odměnu, že žalobci měli na vykonávané práce uzavřen smluvní vztah s jméno příjmení, který jim měl platit úhradu, že dohoda o pracovní činnosti byla neplatná, protože nebyla sjednána odměna z dohody a úkolová odměna nárokovaná žalobci nebyla sjednána a neodpovídá obvyklým cenám prací, byly tyto námitky provedeným dokazováním vyvráceny. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel se žalobci dohody o pracovní činnosti, že takové stejné dohody o pracovní činnosti byly uzavírány s více osobami a že to byl právě žalovaný, kdo svým postupem způsobil neplatnost ústně sjednané smlouvy o výši odměny za práci, neboť způsobil, že výše odměny není součástí dohody o pracovní činnosti, ale byla ujednána pouze ústně. Proto žalovaný nemůže uplatnit námitku relativní neplatnosti dohody o výši odměny za práci. Přesto se dle názoru okresního soudu nepodařilo žalobcům jednoznačně prokázat jimi tvrzenou sjednanou dohodu o výši odměny. Protože okresní soud dospěl k závěru, že žalobci pracovali na stavbě posledního domu v země pro žalovaného jako pro svého zaměstnavatele na základě jeho pokynů a za tuto práci jim měla náležet odměna, okresní soud vycházel z toho, že se jednalo o pracovněprávní vztah na základě uzavřených dohod o pracovní činnosti. Výše sjednané odměny se žalobcům prokázat nepodařila, a proto při splnění zásad uvedených v § 110 zákoníku práce a při porovnání prokazatelné dohody o odměně při pracích na předchozích domcích s m2 náležejícími na tyto práce okresní soud vyhověl žalobě v rozsahu 78 278 Kč pro každého ze žalobců. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.

6. Proti výrokům I. a III. rozsudku a proti doplňujícímu usnesení okresního soudu podal odvolání žalovaný. V odvolání a jeho rozsáhlém doplnění namítal, že je rozhodnutí okresního soudu založeno na účastnických výpovědích žalobců, aniž by skutková zjištění vyplývala z ostatních provedených důkazů. Žalobci ve skutečnosti pracovali jako živnostníci pro pana příjmení, který jim postupně vyplácel zálohy. Pan příjmení nedoplatil žalobcům závěrečné vyúčtování smluvní odměny, neboť nedostal kvůli započtení pohledávek od žalovaného doplatek své pohledávky. Proto se žalobci účelově snaží prosadit svou činnost pod dohodu o pracovní činnosti, která se však vztahovala jen na podpůrné práce (např. stavbu lešení). Pan příjmení zajišťoval žalobcům dopravu a přidělování práce. Žalobcům nebyla vyplácena mzda u žalovaného. Ve stejném postavení pracovali na stavbě další zaměstnanci, kteří měli„ podpůrné dohody“, nicméně jejich primární byla činnost OSVČ. Žalovaný platil za žalobce zdravotní a sociální pojištění, avšak pouze v minimální výši ze mzdy 2 156 Kč hrubého. Kontrola OSSZ neshledala žádné pochybení. Tvrzená výše mzdy 450 Kč/hodinu v roce 2010 je v rozporu s „ notorietou sociálního rozvrstvení společnosti“, kdy by tato mzda přesahovala dvojnásobně plat poslance nebo začínajícího soudce a blížila by se platu předsedy krajského soudu. Žalovaný předložil posudek, z něhož vyplývá, že obvyklá mzda sádrokartonáře je mnohonásobně nižší. Žalovaný dále spočítal, že pokud by byla úkolová mzda 450 Kč/m2 dle tvrzení žalobců, pak by při pracnosti 1 m2 za 0,4 hodiny odpovídala mzda dokonce částce 1 125 Kč za hodinu práce pro jednoho pracovníka v roce 2010. Žalobci se znali s panem příjmení a pracovali pro něj, vystavovali mu faktury a přijímali od něj peníze. Pan příjmení vozil žalobce do země a vystavoval faktury žalovanému, které mu byly uhrazeny (konečná faktura zápočtem). Pokud by vznikl zastřený pracovní poměr, byl by to pracovní poměr mezi panem příjmení a žalobci. Žalobci dostali za svoji práci zaplaceno od pana příjmení včetně posledního domu. Nakonec okresní soud nevzal za prokázanou částku 450 Kč/m2, ale místo toho, aby považoval účastnickou výpověď žalobců za nevěrohodnou, upravil jen výši přisouzené částky, aby odpovídala znaleckému posudku. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení (zřejmě jen v odvoláním napadeném rozsahu).

7. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedli, že charakter právního vztahu při výkonu práce na domcích v země byl vyřešen již v řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 105 C 133/2011 tak, že se jednalo o pracovní poměr mezi žalovaným a jeho pracovníky. Tento závěr nebyl zpochybněn dokazováním provedeným v tomto řízení. Žalovaný obdržel od svého belgického partnera cenu za dílo, ale žalobcům za vykonanou práci nezaplatil. Argumentace žalovaného, že dohody o pracovní činnosti byly jen podpůrné, nemůže obstát. Žalovaný se označil nad rámec sjednané dohody o pracovní činnosti jako zaměstnavatel na všech potřebných dokumentech pro práci v země. Jednalo se o závislou práci s materiálem žalovaného jako zaměstnavatele. Okresní soud správně určil výši mzdy, když vycházel v souladu se zásadou uvedenou v § 110 zákoníku práce z výměr stanovených znalcem porovnáním práce provedené na menších domcích. Žalobcům by nemělo jít k tíži, že se nepodařilo prokázat jimi tvrzenou výši mzdy 450 Kč/m2, když žalovaný jako zaměstnavatel zapříčinil, že dohoda o pracovní činnosti neobsahovala ujednání o konkrétní výši úkolové mzdy. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají; odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.

10. Dle § 20 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2011 jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků.

11. Dle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Dle odst. 2 stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Dle odst. 3 složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Dle odst. 4 pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Dle odst. 5 pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.

12. Dle § 138 zákoníku práce výše odměny z dohody a podmínky pro její poskytování se sjednávají v dohodě o provedení práce nebo v dohodě o pracovní činnosti.

13. Odvolací soud respektoval názor vyslovený ve věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 105 C 133/2011 v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2015, č.j. 21 Cdo 918/2014 – 156. Skutečnost, že odměna za pracovní činnost byla mezi účastníky sjednána nikoli v dohodě o pracovní činnosti, nýbrž v samostatné ústní dohodě, nezpůsobuje neplatnost dohody o pracovní činnosti, avšak způsobuje neplatnost dohody o odměně pro rozpor s ustanovením § 138 ve spojení s § 363 odst. 2 zák. práce. Neplatnost takové dohody o odměně však nenastává bez dalšího. Dohodu o odměně je nutno považovat za platný právní úkon, pokud se neplatnosti - jak je nepochybné z ustanovení § 20 věty první zák. práce - nedovolá ten, kdo je k takovému jednání oprávněn. K dovolání se relativní neplatnosti je oprávněn ten, kdo je právním úkonem dotčen ve svých právech a povinnostech vyplývajících z právního úkonu a kdo neplatnost nezpůsobil sám. Relativní neplatnost se uplatňuje proti ostatním účastníkům dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem, nebo i mimo rámec takového řízení. Ten, jehož účast na dohodě spočívala v pouhém přijetí návrhu druhého účastníka, nemohl spolu způsobit neplatnost uzavřené dohody. Neplatnost dohody o odměně způsobil sám žalovaný. Je zřejmé, že žalovaný provedl volbu toho, že ujednání o odměně nebylo obsaženo přímo v dohodě o pracovní činnosti, neboť to byl on, kdo text písemné dohody o pracovní činnosti bez konkrétního ujednání o odměně připravil a žalobcům předložil k podpisu. Pokud se žalobcům nepodařilo prokázat jejich tvrzení o výši ústně sjednané odměny, okresní soud správně vypočetl odměnu ze skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování o výměrách posledního domu, ceně za jeden menší dům a poměru výměr menších domů a posledního domu, čímž dospěl k částce 234 833,50 Kč pro všechny tři žalobce. Vzhledem k tomu, že výše odměny za jeden menší dům byla platně sjednána, a s ohledem na skutečnost, že z ní lze na základě poměru výměr dovodit odměnu za m2 sádrokartonářských prací v posledním domě, nebylo třeba zabývat se obvyklou odměnou za sádrokartonářské práce, jejím poměrem k platu poslance či soudce ani tím, že tato nezohledňovala práci v zahraničí s vyššími životními výdaji a mimo domov.

14. Jestliže se žalovaný dovolával toho, že dohody o pracovní činnosti byly uzavřeny pouze podpůrně, např. pro stavbu lešení, ale sádrokartonářské práce nebyly vykonávány na základě dohod o práci konané mimo pracovní poměr, lze dodat, že toto tvrzení žalovaného nebylo v řízení prokázáno. Je vysoce nepravděpodobné, že by žalovaný byl ve smluvním vztahu jen s panem příjmení, nikoliv se žalobci, ale drobné pomocné práce by pro něj žalobci jako subdodavatelé pana příjmení vykonávali coby zaměstnanci žalovaného. Jediným vysvětlením takové právní konstrukce by mohla být snaha žalovaného obcházet právní předpisy upravující výkon závislé práce, důchodové a veřejné zdravotní pojištění, což žalovaný při jednání odvolacího soudu odmítl. Žalobci fakticky práci vykonávali a dostávali odměnu za svou práci od žalovaného prostřednictvím pana příjmení (vyjma odměny za práce na posledním domě), přičemž nelze k jejich tíži dovozovat, že právní režim výkonu práce byl jiný a odměna jim náleží z jiného právního vztahu a od jiného právního subjektu, když s nimi žalovaný uzavřel dohody o práci konané mimo pracovní poměr.

15. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.), a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení.

16. Dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud uložil žalovanému nahradit každému z procesně úspěšných žalobců náklady odvolacího řízení sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 3 408 Kč (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d/, g/, § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokátky za dva úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z třetiny cestovného 778 Kč ve výši 259,30 Kč, z třetiny náhrady za promeškaný čas 400 Kč (4 půlhodiny po 100 Kč) ve výši 133,30 Kč a z 21% DPH z odměny a náhrad advokátky ve výši 1 639,80 Kč, celkem 9 448,40 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.