19 CO 144/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o náhradu škody a zdravotní újmu ve výši 1 750 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2022 č. j. 14 C 89/2016-298

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem ve výši 27 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

III. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění tak, že o náhradě nákladů řízení státu se nerozhoduje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 750 000 Kč (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 78 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalované (výrok II). České republice nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Žalobce v žalobě a následných podáních tvrdil, že do jeho osobnostních práv bylo ze strany žalované zasaženo v průběhu řízení, které bylo vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná se k osobě žalobce vyjadřovala 10. 8. 2011, kdy se na výzvu [stát. instituce] dostavila k podání vysvětlení. Dále byla soudem předvolána jako svědkyně a v řízení vypovídala při hlavním líčení dne 9. 8. 2012, žalobce se nacházel v procesním postavení obžalovaného. Ve věci byl téhož dne vyhlášen rozsudek (č. j. [číslo jednací]), kde je v odůvodnění rozsudku uveden obsah svědecké výpovědi žalované. Rozsudek byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 4. 2016 zrušen a věc postoupena [stát. instituce] s odůvodněním, že zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Okresní soud vyložil, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, případně jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností zásahu. Jelikož neměl za prokázané protiprávní jednání žalované, žalobu o zaplacení uvedené částky, která se skládá z 250 000 Kč jako peněžitého zadostiučinění a 1 500 000 Kč jako náhrady škody na zdraví, zamítl. O nákladech řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl poplatkově osvobozen.

3. Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal. Namítl, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Uvedl, že žalovaná částka se skládala ze dvou nároků, přičemž nárokem uplatněným z titulu tvrzené škody na zdraví se okresní soud v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval, žalobce proto není schopen seznat, z jakých důvodů soud jeho žalobě nevyhověl, a nemá ani možnost v rámci podaného odvolání uplatnit vlastní konkrétní argumentaci. Požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí pak nesplňuje napadený rozsudek ani ve vztahu k nároku na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce, když v něm žalobce není schopen seznat, z jakých konkrétních důvodů soud dospěl k závěru, že tvrzení žalované na adresu žalobce nepředstavují neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Bez ohledu na uvedené však má žalobce za to, že pokud dospěl okresní soud k závěru, že ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, pak je takový závěr nesprávný a rozporný s provedenými důkazy. Podle přesvědčení žalobce žalovaná uváděla u hlavního líčení na adresu žalobce tvrzení způsobilá poškodit jeho dobré jméno a pověst a uváděla je opakovaně. Pronesla je tedy s plným vědomím, že tak činí v souvislosti s trestním stíháním žalobce a že mohou mít pro žalobce zvlášť nepříznivý dopad. Z uvedených důvodů navrhl žalobce, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku z jeho správných důvodů. Doplnila, že žalobce vede proti ní různá nedůvodná řízení již asi deset let. V nich byla prokázána a soudy i konstatována z jeho strany šikana a zlá vůle. Podle jejího přesvědčení bylo jednoznačně prokázáno, že absentuje jakákoli příčinná souvislost mezi jednáním žalované a újmou tvrzenou žalobcem. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se žalovaná vzdala.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala osoba oprávněná a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205 odst. 2 a § 212 odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to z odvolatelem uplatněných odvolacích důvodů stejně jako z důvodů, které v odvolání výslovně uvedeny nebyly. Dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku ve věci samé není důvodné.

6. Odvolací soud předně uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za nepřezkoumatelné, když podle ustálené rozhodovací praxe soudů lze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) jen rozhodnutí, které obsahuje tak vágní odůvodnění, že se proti němu nelze kvalifikovaně odvolat. Taktomu v souzené věci není, neboť je zřejmé, že okresní soud neshledal na straně žalované porušení žádné právní povinnosti, která by zakládala právo na náhradu nemajetkové újmy, což v odůvodnění vyložil, a navíc žalobce celkem pregnantně odvolací důvody proti jeho rozsudku formuloval.

7. Okresní soud správně, byť stručně vyložil, že žalovaná se poskytnutím svědecké výpovědi v přípravném trestním řízení a v trestním řízení před soudem nedopustila žádného protiprávního jednání, z něhož by žalobci mohla vzniknout škoda. Odvolací soud rekapituluje, že žalovaná v přípravném řízení a poté před soudem uvedla, že zná žalobce i doktorku [příjmení] (bývalou manželku žalobce – poznámka odvolacího soudu). Se žalobcem se seznámila v lázních v roce 2007 nebo 2008. Žalobce se v té době rozváděl, žalovaná mu sehnala právníka. Mluvil o tom, že jej manželka okradla, žalovaná tedy půjčila žalobci peníze, které jí nevrátil. Žalovaná věděla zprostředkovaně, jaké příkoří žalobce své manželce způsoboval, a proto s ním v roce 2008 ukončila veškeré styky. Dále uvedla, že žalobce lže, vyhrožuje a manipuluji lidmi. Žalobce byl odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] za [anonymizována tři slova], kterého se měl dopustit vůči jeho bývalé manželce v období od března do června 2011; usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací] byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc postoupena [stát. instituce] s tím, že zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. V souvislosti s dopravní nehodou, jejímž byl žalobce dne 1. 1. 1996 účastníkem, bylo znaleckým posudkem zjištěno, že u žalobce dochází k rozvoji posttraumatické stresové poruchy s chronickým průběhem a následně přetrvávající poruchou osobnosti; předtím byl žalobce duševně zcela zdráv.

8. Právně okresní soud věc posoudil podle § 11 a 13 z. č. 40/1964 Sb., obč. zák. ve spojení s § 3079 odst. 1 o. z. Správně dovodil, že zde neexistuje protiprávní zásah žalované, v důsledku něhož by žalobci vznikla újma, neboť údaje, které uvedla ohledně žalobce v průběhu vůči němu vedeného trestního řízení, nebyly objektivně způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobce v její fyzické a morální integritě. Pokud žalovaná jako svědkyně hovořila o příkoří, které žalobce způsoboval svojí manželce, toto jeho jednání bylo v trestním řízení prokázáno, pouze nebylo kvalifikováno jako trestný čin.

9. Odvolací soud tedy považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a tímto odkazuje na jeho odůvodnění. K výtkám žalobce ohledně jeho nepřezkoumatelnosti dodává, že pokud soud prvního stupně neshledal svědeckou výpověď žalované v trestním řízení vedeném vůči žalobci jako způsobilou vyvolat u žalobce jakoukoli nemajetkovou újmu, jednoznačně tím uvedl důvod, pro který nebylo možno žalobě vyhovět ohledně žádného v ní uplatněného nároku. Bylo proto nadbytečné konstatovat neexistenci tohoto předpokladu za újmu tvrzenou žalobcem ohledně každého z jím uplatněných nároků zvlášť.

10. Nad rámec odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, příkladmo na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, publikované Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, respektive povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, respektive účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba, jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, respektive povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§ 174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., respektive § 345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§ 175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., respektive § 346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle § 49 odst. 1 písm. a) z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších změn a doplňků. Ve vztahu ke svědecké výpovědi Nejvyšší soud vyložil, že pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování otázky, zda účastník řízení slyšený před soudem v této souvislosti eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi, ještě klasifikovat jako oprávněný. Z novější judikatury lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011 sp. zn. 30 Cdo 4352/2010, které řeší obdobnou problematiku.

11. Pokud žalobce uváděl, že žalovaná v postavení svědka slyšeného v trestním řízení vypovídala nepravdivě s motivací poškodit žalobce, pak je třeba uvést, že závěr o nepravdivosti výpovědi (lhostejno jaký byl motiv nepravdivosti takové výpovědi) plyne z hodnocení této výpovědi soudem v řízení, a dospěje-li soud k závěru, že výpověď svědka je nepravdivá, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestně-právní odpovědnosti svědka. Protože soud v trestním řízení vedeném vůči žalobci k žádnému takovému závěru ohledně svědecké výpovědi žalované nedospěl, nelze učinit ani právní závěr o způsobilosti zásahu této výpovědi do osobnostních práv žalobce (viz rovněž stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007, uvedené výše). Z toho vyplývá, že byla učiněna v mezích práv a povinností, jak jsou pro svědka v soudním, respektive v přípravném řízení vymezeny, což vylučuje její jakoukoliv protiprávnost. Ze všech shora popsaných důvodů byl proto rozsudek okresního soudu ve výroku I ve věci samé jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

12. Rozsudek okresního soudu však musel být změněn ve výroku o nákladech řízení, když za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 AT třeba považovat částku 50 000 Kč. V této věci se jednalo o dva nároky, tedy punktum činí 2 x 50 000 Kč, odměna tak činí 5 100 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupkyně žalované vykonala v řízení pět úkonů právní služby, jak správně dovodil okresní soud, tj. náleží jí odměna 25 500 Kč a dále 5 x paušální náhrada výdajů v sazbě 300 Kč dle § 13 AT Celkem tak činí náklady žalované v řízení v prvním stupni 27 000 Kč Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil (§ 220 o. s. ř.) tak, že přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 27 000 Kč, kterou je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě stanovené v § 160 odst. 1 o. s. ř. Určení platebního místa se opírá o § 149 odst. 1 o. s. ř.

13. Ve výroku III byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se o nákladech státu nerozhoduje. U nákladů vynaložených na odměnu ustanoveného zástupce účastníka se totiž nejedná o náklady státu ve smyslu § 148 o. s. ř., které vznikají státu v souvislosti s výdaji vynaloženými na dokazování. Jde o plnění poskytnuté státem ustanovenému zástupci (opatrovníkovi) účastníka na základě vztahu vzniklého mezi nimi na základě § 140 odst. 2 o. s. ř. Při rozhodování o náhradě nákladů účastníka zastoupeného ustanoveným advokátem je třeba postupovat podle § 142 o. s. ř., tedy rozhodovat o nich podle míry úspěchu ve věci samé, ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. co do platebního místa (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 ze dne 15. 12. 2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/2010). Vzhledem k tomu, že v předložené věci účastník zastoupený advokátem ani zčásti neuspěl, nepřichází rozhodnutí, na jehož základě by měla náklady tohoto zastoupení nahradit protistrana, v úvahu. To znamená, že o nich nelze nijak rozhodnout.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla sice v odvolacím řízení plně úspěšná, ale práva na náhradu těchto nákladů se vzdala, proto toto právo nebylo přiznáno žádnému z účastníků.