19 CO 145/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a JUDr. Jana Fifky ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1) titul jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2) titul jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupení advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o odstranění neoprávněných stavebních úprav k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. května 2022 č. j. 3 C 34/2021-207

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) náklady odvolacího řízení ve výši 10.115,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně do 30 dnů od právní moci rozsudku na své náklady uvést zeď mezi bytovou jednotkou [číslo] bytovou jednotkou [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], obě zapsané na LV [číslo] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], do původního stavu, a to zazděním zhotoveného průchodu a obnovením omítky (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení 26.862 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud nejprve konstatoval, že žalobce v žalobě, kterou se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost definovaná ve výroku rozsudku, tvrdil, že se v červnu 2020 dozvěděl, že žalovaní jakožto vlastníci uvedených jednotek provedli zbourání části dělící zdi mezi nimi, čímž došlo k jejich propojení. Tímto žalovaní zasáhli do společné části domu a stavební úpravy provedli bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek v domě. Žalobce se proto domáhá ochrany vlastnického práva vlastníků jednotek před neoprávněným zásahem do společných částí domu, respektive odstranění tohoto neoprávněného zásahu. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s odůvodněním, že propojení svých sousedních bytů skutečně realizovali, avšak již v roce 2003 po řádném stavebním řízení, přičemž žalobce i vlastníci bytových jednotek v domě byli o stavebních záměrech žalobců informováni a nikdo proti nim nevznesl žádné výhrady. Dále vyjádřili přesvědčení, že zeď mezi jejich byty není zdí nosnou a netvoří hlavní svislou konstrukci, takže není společnou částí domu, a proto nemuseli být před zásahem do této zdi vybaveni souhlasem všech vlastníků jednotek v domě. Žalovaní považovali žalobu žalobce za účelově šikanózní, mstivé jednání a zneužití práva, k němuž žalobce přistoupil až po mnoha letech v reakci na to, že žalovaní proti němu zahájili dvě jiná soudní řízení.

3. Okresní soud vzal za prokázáno, že prohlášením [územní celek] z 20. 9. 1995 tento vlastník domu [adresa] na stavební parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], s odkazem na zákon č. 72/1996 Sb., o vlastnictví bytů (dále též„ZVB“), vymezil v domě devět bytových jednotek, označených [číslo] až [číslo]. Prohlášení obsahuje popis umístění každé jednotky, její uspořádání a podlahovou plochu a definuje její vybavení. K vlastnictví jednotky patří nenosné příčky, okna a dveře nacházející se v bytě, včetně vchodových dveří do bytu. Společnými částmi budovy [adresa] prohlášení stanoví základy, izolace, hlavní svislou a vodorovnou konstrukci, střechu, komíny, vchod, schodišťové chodby a podesty, chodby a místnosti suterénu bez vybavení (původně prádelna, sušárna, kočárkárna) mimo sklepních kójí, které jsou příslušenstvím bytů. Celková plocha společně užívaných prostor je 238 m². Společnými jsou také hlavní vedení a uzávěry studené a teplé vody, kanalizace, rozvod elektřiny včetně elektrorozvodů a osvětlení společných částí budovy a kotelna, půda. Dále jsou v prohlášení určeny velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu pro jednotlivé byty s tím, že s vlastnictvím jednotky jsou spojena také práva ke stavební parcele [číslo] a spoluvlastnický podíl na tomto pozemku odpovídá vždy u jednotlivého bytu velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Součástí tohoto prohlášení je příloha č. 1, jež obsahuje schémata podlaží, určující polohu jednotky a společných částí domu s údaji o podlahových plochách jednotlivých jednotek. Ve druhém patře jsou zachyceny bytové jednotky [číslo]. Jako společná jsou v těchto schématech označena pouze schodiště, obvodová zeď žádné z těchto jednotek není graficky znázorněna jako společná. Ustavující schůze shromáždění vlastníků jednotek s navrhovaným názvem [anonymizováno] proběhla dne 18. 2. 2003, na schůzi byly schváleny jeho stanovy a do výboru společenství byli zvoleni [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. K zápisu společenství vlastníků jednotek (dále též „SVJ“) do rejstříku SVJ došlo dne [datum]. Stanovy vymezily mimo jiné povinnosti členů společenství, mezi které náleží zejména podílet se na správě společných částí domu, odstranit závady na nich způsobené, používat společné části domu a pozemku k tomu, k čemu jsou určeny, dodržovat stanovy a plnit usnesení orgánů společenství. Aktuální stanovy žalobce přijaté na shromáždění vlastníků dne 8. 6. 2018 oproti jejich původnímu znění upravují členská práva a povinnosti podrobněji, přičemž člen je již povinen oznámit žalobci předem provádění stavebních úprav v bytě a umožnit přístup pro ověření, zda úpravy neohrožují, nepoškozují či nemění společné části domu, a zásahy do společných částí nemovité věci, a to i když se nacházejí uvnitř bytu nebo jsou přístupné pouze z bytu, provádět výlučně s předchozím písemným souhlasem společenství.

4. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaní mají ve společném jmění bytové jednotky [číslo]. Dne 18. 6. 2003 žalovaní ohlásili [stát. instituce] stavební úpravy v těchto bytech spočívající ve výměně venkovních oken za dřevěná eurookna, propojení sousedních bytů dveřmi, rozšíření koupelny a WC, provedení šatny a komory a osazení krbových kamen v obývacím pokoji. Stavební úřad vydal dne 23. 6. 2003 sdělení, v němž proti provedení stavebních úprav v rozsahu uvedeném v ohlášení nemá námitek. Toto rozhodnutí stavebního úřadu bylo doručeno vedle žalovaných všem tehdejším vlastníkům ostatních jednotek včetně členů výboru SVJ, vyjma [jméno] [příjmení], jenž byl již v době jeho doručování mrtev. O výslovný souhlas ostatních vlastníků nebo žalobce se stavebními úpravami žalovaní nepožádali. Žalovaní poté propojili své bytové jednotky tak, že zbourali část dělící zdi a vybudovali mezi nimi průchod. Žalobce dne 24. 6. 2020 požádal stavební úřad o poskytnutí informací týkajících se obou bytových jednotek žalovaných a o provedení kontrolní prohlídky v nich ve vztahu k nepovoleným stavebním úpravám, stavební úřad mu poté sdělil, že stavební úpravy jsou provedeny v souladu se sděleními k ohlášení stavebních úprav a žádné nepovolené stavební úpravy v bytových jednotkách nebyly zjištěny. Protože žalobce nebyl s vyřízením své žádosti spokojen, obrátil se později na [stát. instituce] s žádostí o přezkum sdělení stavebního úřadu z 23. 6. 2003 Krajský úřad uzavřel, že k vedení takového přezkumného řízení není příslušným. Současně poukázal na skutečnost, že proti uvedenému sdělení nebyly v době jeho vydání vzneseny žádné námitky ani připomínky, ačkoliv o ohlášení stavebních úprav všichni věděli. Dále poukázal na fakt, že žalovaní bytové jednotky po provedení stavebních úprav užívají 17 let a svědčí jim zásada ochrany dobré víry. Shromáždění žalobce konané dne 26. 11. 2021 nepřijalo usnesení, jímž by dodatečně schválilo žalovanými provedené stavební úpravy v domě propojením bytové jednotky [číslo] [číslo] průchodem skrz oddělující zeď, a naopak přijalo usnesení, podle něhož jsou žalovaní povinni odstranit jimi zhotovený průchod bytových jednotek [číslo] [číslo] tím, že vytvořený průchod zazdí a dotčené části domu uvedou do původního stavu. Žalovaní v reakci na výsledky shromáždění vznesli bezpočet formálních námitek a pochybení, k nimž mělo dojít v souvislosti s jeho konáním, jež však podle okresního soudu nelze v tomto řízení nijak zohlednit, a proto se jimi nezabýval.

5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci okresní soud po právní stránce uzavřel, že se žalobce domáhá ochrany vlastnického práva vlastníků jednotek před neoprávněným zásahem žalovaných do společných částí domu. Poruší-li vlastník jednotky tímto způsobem svoje povinnosti, může se dotčený vlastník domáhat ochrany svého vlastnického práva. Půjde-li o změnu společných částí domu, je třeba za „dotčené“ vlastníky považovat všechny vlastníky jednotek v domě a lze připustit, aby se ochrany před takovým zásahem u soudu domáhalo společenství vlastníků, jemuž náleží správa společných částí domu. Žalobce tvrdí, že žalovaní neoprávněně zasáhli do společné zdi domu, a pokud tomu tak je, je také dána aktivní legitimace žalobce v tomto sporu. Stěžejní je tudíž právní otázka, zda žalovaní stavebními úpravami provedenými v roce 2003 do společné zdi domu zasáhli, a pokud ano, zda tak učinili neoprávněně. Stav, který byl propojením jednotek žalovaných navozen, vznikl v roce 2003, do 31. 12. 2013 neskončil a trvá i v době rozhodování soudu, od 1. 1. 2014 je proto třeba vztah mezi účastníky posoudit podle z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). V poměrech negatorní žaloby je proto nutno ho poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. To, zda se žalovaní propojením jednotek v roce 2003 dopustili neoprávněného zásahu do vlastnických práv ostatních vlastníků jednotek, je ale nutno zkoumat z hlediska právní úpravy platné a účinné v roce 2003, tzn. z hlediska příslušných ustanovení ZVB. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaní v roce 2003 z hlediska veřejnoprávních předpisů dovoleně provedli stavební zásah na zdi, jež oddělovala jimi vlastněné bytové jednotky [číslo] [číslo] je přístupná toliko z těchto jednotek, a to tak, že vybourali část zdiva a zřídili mezi svými jednotkami průchod. Tyto stavební práce realizovali, aniž by si vyžádali jakýkoliv souhlas ostatních vlastníků jednotek v domě [adresa] v [obec], neboť byli přesvědčeni, že takový souhlas nepotřebují. Ustanovení § 13 odst. 3 ZVB ve znění účinném od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003, tedy i v červnu 2003 (dále jen „ve znění účinném k 1. 6. 2003“), vedlo vlastníka jednotky pouze k rozlišení, pod kterou skupinu úprav jednotky jeho stavební záměr spadá, a dle toho pak k odpovídajícímu postupu. V případě, že by úpravami jednotky mělo dojít k ohrožení práva ostatních vlastníků jednotek, bylo vůbec zakázáno takové úpravy provádět. Mělo-li dojít úpravou ke změně vzhledu domu, byl nezbytný souhlas všech vlastníků jednotek. Jakékoliv úpravy jednotky, jimiž by mělo dojít ke změně vnitřního uspořádání domu a zároveň ke změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu, si vyžadovaly sjednání smlouvy o výstavbě, kterou bylo možno uzavřít jedině se souhlasem všech vlastníků jednotek v domě. Stanovy žalobce pro členy společenství v souvislosti se stavebními úpravami nestanovily povinnosti žádné. Ustanovení § 11 ZVB pak určovalo požadavek kvalifikované většiny pro přijetí usnesení shromáždění ve vyjmenovaných záležitostech, přičemž podle § 11 odst. 5 ZVB ve znění účinném k 1. 6. 2003 k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby, o změně stavby, jakož i o podstatných změnách týkajících se společných částí domu bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Toto ustanovení neukládalo žádné povinnosti jednotlivým vlastníkům jednotek. Znění ZVB k 1. 6. 2003 také nestanoví, že by rozhodování o podstatných změnách, týkajících se společných částí domu, spadalo do výlučné kompetence shromáždění, a neuvádí to ani stanovy žalobce platné v roce 2003. Za významné okresní soud dále považoval, že § 11 a § 13 ZVB ve znění k 1. 6. 2003 nebyla propojena odkazem jako je tomu v současné době (nyní § 13 odst. 3 odkazuje na § 11 odst. 5 ZVB.)

6. Shora popsanou právní úpravu účinnou v době provedení stavebních úprav v bytech žalovaných okresní soud aplikoval na jím zjištěný skutkový stav věci. Dospěl k závěru, že pokud žalobce v roce 2003 dělící zeď mezi jednotkami žalovaných pokládal za společnou část domu a právní úprava (včetně stanov žalobce) byla taková, že v souvislosti s podstatnými změnami na společných částech domu neukládala vlastníkovi žádnou povinnost, byl to žalobce, kdo měl být v červnu 2003 aktivní, protože o stavebních záměrech žalovaných věděl, tzn. měl upozornit žalované, že hodlají zasahovat do společných částí domu, a vyvolat hlasování členů společenství. To, že takto žalobce nepostupoval v roce 2003 a po následujících 17 let, nasvědčuje tomu, že dělící zeď mezi jednotkami žalobce za společnou část domu nepokládal a stavební úpravy provedené žalovanými neměl za protiprávní. Při posouzení, zda předmětná dělící zeď mezi jednotkami žalovaných je společnou částí domu, je pak třeba vyjít z § 2 odst. 1 písm. g) ZVB ve znění účinném k 1. 6. 2003, podle něhož se pro účely tohoto zákona společnými částmi domu rozumí části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené vody, kanalizace, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům; dále se za společné části domu považují příslušenství domu (například drobné stavby) a společná zařízení domu (například vybavení společné prádelny). Podle § 2 odst. 1 písm. h) ZVB ve znění účinném k 1. 6. 2003 je jednotkou byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona. Zmiňuje-li ustanovení § 2 ZVB jako společnou část domu hlavní svislé a vodorovné konstrukce, nelze tento termín pokládat za synonymum termínů užívaných v předpisech stavebního práva, které rozlišuje nosné a nenosné konstrukce. I nenosná konstrukce proto může být společnou částí domu. Na druhé straně na rozdíl od právní úpravy současné (viz § 5 odst. 2 vyhl. č. 366/2013 Sb.), k 1. 6. 2003 z ustanovení žádného právního předpisu neplynulo, že společnými jsou obvodové stěny prostorově ohraničující byt i v případě, že jde o nenosné svislé konstrukce. Protože výčet společných částí domu provedený v § 2 odst. 1 písm. g) ZVB ve znění účinném k 1. 6. 2003 byl pouze demonstrativní, posouzení toho, zda zeď oddělující od sebe obě bytové jednotky žalovaných byla (a je) zdí společnou či nikoliv, je třeba provést pouze dle prohlášení vlastníka domu z 20. 9. 1995, na základě něhož byly bytové jednotky i společné části domu vymezeny. Prohlášení vlastníka domu je totiž z hlediska bytového vlastnictví v té které budově klíčovou listinou. Z ustanovení § 4 odst. 1 ZVB jednoznačně vyplývá, že je to vlastník budovy, který svým prohlášením určuje, které části budovy se stanou jednotkami a které části budovy budou společnými částmi domu. Ustanovení § 2 písm. g) ZVB v definici společných prostor pro účely tohoto zákona před demonstrativním výčtem společných prostor předesílá, že jsou to ty části domu, které jsou určeny pro společné užívání. Ve spojení s § 4 ZVB nelze dospět k jinému závěru, než že tím, kdo určuje, které části domu budou sloužit společnému užívání, je vlastník budovy. Prohlášení vlastníka z 20. 9. 1995 ve vztahu k jím provedenému vymezení společných částí budovy [adresa] nijak neupřesňuje, co míní termínem hlavní svislá konstrukce, ve výčtu společných částí nezmiňuje ani zdi ohraničující jednotku. Příloha č. 1 k prohlášení pak zachycuje schémata jednotlivých podlaží s tím, že společné části budovy jsou vyznačeny na rozdíl od ostatních šrafováním. Ve druhém patře, kde se jednotky žalovaných nacházejí, jsou jako společné části takto šrafována schodiště, zeď oddělující od sebe jednotky [číslo] za společnou však označena není. Dle názoru okresního soudu ji proto za společnou pokládat nelze, neboť princip úpravy je takový, že co prohlášení vlastníka nestanoví společnou částí domu, společným není. Tento závěr odpovídá tomu, jak byly obvodové zdi bytových jednotek v domě [adresa] v roce 2003 fakticky pojímány, neboť žádný jiný vlastník ani žalobce, ač všichni o propojení bytových jednotek žalovaných věděli, se proti němu do roku 2020 neohradil. Okresní soud poznamenal, že postupem doby s tím, jak se bytové vlastnictví rozšiřovalo a běžný život přinášel další a další praktické problémy, na jejichž řešení právní úprava nepamatovala, docházelo k dalším upřesněním a rozšířením právní úpravy, včetně toho, že od 1. 1. 2014 jsou za společné části domu pokládány obvodové stěny prostorově ohraničující byt i v případě, že jde o nenosné svislé konstrukce. V roce 2003 však obvodové zdi jednotky za společné nebyly prohlášeny zákonem a v domě [adresa] ani prohlášením vlastníka. V řízení pak nebylo tvrzeno ani prokazováno, že propojením jednotek žalovaných došlo k ohrožení výkonu vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek nebo že by jimi došlo ke změně vzhledu domu. Předpokladem úspěchu žaloby tudíž jsou pouze kladné odpovědi na otázky, jež vyplývají z ustanovení § 13 odst. 3 ZVB, a to 1) zda došlo propojením jednotek žalovaných ke změně vnitřního uspořádání domu a 2) zda došlo zároveň ke změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu. Podle názoru okresního soudu již na prvou otázku nelze dát kladnou odpověď, neboť propojením jednotek se pouze zvýšil uživatelský komfort žalovaných, ale jinak obě jednotky žalovaných zůstaly zachovány, tj. obě mají své vstupní dveře, zůstalo i jejich vnitřní uspořádání, v každé se nachází i vlastní koupelna, WC a kuchyň. Propojení jednotek není pro ostatní vlastníky patrné, aniž navštíví byty žalovaných, a další provoz domu propojení nijak neovlivňuje, neomezuje ani nemění. Vnitřní uspořádání domu tak není dotčeno. O změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu pak nelze ani uvažovat, protože zeď mezi jednotkami není společnou částí domu. I kdyby bylo možno přijmout závěr opačný, tedy že jde o zeď společnou, využití zdi k průchodu by automaticky neznamenalo, že by tím mělo dojít ke změně spoluvlastnických podílů. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaní propojením svých jednotek v roce 2003 bez uzavřené smlouvy o výstavbě neporušili své zákonné povinnosti a nejednali protiprávně, neboť zeď, kterou k propojení využili, není společnou částí domu. Žalobě tudíž nelze vyhovět, protože předpoklady vymezené v § 1042 o. z. nejsou splněny. Vzhledem k tomu, že zeď mezi jednotkami žalovaných není společná, není žalobce navíc k podání žaloby, jíž se domáhá uvedení zdi mezi jednotkami žalovaných do původního stavu, aktivně legitimován. Žaloba byla proto zamítnuta.

7. Okresní soud považoval za relevantní i poukaz žalovaných na žalobcovo zneužívání práva, které podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. V dané věci je zřejmé, že žaloba je důsledkem rozjitřených vztahů mezi účastníky, kteří spolu vedou již tři soudní spory, z nichž dva zahájili žalovaní. Žalobce pak pro soudní spor použil záležitost s vybudováním průchodu mezi jednotkami, o kterém mnoho let věděl a akceptoval jej. Žalobce ani žádného vlastníka v domě průchod nijak neobtěžuje a ani jinak neovlivňuje užívání dalších jednotek a společných částí domu. To, o co žalobce v tomto řízení žaluje, by se nijak neprojevilo při užívání domu a ostatní vlastníci ani žalobce by z odstranění průchodu neměl žádný přínos. Vše tedy nasvědčuje tomu, že účelem tohoto řízení je odveta za rozpoutání jiných soudních řízení. K těmto cílům ale soudní řízení sloužit nemůže. I pokud by tedy byla žaloba shledána oprávněnou, nebylo by jí možno vyhovět právě z těchto důvodů.

8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § l42 odst. l o. s. ř. V řízení byli úspěšní žalovaní, proto bylo žalobci uloženo, aby jim nahradil náklady řízení účelně vynaložené v souvislosti s jejich právním zastoupením advokátem. Odměnu advokáta okresní soud stanovil podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále „AT“), s použitím § 12 odst. 4 a § 7 bod 4 AT při zastoupení dvou žalovaných osob v sazbě 2.400 Kč za jeden úkon právní služby. Žalovanými odkazované ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) AT není podle okresního soudu pro danou věc použitelné, neboť v řízení nešlo o určení existence práva nebo právního vztahu k nemovité věci. Soud dále nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení za dva vyúčtované úkony právní služby jejich zástupce, které nepokládal za účelně vykonané.

9. Žalobce se v podaném odvolání ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zásadní právní otázkou celého sporu je skutečnost, zda obvodové stěny, které prostorově ohraničují bytovou jednotku žalovaných, byly ke dni provedení stavebních úprav (tj. červen 2003) společnou částí domu [adresa] či nikoli. V roce 2003 byly společné části domu definovány v ustanovení § 2 písm. g) ZVB, v jehož demonstrativním výčtu mezi ně patří mimo jiné hlavní svislé a vodorovné konstrukce. ZVB neužíval pojmy „nosné“ a „nenosné“ konstrukce, neboť tyto skutečnosti nejsou pro posouzení z pohledu občanskoprávního podstatné, ale užíval záměrně pojem „hlavní svislé a vodorovné konstrukce“, neboť hlavní svislou konstrukcí jsou mimo jiné právě obvodové stěny, které ohraničují a vymezují bytovou jednotku jako samostatnou nemovitou věc a současně tuto bytovou jednotku oddělují od další bytové jednotky, to vše bez ohledu na skutečnost, zda tyto hlavní svislé konstrukce jsou nosnými či nenosnými zdmi. Dle žalobce jsou obvodové stěny vymezující jednotku v domě společnou částí domu již jen proto, že oddělují jednotlivé bytové jednotky (tj. je zřejmé, kde jedna bytová jednotka jakožto samostatná nemovitá věc končí a kde další bytová jednotka začíná) a současně je vymezují jako samostatné nemovité věci v domě. Z textu ustanovení § 2 písm. b) a h) ZVB je dle žalobce zcela zřejmé, že součástí bytové jednotky nemohou být v žádném případě obvodové stěny vymezující bytovou jednotku, neboť bytovou jednotkou je pouze soubor místností, tedy prostor uvnitř obvodových stěn. Stejný právní názor byl zastáván rovněž odbornou veřejností v komentáři k zákonu č. 72/1994 Sb. (viz Čáp, J., Schödelbauerová, P. Zákon o vlastnictví bytů Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009). Platná a účinná právní úprava právě v návaznosti na tento ustálený právní názor z důvodu právní jistoty tuto problematiku výslovně upravuje v ustanovení § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., podle něhož jsou společnými částmi domu vždy obvodové stěny prostorově ohraničující byt i v případě, že jde o nenosné svislé konstrukce. Žalobce dále brojil proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že o stavebních záměrech žalovaných věděl, neboť podle něho nemá oporu v provedeném dokazování, když sami žalovaní naopak uvedli, že žalobce ani ostatní vlastníky nikdy o těchto stavebních úpravách neinformovali a nezajišťovali si jejich souhlas, neboť měli za to, že jej nepotřebují. To, že žalobce tuto záležitost neřešil dříve, není zneužitím jeho práva, neboť pokud žalovaní svým neoprávněným jednáním zasáhli do vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek, ochrana tohoto jejich vlastnického práva nepodléhá promlčení a nemůže se jednat o zneužití práva, ale naopak o jeho oprávněné uplatnění. Žalobce v těchto souvislostech odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) a na závěry komentářové literatury ohledně toho, jaký výkon práva lze považovat za jeho zneužití. Navrhl změnu jím napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno.

10. Žalovaní se k odvolání žalobce vyjádřili obsáhlým podáním, v němž se ztotožnili se všemi skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně včetně jeho závěru o zneužití práva ze strany žalobce. Zrekapitulovali okolnosti vybudování průchodu mezi jejich byty, na jejichž základě měli všechny svoje povinnosti za splněné. Setrvali na námitce, že žalobní petit je neurčitý a v případě vyhovění žalobě by takovýto výrok byl nevykonatelný, neboť žalobní petit ve věci žaloby, kterou je požadována stavebně technická změna stavby, musí obsahovat odkaz na k žalobě připojenou stavebnětechnickou dokumentaci, která by v případě jejímu vyhovění byla součástí rozsudku. Pokud by snad žalobce tvrdil, že propojením dvou bytových jednotek žalovaných došlo k ohrožení statiky celé stavby, žalovaní odkazují na vyjádření k žalobě, v němž popsali skutečnosti, které tuto možnost vyvracejí. Tvrzení žalobce, že až v červnu roku 2020 zjistil, že žalovaní v předmětném domě provedli stavební úpravy zbouráním části zdi mezi jejich bytovými jednotkami, je nepravdivé, neboť osoby za něj jednající o tomto věděly již od června roku 2003, takže i z tohoto důvodu je správné hodnocení soudu prvého stupně, že nároku žalobce by nebylo možné přiznat právní ochranu též z důvodu rozporu s dobrými mravy. Žalovaní poté podrobně zhodnotili obsah důkazů, které podle nich potvrzují věcnou správnost právních závěrů, které na jejich základě učinil soud prvního stupně. Dále poukázali na ustanovení § 1160 odst. 1 o. z., podle něhož společné jsou ty části nemovité věci, které podle své povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně. Zeď mezi byty žalovaných podle nich toto kritérium nesplňuje, neboť je zdí pouze mezi jejich dvěma byty, není součástí nosné konstrukce domu a nezasahuje do společných prostor domu. Z pohledu ustanovení §1160 odst. 2 o. z. pak není zeď mezi byty žalobců zdí nosnou, nemohlo se tedy probouráním zdi tyto byty oddělující jednat o změnu stavby, ke které by žalovaní byli oprávněni až po dosažení souhlasu všech ostatních vlastníků bytových jednotek. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně však měli žalovaní nadále za to, že žalobní požadavek měl být z pohledu aplikace příslušného ustanovení advokátního tarifu posouzen dle § 9 odst. 4 písm. b) AT, tedy jako určení právního vztahu k nemovitosti, případně dle § 9 odst. 3 AT. Navrhli, aby byl rozsudek ve věci samé potvrzen a v nákladovém výroku změněn způsobem uvedeným ve vyúčtování jejich nákladů řízení.

11. Odvolání žalobce obsahuje způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. (žalobce sice uplatnil též odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c/, pod které však není žádná z jeho odvolacích námitek podřaditelná). Odvolací soud proto při veřejném jednání přezkoumal jím napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalobce však neshledal opodstatněným.

12. Odvolací soud předně ověřil, že řízení před soudem prvního stupně nebylo postiženo žádnou zmatečnostní ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně též řádně zjistil skutkový stav věci potřebný pro posouzení žalobou uplatněného nároku. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pak popsal přehledně svá skutková zjištění, přičemž se současně vypořádal se všemi tvrzeními a důkazy, jimiž žalobce hodlal jeho skutkové závěry zpochybnit. Důvody, pro které žalobě nevyhověl, včetně podrobného popisu jeho právních úvah, na jejichž základě dospěl k závěru, že zeď mezi bytovými jednotkami [číslo] v domě [adresa] není společnou částí tohoto domu, popsal podrobně a srozumitelně. Odvolací soud proto plně odkazuje na v podstatě vyčerpávající a zejména po právní stránce pregnantní odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce dodává následující:

13. Žalobce v odvolání brojí proti jedinému skutkovému zjištění soudu prvního stupně, a to že žalobce o stavebních záměrech žalovaných věděl již v roce 2003. Toto skutkové zjištění však plně odpovídá obsahu důkazů, z nichž ho soud prvního stupně učinil. Mezi účastníky sice bylo nesporným, že žalovaní nepožádali žalobce ani ostatní členy SVJ o výslovný souhlas se stavebními úpravami, které byly předmětem jejich ohlášení vůči stavebnímu úřadu dopisem ze dne 18. 6. 2003, všichni tehdejší členové žalobce, v to počítaje i všechny tři členy jeho výboru, však od stavebního úřadu obdrželi na vědomí jeho sdělení žalovaným ze dne 23. 6. 2003, v němž byly popsány všechny zamýšlené stavební úpravy v obou bytech žalovaných včetně propojení těchto bytů dveřmi. Tato skutečnost byla prokázána dodejkou majitelům všech devíti bytů, jmenovitě zejména tehdejšímu předsedovi výboru SVJ [jméno] [příjmení], místopředsedkyni výboru SVJ [jméno] [příjmení] a člence výboru SVJ [jméno] [příjmení], kteří vykonávali tyto své funkce od 18. 2. 2003 (přičemž [jméno] [příjmení] pokračovala ve funkci člena výboru SVJ až do r. 2018, poté se 8. 6. 2018 stala předsedkyní žalobce). Fyzické osoby jednající za žalobce tedy věděly o propojení bytových jednotek žalovaných dveřmi již od června roku 2003, takže v době podání žaloby měla např. jeho stávající předsedkyně toto povědomí již 17 let. Pokud žalobce zastává názor, že vědomí jeho funkcionářů jako fyzických osob nelze považovat za vědomí jeho coby právnické osoby, odvolací soud tento jeho postoj považuje v podmínkách souzené věci za přepjatý formalismus, který nelze akceptovat.

14. Z hlediska právního posouzení věci se oba účastníci shodují se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodující je právní posouzení charakteru zdi mezi bytovými jednotkami žalovaných z toho pohledu, zda se jedná o společnou součást domu či nikoli. V těchto souvislostech odvolací soud předesílá, že plně sdílí závěr soudu prvního stupně, že původní úprava bytového spoluvlastnictví nastolená zákonem č. 72/1994 Sb. nepamatovala na řešení řady problémů, které následně přineslo její uplatňování v praxi. Ani obecné povědomí o právní úpravě vzniku a fungování společenství vlastníků jednotek nebylo vysoké, což koneckonců dokládá i případ žalobce, jehož ustavující schůze se konala až v únoru 2003, ačkoli SVJ vzniklo nesporně podstatně dříve, neboť vzniklo ze zákona okamžikem, kdy se alespoň tři jednotky v domě staly vlastnictvím tří různých vlastníků (viz § 9 odst. 3 ZVJ). Jestliže v době úprav prováděných v bytě žalovaných, tzn. v roce 2003 nebyly obvodové zdi jednotky prohlášeny za společné části budovy zákonem a v domě [adresa] ani prohlášením vlastníka, přičemž žalobce ani nikdo z vlastníků dalších jednotek v domě neměli potřebu jakkoli reagovat na oznámení stavebního úřadu, že žalovaní provedou ve svých bytech stavební úpravy spočívající mj. v jejich propojení dveřmi, ani odvolací soud nemá důvod k jinému závěru, než že se všichni spoluvlastníci – členové SVJ domnívali, že předmětné stavební úpravy se společných částí domu netýkají. Správnost takové úvahy si koneckonců každý z nich mohl ověřit v příloze prohlášení vlastníka, kde nejsou jako společné označeny ani obvodové zdi bytů sousedící se společnými prostorami (ačkoli jejich zařazení do společných částí domu by mělo svoji logiku), ani obvodové zdi mezi bytovými jednotkami. Podle přesvědčení odvolacího soudu proto není možno na zeď mezi bytovými jednotkami žalovaných hledět jako na společnou část domu [adresa], nebylo-li současně prokázáno, že tato zeď je hlavní svislou konstrukcí, neboť v takovém případě by byla společnou částí domu ze zákona. Závěr soudu prvního stupně, že tuto zeď je třeba s ohledem na shora popsané považovat za součást jimi vlastněných bytových jednotek, tedy odvolací soud považuje za správný, když se mu v podmínkách souzené věci jeví i jako nejlogičtější. Samozřejmě se při tomto závěru nabízí otázka vlastnického režimu obvodové zdi oddělující bytové jednotky různých vlastníků. V těchto souvislostech odvolací soud poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. 29 Cdo 1155/2011, podle nichž prohlášení vlastníka nemůže být v části určující, že některé společné části domu jsou společné pouze vlastníkům některých jednotek, neplatné pro rozpor s § 2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů. Obdobný režim se podle přesvědčení odvolacího soudu může uplatnit i ve vztahu k vlastnictví bytových jednotek. Dle § 2 písm. h) ZVB je jednotkou byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona. Dle § 2 písm. b) ZVB je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Jelikož definici místnosti ZVB neobsahuje, je třeba použít definici, která je obsažena v předpisu obsahově nejbližším úpravě ZVJ. Tou je zřejmě zákon o DPH, podle jehož § 48a se místností rozumí místně a prostorově uzavřená část stavby, vymezená podlahovou plochou, stropem a pevnými stěnami. Obdobně je pojem místnosti definován např. ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, a to jako „prostorově uzavřená část stavebního díla, vymezená podlahou, stropem nebo konstrukcí krovu a pevnými stěnami“. Jestliže se tedy zdi společné více bytovým jednotkám nestaly ze zákona nebo na základě prohlášení vlastníka společnou částí stavby, není důvodu, proč na ně nehledět jako na část stavby nacházející se ve spoluvlastnictví vlastníků těchto bytových jednotek. Tyto úvahy se mohou samozřejmě uplatnit pouze v případech SVJ založených před 1. 1. 2014, neboť z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od tohoto data (o. z.) zrušil i ZVB a namísto tohoto samostatného zákona je v § 1158 až § 1222 o. z. přijata nová úprava bytového spoluvlastnictví. Institut společných částí podle ní pak není v žádném ohledu totožný s institutem společných částí domu podle ZVB a k dosavadní právní úpravě podle ZVB se zde nepřihlíží. Nová právní úprava však dopadá výlučně na ty případy, kdy vzniká bytové spoluvlastnictví podle § 1158 až § 1222 o. z., takže na ty nemovitosti, ve kterých vzniklo vlastnictví jednotek podle ZVB, se tato úprava nepoužije, neboť problematika společných částí domu se u nich podle výslovného určení zákonodárce zakotveného v § 3063 o. z. řídí nadále ZVB. Ačkoli je tedy v komentářové literatuře diskutována otázka aplikace o. z. na prohlášení vlastníka, pokud bylo provedeno za účinnosti zákona o vlastnictví bytů a je v rozporu s kogentně stanoveným rozsahem (minima) společných částí dle § 1160 o. z., s ohledem na přechodné ustanovení § 3063 o. z. je podle odvolacího soudu možno uvést prohlášení vlastníka učiněné za účinnosti ZVB do souladu s aktuální právní úpravou bytového spoluvlastnictví pouze případným přijetím nového prohlášení vlastníků se všemi s tím souvisejícími dopady na jejich vlastnická práva. Do té doby je třeba akceptovat znění prohlášení vlastníka, na jehož základě byl dům rozdělen, což platí i pro souzenou věc.

15. Odvolací soud se plně ztotožňuje i s dalším soudem prvního stupně označeným důvodem, pro který by žalobce nemohl v tomto řízení uspět ani v případě, že by soud učinil opačný závěr než výše, tzn. přiklonil by se k názoru komentářové literatury citované žalobcem, podle níž se všechny části domu, které nejsou výslovně prohlášeny za součást jednotky, staly i v režimu ZVB společnou částí nemovité věci. Plně totiž sdílí jeho závěr, že žaloba v této věci byla podána nikoli z toho důvodu, aby žalobce ochránil vlastnická práva vlastníků ostatních jednotek, ale s cílem poškodit žalované, neboť žalobce v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit žalovaným újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou, jíž se dovolává, tedy ustanovením § 1042 o. z. ve spojení s § 13 odst. 2 ZVB, zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska žalobce bez významu. Jak totiž výstižně popsal již soud prvního stupně, žalobce ani žádného vlastníka v domě průchod mezi bytovými jednotkami žalovaných nijak neobtěžuje ani jinak neovlivňuje užívání dalších jednotek a společných částí domu a ostatní vlastníci ani žalobce by z odstranění tohoto průchodu neměli žádný přínos. Ze strany žalobce tak jde o zjevné zneužití práva, jemuž podle § 8 o. z. nemůže být poskytnuta právní, a tedy ani soudní ochrana.

16. S ohledem na shora popsané byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzen ve výroku ve věci samé jako věcně správný.

17. Odvoláním žalobce ve věci samé byl otevřen přezkumu i nákladový výrok II, ačkoli proti němu žalobce výslovně nebrojil, neboť se jedná o výrok závislý (§ 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud ve vztahu k němu nejprve ověřil, že počet úkonů právní služby vyúčtovaných žalovanými odpovídá obsahu spisu. Poté se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zástupce žalovaných v řízení před ním vykonal účelně pouze 6 úkonů právní služby, neboť úkony spočívající v podání ze dne 1. 11. 2021 a ze dne 16. 2. 2022 nebyla účelná. Důvodnou neshledal ani výtku žalovaných, že sazba odměny advokáta měla být stanovena nikoli podle § 9 odst. 1 AT, tedy ve výši 1.500 Kč za úkon právní služby, ale podle § 9 odst. 4, případně § 9 odst. 3 AT. Žalobce se vůči žalovaným domáhal uložení povinnosti, kterou nelze finančně vyjádřit žádným ekvivalentem, a nikoli určení, zda tu je právo nebo právní vztah, a proto je stanovení sazby odměny advokáta podle ustanovení použitého soudem prvního stupně správné.

18. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. mu proto bylo uloženo nahradit náklady odvolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s jejich zastoupením advokátem. Jejich zástupce vykonal v odvolacím řízení dva úkony právní služby pro dva klienty (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání), přičemž za každý z nich činí odměna advokáta dle § 9 odst. 1, § 7 bod 3 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), 2.400 Kč (1.500 Kč x 2 = 3.000 Kč – 20 %), celkem tak odměna advokáta činí 4.800 Kč. K odměně náleží náhrada hotových výdajů à 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT ke každému úkonu právní služby pro každého ze žalovaných, tj. celkem 1.200 Kč (4 x 300). Mezi náklady spojené se zastoupením advokáta žalovaných dále náleží náhrada za ztrátu času v rozsahu 2x 3 půlhodiny, tedy celkem 600 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 AT). Použité bylo vozidlo Ford Galaxy, palivo – benzín, 98 oktanů, průměr 8,9 l, trasa [obec] – [obec] 2x 120 km, sazba základní náhrady 4,70 Kč / 1 km, průměrná cena PHM 40,50 Kč, tedy na pohonných hmotách činí náhrada 631,80 Kč a základní náhrada činí 1.128 Kč, celkové jízdné pak činí 1.759,80 Kč. K součtu všech těchto položek ve výši 8.359,80 Kč náleží 21 % daň z přidané hodnoty, přiznaná podle § 14a AT a § 23a zák. č. 85/1996 Sb., tj. částka 1.755,60 Kč. Žalobci proto bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení v celkové výši 10.115,40 Kč. Platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k plnění mu byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.