19 Co 478/2003

Plný text

7 19Co 478/2003 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců JUDr. L. S. a JUDr. M. K. v právní věci žalobce Ing. R. P ., nar. xxx, bytem v H. K., U. 295, zast. Mgr. M. J., advokátkou se sídlem v P., Z. 70, proti žalované MUDr. H. J. , nar. xxx, bytem v H. K., D. 775, zast. JUDr. V. K., advokátem se sídlem v H. K., S. n. l63, o zaplacení 309.075,- Kč, k odvolání žalované do rozsudku Okresního soudu v HK, č.j. l7C 175/98-181 z 6. března 2003, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní so ud zavázal žalovanou, aby žalobci zaplatila 309.075,- Kč jako sjednanou provizi za činnost, kterou žalobce na základě smluvního ujednání pro žalovanou vyvíjel pro prosazení jejích restitučních nároků: “žalobce prokázal, že splnil svou povinnost z uzavřené smlouvy a povinností žalované je zaplatit mu za to odměnu”. Na základě výroku o věci samé uložil žalované též povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudek s tímto obsahem napadá včas podaným odvoláním žalovaná, domáhá se jeho změny a zamítnutí žaloby. Smlouva, o niž žalobce svůj požadavek opírá, je absolutně neplatná, neboť předmět plnění, jak je v ní vymezen, byl “právně zcela nemožný” - lhůty pro uplatnění restitučních nároků v době jejího uzavření již uplynuly, takže nebylo možné je up l atňovat. Soud prvého stupně špatně vyložil příslušné ustanovení smlouvy, dovodil-li, že žalobce měl vyvíjet činnost vedoucí k tomu, aby žalovaná splnila podmínky k uzavření dohod o vydání nemovitostí. Tyto podmínky stanovil zákon a žalobce svou činností j e jich splnění nemohl nijak ovlivnit podobně, jako to nemohla učinit ani sama žalovaná. Správný není ani odkaz soudu prvého stupně na povahu zprostředkovatelské činnosti realitní kanceláře žalobce, neboť v nařízení vlády č. 469/2000 Sb., jež upravuje obsaho v ou náplň volné živnosti “realitní činnost”, není ta činnost, ke které se měl žalobce smluvně zavázat, uvedena; proto také není správné přihlížet k provizím realitních kanceláří. Soud prvého stupně také vůbec nepřihlédl k činnosti, kterou měl žalobce údajně vyvíjet – hodnotí ji sice jako velice aktivní a uvádí, že se žalobce o získání pozemku 280/7 v K velmi zasloužil, avšak z jeho rozhodnutí není patrno, na základě čeho k takovému hodnocení dospěl ani jaký význam měla pro vyřízení restituční věci žal o bcova faktická činnost. K nesprávnému závěru dospěl prvostupňový soud i pokud jde o namítaný rozpor smlouvy s dobrými mravy, uvádí-li, že pokud je smlouva uzavřena v souladu se zákonem, nemůže být s dobrými mravy v rozporu. Soud měl při svém rozhodování p o soudit, zda požadavek žalobce na úhradu žalované částky je či není v rozporu s dobrými mravy zejména po přihlédnutí k hodnotě úkonů, které podle jeho názoru žalobce učinil, “a to zejména z hlediska, kolik času bylo nutné vynaložit na vykonání těchto úkonů ” . Nárok na provizi nemohl žalobci podle uzavřené smlouvy vzniknout též proto, že byl podmíněn převodem vlastnického práva k pozemku na žalovanou, k čemuž však nedošlo; žalobce splnění této podmínky tak ani nemohl prokázat. Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, je (ve spojení s plnou mocí, která byla žalobci udělena) dostatečně zřejmé, k jakému cíli vůle stran směřovala a vyplývá z ní i to, jakého právního účinku mělo být dosaženo. Žalobce uzn á vá, že v době uzavření smlouvy byly již restituční nároky žalované formálně uplatněny. Z provedeného dokazování však jasně vyplynulo, že žalobce svou činností žalované k navrácení majetku pomohl. Nemohl sice ovlivnit zákonné podmínky pro vydání nemovitost í , avšak účelem a cílem uzavřené dohody bylo jednat za žalovanou a prokázat jejich splnění. To se v projednávané věci stalo, takže nebylo sjednáno plnění nemožné. Správné není ani tvrzení, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. V době jejího u z avření jednání o vydání nemovitostí probíhala a ze spisu pozemkového úřadu je zřejmé, že byla velmi složitá. Žalovaná se jich nikdy neúčastnila; za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy naopak to, kdyby žalovaná za činnost žalobce sjednanou provi zi nezaplatila. Krajský soud dospěl po projednání podaného odvolání k těmto závěrům: Pokud jde o právní posouzení smlouvy “o zprostředkování” (čl. 6), je názor soudu prvého stupně správný. Úmyslem stran bylo nepochybně dohodnout, že žalobce bude v zastoupení žalobkyně prosazovat její (již uplatněné) restituční nároky a že v případě úspěchu mu žalovaná zaplatí sjednanou provizi. Svým obsahem tak toto ujednání odpovídá (z režimu obchodního zákoníku, jehož účinnost pro svůj vztah kontrahenti smlouvy s j ednali) nejspíše smlouvě mandátní (§ 566 a násl. obch. zák.). Její posouzení jako smlouvy nepojmenované však nemá na dále uvedené závěry prvostupňového soudu (s nimiž se odvolací soud ztotožňuje) žádný vliv, neboť rozhodující jsou hlediska, z nichž uložil posoudit uzavřenou smlouvu krajský soud na str. 4 i.f. a na str. 5 svého rozhodnutí č.j. 20Co 126/2002-169 z 30.10.2002. Soudu prvého stupně je třeba přisvědčit, že ve smlouvě je dostatečně určitě vymezen obsah činnosti, kterou se pro žalovanou zavázal ža l obce vykonat – plyne to jak z textu samotné smlouvy, tak i z plné moci (založené v přílohovém správním spise), kterou žalovaná žalobci udělila dne 15.11.1994 a která je – pokud jde o rozsah zmocnění k jednání o navrácení majetku žalované – zcela identická se smlouvou “o zprostředkování”. Ze smlouvy žádné pochybnosti o tom, co měl žalobce pro žalobkyni vykonat, neplynou. Měl se zasazovat o kladné vyřízení ve smlouvě (a v plné moci z 15.11.1994) uvedených restitučních nároků po dobu tří let a v případě, že by v této době “zájemce” (tj. žalovaná) získala k určeným nemovitostem vlastnické právo, měl žalobce obdržet sjednanou provizi ve výši 5 % z jejich tržní ceny. I když to není ve smlouvě uvedeno, je třeba její text vyložit tak (§ 266 obch. zák.), že předpo k ladem práva na tuto provizi byla zásluha žalobce na úspěchu vymáhaných restitučních nároků. Krajský soud vykládá uzavřenou smlouvu tak, že pokud by žalobce určitou činnost uvedenou v čl. 2.1. smlouvy sice pro žalovanou vyvíjel, ale žádoucí výsledek by se dostavil bez souvislosti s ní (tj. ve vztahu k vyvíjené činnosti mimoběžně), žalobci by právo na provizi nevzniklo. Úmysl obou smluvních stran, tj. k čemu (a za jakých podmínek) se každá z nich zavázala, lze tedy ze smlouvy bezpečně vyvodit. Námitkám, j ež proti smlouvě vznáší žalovaná, nelze přisvědčit. Je sice pravda, že formulace, jichž bylo při jejím sestavování užito, jsou místy neobratné, resp. nepřesné, to však nemůže vést k závěru, že je smlouva neplatná. I když v době jejího uzavírání restituční nároky žalované byly již uplatněny (takže nepřicházelo v úvahu vytvářet příležitost je uplatnit), nezavázal se žalobce k plnění “právně nemožnému” (z čehož žalovaná dovozuje neplatnost smlouvy). Zcela zřejmě šlo o to, aby žalobce svou činností dosáhl vyd á ní ve smlouvě přesně uvedených nemovitostí zájemci, tj. žalované – jinak smlouvu podle mínění odvolacího soudu dost dobře ani vyložit nelze. Žalovaná sice tvrdí, že žalobcův závazek, zakotvený ve smlouvě, je právně nemožný, sama však nesděluje, proč tedy s mlouvu vůbec uzavírala a jaký věcný obsah a význam jí přisuzuje. I když tedy restituční nároky žalovaná v době uzavření smlouvy již uplatnila, nebyly tehdy ještě uspokojeny; a za tím účelem, aby se tak (přičiněním žalobce) stalo, byla smlouva právě uzavře n a. Není pochyb o tom, že tento závazek žalovaného, totiž vyvíjet ke zmíněnému cíli činnost, možný byl. Případný nárok žalobce na sjednanou provizi nelze odmítnout ani s odkazem na to, že na žalovanou neměly být nemovitosti převedeny, nýbrž že jí měly být ( jak se i stalo) vydány – činnost žalobce měla směřovat právě k tomuto výsledku. Nepřípadná je rovněž námitka, že zákonné podmínky pro vydání nemovitostí nemohl svou činností vytvořit žalobce, jestliže je stanovil právní předpis. Smlouvu, z níž žalobce svůj požadavek odvozuje, považuje tedy odvolací soud za platnou a za dále uvedených předpokladů považuje za správný i závěr soudu prvního stupně, že plnil-li podle ní žalobce, je i žalovaná povinna dostát závazku, který na sebe vzala, totiž zaplatit žalobci sjednanou odměnu. Zásada, že smlouvy musí být dodržovány, je stěžejní zásadou závazkového práva; bylo by s ní v rozporu, jestliže by žalobci nebylo dohodnuté právo přiznáno proto, že žalovaná, která smlouvu uzavřela (a musela být tedy srozuměna s tím, že s jednanou provizi žalobci za splnění dalších podmínek také vyplatí), to nyní odmítá. Bude-li proto možné dospět k závěru, že nemovitosti byly žalované vydány také proto, že k tomuto výsledku přispěla sjednaná činnost žalobce, bude třeba považovat žalobou u platněný nárok za oprávněný. Jedinou překážkou takového úsudku by mohl být rozpor žalobcova požadavku s dobrými mravy. Rozhodnutí pozemkového referátu Okresního úřadu v HK., č.j. ---, jímž bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí pozemku č.kat. 280/7 o výměře 8.242 m 2 , bylo vydáno dne 30.11.1995 a právní moci nabylo dne 5.1.1996, tedy v době, pro kterou platila smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto sporu. Přesto nelze bez dalšího dospět k závěru, že žaloba je důvodná. So ud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že “žalobce vyvíjel velice aktivní činnost pro získání pozemku 280/7 v k.ú. K. a že se o jeho získání skutečně velmi zasloužil”, a odkazuje v té souvislosti na důkazy, jež byly během řízení provedeny. I když výtka odvolatelky, že napadený rozsudek neuvádí důvody, proč soud takto hodnotil činnost žalobce, není namístě, bude třeba, aby v dalším řízení žalobce (po poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř.) nabídl důkazy ke svému tvrzení, obsaženému ve výpovědi z 11.3.1999 na čl.

42. Bude třeba, aby uvedl a doložil, které konkrétní ”materiály” dohledal, které doplnil o ověřené výpisy z pozemkové knihy, resp. ze sbírky listin (ve zmíněném protokolu uvedeno zřejmě nesprávně z knihy listin) a které nabývací a vyvla s tňovací tituly získal (a jak). Dále (po poučení dle § 118a odst. l o.s.ř.) podrobněji popíše obsah jednání s povinnou osobou, jakož i jednání na katastrálním úřadě, při nichž měl prokázat, že “část zastavěná není a je užívána vodohospodářskými stavbami je d nak jako zařízení staveniště a jednak jako skládka”, a uvede, v čem tento důkaz spočíval a jaký měl význam – patrně mělo jít o vyvrácení námitky, že pozemek nelze vydat z důvodu jeho zastavění. O tom se zmiňuje žalobcovo podání na čl. 44, kde je ovšem uve d eno (na rozdíl od výpovědi žalobce), že jednání probíhalo na pozemkovém referátu Okresního úřadu v H. K. Zejména však bude třeba, aby žalobce nabídl důkaz o svém tvrzení, že dokázal “i to, že ing. arch. R. pozemky státu nedaroval”. Ze záznam u z jednání na pozemkovém úřadě ze dne 16.3.1995, jež se týkalo pozemků v K. (a jehož se za žalovanou zúčastnil na základě plné moci žalobce) vyplývá, že za rozhodující pro posouzení uplatněných restitučních nároků považoval pozemkový úřad prokázání z p ůsobu přechodu vlastnictví na stát, případné vyplacení náhrady, eventuelně tíseň, v níž byly nemovitosti převáděny. Bude třeba, aby žalobce podrobně uvedl, jak se po jednání z uvedeného data záležitost vyvíjela, jaké důkazy byly opatřeny a co vedlo k tom u , že přibližně za půl roku vydal pozemkový úřad ve věci kladné rozhodnutí. Teprve po provedení tohoto dokazování bude možné učinit bezpečný závěr o tom, zda k vydání pozemků žalované došlo (také) v důsledku činnosti, kterou žalobce pro dosažení tohoto cíle vynaložil jako zástupce žalované. Dospěje-li okresní soud ke kladné odpovědi, zváží, zda sjednaná provize neodporuje dobrým mravům. Je přitom nepochybné, že byla-li by dohodnuta ve výši naprosto nepřiměřené té činnosti, za kterou by měla být vyplacena, šlo by o výkon práva, který by v rozporu s dobrými mravy byl (§ 3 odst. l obč.zák.). Prvostupňový soud se s námitkou žalované (že se o takový rozpor v daném případě jedná) vypořádal jednak úvahou, že “pokud je smlouva uzavřena v souladu se zákonem, nemůže být v rozporu s dobrými mravy”, jednak odkazem na skutečnost, známou soudu z úřední činnosti, “že realitní kanceláře za zprostředkování transakcí s nemovitostmi účtují provizi kolem l0 % ceny nemovitosti, takže sjednanou úplatu ve výši 5 % nelze vůbec p o važovat za nemravnou”. První argument, jak správně namítá odvolatelka, neobstojí, neboť je skutečně možné, aby byla v rozporu s dobrými mravy i taková smlouva, která byla uzavřena podle zákona. Pokud jde o odkaz na provize účtované realitními kancelářemi, není v projednávané věci bez významu. Jde o takovou skutkovou okolnost, která může být pro zvažovanou přiměřenost sjednané provize použita. K tomu, aby soud k této provizi, “účtované” realitními kancelářemi, přihlédl, však nestačí všeobecný odkaz na úředn í činnost soudu. To, co je soudu známo “z jeho činnosti” (§ 121 o.s.ř.), skutečně není třeba dokazovat; aby se ale toto pravidlo mohlo uplatnit, musí být blíže osvětleno, jakým způsobem se stalo, že je soudu určitá skutečnost z jeho činnosti známa. Přesto, že ji není třeba dokazovat, podléhá správnost jejího zjištění případnému odvolacímu přezkumu; nelze totiž vyloučit, že to, co má být touto cestou zjištěno, nebylo zjištěno správně. Je tedy nezbytné, aby v případě, že soud odkazuje na skutečnost známou z j e ho činnosti, uvedl, jak ji zjistil (v projednávané věci např. odkazem na konkrétní zprávy realitních kanceláří či na smlouvy jimi uzavírané, jimiž byl v jiných – před soudem vedených konkrétních řízeních – proveden důkaz). V té souvislosti nepovažuje odvo l ací soud za případnou odvolací námitku žalované, která se týká výměru živnosti – realitní činnosti, provedeného v nařízení č. 469/2000 Sb. Jednak jde o předpis, účinný až od l.l.2001 (kdežto činnost žalobce pro žalovanou byla časově ohraničena datem l.12. 1 997), jednak – a to zejména – není možné považovat za nesprávné, jestliže při úvaze o přiměřenosti sjednané provize přihlédne soud k výši, jakou by požadovala realitní kancelář za činnost, jež se obsahově blíží té, kterou vynaložil žalobce pro žalovanou. R ozhodne-li se proto soud prvého stupně znovu vyjít ze skutečností, jež mu jsou známy z jeho činnosti (o výši provizí, jež jsou uváděny ve smlouvách uzavíraných realitními kancelářemi), bude třeba, aby pramen svého skutkového zjištění konkrétně označil. P řiměřenost sjednané provize (a tedy to, zda její výše není v rozporu s dobrými mravy) vyplyne ale zejména z podrobnějšího popisu (a doložení) té činnosti, kterou žalobce pro žalovanou (a v jejím zastoupení) vykonal podle své výpovědi ze dne 11.3.1999. Ja k patrno, pro nezbytnost dalšího dokazování nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne okresní soud i o nákladech odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 4. listopadu 2003