19 Co 848/2006

Plný text

R o z s u d e k 19Co 848/2006-175 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně xxx a soudců xxx a xxx ve věci žalobce W – s s, a.s. se sídlem xxx, xxx, IČO xxx, proti žalovaným 1/ A.K., dříve K., nar. xxx , bytem xxx, 2/ Z.K., nar. xxx , bytem xxx, 3/ M.K., nar. xxx , bytem xxx, a 4/ M.M., nar. xxx , bytem xxx, zastoupenému JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, o zapl acení 416.082,70 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného M.M. proti rozsudku Okresního soudu v T ze dne 25. května 2006, č.j. 7C 127/2004-141, t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu, pokud jím byla 4. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 416.082,70 Kč s příslušenstvím a nahradit žalobci náklady řízení, se potvrzuje.

II. Žalobce a 4. žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výše označeným rozsudkem uložil žalovaným zaplatit žalobci 416.082,70 Kč s úrokem ve výši 7,9 % p.a. z částky 383.590,70 Kč od 1.8.2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % p.a. z částky 403.378,70 Kč od 1.8.2003 do zaplacení a na nákladech řízení částku 16.640 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku tak, že žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni plnit společně a nerozdílně, a dále s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Okresní soud vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanými A.K. a Z.K. byla podle § 497 a násl. obch. zák. uzavřena dne 17.12.2002 smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. --- ze dne 15.8.2002. Žalovaní M.K. a M.M. převzali za tento závazek ručení podle § 303 a násl. obch. zák. dnem 8.1.2003. Žalobce dne 26.2.2003 vyplatil jednorázově dle dispozic žalované A.K. celou částku překlenovacího úvěru ve výši 395.000 Kč na účet M .M. Úvěr ze strany žalovaných nebyl splácen a v důsledku dlouhotrvajícího a opakovaného porušování smluvních povinností a přes písemné výzvy bylo ze strany žalobce s okamžitou platností odstoupeno od úvěrové smlouvy, čímž vznikla dlužníkům povinnost vrátit př i jaté plnění s příslušenstvím. Žalobce zároveň dne 19.8.2003 vyzval i oba ručitele, aby ve smyslu prohlášení o ručení zaplatili dlužnou částku, která k datu 30.6.2003 činila 416.082,70 Kč a sestávala z dluhu na jistině, úrocích, úrocích z prodlení, úhradác h za uzavření smlouvy a dalších poplatků tak, jak jsou popsány v rozsudku okresního soudu. Okresní soud vzal zároveň za prokázané, že žalovaná A.K. byla rozsudkem Okresního soudu v S č.j. 2T 99/2005-407 ze dne 12.7.2005 uznána vinou tres t ným činem úvěrového podvodu, když jako žadatelka o překlenovací úvěr ke smlouvě o stavebním spoření č. --- ve výši 395.000 Kč na koupi bytu předložila nepravdivé potvrzení. Ve vztahu k tomuto skutku byl stejným rozsudkem žalovaný M.M. zpr o štěn obžaloby v důsledku aplikace zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Námitky žalovaných posoudil okresní soud jako právně irelevantní, neboť pokud bylo namítáno, že finanční prostředky, které byly určené na koupi bytu pro žalovanou A.K. byly poukázány na účet M.M., který však od smlouvy o koupi bytu odstoupil a finanční prostředky žalovaným A.K. a Z.K. nevrátil, jedná se o vzájemný vztah žalovaných, který nemá dopad na právní vztah založený sm l ouvou o úvěru. Ani námitka žalovaného M.M. nebyla posouzena jako právně důvodná. Pokud žalovaný M.M. namítal, že není jako ručitel povinen podílet se na úhradě dluhu, když žalovaná A.K. byla odsouzena pro trestný čin p o dvodu, kterým poškodila žalobce, okresní soud dovodil, že tato skutečnost nevyvolala neplatnost smlouvy, neboť v omyl byl uveden pouze žalobce a lze předpokládat, že žalovaný M.M. byl o poměrech žalované A.K. dostatečně informován, když pracoval s žalovanou na stejném pracovišti. Kromě toho i kdyby smlouva o úvěru byla neplatná, bylo by třeba aplikovat ust. § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, a protože finanční prostředky byly poukázány na účet 4. žalovaného, byl by to on, kdo b y byl ve sporu pasivně legitimován. Pokud by v mezidobí finanční prostředky předal žalované A.K. jak tvrdil, musel by se vzájemně vypořádat právě s žalovanou A.K. Okresní soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, když z hledis k a výše dluhu nebyly ze strany žalovaných vzneseny žádné námitky a žalobce prokázal poskytnutí jistiny a nárok na její vrácení včetně práva na úhradu dalších částek, tak jak byly ve smlouvě dohodnuty a v rozsudku okresního soudu popsány. Proti rozsudku ok resního soudu se odvolal pouze žalovaný M.M. V odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu, že v případě, když by smlouva byla uzavřena neplatně, byl by pasivně legitimován pouze on. Namítal, že ručitelský závazek nemůže být samostatným zá v azkem, ale musí prvotně existovat dluh, dlužník a jeho závazek. Pokud prvotní smlouva je neplatná a on se neplatnosti dovolává, je neplatný i ručitelský závazek. Navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žaloba ve vztahu k jeho osobě zamítnuta. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání zejména namítal, že mu byla předložena nepravdivá potvrzení o výši příjmů žalované A.K. a M.M. vystavená ve dnech 14.10.2002 a 15.10.2002 osobami B. – M. (tedy i odvolatelem), přič e mž zcela nepochybně byla obě tato potvrzení odvolatelem podepsána. Navíc je evidentní, že odvolatel byl v rozhodné době, kdy byly listiny vystaveny a předloženy žalobci v rámci sjednání úvěrové smlouvy s prvou žalovanou, jednatelem společnosti Q spol . s r.o. xxx, jejíž zaměstnankyní v té době byla i prvá žalovaná. Pokud se odvolatel dovolává neplatnosti úvěrové smlouvy podle ust. § 49a o.z., tedy uvedení žalobce v omyl prvou žalovanou, je zde namístě námitka, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil. Žalobce má za to, že z hlediska toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu podle § 49a o.z., v daném případě není relevantní pouze skutečnost, kdo předložil nepravdivé potvrzení, ale že je relevantní i ta skutečnost, že potvrzení o výši příjmu odvolatele a první žalované, jakož i výplatní pásky odvolatele, jimiž byly prokazovány příjmy prvé žalované a odvolatele, jsou vystaveny a podepsány odvolatelem, nikoli prvou žalovanou. Už pouhým vystavením a svým podpisem na nepravdivých potvrzení c h o výši příjmů a výplatních páskách se odvolatel přinejmenším na uvedení žalobce v omyl aktivně podílel, a tím i namítanou neplatnost právního úkonu sám způsobil. Žalobce proto navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Odvolací sou d poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas, osobou k odvolání oprávněnou a ve věci, ve které je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr, § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející v mezích odvolání (§ 212 věta prvá o.s.ř.), když podá-li odvolání ručitel, není napadeno rozhodnutí ve vztahu k dlužníkovi a případně dalšímu ručiteli, neboť se nejedná o taková společná práva nebo povinnosti, že by se rozsudek musel vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupuj í na jedné straně sporu (§ 91 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že výhrady odvolatele nejsou opodstatněné. Odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu za správné a k odvolacím námitkám považuje za nezbytné uvést následující. Okresní soud na právní vztah účastníků ze smlouvy o úvěru správně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku v rozsahu, jak je popsán v rozsudku okresního soudu. Protože pro obecnou úpravu právních úkonů nemá obchodní zákoník specielní úpravu s výjimkou ustanovení § 266 a násl. obch. z ák., byla okresním soudem správně aplikována i obecná úprava právních úkonů podle občanského zákoníku - § 34 a následující (viz § 1 obch. zák.). V posuzovaném případě je pak především významné řešení otázky, jaký vliv má na platnost smlouvy o úvěru okolnost, že žalovaná A.K. byla pravomocně uznána vinnou tím, že svým jednáním při uzavření smlouvy o úvěru uvedením žalobce v omyl způsobila žalobci škodu nejméně 395.000 Kč, a zda tedy smlouva o úvěru nemá být posouzena jako neplatná pro nedostat e k vážné vůle a také pro rozpor se zákonem ve smyslu § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. a zda by se soud neměl přiklonit k výkladu prezentovanému v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 1988. Odvol a cí soud však ve shodě s názory dnes již ustálené soudní praxe dospívá k závěru, že současná právní úprava již nepřipouští výklad prezentovaný výše zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu a přiklání se k závěru, že právní následky může mít jen taková vůle, k t erá byla projevena, pohnutka (motiv, představa) ke smlouvě, jakož i vnitřní výhrada (mentální rezervace) nemají, protože nebyly projeveny, žádný význam. Přijetí právního názoru o tom, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy má bez dalšího za násle d ek neplatnost smlouvy, by ve svých důsledcích znamenalo, že druhý účastník nemá právo na sjednané plnění, i kdyby smlouvu uzavřel vážně a i kdyby ji sám splnil (byl připraven splnit). Újma, kterou by tím utrpěl, by mu mohla být nahrazena jen z důvodu odpo v ědnosti podvodně jednajícího účastníka za bezdůvodné obohacení nebo za škodu. Takové následky však nelze považovat z hlediska zásady “pacta sun servanda” za odpovídající z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo . Uzavřenou smlouvu by totiž nebylo třeba splnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků bylo ovlivněno neprojevenou pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou (mentální rezervací) o následném výkonu práva a povinnosti ze smlouvy, ačkoli druhý účastník k e sjednání závazku přistoupil vážně a podvodné jednání nebyl v době uzavření smlouvy schopen rozpoznat. Požadavek na výkon práv a povinností občanskoprávních vztahů v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) současně vyžaduje, aby právní následky měla z důvodu právní jistoty jen taková vůle, která byla účastníkem smlouvy projevena a aby proto účel (smysl) uzavřené smlouvy ani její skutečný dopad do právních vztahů účastníků nebyl určován pohnutkou nebo vnitřní výhradou podvodně jednajícího účastníka , ale postojem účastníka, který projevil vážnou vůli při uzavírání smlouvy. Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Naopak právem musí být chráněn ten účastník, v tomto případě žalobce, a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal, nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavř e ní smlouvy využil a zda uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu § 49a a § 40a obč. zák. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 826/2005 publikované v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006, č. 9). Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že úvěrovou smlouvu nelze posoudit jako absolutně neplatnou a relativní neplatnosti ve smyslu § 49a ve spojení s § 40a obč. zák. se žalobce, jako jediná oprávněná osoba z hlediska práva uplatnění relativní neplatnosti, nedovolal. Není pochyb o tom, že převzít ručitelský závazek lze pouze za platnou pohledávku ve smyslu § 304 obch. zák. Jestliže ručitel převzal závazek ručení na základě nepravdivých informací, které mu poskytl dlužník, nemá tato okolnost právní význam pro vztah mezi věřitelem a ručitelem. Ručitelský závazek se neváže k osobě dlužníka, nýbrž k pohledávce věřitele. Pro právní vztah mezi věřitelem a ručitelem dlužníka je nerozhodné, zda byl ručitel před tím, než učinil písemné prohlášení o ručení, uveden dlužníkem v omyl ( v iz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36, ročník 1978). I kdyby tedy v projednávaném případě byl M.M. A.K. uveden v omyl, nemělo by to právní význam pro posouzení vzt a hu mezi žalovaným M. M. jako ručitelem a žalobcem jako věřitelem. Odvolací soud tedy rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné ve smyslu § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídal ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Odvolatel neměl v odvolacím řízení úspěch a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení mu proto nepřísluší, žalobci náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žalobce a odvolatel nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvého stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 29. března 2007