20 CO 10/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Ley Pavlovové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 202.592 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. října 2021 č. j. 7C 44/2019-160

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení 22 845 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 202.592 Kč s 9,75% úrokem z prodlení jdoucím od 12. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 109.812 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce (výrok II).

2. Vyšel ze zjištění, že žalobce za žalovanou (s níž v té době žil ve společné domácnosti) dne 10. 6. 2014 zaplatil soudnímu exekutorovi její dluh 150.000 Kč, přičemž peníze na úhradu tohoto dluhu si sám musel téhož dne nejprve půjčit od banky a vrátit jí pak dalších 52.592 Kč na úrocích a poplatcích, což celkem činí žalovaných 202.592 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo ohledně některé citované částky k uzavření písemné nebo i jen ústní smlouvy o zápůjčce nebo jiné smlouvy. Stejně tak nebyla prokázána žádná jejich dohoda o tom, kdy má částku 150.000 Kč žalovaná vrátit žalobci, který ohledně ní podal žalobu k soudu až dne 11. 4. 2019. Soužití účastníků ve společné domácnosti trvalo od poloviny roku 2013 do pátku 8. 4. 2016, kdy se z ní žalovaná i s dcerou odstěhovala k sestře.

3. Po právní stránce věc posuzoval dle § 2991 a násl. o.z. o bezdůvodném obohacení a § 629 a násl. o.z. o promlčení. Uzavřel, že žalovaný nárok z titulu bezdůvodného obohacení je k žalovanou vznesené námitce promlčen v 3 leté promlčecí lhůtě. Ta sice dle § 646 o.z. neběžela od 11. 6. 2014 do 8. 4. 2016 po dobu soužití účastníků ve společné domácnosti. Běžela pak ale od pondělí 11. 4. 2016 a marně uplynula ve středu 10. 4. 2019, neboť žalobce se už 11. 4. 2016 mohl u soudu domáhat po žalované vrácení žalované částky, ale učinil tak až žalobou podanou k soudu ve čtvrtek 11. 4. 2019. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by ohledně žalované částky spolu účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce či jinou smlouvu, ani se jinak dohodli na termínu jejího vrácení. Žalobu proto zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Předně namítal, že okresní soud řádně nesplnil poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. tak, jak mu uložil krajský soud ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2020 č.j. 20 Co 25/2020-76, jímž zrušil ve výroku II a III jeho v pořadí první rozsudek ze dne 29. 8. 2019 č.j. 7C 44/2019-48. Dále zpochybňoval hodnocení dokazování týkající se skutkového závěru okresního soudu o tom, že soužití účastníků ve společné domácnosti trvalo jen do pátku 8. 4. 2016. Navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek potvrdil a ztotožnila se s okresním soudem v jeho skutkových i právních závěrech.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání je přípustná (§ 201 o.s.ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o.s.ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o.s.ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumal napadený rozsudek v mezích, ve kterých se žalobce jako odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o.s.ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání neshledal opodstatněné.

7. Krajský soud v zásadě zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě nichž žalobu zamítl. Okresní soud v napadeném rozsudku a řízení jeho vydání předcházejícímu ve smyslu § 226 odst. 1 o.s.ř. důsledně respektoval závazný právní názor krajského soudu tak, jak mu byl udělen v usnesení ze dne 25. 2. 2020 č.j. [číslo jednací], jímž byl ve výroku II a III zrušen jeho v pořadí první rozsudek ze dne 29. 8. 2019 č.j. [číslo jednací] (jímž ovšem byla žaloba z důvodu promlčení rovněž zamítnuta). Z tohoto pohledu nelze skutkovým ani právním závěrům okresního soudu vůbec ničeho vytknout. Krajský soud proto pro stručnost odkazuje na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku a jen k jeho doplnění, nepatrnému upřesnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující.

8. Předně krajský soud neshledal žalobcem namítané pochybení v plnění poučovací povinnosti vůči němu ze strany okresního soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalobce totiž byl po zrušení v pořadí prvního rozsudku okresního soudu, jeho přípisem ze dne 29. 5. 2020, poučen o tom, aby ve smyslu zrušujícího usnesení krajského soudu ze dne 25. 2. 2020 č.j. [číslo jednací] doplnil tvrzení a označil důkazy k tomu, že se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala 11. 4. 2016 nebo později (tedy 3 roky před zahájením řízení 11. 4. 2019). Žalobci tak muselo být z citovaného usnesení krajského soudu i přípisu okresního soudu zcela zřejmé, jak musí plnit svoji povinnost tvrzení a důkazní proto, aby byl ve sporu úspěšný. Okresní soud jej pak nemusel poučovat o tom, že některé své tvrzení neprokázal, pokud vzal za prokázané opačné tvrzení žalované. Navíc okresní soud provedl k důkazu veškeré účastníky (tedy i žalobcem) navržené, předložené či označené důkazy výslechem svědků i listinné důkazy, tj. nejde zde o situaci, kdy by některý navržený či předložený důkaz neprovedl nebo jej nehodnotil, resp. opomenul. Konečně, pokud se žalobce ani jeho zástupkyně neúčastnili posledního jednání okresního soudu, u nějž došlo k vyhlášení napadeného rozsudku, vzdali se tím práva na jakékoliv poučení ze strany okresního soudu, ať již ohledně koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř. nebo doplnění tvrzení či důkazů k jejich prokázání dle § 118a odst. 1 a 3. Z těchto důvodů také krajský soud neprovedl až u odvolacího jednání žalobcem navržený důkaz výslechem jeho syna [jméno], neboť ten byl nepřípustně uplatněn v režimu neúplné apelace, tj. v rozporu s § 205a písm. f/ o.s.ř.

9. Dále pak krajský soud sdílí správná skutková zjištění a skutkové závěry učiněné okresním soudem, jež přebírá za svá, přičemž nemá žádný důvod se od nich odchylovat, dokazování doplňovat nebo opakovat (§ 213 o.s.ř.). Přestože žalobce v odvolání zpochybňuje hodnocení (nikoliv ale úplnost) provedeného dokazování okresním soudem (zejména co do data odstěhování se žalované od žalobce ze společné domácnosti 8. 4. 2016), je nutno zdůraznit, že hodnocení důkazů přísluší toliko soudu, nikoliv účastníkům řízení (§ 132 o.s.ř.) Krajský soud má zato, že okresní soud v tomto směru provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé, všechny provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové závěry tak, jak správně a výstižně uvádí zejména v bodech 20 a 21 odůvodnění napadeného rozsudku (kde se zabývá věrohodností jednotlivých důkazů, jejich vztahem k prokazovaným skutečnostem a rozporům mezi nimi k tíži žalobce). S nimi se krajský soud může jen ztotožnit a odkázat na ně. Nelze uvažovat, že by skutkové závěry okresního soudu odporovaly provedenému dokazování či se od něj odchylovaly, případně vykazovaly logické či jiné rozpory, tím spíše pak extrémní intenzity, jež by vedla k doplnění či opakování dokazování. Naopak okresní soud správně hodnotil každý jednotlivě provedený důkaz i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a co uvedli účastníci.

10. Krajský soud proto souhlasí se skutkovým závěrem okresního soudu v tom, že žalovaná se ze společné domácnosti vedené s žalobcem odstěhovala nejpozději v pátek 8. 4. 2016, což je prokázáno nejen listinnými důkazy o skončení jejího pracovního poměru i docházky dcery do školky k tomuto dni, ale i výslechem svědkyní [jméno] [příjmení] (kamarádky žalované), [jméno] [příjmení] (sestry žalované), a konečně i vyjádřením žalobce u odvolacího jednání krajského soudu 25. 2. 2020, kde sám uvedl, že se od něj žalovaná nenadále odstěhovala asi 2 týdny před druhou svatbou jeho matky plánovanou cca 20. 4. 2016 (což by odpovídalo ještě dřívějšímu datu 4. 4. 2016). Skončení společné domácnosti ke dni 8. 4. 2016 tedy nasvědčuje nejen odstěhování se žalované z ní, ale k témuž dni i skončení zaměstnání v jejím dosavadním místě včetně skončení předškolní docházky její dcery v tomto místě.

11. Stejně tak krajský soud souhlasí s okresním soudem v tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že žalobu k soudu vůči žalované podal ve čtvrtek dne 11. 4. 2019 ještě za běhu 3 leté promlčecí lhůty, tj. že se žalovaná ze společné domácnosti odstěhovala dne 11. 4. 2016 nebo později. Takový závěr nelze z provedeného dokazování učinit. Naopak lze jen opětovně vyzdvihnout odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 21, dle nějž důkazy provedené v řízení na podporu tohoto tvrzení žalobce jsou pro vzájemnou rozpornost nevěrohodné (zejména v řadě časových údajů) a proto nezpůsobilé jej prokázat. Navíc žalobce ani netvrdil jiný přesný časový okamžik (a ten ani jinak v řízení najevo nevyšel), kdy se od něj žalovaná měla nenadále odstěhovat (k čemuž ale bez pochyb došlo ještě před druhou svatbou jeho matky 20. 4. 2016), když ve své podstatě jen dosti neurčitě tvrdil, že u něj žalovaná bydlela i po datu 8. 4. 2016. Rovněž z tohoto pohledu se jeví skutkový závěr o odstěhování se žalované právě 8. 4. 2016 jako logický a smysluplný.

12. V návaznosti na to pak krajský soud souhlasí s okresním soudem v tom, že žalovaný nárok je k námitce žalované promlčen v 3 leté, hmotněprávní promlčecí lhůtě dle § 629 odst. 1 o.z., počítané dle § 619 a § 605 odst. 1 o.z. ovšem správně už od soboty 9. 4. 2016 (jakožto dne následujícího po skončení společné domácnosti v pátek 8. 4. 2016), jež marně uplynula v pondělí 8. 4. 2019, neboť žaloba byla podána k soudu až ve čtvrtek 11. 4. 2019 (srov. § 1958 odst. 2 o.z. a viz už rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1981 sp.zn. 3 Cz 99/81, uveřejněné v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 28/1984 a z něj dále vycházející rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011 sp.zn. 33 Cdo 2634/2008 nebo ze dne 8. 1. 2013 sp.zn. 28 Cdo 2202/2012, apod.). Na tomto místě ovšem okresní soud nesprávně vycházel z toho, že promlčecí doba začala běžet až v pondělí 11. 4. 2016, správně však dále vycházel z toho, že mezi účastníky ve smyslu § 646 o.z. neběžela do 8. 4. 2016, kdy spolu účastníci vedli společnou domácnost.

13. Jen pro úplnost lze k začátku běhu promlčecí lhůty dodat, že datum 9. 4. 2016 se krajskému soudu jeví až jako nejzazší možné, neboť ke skončení soužití účastníků ve společné domácnosti ve smyslu § 646 o.z. došlo dle výsledků dokazování ještě dříve, už v březnu 2016. Žalovaná totiž s žalobcem v roce 2015 otěhotněla, ale žalobce dítě nechtěl, na základě čehož žalovaná v roce 2016 podstoupila umělé přerušení těhotenství a odmítla s ním už v březnu 2016 nadále žít (viz shodně výpověď žalované a svědkyně [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení]). Jinak řečeno, setrvání žalované ve společné domácnosti s žalobcem až do 8. 4. 2016 mělo za cíl už jen zajištění jejího bydlení, nikoliv ale vůli vést s ním společnou domácnost, tedy společně žít a hospodařit jako druh a družka.

14. Námitka promlčení vznesená žalovanou v projednávané věci neodporuje dobrým mravům a není nepoctivá (srov. § 2 odst. 3 a § 6 o.z.). Žalobci totiž subjektivně ani objektivně nic nebránilo žalovanou již v průběhu promlčecí doby vyzvat k zaplacení žalované částky, resp. domáhat se jejího zaplacení žalobou u soudu. Nebylo prokázáno, že by žalovaná ujišťovala žalobce o existenci tohoto dluhu a jeho dohledném, konkrétním spolehlivém zaplacení, navíc pak tedy v žalované výši převyšující úhradu dluhu z exekuce jen v částce 150.000 Kč. V projednávané věci proto nelze učinit závěr o tom, že by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalovanou na úkor žalobce, když žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, ani v tomto směru nijak neovlivnila rozhodování žalobce o podání žaloby k soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 11. 3. 2014 sp.zn. 28 Cdo 2097/2013 či ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004, apod.). Rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy přitom nelze dovozovat toliko z okolností spojených pouze se vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 nebo ze dne 27. 11. 2013 sp.zn. 28 Cdo 3914/2012).

15. Závěrem krajský soud jen pro úplnost připomíná své další, stěžejní závěry učiněné ve shodě s okresním soudem ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2020 č.j. 20 Co 25/2020-76 (které žalobce v odvolání ani nezpochybňuje), dle nichž 1/ Žalovanou částku je co do 150.000 Kč nutno považovat za bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce jeho plněním za ni bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o.z.), neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že by ohledně jím takto zaplacené částky za žalovanou byla mezi nimi uzavřena smlouva o zápůjčce či jakákoliv jiná smlouva (nebyla zde prokázána jakákoliv vůle žalované uzavřít s žalobcem jakoukoliv smlouvu) a stejně tak nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo ke sjednání si termínu vrácení žalované částky ze strany žalované k rukám žalobce, 2/ Ohledně další žalované částky 52.591,79 Kč žalobce ani netvrdil uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovanou, tu za ni ani nezaplatil a nelze ji proto podřadit ani pod režim bezdůvodného obohacení, když jiný závazek zde žalobcem tvrzen nebyl a v řízení najevo nevyšel, což už jen samo o sobě musí u ní vést k zamítnutí žaloby, 3/ SMS komunikaci mezi účastníky, resp. SMS zprávy zaslané žalovanou na mobilní telefon žalobce nelze hodnotit jako uznání dluhu z její strany ve smyslu § 2053 o.z., dle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. SMS zprávy žalované předně nejsou opatřeny žádným jejím podpisem, natož pak elektronickým a zaručeným (jen údajem o tom, že jsou poslány z jejího telefonu, resp. telefonního čísla), čímž není dodržen povinný požadavek písemné formy tohoto jednání (§ 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o.z.). Především ale z obsahu žádné její SMS nevyplývá její projev vůle směřující k uznání alespoň jen části žalovaného dluhu. Žalovaná v SMS zprávách jen komunikuje s žalobcem o své ochotě dluh splácet a o výši splátek (na nichž se účastníci ani neshodli), nečiní v nich však jakékoliv své samostatné, ucelené prohlášení o tom, že by sama dluh v nějaké části uznávala co do nějakého konkrétního důvodu (např. právě zápůjčky) a konkrétní výše.

16. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž krajský soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně plně úspěšné žalované přiznal vůči neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši, tj. v celkové částce 22.845 Kč. Ta je tvořena 1/ mimosmluvní odměnou advokáta 18.280 Kč za dva úkony právní služby po 9.140 Kč spočívající v sepisu vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání dle § 7 odst. 6 a § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (a.t.), 2/ paušální náhradou hotových výdajů 600 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. za dva výše citované úkony právní služby po 300 Kč a 3/ 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ze všech předchozích částek ve výši 3.965 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady odvolacího řízení splatné k rukám zástupce žalované ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.