20 CO 136/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Ley Pavlovové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. března 2022 č. j. 7 C 208/2020-119 I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že 1. Ze zaniklého společného jmění manželů vyplývající dluh ze smlouvy o úvěru „PRESTO Půjčka“ [číslo] ze dne 8. 3. 2018 vůči [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], včetně jeho příslušenství, se přikazuje k úhradě žalobci i žalované rovným dílem.

2. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl 176 841 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

3. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) se přikazuje žalobci k úhradě dluh ze smlouvy o úvěru „PRESTO Půjčka“ [číslo] uzavřené dne 8. 3. 2018 (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ze zaniklého SJM ve výši 283 140,07 Kč do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok II) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení 119 360 Kč do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok III).

2. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci, a to žalobce jen do jeho výroku III a žalovaná do všech jeho výroků.

3. Žalobce v odvolání žádal, aby mu na náhradě nákladů řízení před okresním soudem byla přiznána odměna advokáta za nikoliv jen 12, nýbrž 16 úkonů právní služby v celkové výši 163 920 Kč. Ve vyjádření k odvolání žalované trval na tom, že úvěrovou smlouvu nejen podepsala, ale byla si i velmi dobře vědoma použití z ní čerpaného úvěru na rekonstrukci společného domu. K dotazu krajského soudu sdělil, že ke dni zániku manželství 6. 12. 2018 (tedy ke dni právní moci rozsudku o jeho rozvodu) činil zůstatek nesplacené jistiny úvěru 557 859,13 Kč bez s příslušenství, s ním pak 743 657,49 Kč, resp. 751 095,60 Kč. On sám pak dosud bance zaplatil na splátkách úvěru a jeho příslušenství 353 682 Kč, tj. zbývá zaplatit ještě 335 202,02 Kč na jistině bez příslušenství. Navrhl proto, aby krajský soud uložil žalované zaplatit mu vypořádací podíl 375 547,80 Kč, která v sobě bude zahrnovat i polovinu příslušenství jistiny úvěru, kterou ještě bude muset bance zaplatit.

4. Žalovaná v odvolání předně trvala na tom, že smlouvu o úvěru nikdy nepodepsala. To tvrdila už před okresním soudem, který ale v napadeném rozsudku uzavřel, že podpis na smlouvě je jejím pravým podpisem. Vycházel přitom ale jen z listinných důkazů a výslechů svědků, aniž by za tím účelem nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Dále nesouhlasila s povinností nahradit žalobci náklady řízení, kde způsob vypořádání SJM vyplývá z právního předpisu a soud není vázán návrhy účastníků. Jeví se proto spravedlivé, aby zde náklady nesl každý z nich ze svého.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je v obou případech přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení, aniž by byl vázán rozsahem odvolání (§ 212 písm. c/ o. s. ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Shledal opodstatněné jen odvolání žalované, a to ještě ze zcela jiných, než jí namítaných důvodů.

6. V projednávané věci krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu potud, že do zaniklého SJM ve smyslu § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (o. z.), patří i dluh ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 3. 2018, převzaté oběma účastníky jakožto manžely za trvání jejich manželství od 21. 8. 2009 do 6. 12. 2018. V tomto směru může plně odkázat na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku (zejména v bodě 35, 38 a 39 odůvodnění). Krajský soud tak plně souhlasí s okresním soudem v tom, že jednak i žalovaná (spolu s žalobcem) úvěrovou smlouvu podepsala (což je těžištěm jejího odvolání) a jednak i v tom, že z ní čerpané peníze byly použity na rekonstrukci domu, který je v jejich dosud nezrušeném a nevypořádaném podílovém spoluvlastnictví (což žádný z účastníků nezpochybňoval).

7. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

8. Pravostí listiny se rozumí, že listina pochází a je podepsána osobou, která ji vystavila. Správnost, resp. pravdivost listiny znamená, že údaje v listině uvedené odpovídají skutečnosti a jsou pravdivé. Dojde-li k popření pravosti listiny, stíhá břemeno tvrzení a důkazní ohledně její pravosti toho, kdo z ní vyvozuje pro sebe příznivé následky. Naopak, není-li namítána pravost, ale jen správnost (pravdivost listiny), tak břemeno tvrzení a důkazní stíhá toho, kdo z nepravdivosti listiny pro sebe vyvozoval příznivé následky (viz dlouhodobě ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dle jeho rozsudku ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 543/19 apod.).

9. Jestliže žalovaná popřela pravost podpisu na úvěrové smlouvě, bylo primárně na žalobci, aby v řízení dle § 565 věty první o. z. prokázal, že ji podepsala, neboť z toho pro sebe vyvozoval příznivé následky. To se mu podařilo, když vlastnoruční podpis žalované na smlouvě okresní soud vzal za prokázaný nejen jí nezpochybňovanými a vlastnoručně podepsanými předchozími originály žádostí o úvěr, ale i účastnickým výslechem žalobce (dle nějž smlouva byla nejprve podepsána žalovanou a pak jím) a především výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] jakožto pracovnice banky, která na smlouvě podpisy ověřovala (dle níž bylo vyloučeno, aby smlouva před podpisem a opatřením ověřovací doložkou opustila banku). Na tom nic nemění skutečnost, že okresní soud za tím účelem nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví, neboť mohl vycházet i z jiných důkazů (viz § 125 a § 132 o. s. ř.).

10. Pak bylo už jen na žalované, aby tvrdila a prokázala opak, příp. zpochybnila věrohodnost důkazů, z nichž zde okresní soud vycházel, což se jí ale v řízení nezdařilo. Sama především soudu ani nenabídla žádné, natož pak věrohodné tvrzení, resp. vysvětlení toho, jak by se její nepravý podpis na smlouvě měl ocitnout (nadto, když nezpochybňovala vlastnoruční podpis žádosti o úvěr spolu s žalobcem, tj. zcela zjevně vůči bance jednala s cílem úvěr získat, resp. obdržet). Stejně tak k tomu nenavrhla ani žádný důkaz, např. právě vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (ten navrhl jen žalobce a pak vzal zpět). Nadto úvěrová smlouva v daném případě mohla být na základě žádostí účastníků ve výsledku uzavřena i ústně či jen konkludentně poskytnutím úvěru (srov. § 559, § 560, § 574 § 582 odst. 2 a § 2395 o. z.), což žalovaná od začátku věděla a nic proti tomu nenamítala, ani proti způsobu jeho použití apod. Z těchto důvodů také krajský soud pro zjevnou nadbytečnost a neúčelnost neprovedl důkaz žalovanou až v odvolacím řízení navrhovaným znaleckým posudkem.

11. Bez ohledu na výše uvedené je třeba dodat, že pokud byly peníze z úvěru použity na rekonstrukci domu v podílovém spoluvlastnictví účastníků, v každém případě se jednalo o peníze patřící do SJM, a to i kdyby úvěrovou smlouvu bez vědomí žalované podepsal jen žalobce, resp. tento dluh jím byl dle § 710 písm. b/ o. z. převzat bez souhlasu žalované (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 44/2021 nebo na něj navazující rozsudek ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 22 Cdo 665/2021, dle nichž i majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí SJM).

12. Nicméně dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to i v poměrech o. z., stále platí zásada, že soudy mají zásadně vypořádávat společné dluhy jejich přikázáním oběma manželům rovným dílem. Jen tímto způsobem vypořádání lze minimalizovat negativní následky situace, kdy úhradu dluhu provede z různých příčin nakonec zcela nebo z větší části jen jeden z bývalých manželů. Navíc v okamžiku rozhodování soudu o vypořádání společného dluhu nejsou často ani známy veškeré údaje o jeho konečné výši; především vzhledem k jeho příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení atd.), jehož obsah i výše se může v průběhu času měnit. Typicky u hypotéčních úvěrů či jiných dlouhodobých závazků. Jestliže soud rozhodne o vypořádání dluhu rovným dílem, je tím zabezpečeno i „spravedlivé“ vypořádání v budoucnu splatných, v době rozhodování soudu „nejistých“, částí společného závazku; to i s ohledem na případný následný regres. Nelze sice zcela vyloučit, že ve výjimečných případech, ve kterých pro to budou dány okolnosti konkrétní projednávané věci, bude společný dluh náležející do SJM přikázán jen jednomu z manželů. Podmínkou takového postupu bude zpravidla souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu, které přikázání celého dluhu jen jednomu z manželů odůvodňují. Podle § 737 odst. 2 o. z. přitom má vypořádání dluhů v rámci řízení o vypořádání SJM účinky jen mezi manžely, tj. tyto dluhy nepřestávají být společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma účastníkům, což opět důvod pro to, aby dluhy byly zásadně přikázány oběma manželům rovným dílem. Vzhledem k tomu jsou soudy při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši splatného a doposud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu, a následně dluh (s příslušenstvím splatným ke dni rozhodnutí soudu) přikázat k uhrazení oběma manželům společně (tj. každému jednou polovinou), či (ve výjimečných případech) jen některému z nich. Příslušenství, které k dluhu přiroste teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů), je pak nezbytné vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikáže k úhradě oběma manželům, či (ve výjimečných případech) jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jeho konkrétní výše a ani k zanesení takového příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu (viz naposledy a aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 22 Cdo 753/2020, jednak shrnující dosavadní judikaturu v tomto směru a jednak činící závěry pro poměry o. z. účinného od 1. 1. 2014).

13. Z tohoto pohledu okresní soud postupoval nesprávně, když dluh ze smlouvy o úvěru přikázal jen žalobci, když žádné, natož pak mimořádně výjimečné důvody pro tento postup v řízení najevo nevyšly, ani účastníky tvrzeny nebyly a okresní soud je v napadeném rozsudku vůbec neuvedl (snad vyjma toho, že úvěr přikázal žalobci, protože s tím souhlasí a už jej i sám splácí, což je ale samo o sobě nedostačující). V této souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že další řízení vedené mezi účastníky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, která byla čerpaným úvěrem zhodnocena, dosud není skončeno a je naopak přerušeno do doby skončení řízení, v němž je zpochybněna platnost převodu této nemovitosti na účastníky (což účastníci učinili nesporným u odvolacího jednání). Tím spíše je proto namístě dle současného skutkového stavu věci dluh přikázat oběma účastníkům, když v současnosti nelze vůbec předvídat, zda vůbec a pokud ano, tak kterému z nich bude společná nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví.

14. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž krajský soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. napadený rozsudek změnil tak, že zbývající dluh ze smlouvy o úvěru, včetně jeho příslušenství, přikázal k úhradě žalobci i žalované rovným dílem. Žalované pak uložil zaplatit žalobci z titulu vypořádacího podílu jen částku 176 841 Kč jakožto jednu polovinu jím prokázaných, dosud (ke dni rozhodování krajského soudu) uhrazených úvěrových splátek v celkové výši 353 682 Kč za dobu od 6. 12. 2018 do 15. 6. 2022 (aniž by bylo významné, v jakém rozsahu tyto splátky byly uhrazeny na jistinu dluhu nebo jeho příslušenství apod.). Lhůta k plnění zde byla stanovena v souladu se zásadou danou § 160 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce i za žalovanou splácí úvěr už cca 3 a půl roku.

15. Protože krajský soud změnil napadený rozsudek, musel dle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu sám rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem i nákladech odvolacího řízení, čímž pozbylo smyslu odvolání žalobce do nákladového výroku III napadeného rozsudku. O nákladech řízení před soudy obou stupňů krajský soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím jednak jen k částečnému, výslednému úspěchu obou účastníků ve věci samé (kde došlo k jinému způsobu vypořádání i stanovení jiné výše vypořádacího podílu) ale jednak i vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání SJM je, stejně jako řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a soud není vázán jejich návrhy (§ 153 odst. 2 a § 212 písm. c/ o. s. ř.). V něm se pak jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody dle § 142 odst. 3 o. s. ř., příp. by došlo k zamítnutí žaloby apod. (srov. analogicky nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22, ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3202/20, ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, apod.). Z tohoto pohledu se krajskému soudu jeví přiléhavé, aby náklady řízení před soudy obou stupňů nesl každý účastník ze svého a proto je žádnému z nich k náhradě nepřiznal, tím spíše pak vzhledem k tomu, že ve výsledku vypořádání společného dluhu nedopadlo podle představ a návrhů žádného z nich.