20 CO 56/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Kondra a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Ley Pavlovové, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2021 č. j. 17 C 111/2021-100 I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadaného výroku pod bodem III mění následovně:

1. Do vlastnictví žalobkyně se přikazují: a) nemovité věci – stavební parcela č. st. [číslo], jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa] a pozemková parcela [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, na listu vlastnictví [číslo] b) závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], číslo účtu [bankovní účet], vedené na jméno žalovaného a c) osobní automobil tovární značky Škoda Octavia Combi, rok výroby 2012, t. č. v držení žalobkyně.

2. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vzájemném vyrovnání podílů z titulu vypřádání společného jmění manželů částku 4 569 290 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové na náhradě nákladů řízení 1 292,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové na náhradě nákladů řízení 1 292,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud přikázal do vlastnictví žalovaného nemovitosti specifikované ve výroku tohoto rozsudku a závazek ze smlouvy o úvěru (výrok I), do vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil Škoda Octavia Combi (výrok II), řízení zastavil v části vypořádání nároku ze smlouvy [číslo] o životním pojištění, dále o vypořádání vnosu účastníků ze SJM na výlučný závazek žalobkyně u [právnická osoba], a o vypořádání nároků z titulu plateb na společný závazek účastníků ze smlouvy o úvěru (výrok III), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vzájemném vyrovnání podílů z titulu vypořádání SJM částku 1 497 880 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady státu (výrok V) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů (dále jen„ SJM“). Žalobkyně jako součást SJM označila nemovité věci - stavební parcela č. st. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa] a pozemková parcela [číslo] (orná půda), v [katastrální uzemí], [územní celek], okres Hradec Králové, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, na listu vlastnictví [číslo] (dále jen„ nemovité věci“) a závazek z poskytnutého úvěru u společnosti [právnická osoba] (dále jen„ závazek“ nebo„ úvěr“), kde byl ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství dluh ve výši 350 000 Kč.

3. Žalovaný pak tvrdil, že do zaniklého SJM patří i osobní automobil tovární značky Škoda Octavia Combi (dále jen„ osobní automobil“) a další položky, o nichž však vzal svůj návrh na vypořádání zpět a okresní soud proto ve výroku pod bodem III řízení o těchto položkách zastavil.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětné nemovité věci zakoupili za trvání manželství za cenu 2 800 000 Kč, přičemž 1 800 000 Kč bylo použito z výlučných prostředků žalovaného, 500 000 Kč z výlučných prostředků žalobkyně a 500 000 Kč z úvěru. Oba účastníci se domáhali přikázání nemovité věci do jejich výlučného vlastnictví a prokazovali, že jsou schopni na vypořádacím podílu zaplatit druhému příslušnou částku. Žalobkyně navíc tvrdila, že v nemovité věci po rozvodu manželství s dcerou stále žije, udržuje ji, navíc nemá jinou možnost bydlení, když pochází ze Slovenska, kde má širší rodinu. Oproti tomu žalovaný je vlastníkem bytu o velikosti 4+1 v [obec], kde také nyní žije. Žalobkyně předložila znalecký posudek ze dne 16. 9. 2020, který stanovil tržní cenu nemovitostí na částku 4 987 000 Kč. S touto cenou žalovaný nesouhlasil, proto byl ve věci ustanoven znalec, který stanovil tržní cenu nemovitostí ve výši 6 400 000 Kč.

5. Okresní soud po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně a žalovaný byli manželé od [datum] do [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství. Z manželství se narodila dcera, která je ve střídavé péči obou rodičů. Rozvodem zaniklé SJM se účastníkům nepodařilo vypořádat dohodou. Za trvání manželství nabyli účastníci předmětnou nemovitou věc za 2 800 000 Kč, která byla částkou 1 800 000 Kč hrazena z výlučných prostředků žalovaného a částkou 500 000 Kč z výlučných prostředků žalobkyně, zbylá částka byla financována úvěrem. Dále byl za trvání manželství pořízen osobní automobil, jehož cena je s ohledem na předloženou cenovou nabídku a tvrzení žalovaného přibližně 100 000 Kč. Žalobkyně sice v průběhu řízení tvrdila, že osobní automobil zakoupila ze svých výlučných prostředků, které získala prodejem bytu v [obec], nicméně toto se jí nepodařilo prokázat, proto osobní automobil byl zahrnut do SJM. K vyplacení vypořádacího podílu by žalobkyně použila úvěr, žalovaný disponuje na svém účtu u banky finančními prostředky na výplatu vypořádacího podílu žalobkyni ve výši 1 501 135,91 Kč.

6. Po právní stránce posuzoval okresní soud věc podle § 736 a násl. o. z. Odkázal také na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že je na místě přikázat nemovitou věc do vlastnictví žalovaného, neboť mu svědčí vyšší zásluha na získání nemovité věci, když z větší části byla financována z jeho výlučných prostředků a také s odkazem na ustálenou judikaturu, podle které se zpravidla věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla, pokud možno, co nejnižší. Osobní automobil přikázal do vlastnictví žalobkyně, když ta jej užívá a oba účastníci to shodně navrhovali. Okresní soud vypočetl vypořádací podíl tak, že od aktiv SJM (nemovitost v hodnotě 6 400 000 Kč + automobil v hodnotě 100 000 Kč) odečetl pasiva (závazek u [právnická osoba], ve výši 332 830 Kč) a zhodnotil vnosy obou účastníků do SJM a uzavřel, že žalovaný by měl obdržet 4 569 290 Kč a žalobkyně 1 597 880 Kč. Jestliže tedy žalovanému byly přikázány nemovitosti v hodnotě 6 400 000 Kč, závazek ve výši 332 830 Kč a žalobkyni osobní automobil ve výši 100 000 Kč, náleží žalobkyni ještě vypořádací podíl ve výši 1 497 880 Kč. Tento uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí. O nákladech státu pak rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil je zaplatit žalobkyni ve výši 2 585 Kč O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zde nelze hovořit o převážném úspěchu žádné ze stran řízení.

7. Proti rozsudku, a to vyjma výroku pod bodem III. o částečném zastavení řízení, podala odvolání žalobkyně. Má za to, že v rámci jednání bylo prokázáno, že je to právě ona, kdo předmětnou nemovitost užívá a vždy měla zájem být jejím vlastníkem. Stejně tak měla zájem i o to doplatit závazek u Fio banky. O takovém způsobu vypořádání probíhala mezi účastníky jednání, když žalovaný původně požadoval výplatu vypořádacího podílu ve výši 2 318 500 Kč, následně však dvakrát svůj požadavek navýšil, nejprve na částku 3 500 000 Kč a konečně na 3 650 000 Kč Tyto částky žalobkyně byla ochotna akceptovat, nicméně k dohodě v tomto smyslu nedošlo a žalovaný nakonec své stanovisko otočil a v rámci soudního řízení požadoval přikázání nemovitých věcí do svého vlastnictví. K tvrzení žalovaného o tom, že by nemovitost lépe využil, když tvrdí, že by zde mohla žít i jeho matka, která je imobilní a odkázána na celodenní pomoc svého syna, pak žalobkyně uvedla, že matka žalovaného má ve vlastnictví byt v [obec], který je v přízemí, v rodinném domě v [obec] nejsou žádné obytné místnosti v přízemí, ty se naopak nachází v patře, kam vede 16 schodů, což vylučuje, aby nemovitost matka žalovaného využívala. Žalobkyně pak má za to, že dostatečně doložila svoji solventnost, když soudu předložila přísliby banky, že by jí mohl být poskytnut hypoteční úvěr přesahující částku 4 000 000 Kč. Při odvolacím jednání pak žalobkyně předložila uzavřenou smlouvu o úvěru na částku 5 500 000 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přikáže do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti a závazek u Fio banky s tím, že žalovanému vyplatí vypořádací podíl. Pokud by změna soudního rozhodnutí přesahovala rámec odvolacího řízení, pak nechť je rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí okresního soudu za správné. K argumentům žalobkyně stran výše vypořádacího podílu, který požadoval, uvedl, že to bylo způsobeno rostoucími cenami nemovitých věcí a také možností žalobkyně financovat vyplacení vypořádacího podílu. Zpochybňoval solventnost žalobkyně, kterou dokládala hypoteční kalkulačkou z Fio banky a orientačním propočtem hypotečního úvěru Raiffeisenbank, a. s., když má za to, že se jedná pouze o orientační propočty, nikoliv přísliby jednotlivých bank úvěry poskytnout. Naproti tomu žalovaný má finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu k dispozici. K tvrzení žalobkyně, že je to ona, kdo nemovité věci nyní užívá a udržuje, pak připomněl, že se z nemovitých věcí odstěhoval z důvodu rozchodu s žalobkyní, když nechtěl jejich nezletilou dceru vystavovat každodenním konfliktům účastníků. Žalovaný má však zájem v nemovitosti bydlet se svou dcerou. Má obavu, že neschopnost žalobkyně financovat případný hypoteční úvěr by mohla vést k tomu, že by nemovité věci musely být prodány. Nadto má za to, že pro přikázání nemovitých věcí do jeho vlastnictví hovoří i tzv. princip zásluhovosti, když to byl právě žalovaný, kdo se o pořízení nemovitých věcí více zasloužil, a to i uhrazením většinové části kupní ceny ze svých výlučných prostředků. Ani argumentace žalobkyně, že v případě nepřikázání nemovitých věcí do jejího vlastnictví nebudou mít kde bydlet, nemůže být podle jeho názoru zásadní. Z vypořádacího podílu může žalobkyně financovat koupi jiné nemovité věci nebo nájem. Žalovaný proto navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen.

9. Krajský soud k odvolání žalobkyně přezkoumal správnost rozsudku okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

10. Krajský soud sdílí skutkové závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že do zaniklého SJM patří ve výroku specifikované nemovité věci a závazek z úvěrové smlouvy u Fio banky. Žalobkyně sice nesouhlasila se zařazením osobního automobilu do SJM, neboť tvrdila, že byl pořízen z jejích výlučných prostředků, toto se jí však nepodařilo prokázat a odvolací soud v tomto případě vychází ze zjištění okresního soudu a z jeho správných závěrů, na které pro stručnost odkazuje. Co se týká přikázání nemovité věci, zde odvolací soud dospěl k opačnému názoru, než soud okresní.

11. V řízení bylo prokázáno a mezi účastníky o tom ani nebylo sporu, že od rozvodu manželství nemovitou věc užívá výlučně žalobkyně. Mezi účastníky před zahájením tohoto řízení probíhala jednání, ze kterých vyplynulo, že žalovaný po celou dobu neměl o vlastnictví nemovitých věcí zájem, naopak žalobkyně po celou dobu dávala najevo svůj zájem stát se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, doplatit úvěr a vyplatit žalovanému vypořádací podíl. Oba účastníci v řízení podle názoru odvolacího soudu prokázali schopnost vyplatit vypořádací podíl. Žalobkyně konstantě tvrdí, že zaplacení vypořádacího podílu bude financovat z hypotečního úvěru, při odvolacím jednání pak předložila smlouvu o úvěru [číslo] kterou uzavřela dne 25. 3. 2022 se společností Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s., na částku 5 500 000 Kč. K námitkám žalovaného vůči této úvěrové smlouvě je třeba uvést, že poskytnutí úvěru je vždy bankou podmiňováno splněním řady podmínek (zejména zajištěním dluhu), v řízení však nevyšlo najevo, že by žalobkyně nebyla schopna některou z konkrétních podmínek, které jsou uvedeny v předmětné úvěrové smlouvě, splnit. Žalovaný v průběhu řízení před okresním soudem nejprve prohlásil a prokázal, že má na účtu již deponované prostředky na zaplacení vypořádacího podílu (300.000 Kč jím vložených finančních prostředků na jeho účet a zbývajících 1.000.000 Kč z blíže nespecifikované půjčky), následně argumentoval tím, že má v [obec] byt o velikosti 4+1, který může zastavit (z čehož plyne, že i on by si bral zřejmě další půjčku), případně by mu dle jeho tvrzení půjčila matka nebo je i připraven zrušit životní pojistku a vyplatit vypořádací podíl z této částky. Ve vyjádření k odvolání tvrdil, že on má prostředky k vyplacení vypořádacího podílu již k dispozici.

12. Odvolací soud má za prokázané, že oba účastníci jsou schopni vypořádací podíl druhému z nich vyplatit, ani jeden ze svých výlučných zdrojů. Oba účastníci měli zásluhu na pořízení nemovitostí, neboť kupní cena byla hrazena částečně z jim poskytnutého úvěru a zbývající část uhradili účastníci každý ze svých výlučných prostředků. Vnos žalovaného byl vyšší, proto okresní soud přikázal nemovitosti do jeho vlastnictví, neboť logickým důsledkem toho byl i nižší vypořádací podíl, který by měl žalovaný uhradit žalobkyni. Na rozdíl od okresního soudu však odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně nemovitost od rozvodu manželství využívá, udržuje, žije tam spolu s dcerou a za zcela zásadní pak odvolací soud považuje tu skutečnost, že nemá možnost jiného bydlení. Naopak žalovaný má ve svém výlučném vlastnictví byt o velikosti 4+1 v [obec], který nyní využívá. Krajský soud pak nemohl odhlédnout ani od předsoudního jednání mezi účastníky, která vedla k tomu, že vlastnicí se stane žalobkyně. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že je na místě přikázat nemovité věci do vlastnictví žalobkyně, která bude povinna doplatit úvěr u Fio banky a zároveň vypořádací podíl žalovanému.

13. Vypořádací podíl vypočetl odvolací soud následujícím způsobem – aktiva zaniklého SJM činí 6 500 000 Kč (nemovité věci 6 400 000 Kč a osobní automobil 100 000 Kč), pasiva činí 332 830 Kč (úvěr po zaokrouhlení). Dále soud počítal se zhodnocením vnosů účastníků. Kupní cena nemovitosti činila 2 800 000 Kč a žalovaný vnesl ze svých výlučných prostředků částku 1 800 000 Kč, tj. 64,3 % jejich hodnoty, žalobkyně 500 000 Kč, tj. 17,9 % jejich hodnoty. Současná cena nemovitosti dle znaleckého posudku je 6 400 000 Kč a byla tedy zhodnocena o 128,57 %. Při respektování zhodnocení ceny nemovitosti činí vnos žalovaného 4 114 260 Kč (1 % z částky 1 800 000 Kč x 228,57 %) a vnos žalobkyně 1 142 850 Kč (1 % z částky 500 000 Kč x 228,57 %). Po odečtení pasiv masy SJM, kterými jsou úvěr ve výši 332 830 Kč a vnosy obou účastníků, žalovaného ve výši 4 114 260 Kč a žalobkyně ve výši 1 142 850 Kč, zbývá k vypořádání částka 910 060 Kč. Z této částky náleží každému z účastníků rovný díl, tedy 455 030 Kč. Žalobkyně má proto dostat 1 597 880 Kč (1 142 850 Kč + 455 030 Kč) a žalovaný 4 569 290 Kč (4 114 260 Kč + 455 030 Kč). Žalobkyně ze SJM obdrží jak nemovitou věc, tak osobní automobil v celkové hodnotě 6 500 000 Kč a zároveň je povinna doplatit úvěr ve výši 332 830 Kč, celkem tedy obdrží 6 167 170 Kč. Žalovaný ze zaniklého SJM neobdrží ničeho, proto mu náleží vypořádací podíl ve výši 4 569 290 Kč (4 114 260 Kč, které do nemovitosti vnesl + 455 030 Kč).

14. S ohledem na výše uvedené krajský soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu změnil tak, že nemovitosti, osobní automobil a nedoplatek úvěru přikázal žalobkyni, které zároveň uložil povinnost vyplatit žalovanému vypořádací podíl. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. určil soud žalobkyni lhůtu k plnění v délce 3 měsíců tak, aby s ohledem na výši vypořádacího podílu, který bude hrazen z úvěru poskytnutého bankou, měla dostatek času k jeho zajištění.

15. Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, musel v souladu s § 224 opětovně rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

16. Judikatura se k náhradě nákladů řízení o vypořádání spoluvlastnictví či společného jmění manželů různě vyvíjela a tuto problematiku často řešil i Ústavní soud. Dříve zastával názor, že při rozhodování o nákladech řízení v řízení o vypořádání společného jmění manželů mají soudy porovnávat míru úspěchu a o nákladech rozhodovat zpravidla podle § 142 odst. 1 o. s. ř., výjimečně může být aplikován § 150 o. s. ř. (viz např. nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11). Tento názor pak překonal nálezem ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, který sjednocuje judikaturu stran rozhodování o nákladech řízení v řízeních s povahou iudicii duplicis, kdy mají žalobce i žalovaný totožné postavení. V tomto nálezu, který se sice týkal vypořádání spoluvlastnictví, ale jeho závěry jsou dle názoru odvolacího soudu použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů, když i zde mohou podat žalobu na vypořádání oba, takže ve sporu mohou být žalobcem i žalovaným, dospěl Ústavní soud k tomu názoru, že rozhoduje-li soud o způsobu vypořádání spoluvlastnictví (potažmo společného jmění manželů), je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

17. Zásadně si tedy nesou účastníci náklady řízení sami a jen ve výjimečných případech je lze přiznat jednomu z nich. V daném případě krajský soud neshledal prostor pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl tak o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to ani před okresním ani před krajským soudem.

18. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Protože v daném řízení se nedá mluvit o převážném úspěchu ve věci u žádného z účastníků, má odvolací soud za to, že je namístě, aby účastníci hradili tyto náklady každý rovným dílem. Náklady státu tvoří částka 2 585 Kč za vypracovaný znalecký posudek. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je třeba uvést, že složená záloha žalovaným je pak jeho nákladem na řízení (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv nákladem státu. Proto soud uložil žalobkyni i žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové na náhradě nákladů řízení 1 292,50 Kč.