21 Co 11/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A zastoupen opatrovnicí Jméno opatrovnice bytem Adresa opatrovnice oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vyklizení nemovitostí o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4.12.2024 čj. 9 C 213/2024-45 I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 12 787,30 Kč.

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným vyklidit dům č.p. , hodnota, stojící na pozemku parc. č. st. , hodnota, a pozemek parc. č. , hodnota, , Anonymizováno, – zahrada, vše v obci a katastrálním území , adresa, . Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to každému ze žalovaných 7 260 Kč, k rukám , Jméno advokáta, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce se domáhal vyklizení domu čp. , hodnota, s pozemky ve , adresa, . Uvedl, že je výlučným vlastníkem nemovitostí. Se žalovanou v minulosti žil v družském poměru, který skončil v roce 2017 a žalovaný je společným synem žalobce a žalované. Je již zletilý, kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu je žalovaná jeho opatrovnicí. Po rozchodu žalobce a žalované oba žalovaní v domě žalobce zůstali. Žalovaní odmítli nemovitosti vyklidit s tím, že žalobce má k žalovanému zákonnou vyživovací povinnost. Žalobce k této obraně poukazoval na to, že žalovaný pobírá kromě výživného od žalobce invalidní důchod a příspěvek na péči 4. stupně. Žalovaná jako opatrovnice, která disponuje s penězi žalovaného, mu má zajistit adekvátní bydlení. Oba žalovaní v domě žijí bez jakéhokoli právního titulu a neplatí žádné platby související s bydlením. Žalovaná má navíc ve Dvoře Králové k dispozici svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že žalovanému svědčí právo na bydlení v předmětné nemovitosti na základě toho, že žalobce má vůči němu vyživovací povinnost. Žaloba je navíc vůči oběma žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Uvedli, že žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací. Je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých – zejména pak své matky – žalované. Sporný dům byl přestavěn pro potřeby žalovaného z příspěvku na úpravu nemovitosti ve výši 150 000 Kč, který byl poskytnut ze strany Městského úřadu ve , adresa, . Připomněli, že když okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. , spisová značka, tak, že výživné žalobce pro žalovaného snížil na částku 500 Kč měsíčně, vzal v potaz skutečnost, že žalobce plnil svou vyživovací povinnost i tím, že žalovanému umožňoval bezplatné bydlení v domě. Připustili, že žalovaná vlastní malý byt o velikosti 1+1, který je v dezolátním stavu. Žalovaný není schopen provádět sebeobsluhu, hygienu ani jakoukoliv běžnou činnost bez cizí pomoci. Sociální zařízení v předmětném bytě je tak malé, že se tam stěží vejde jedna osoba. Krom toho není u domu možnost parkování auta ani garážování rozměrného elektrovozíku, který je používán na přepravu žalovaného. Dodali, že žalovaná žalobce žádala o uzavření nájemní smlouvy, ale ten něco takového odmítá, proto kompenzaci od žalované obdržel v režimu bezdůvodného obohacení. Okresní soud nejprve řešil otázku, zda žalovanému svědčí právní titul pro užívání sporných nemovitostí. Uzavřel, že žalobci trvá vyživovací povinnost k žalovanému (podrobně se trváním vyživovací povinnosti zabýval Krajský soud v , adresa, v rozsudku ze dne 19. 5. 2020, č.j. , spisová značka, ). Nebylo přitom tvrzeno ani prokázáno, že by u žalovaného od vydání rozhodnutí došlo k takovému zlepšení zdravotního stavu, z něhož by bylo možno dovozovat, že žalovaný v současné době již je schopen sám se živit. Obsahem vyživovací povinnosti žalobce je i umožnění užívání domu č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici k bydlení žalovanému za účelem uspokojování jeho bytové potřeby. Nelze tedy dovodit, že by žalovaný nemovitosti žalobce užíval bez právního důvodu, naopak zde existoval a existuje právní důvod pro užívání nemovitostí žalovaným. Tato skutečnost sama o sobě brání vyhovění žalobě ve vztahu k žalovanému. Okresní soud dodal, že i kdyby zde nebyl právní důvod pro užívání nemovitostí na straně žalovaného, bylo by nutno dovodit, že výkon práva žalobce v tomto případě odporuje dobrým mravům. Uzavřel, že zde neexistují žádné okolnosti, pro které by se žalobce mohl legitimně domáhat vyklizení nemovitostí žalovaným. Zdravotní stav žalovaného je nezměněný. V domě č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici bydlí od dětství, je na toto prostředí zvyklý. Dům měl být ostatně v minulosti dle tvrzení žalovaných kvůli potřebám žalovaného stavebně upraven. Žalovaný je zcela odkázán na péči třetích osob, přičemž tuto péči mu poskytuje výlučně žalovaná, naopak žalobce se na faktické péči o syna přinejmenším od roku 2017 osobně nijak nepodílel ani nepodílí. Právě umožnění užívání nemovitostí žalovanému tak je zásadní formou plnění vyživovací povinnosti ze strany žalobce. Pokud se žalobce jednostranně rozhodl k tomu, že vyživovací povinnost tímto způsobem plnit nebude, aniž by se jakkoliv zajímal o to, jak bude žalovaný do budoucna svoji bytovou potřebu uspokojovat, pak nelze než dovodit, že postup žalobce odporuje dobrým mravům. Právně odlišný je stav v případě žalované, které nesvědčí žádný neodvozený právní důvod pro užívání sporných nemovitostí. Na straně druhé celodenně zajišťuje veškerou péči o žalovaného, který je na tuto péči zcela odkázán a neobejde se bez ní. Poskytováním této péče žalovaná plní svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi. Plnění vyživovací povinnosti žalované vůči synovi tak je podmíněno možností sdílet společné bydliště. Je-li poskytování péče podmíněno společným bydlením a svědčí-li žalovanému právo na bydlení, pak lze dovodit, že odvozeně svědčí i žalované. I kdyby neobstála tato úvaha, bylo by nutno zkoumat, zda výkon práva žalobce i v tomto případě neodporuje dobrým mravům. Přitom by bylo nutno brát v úvahu i další skutečnosti, které by, dle žalobce, měly jít k tíži žalované. Předně jde o skutečnost, že žalovaná vlastní bytovou jednotku ve , adresa, , dále pak skutečnost, že žalovaná žalobci za bydlení v domě č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici dobrovolně neposkytuje odpovídající finanční plnění. Okresní soud dovodil, že i v případě uplatnění práva žalobce vůči žalované jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že eventuální zamítnutí žaloby vůči žalovanému a současné vyhovění žalobě vůči žalované by bylo zcela iracionální. Ve svých důsledcích by vedlo k tomu, že by i žalovaný musel sporné nemovitosti vyklidit, protože by sám ve stávajícím bydlišti zůstat nemohl. Po žalovaných nelze za situace, kdy žalovanému svědčí právní důvod pro užívání sporných nemovitostí, spravedlivě požadovat, aby se přestěhovali do bytu ve vlastnictví žalované, který není přizpůsoben potřebám žalovaného a ve kterém by si žalovaný se zřetelem ke svým zdravotním problémům pouze obtížně zvykal. Okresní soud připustil, že počínání žalované, která sporné nemovitosti užívá i pro uspokojování své bytové potřeby, aniž by za to poskytovala protiplnění, není v souladu s dobrými mravy. Žalovaná by si v tomto směru vůči žalobci měla počínat takovým způsobem, aby se žalobce svých nároků nemusel domáhat soudní cestou.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně. Připomněl, že jeho vztah se žalovanou skončil v roce 2017. Tvrdil, že žalovanou několikrát vybízel k tomu, aby si našla jiné bydlení a vystěhovala se z jeho domu. K tomu nikdy nedošlo a žalovaná se v domě chovala a chová tak, jako by jí zcela patřil, takže žalobce nemůže dům užívat a vykonávat své legitimní vlastnické právo. Není vůbec možné, aby v domě i nadále bydlel, a proto je nucen pobývat v nájemním bytě své současné manželky, když nájemní smlouva je uzavřena jen na dobu určitou do 30.11. 2025. Žalovaný je jeho synem a i když je zletilý, je omezen ve svéprávnosti, když není schopen činit skoro žádné právní úkony, a to vzhledem k jeho postižen. Opatrovnicí mu byla ustanovena žalovaná jako jeho matka, která však, dle názoru žalobce, má stejnou vyživovací povinnost k žalovanému jako žalobce a jako opatrovník má povinnost zajistit opatrovanci bydlení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že si žalovaná plní svoji vyživovací povinnost osobní péčí o žalovaného. Poukazoval na to, že žalovaná za svoji péči pobírá odměnu ve formě příspěvku na péči 4. stupně. Tento příspěvek sice pobírá žalovaný, ale vzhledem k tomu, že se všemi jeho finančními prostředky disponuje žalovaná, používá tento příspěvek jako svoji odměnu a navíc je i ona zajištěna důchodem. Dovozoval, že pokud má žalovaný nárok na to, aby mu oba rodiče poskytovali výživné, protože nikdy nenabude schopnosti se sám živit, pak by tuto povinnost měla plnit i žalovaná nikoli pouze žalobce. Připomněl, že nález Ústavního soudu ze dne 24.7.2013 sp.zn. I ÚS 1996/12 sice hovoří o tom, že u zletilých dětí, které jsou omezeny ve svéprávnosti trvá vyživovací povinnost rodičů až do jejich smrti, bez ohledu na přiznání invalidního důchodu a sociální dávky, ale jen tehdy, kdy výdaje tohoto nesvéprávného zletilého dítěte přesahují výši jeho příjmů. Uvedl, že žalovanému je vyplácen invalidní důchod cca 20 000Kč, příspěvek na mobilitu cca 900 Kč, příspěvek na péči 4. stupně cca ve výši 27 000 Kč a výživné od žalobce, které je v současné době 500 Kč. Příjmy žalovaného jsou tedy něco přes 48 000 Kč za situace, že z této částky nehradí nic na své bydlení. Namítal, že další skutečné výdaje žalovaného nebyly nikdy v řízení zkoumány ani prokazovány. Uvedl, že jeho současný příjem je pouze starobní důchod ve výši cca 20 000 Kč a z tohoto příjmu hradím žalovanému částku 500 Kč a dále mu již 7 let poskytuje zcela zdarma bydlení a využívání všech služeb souvisejících s bydlením (voda, elektřina, topení atd.), což činí cca 7 000 Kč měsíčně. Jaké výživné poskytuje žalovanému jeho matka (žalovaná) není známo. Poukazoval na to, že navíc žalovaná dobrovolně nehradí za své bydlení žádné zálohy, nikdy nereagovala na jeho výzvy k zaplacení poplatků za bydlení a vždy tak musel podat žaloby k soudu, které v obou případech skončily pravomocným rozhodnutím. Veškeré měsíční platby za dům hradí výlučně žalobce a začíná s tím mít velký problém, protože musí hradit ještě i náklady za své bydlení, když ve vlastním domě nemůže bydlet. Dodal, že jeho věk a současný zdravotní stav mu již neumožňuje podnikat, jak tomu bylo dříve a proto je odkázán jen na svůj starobní důchod. Nesouhlasil se závěrem soudu, že výkon jeho práva by byl v rozporu s dobrými mravy a to zejména ve vztahu k žalované. Namítal, že pokud někdo užívá cizí nemovitost více jak 7 let, znemožňuje užívání vlastníkovi a za užívání navíc dobrovolně nic nehradí, nemůže se dovolávat dobrých mravů, když sám tyto dobré mravy porušuje. Pokud by skutečně platilo to, co dovodil okresní soud ohledně jeho vyživovací povinnosti vůči žalovanému, tj., že součástí této povinnosti je povinnost poskytovat mu bydlení, pak by to analogicky znamenalo, že ve všech případech, kdy se rodiče rozejdou, mají nezletilé dítě a bydleli v bytě či domě, který patřil jen jednomu z nich, by měl tento vlastník nemovitosti povinnost umožnit bydlení tomuto bývalému partnerovi a i dětem, které jemu nebyly svěřeny do péče, a to minimálně do doby, než se tyto děti budou schopny samy živit. Vyslovil přesvědčení, že zákonodárce toto na mysli neměl, když upravoval vyživovací povinnost vůči dětem a to jak zletilým tak nezletilým. Pokud v minulosti jak okresní tak krajský soud poukazovaly při vyměření jeho výživného pro žalovaného na to, že mu poskytuje bydlení, šlo o zcela logickou úvahu, protože náklady, které vynakládá za bydlení žalovaného musely být do výživného započítány. Logicky, pokud by mu bydlení neposkytoval, dospěl by soud k jiné částce výživného. V tomto duchu také argumentoval před soudem prvního stupně, protože bylo-li poskytování bydlení žalovaného součástí žalobcovy vyživovací povinnosti, pak by soud na návrh rozhodoval znovu o jeho povinnosti poskytovat výživné za situace, kdy by žalovanému již bydlení neposkytoval. Dovozoval, že nikdo nemá právo bránit vlastníkovi užívat svoji věc, nakládat se svojí věcí či poskytnout tuto věci tomu, komu uzná za vhodné. Namítal, že toto právo je mu již 7 let zcela upíráno a on nemůže se svým majetkem nakládat, nemůže zde bydlet ani ho jinak využívat. Dodal, že nemůže být nucen k tomu, aby se žalovanou, respektive se žalovaným uzavíral nájemní smlouvu. Připomněl, že žalovaná vlastní ve stejném městě bytovou jednotku, a to více než 25 let, kterou pronajímá a o které až nyní v tomto řízení tvrdila, že je v takovém stavu, že zde nemůže žalovaný bydlet. Zdůraznil, že jako opatrovník žalovaného má povinnost spravovat jeho majetek, zařizovat mu bydlení a činit za něho právní úkony. Pokud by byl opatrovníkem jmenován např. veřejný opatrovník, musel by žalovanému bydlení zajistit. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a jeho žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

4. Žalovaní označili rozsudek okresního soudu za věcně správný a námitky žalobce za nedůvodné. Navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznili, že je zcela správný právní názor soudu prvního stupně, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému trvá, že tato vyživovací povinnost zahrnuje i zajištění bydlení pro žalovaného a že tedy není možné dovodit, že by žalovaný předmětné nemovitosti užíval bez právního důvodu. Poukazovali na to, že se žalobce v odvolání snaží rozporovat právní závěr, že by jeho vyživovací povinnost k žalovanému trvala. S tímto názorem nesouhlasili. Připomněli, že v případě těchto účastníků řízení bylo soudy opakovaně dovozeno (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ), že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému bude trvat po dobu života obou rodičů. Citovali podstatnou část uvedeného rozhodnutí. Poukazovali také na to, že žalobce v odvolání doplnil řadu nových skutkových tvrzení o poměrech žalovaného, která v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. Namítali, že se jedná o nepřípustná nová skutková tvrzení v odvolacím řízení. Dodali, že z nálezu Ústavního soudu, z něhož žalobce dovozoval pro sebe významné skutečnosti, v žádném případě nevyplývá to, co žalobce uvedl. Vyplývá z něj spíše přesný opak. Především ale Ústavní soud v citovaném rozhodnutí zdůrazňoval nutnost individuálního posouzení každého případu, a v případě těchto účastníků řízení bylo soudy opakovaně dovozeno, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému bude trvat po dobu života obou rodičů. Poukazovali na to, že se žalobce svou argumentací snaží také „zbavit“ své vyživovací povinnosti k žalovanému poukazem na to, že žalovaný má také svou matku, která je jeho opatrovnicí a má povinnost zajistit mu odpovídající bydlení. Zdůraznili, že tuto část argumentace považují jen za další důkaz nemravnosti postupu žalobce. Žalobce totiž zcela zapomíná na tom, že žalovaný má dva rodiče, kteří by se o něj vzhledem k jeho zdravotnímu postižení měli postarat. Fakticky tak činí ale jen žalovaná. Dovozovali, že důsledkem trvání vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému je to, že žalovaný má právní důvod pro užívání nemovitostí a žalobě tak nelze vyhovět. Dodali, že soud prvního stupně v tomto směru správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 121/2012. Poukazovali na to, že z obsahu celého odvolání je zřejmé, že žalobce osud žalovaného nezajímá a je mu lhostejný. Uvedli, že narodí-li se někomu dítě zdravotně postižené, jedná se o závazek na celý život, a ne pouze do doby, do kdy to danému rodiči z nějakého důvodu vyhovuje. Žalobce tuto elementární podstatu věci evidentně ignoruje, a proto je zcela správný i názor soudu o tom, že žalobě vůči žalovanému by nebylo možné vyhovět ani pro rozpor s dobrými mravy. Zcela se ztotožnili též s důvody, pro které byla zamítnuta žaloba i vůči žalované. K námitce žalobce, že mu žalovaná za užívání domu neplatí, uvedli, že žalovaná žádala žalobce o uzavření nájemní smlouvy, na základě které by mu pravidelně hradila nájemné. Žalobce to však odmítl, proto platby hradí na základě soudních rozhodnutí v režimu bezdůvodného obohacení.

5. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Okresní soud ve věci provedl ty účastníky navržené důkazy, jichž bylo třeba pro náležité posouzení věci, provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Okresní soud také věcně správně rozhodl, byť se odvolací soud zcela neztotožňuje s právním hodnocením věci, jak je provedl okresní soud.

7. Okresní soud hlavní důvod pro zamítnutí žaloby spatřoval v tom, že žalovanému svědčí právní titul pro užívání sporných nemovitostí, spočívající v tom, že žalobci trvá vyživovací povinnost k žalovanému. Odvolací soud nesdílí závěr okresního soudu, že trvání vyživovací povinnosti je právním titulem pro užívání nemovitosti. Takový nárok nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského zákoníku. Tím odvolací soud nezpochybňuje v soudní praxi ustálený názor, že vyživovací povinnost rodiče k dítěti (nezletilému i zletilému), může být uspokojována i formou zajištění bytových potřeb výživou odkázané osoby. Jestliže nesvědčí právní titul bydlení žalovanému, nemůže odvozeně svědčit ani žalované.

8. Přestože však na straně žalovaných není dán žádný zákonný ani smluvní právní titul pro užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce, není požadavek žalobce na vyklizení žalovaných z nemovitostí oprávněný. Důvodem pro odepření žalobcova požadavku na vyklizení žalovaných z nemovitostí je skutečnost, že výkon práva žalobce vzhledem ke zjištěným okolnostem případu, odporuje dobrým mravům (§ 2 odst. 3 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Tyto okolnosti jsou dány na straně žalovaného, který je společným synem žalobce a žalované, a spočívají v jeho zdravotním stavu. Zdravotní stav žalovaného je nezměněný. V důsledku svého zdravotního stavu je žalovaný zcela odkázán na péči třetích osob, přičemž tuto péči mu poskytuje výlučně žalovaná, žalobce se na faktické péči o syna přinejmenším od roku 2017 osobně nijak nepodílel ani nepodílí. V domě č.p. , hodnota, ve , adresa, ulici bydlí žalovaný od dětství, je na toto prostředí zvyklý. Jinou takovou srovnatelnou možnost bydlení žalovaný nemá. Tedy u žalovaného jsou to zdravotní důvody, pro které je třeba hodnotit žalobcův požadavek jako rozporný s dobrými mravy. U žalované takové okolnosti v podobě zdravotních důvodů dány nejsou, avšak její vyklizení by bylo rovněž nemravné, neboť je to právě žalovaná, kdo poskytuje žalovanému celodenní péči, bez péče své matky by se žalovaný neobešel. Předestřený náhled nemůže změnit ani skutečnost, že žalovaná vlastní ve stejném místě jako jsou nemovitosti ve vlastnictví žalobce byt. Tento byt není z hlediska velikosti, prostorového uspořádání a jeho dostupnosti pro žalovaného vhodný.

9. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Pokud žalobce poukazoval na rozdílnost svých příjmových poměrů a příjmových poměrů žalovaného, jde o skutečnosti významné pro rozsah vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému a v tomto řízení nejsou významné. Ačkoli byl výkon práva žalobce kvalifikován jako rozporný s dobrými mravy i vůči žalované (neboť i u ní jsou zohledňovány specifické okolnosti na straně žalovaného), odvolací soud zdůrazňuje, že neschvaluje postup žalované, která poměrnou část za užívání nemovitosti a poměrnou část nákladů souvisejících s užíváním nemovitosti hradí žalobci až na základě soudních rozhodnutí.

10. Žalovaní se s úspěchem ubránili odvolání žalobce, mají proto vůči němu podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložili. Jedná se o náklady jejich právního zastoupení v celkové částce 12 787,30 Kč. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 3.1.2025 a účast u odvolacího jednání dne 12.2.2025) při zastoupení dvou osob, a to ve výši 2 300 Kč pro první zastupovanou osobu a ve výši 1 840 Kč pro druhou zastupovanou osobu dle § 9 odst. 1, § 7 bod 5., § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění po novele provedené vyhl. č. 258/2024 Sb. účinné od 1.1.2025 (dále jen „AT“), paušální náhrada hotových výdajů přináležející k úkonu právní služby (dva úkony) po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrada za ztrátu času v rozsahu čtyř započatých půlhodin strávených cestou ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT, náhrada jízdného v částce 788 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést (§ 137 odst. 3 o.s.ř. a zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) v částce 2 219,30 Kč.

11. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.