21 CO 136/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 61 099 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. března 2022 č. j. 58 C 13/2021-129

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem v částce 28 825,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců náklady odvolacího řízení ve výši 17 505 Kč.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 61 099 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 61 099 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem II povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 57 651,41 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobci se ve své žalobě domáhali po žalované zaplacení částky 61 099 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím, že žalobci na základě její výzvy zaplatili žalované celkovou částku 61 099 Kč, ačkoli neexistoval žádný závazek, který by žalovanou k zaplacení této částky opravňoval. Žalovaná připustila, že neexistoval žádný právní důvod, který by zakládal povinnost žalobců zaplatit jí tuto částku, ale žalobci nemají na vrácení obohacení nárok s ohledem na liberační důvod podle § 2997 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť věděli, že k zaplacení nejsou povinni. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 7. 10. 2013 kupní smlouvu, podle které žalobci do svého společného jmění manželů nabyli pozemek p. [číslo] v [katastrální uzemí] za kupní cenu 351 600 Kč Kupní smlouva jako podmínku prodeje výstavbu rodinného domku nestanovila. V rámci dotační akce [stát. instituce]„ [anonymizována dvě slova] [obec]“ žalovaná v roce 2014 zbudovala technickou infrastrukturu (místní obslužnou komunikaci), mimo jiné i k pozemku žalobců, a dále vodovodní a kanalizační přípojku. Na zbudování technické infrastruktury byla žalované poskytnuta dotace ve výši 650 000 Kč. Za projekční činnost žalovaná zaplatila 14 980 Kč a za zbudování přípojky 62 711 Kč. Žalobci dne 18. 1. 2019 pozemek převedli do podílového spoluvlastnictví vlastníkům sousedních pozemků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří si následně pozemek se souhlasem žalované rozdělili. Žalovaná dopisem ze dne 1. 7. 2020 vyzvala žalobce k zaplacení částky 61 099 Kč formou vyúčtování nákladů, které byly marně vynaloženy na zbudování nové obslužné místní komunikace ve výši 50 000 Kč, projektové dokumentace ve výši 2 140 Kč a provedení vodovodní a kanalizační přípojky ve výši 8 959 Kč. Žalobci pak žalované tuto částku zaplatili. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle ustanovení § 2991 odst. 1, § 2997 odst. 1 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při aplikaci ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 12 Cdo 1215/2020), podle které předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoli jen presumovanou. Důkazní břemeno stran aplikačních předpokladů § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. pak nese účastník, který se tohoto liberačního důvodu ke svému prospěchu dovolává, v tomto případě žalovaná. Žalovaná však dále žádné důkazy k prokázání existence tohoto liberačního důvodu neoznačila. Namítala, že žalobcům podle příloh muselo být zřejmé, že platbu provádět nemusí. Okresní soud uzavřel, že podmínky pro shora označený liberační důvod v projednávané věci dány nejsou. Naopak dopis žalované ze dne 1. 7. 2020 je formulován tak, že navozuje představu o existenci závazku žalobců k náhradě újmy, která žalované vznikla, resp. vznikne v důsledku nenaplnění účelu, pro který byla dotace poskytnuta. Spolu s dopisem zaslané přílohy navozenou situaci existence vzniklé újmy dotvářely. Dopis pak zapadá i do kontextu další komunikace mezi účastníky poté, co žalobci požádali o vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná svůj nárok na zaplacení peněžité částky nadále považovala za oprávněný. Okresní soud proto žalobě vyhověl a úspěšným žalobcům přiznal s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) právo na úplnou náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítla, že okresní soud nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, které tvrdila a označila, navržené důkazy neprovedl a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Okresní soud pominul, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 obsahuje právní větu, podle které vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Žalobci plnili s vědomím, že jim žalovaná pozemek prodávala za účelem výstavby rodinného domu a že k tomuto účelu nebude využit a tato okolnost měla být prokázána výslechem navržených svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Pokud žalobci tvrdí, že žalovaná se bezdůvodně obohatila, pak si museli být vědomi, že větší část přijatých prostředků musí žalovaná vrátit a další náklady nepředstavují zvětšení jejího majetku, a proto se jimi žalovaná opět neobohatila. I tyto skutečnosti měly být prokázány výslechy shora označených svědků. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 dále dovodil, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen apod. Žalovaná důvod specifikovala v dopise ze dne 1. 7. 2020. Z jeho obsahu jednoznačně plyne závěr, že nemohl u žalobců vyvolat omyl, že tím vyrovnávají svůj dluh, ani z něj nevyplývala povinnost plnit. Žalobci věděli, že plnit nemusí a stejně tak vzhledem ke všem okolnostem nelze přijaté plnění hodnotit jinak než jako přijetí plnění ze spravedlivého důvodu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobci ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Odkázali na odůvodnění rozsudku okresního soudu, se kterým se ztotožnili a shodně s ním odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu, která se ve věci uplatní (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Je irelevantní, zda část poskytnutého plnění žalované zůstane či nezůstane a jak s předmětným plněním naložila či nenaložila. Význam má pouze to, že mezi účastníky došlo k přesunu majetkových hodnot ve prospěch žalované jako obohacené. Dopis ze dne 1. 7. 2020 byl žalovanou koncipován tak, aby v žalobcích vyvolal domnění, že mají respektive měli vůči žalované dluh, který musí splnit. Rozhodně z něj naopak nevyplývá, že by žalobci povinnost plnit neměli, respektive že by jejich plnění bylo dobrovolné. Nelze proto uzavřít, že by si žalobci na základě tohoto dopisu byli vědomi toho, že nemají povinnost plnit a jejich plnění tedy představuje plnění na takzvaný nedluh. I v další korespondenci žalovaná používala formulace, které měly žalobce utvrdit v tom, že plnili na existující dluh. Okresní soud řádně odůvodnil i neprovedení výslechů svědků [příjmení] a [příjmení]. Žalovaná provedení těchto důkazů navrhla k otázce nabytí nemovitostí od žalobců a případné vědomosti žalobců o tom, že žalované vznikne povinnost vrátit dotaci. Vzhledem ke zjištění liberačních důvodů by proto provádění těchto důkazů bylo nadbytečné.

4. Zástupce žalované u jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné odvolání a zástupce žalobců odkázal na písemné vyjádření k odvolání. Odvolací soud účastníky před vyhlášením rozhodnutí seznámil se svým právním názorem spočívajícím v úvaze, zda by s ohledem na okolnosti případu nemělo být žalobcům přes jejich případný úspěch částečně nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Zástupce žalované k tomu uvedl, že pro aplikaci tohoto ustanovení v projednávané věci výjimečné důvody dány nejsou. Žalobci žalovanou řádně vyzvali k plnění, žalovaná dobrovolně plnit odmítla a žalobci tak nemohli vzniku sporu a zahájení řízení nijak zabránit.

5. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není v meritu věci opodstatněné.

6. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud může na jeho vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění, které by mohl jen opakovat, odkázat, a proto jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalované dodává (nejprve ke stránce skutkové a poté i právní) následující.

7. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tedy není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy. Jeho postup v tomto směru musí být ovšem odůvodněný a nesmí být založen na libovůli. Okresní soud správně neprovedl žalovanou navržené důkazy výpověďmi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a ohledáním místa samého a jeho odůvodnění obsažené v rozsudku obstojí. Mezi účastníky jednak nebylo sporu o stavu na místě samém a ohledáním místa samého by nebylo lze zjistit žádné skutečnosti, které by byly pro rozhodnutí soudu relevantní, to znamená především pro úvahu o aplikaci ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. To platí obdobně pro výslech shora označených svědků. Tyto důkazy by nemohly objasnit žádnou konkrétní skutečnost, která by byla významná pro posouzení, zda žalobci v okamžiku plnění„ věděli, že plní nedluh“. Není pro právní posouzení věci z hlediska § 2997 odst. 1 o. z. významné, zda žalovaná měla či neměla posléze povinnost vrátit část dotací nebo zda ze svého skutečně náklady na projektovou dokumentaci a přípojky k předmětnému pozemku vynaložila či nikoliv.

8. Žalovaná nemůže směrem ke správnosti skutkových závěrů okresního soudu obecně argumentovat tím, že nikdy nelze prokázat procesy probíhající v lidském mozku, tedy vědomí či nevědomí žalobců o povaze jejich plnění. Stav vědomí člověka jistě nelze prokázat přímo, lze však označit a provést důkazy ke konkrétním skutečnostem, které o stavu mysli (zde vědomí o neexistenci povinnosti plnit) mohou, byť nepřímo vypovídat. Žádné takové další důkazy žalovaná soudu neoznačila.

9. Okresní soud po stránce právní v prvé řadě správně nárok žalobců na zaplacení peněžité částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalovaná se na jejich úkor bezdůvodně obohatila tím, že získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. S tímto právním posouzením nakonec odvolatelka ani nepolemizovala a žádný právní důvod k přijetí plnění od žalobců netvrdila.

10. Podle § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

11. Okresní soud věc po stránce právní při použití tohoto ustanovení posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz zejména rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). V tomto směru lze judikaturu Nejvyššího soudu ČR pokládat za ustálenou, neboť Nejvyšší soud se ke své judikatuře přihlásil naposledy například i v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1215/2020, ve kterém zopakoval, že předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoli jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Nejvyšší soud ČR pak dále zdůraznil rozdíl mezi poskytnutím plnění ve stavu vědomí o neexistenci povinnosti plnit a poskytnutím plnění v mylném domnění, že k tomuto plnění existuje platný závazek.

12. Žalovaná se nemůže úspěšně na svůj prospěch dovolávat obsahu svého dopisu ze dne 1. 7. 2020. Naopak (jak zdůraznil již okresní soud) tento dopis byl jednoznačně způsobilý vyvolat v žalobcích omyl, že povinnost plnit mají a k tomu účelu byl nakonec i určen.

13. Žalovaná nesprávně vykládá rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, podle kterého účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Tato judikatura se zřetelně dotýká těch případů, kdy ten, kdo plnění přijal, tvrdí, že nešlo o plnění bez právního důvodu, ale měl (má) pro toto plnění právní důvod. O to ale v této věci nešlo, neboť žalovaná se nebránila tím, že jí pro přijetí sporného plnění svědčil právní důvod. Tímto důvodem nemůže být její dopis ze dne 1. 7. 2020 sám o sobě a nakonec i k němu žalovaná uváděla, že důvody v dopise uvedené ve skutečnosti dány nebyly a brání se tak, aby tomuto dopisu byla přikládána právní relevance.

14. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku I jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

15. Okresní soud obecně správně žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady, které v tomto řízení účelně vynaložili, protože byla ve věci zcela neúspěšná, neboť žalobě bylo vyhověno (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodování soudů o náhradě nákladů civilního řízení je založeno primárně na zásadě úspěchu a neúspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ke zmírnění důsledků tohoto principu v jednotlivých konkrétních případech slouží ustanovení § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ČR ve své judikatuře ustáleně dovozuje, že nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem a s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný (viz nyní například nález sp. zn. III. ÚS 132/20). Nejvyšší soud ČR pak ve své judikatuře (viz např. usnesení sp. zn. 33 Cdo 1529/2017) dovozuje, že za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.

16. Odvolací soud (poté, co s tímto svým právním názorem seznámil i účastníky) dospěl k závěru, že i v projednávané věci jsou dány okolnosti, které lze posoudit po stránce právní jako důvody hodné zvláštního zřetele, pro které bude spravedlivé úspěšným žalobcům zčásti (co do jedné poloviny) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Tyto důvody spočívají v okolnostech, které vedly ke vzniku sporu. Z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že žalovaná (obec) žalobcům prodala pozemek za účelem výstavby rodinného domku (v katastru této obce) a přitom vynaložila ze svého náklady, jejichž jediným smyslem a cílem bylo umožnit na tomto pozemku stavbu rodinného domku (projektová dokumentace, přípojky) a k prodeji pozemku určenému k výstavbě rodinného domku se vázala i dotace, kterou žalovaná obdržela. Nemůže být žádných pochybností o tom, že tedy žalovaná pozemek žalobcům prodávala v dobré vůli a s dobrým záměrem směřujícím k umožnění výstavby rodinného domku v obci, tedy v konečném důsledku ke zvelebení, růstu a prosperující budoucnosti obce. Žalobci si museli být tohoto dobrého a poctivého záměru obce při uzavření kupní smlouvy dobře vědomi. Přesto s pozemkem naložili tak, že na něm rodinný domek nepostavili, ale pozemek prodali vlastníkům sousedních pozemků, kteří si jej rozdělili a stavbu rodinného domku na něm tak fakticky znemožnili. Takové jednání sice žalobcům zákon ani smlouva nezakazovali, ale je třeba je považovat za jednání un fair z hlediska mravního a tuto okolnost, jež evidentně původně ke vzniku sporu vedla, hodnotit při úvaze o spravedlivém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a povinnost neúspěšné žalované zmírnit prostřednictvím ustanovení § 150 o. s. ř. Na straně druhé nelze dost dobře cokoli vytýkat námitce žalobců, že nemohli postupovat jinak, než zahájením soudního řízení, pokud žalovaná od počátku zcela zásadně odmítala plnit dobrovolně. Nicméně to, že na samotném počátku za vznikem sporu stál způsob jejich jednání (dá se říci vůči žalované), se tímto nijak nemění. Odvolací soud proto považoval za spravedlivé, aby ze shora vyloženého důvodu úspěšným žalobcům nebyla náhrada nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. výjimečně přiznána v rozsahu jedné poloviny. Žalobci v řízení před okresním soudem vynaložili náklady v celkové výši 57 651,41 Kč a jejich složením se podrobně zabýval okresní soud ve svém odůvodnění a na toto odůvodnění odvolací soud v tomto punktu odkazuje. Polovinu této náhrady představuje částka 28 825,70 Kč Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před okresním soudem v částce 28 825,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Žalobci byli zcela úspěšní i v řízení odvolacím, neboť k jejich návrhu byl rozsudek okresního soudu odvolacím soudem potvrzen. Mají tedy proti žalované právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Protože žalovaná byla prostřednictvím odůvodnění rozsudku okresního soudu obeznámena se skutkovým stavem věci a právním posouzením, ustanovení § 150 o. s. ř. na náhradu nákladů odvolacího řízení již dopadat nemůže. Žalovaná, jinými slovy řečeno, do odvolacího řízení již vstupovala zcela na své riziko z hlediska svého úspěchu či neúspěchu v odvolacím řízení se všemi procesními důsledky včetně povinnosti nahradit protistraně náklady odvolacího řízení v případě svého neúspěchu.

18. Žalobci vynaložili v odvolacím řízení následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 5 728 Kč za každý, celkem 11 456 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif, dále jen„ a. t.“), celkem 600 Kč, advokát má právo na náhradu za promeškaný čas strávený cestou ze svého sídla k odvolacímu soudu a zpět za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a. t.), celkem 600 Kč a náhradu cestovních výdajů za cestu ze svého sídla k odvolacímu soudu a zpět při ujetí 220 km vlastním osobním automobilem s průměrnou spotřebou 7,5 l motorové nafty v ceně 47,10 Kč na 1 l /100 km a základní náhradě 4,70 Kč na 1 km (§ 1 písm. b/, § 4 písm. c/ vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad), celkem 1 811 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 038 Kč Celkem žalobci v odvolacím řízení vynaložili náklady ve výši 17 505 Kč a žalovaná je povinna jim je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).