21 CO 190/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení anonymizováno adresa o stanovení služebnosti cesty k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 3. 2022 č. j. 12 C 62/2020-148

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje ve výroku pod bodem

I.

II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem v částce 32 549 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí nahradit žalovanému k rukám zástupkyně žalovaného náklady odvolacího řízení v částce 8 464 Kč.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku pod bodem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení služebnosti cesty, tj. práva chodit a jezdit jakýmikoliv vozidly přes pozemek par. [číslo] ve prospěch současného a každého dalšího vlastníka stavby rodinného domu [adresa] nacházející se na pozemku [anonymizována dvě slova], která je součástí pozemku par. [číslo] vše v obci a [anonymizováno] [obec], a to na dobu neurčitou za úplatu 500 Kč ročně. Ve výroku pod bodem II uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 43 076 Kč.

2. Žalobkyně se domáhala stanovení služebnosti cesty s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem pozemku [anonymizováno] [číslo] přes který vede přístupová cesta k rodinnému domu [adresa] ve vlastnictví žalobkyně, zřízená za trvání manželství účastníků. Manželství bylo rozvedeno v r. 2010, žalobkyně cestu dále využívá, vstup ke stavbě nelze zajistit jinak a žalovaný odmítl zřízení věcného břemene. V průběhu řízení okresní soud na návrh žalobkyně usnesením ze dne 8. 12. 2021 připustil změnu žaloby tak, že se žalobkyně nově domáhala zřízení pozemkové služebnosti nezbytné cesty na služebném pozemku parc. [číslo] ve prospěch panujícího pozemku parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], v rozsahu podle geometrického plánu zhotovitele [příjmení] [příjmení], [číslo] jako práva chodit a jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly, za úplatu 500 Kč za rok. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a namítal, že předmětný pozemek je veden jako trvalý travní porost. Tvrdil, že žalobkyně má k domu přístupovou cestu přes pozemkovou parcelu [číslo] ve vlastnictví jejích sourozenců. Dům žalobkyně a dům na pozemku sourozenců byly postaveny rodiči žalobkyně a byla k nim vybudována jedna přístupová cesta, která přímo navazuje na hlavní silnici. Vybudování cesty přes pozemek žalovaného je neúčelné; došlo by k neúměrnému zásahu do vlastnického práva žalovaného, když žalobkyně požaduje služebnost na celou plochu pozemku. Dále uvedl, že přístup k domu může žalobkyně realizovat i na vlastním pozemku [adresa], který sousedí s veřejnou komunikací. Na základě provedených důkazů okresní soud zjistil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova], jehož součástí je [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], jehož součástí je [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], jehož součástí je stavba, přičemž nemovitosti žalobkyně sousedí s veřejnou komunikací v délce téměř 35 metrů. Žalovaný je výlučným vlastníkem pozemku par. [číslo]; [anonymizována dvě slova] [číslo] je ve spoluvlastnictví sourozenců žalobkyně. Všechny pozemky se nachází v katastrálním území a obci [obec]. Při výstavbě domu žalobkyně a domu jejích sourozenců byla užívána jedna společná přístupová cesta, která vedla až k hranici pozemku žalobkyně a která byla v průběhu let upravena na dlažbu. V roce 2019 došlo v místě, kudy bylo možné vjet z pozemku sourozenců žalobkyně na pozemek žalobkyně, k odstranění dlažby, která byla nahrazena hlínou a kameny, a žalobkyně tam na podzim 2019 zasadila túje. K přístupu k nemovitosti žalobkyně se užívala jak tato cesta, tak i cesta přes pozemek žalovaného, která byla užívána zejména na složení topiva do sklepa. Dle vyjádření žalobkyně, které se v průběhu řízení opakovaně měnilo, užívá nyní přístupovou cestu přes pozemek žalovaného cca třikrát do roka pro složení uhlí a dále v mimořádných okolnostech, jinak žalobkyně cestu neužívá, užívají ji společné děti. Na základě uvedených zjištění okresní soud věc posuzoval dle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve vyložil, že nezbytná cesta může být zřízena jako právo obligační v podobě závazkového vztahu mezi vlastníky sousedních pozemků nebo jako právo věcné v podobě služebnosti stezky, průhonu či cesty přes zatížený pozemek. Před zřízením nezbytné cesty se soud musí vždy řádně vypořádat s otázkou, zda je skutečně v daném případě nezbytně nutné nezbytnou cestu zřídit, ať už v podobě služebnosti, či v obligační formě. Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, např. na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít jiné pozemky ve svém vlastnictví, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. V daném případě nemovitosti žalobkyně hraničí s veřejnou komunikací v délce téměř 35 metrů, kdy na této hranici se nachází menší stavby (zídky, dvojgaráže, chodník a kryté schody) a má tedy dostatečný prostor si zajistit možnost vjezdu automobily ke svému domu. V této souvislosti okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015), podle které překážkou povolení nezbytné cesty může být v závislosti na individuálních okolnostech případu i jednání žalobkyně či jejích právních předchůdců, pokud se podíleli na zhotovení staveb, jejichž umístění přístupu k nemovitosti brání. Hrubě nedbalým jednáním ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., které je třeba přičíst k tíži žalobci, může být i jednání, k němuž došlo před 1. 1. 2014, a může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou. V daném případě měla žalobkyně již v době stavby domu možnost zajistit si přímý přístup k domu vozidly; pokud tak neučinila a následně zřízení přístupu k domu znemožnila, popř. nechala znemožnit (vybudováním garáží, parkovacího místa atd.), jde to k její tíži. Soud nemůže povolit nezbytnou cestu tam, kde právní řád poskytuje jiné prostředky, které jsou ve vztahu k vlastníku dotčeného pozemku méně invazivní a které jej méně omezují v jeho vlastnickém právu. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobkyni pohodlnější či výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav a finančních nákladů, není významná, neboť žalobkyně měla a stále má za určitých stavebních úprav možnost zřídit si přístupovou cestu z hlavní silnice na svém pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 ze dne 17. 2. 2006, usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2112/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019). Požadavek na zřízení služebnosti cesty na pozemku žalovaného v daném případě neobstojí ani z hlediska proporcionality, neboť obhospodařování domu žalobkyně dostatečně umožňují pozemky v jejím vlastnictví. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl. Nad rámec uvedeného okresní soud doplnil, že by žaloba byla zamítnuta i v případě, že by byla prokázána potřeba zřízení služebnosti cesty. Ta by totiž nebyla zřizována na pozemku žalovaného, ale případně na pozemku sourozenců žalobkyně, neboť dle zákonné úpravy i ustálené judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1171/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2112/2019) připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Po posouzení všech okolností (výměra pozemku, existence cesty, míra rušení vlastníka apod. je na úvaze soudu, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty. V daném případě měl okresní soud za to, že v případě potřeby zřízení služebnosti, (která však není s ohledem na vlastní nemovitosti žalobkyně dána), by to byla právě nemovitost sourozenců žalobkyně par. [číslo] která by byla pro zřízení služebnosti nejvhodnější. Cesta na tomto pozemku byla již při stavbě obou rodinných domů užívána jako společná příjezdová cesta, střídavě byla užívána i v průběhu následujících let, nadále je využívána jako příjezdová cesta k domu sourozenců žalobkyně, a tudíž na rozdíl od pozemku a cesty žalovaného nelze tak očekávat změnu účelu cesty. Pokud byl v roce 2019 vytvořen předěl mezi těmito pozemky, je třeba zdůraznit, že se jedná z většiny o pozemek žalobkyně a žalobkyně měla tedy využít svých práv a bránit se zrušení možnosti příjezdu až ke dveřím svého domu. Namísto toho žalobkyně nechala vybourat dlažbu na daném místě, a jak sama uvedla, nasázela tam místo toho túje. Nehájila tak dostatečně svá práva, ač tak učinit měla.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že okresní soud při prvním jednání ve věci účastníky poučil dle § 14, § 15a a § 84 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyni však opomněl poučit o možnosti ustanovení zástupce, ačkoliv mu to ustanovení § 30 odst. 1 o. s. ř. ukládá. Žalobkyně byla přitom v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 12 C 257/2016 usnesením ze dne 30. 1. 2018 osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce, přičemž její poměry se od té doby nezlepšily. V r. 2020, kdy žalobkyně nebyla zastoupena, se přitom konala jednání, byly provedeny důkazy, na kterých soud založil své zamítavé rozhodnutí. V rámci koncentrace řízení soud žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř. a vyzval k předložení důkazů o tom, že není možné přivézt uhlí až k domu ([adresa]) po cestě ve vlastnictví jejích sourozenců, kterou měla žalobkyně dle závěru soudu využít a nikoliv žádat služebnost na pozemku žalovaného. Žalobkyně zde vytýká nesprávné právní posouzení otázky, která cesta je pro vlastníka zatíženého pozemku méně zatěžující, a tudíž přiměřenější. K častosti využívání cesty a stupni zatížení vlastníka pozemku lze poukázat na to, že pozemek [číslo] ve vlastnictví sourozenců žalobkyně, využívá sestra žalobkyně úměrně svému bydlišti v [anonymizováno], ovšem bratr žalobkyně v domě [adresa] v sousedství žalobkyně trvale bydlí a [anonymizováno] [číslo] tudíž každodenně užívá. V řízení přitom nebylo sporné, že žalovaný svůj pozemek, pokud ho vůbec využívá, tak zcela zřídka, když zde nemá ani žádné odpovídající zázemí. K otázce důvodu pořízení pozemku [číslo] přitom žalovaný uvedl, že zpočátku„ jsme usilovali o zřízení té cesty“ (společně se žalobkyní), k jeho koupi se však rozhodl poté, kdy zjistil, že žalobkyně usiluje o rozvod manželství. Je tedy zřejmé, že zřízení cesty na uvedeném pozemku bylo potřebné a důvodem jeho koupě žalovaným nebylo pominutí potřeby zřízení cesty, ale negativní emoce žalovaného vůči žalobkyni. Zdůraznila, že v konkurenci možností té které parcely (a cesty na ní) z hlediska zatížení a přiměřenosti k jejímu vlastníku je závěr zcela jednoznačný. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že se zřizuje pozemková služebnost nezbytné cesty na služebném pozemku parc. [číslo] ve prospěch panujícího pozemku parc. [číslo] vše v [anonymizováno] [obec], v rozsahu podle geometrického plánu zhotovitele [příjmení] [příjmení], [číslo] jako právo chodit a jezdit přes služebný pozemek jakýmikoliv vozidly za úplatu 500 Kč za rok.

4. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek, aniž by soud žádala o osvobození od soudních poplatků nebo ustanovení zástupce. Nejednalo se o její první soudní spor, svých práv si proto byla vědoma. Pro osvobození od soudních poplatků navíc s ohledem na majetkové poměry nesplňovala předpoklady. Soudu tedy v tomto směru nelze vytýkat pochybení. Zdůraznil, že je výlučným vlastníkem pozemku, ve vztahu k žalobkyni není osobou blízkou, nemá k ní žádné závazky. Pokud se jedná o využití pozemku, podal na stavebním úřadu žádost o povolení vybudování vodovodní a kanalizační přípojky, když hodlá pozemek využít pro stavební účely. Povolením nezbytné cesty by bylo neúměrně zasaženo do jeho vlastnického práva, a to bez relevantních důvodů. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

5. Odvolací soud z podnětu odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Okresní soud ve věci provedl potřebné dokazování, na základě kterého správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho správné závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje. Pro stručnost odkazuje na úplné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ke kterému s ohledem na odvolací námitky žalobkyně dodává následující.

6. Žalobkyně v prvé řadě namítala procesní pochybení soudu, které mělo spočívat v opomenutém poučení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze zástupce ustanovit na žádost účastníka, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků. V daném případě žalobkyně v souvislosti s podáním žaloby nežádala o osvobození od soudních poplatků, neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, že jsou u ní pro osvobození od soudních poplatků dány předpoklady a bez dalšího na výzvu soudu uhradila soudní poplatek. Protože nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že u žalobkyně jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tedy splněny podmínky pro ustanovení zástupce, nemá tvrzené procesní pochybení okresního soudu spočívající v neposkytnutí poučení o možnosti ustanovení zástupce, vliv na průběh a výsledek soudního řízení. Ostatně žalobkyně sama uvedla, že byla v jiném řízení vedeném v r. 2018 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou od soudních poplatků osvobozena a byl jí ustanoven zástupce. Uvedené možnosti si tak byla od počátku řízení vědoma, o ustanovení zástupce však nežádala, ačkoliv tak mohla učinit kdykoliv v průběhu řízení; naopak si sama dne 28. 12. 2020 zvolila zástupce z řad advokátů a se svou námitkou přichází až v odvolacím řízení, poté kdy ve věci nebyla úspěšná.

7. Institut nezbytné cesty je upraven v ustanovení § 1029 až § 1036 o. z. Jedná se svou podstatou o institut výjimečný, sloužící k omezení jednoho vlastníka v soukromém zájmu vlastníka jiného. Proto musí být nade vši pochybnost prokázáno, že soukromý zájem vlastníka, který žádá zřízení nezbytné cesty, převažuje. Přitom je třeba dbát na to, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. O zřízení nezbytné cesty může soud rozhodnout jen tehdy, jestliže vlastník nemůže svou nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Má-li ale vlastník nemovitosti možnost zřídit přístup k ní jiným způsobem (bez omezení vlastníka přilehlého pozemku), nelze nezbytnou cestu zřídit. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek by byl pro žalobkyni pohodlnější, výhodnější nebo se obešel bez stavebních úprav či finančních nákladů, není pro rozhodnutí významná. V dané věci bylo prokázáno, že žalobkyně sama je vlastníkem pozemku, který přiléhá k veřejné komunikaci v dostatečné délce tak, aby bylo možné zřídit přístup k domu žalobkyně přes tento pozemek, i když si to vyžádá stavební úpravy a s tím spojené finanční náklady. V této souvislosti je třeba připomenout, že ne vždy místní poměry a vlastnické vztahy dovolí příjezd jakýmkoliv vozidlem tam, kam by vlastník stavby potřeboval a chtěl (např. dovoz uhlí ke sklepnímu okénku, příjezd rodinných příslušníků na návštěvu apod.); tento problém ale nelze řešit na úkor vlastníků sousedních pozemků, neboť důvodem pro zřízení nezbytné cesty je pouze to, že nemovitá věc není dostatečně spojena s veřejnou cestou a nelze jí proto řádně obhospodařovat. Taktomu v projednávané věci zjevně není. Žalobkyně v průběhu řízení před okresním ani odvolacím soudem netvrdila žádné skutečnosti a neprokazovala, že by zřízení přístupu ke stavbě domu po pozemku v jejím vlastnictví bylo technicky neproveditelné. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně postupem dle § 219 o. s. ř. ve výroku pod bodem I jako věcně správný potvrdil.

8. V souvislosti s projednáním odvolání ve věci samé přezkoumal odvolací soud i rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem. Okresní soud přiznal ve věci úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení celkem ve výši 43 076 Kč. Uvedená částka sestávala z odměny právní zástupkyně za 12 úkonů právní služby po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 10. 7. 2020, porada s klientem přesahující hodinu dne 3. 8. 2020, účast na jednání dne 3. 8. 2020 od 12.30 hod. do 15.01 hod. (2 úkony), vyjádření ze dne 6. 8. 2020, místní šetření dne 1. 9. 2020 od 14.00 hod. do 15.17 hod., vyjádření ze dne 3. 9. 2020, vyjádření ze dne 14. 12. 2020, vyjádření ze dne 5. 1. 2021, porada s klientem přesahující hodinu dne 13. 1. 2022, účast na jednání dne 28. 2. 2022), za 1 úkon ve výši 1 250 Kč za účast při vyhlášení rozsudku, dále z 13x paušální náhrady po 300 Kč, cestovného ve výši 250 Kč za cestu na a z místního šetření, náhrady za ztrátu času v rozsahu dvou půlhodin po 100 Kč a 21% daň z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“) ve výši 7 476 Kč Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl na rozdíl od soudu okresního k závěru, že s ohledem na obsah písemných podání nelze za účelné považovat vyjádření ze dne 6. 8. 2020, kdy byl soudu pouze předložen listinný důkaz, který však bylo možné připojit k jinému vyjádření ve věci samé, a vyjádření ze dne 5. 1. 2021, které se převážně týkalo procesního postupu (odročování jednání) a nikoliv věci samé, ani poradu s klientem dne 13. 1. 2022, kdy její rozsah přesahující jednu hodinu považuje odvolací soud s ohledem na skutkový a procesní stav věci za nepřiměřený. Odvolací soud náklady řízení žalovaného dále snížil o režijní paušál 300 Kč účtovaný v souvislosti s účastí právní zástupkyně na vyhlášení rozhodnutí okresního soudu, když s tímto úkonem nejsou spojeny náklady, které jsou v režijním paušálu zahrnuty. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a za řízení před okresním soudem žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení celkem ve výši 32 549 Kč. Jde o odměnu za 9 úkonů právní služby po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 10. 7. 2020, ze dne 3. 9. 2020 a ze dne 14. 12. 2020, porada s klientem přesahující hodinu dne 3. 8. 2020, účast na jednání dne 3. 8. 2020 přesahující 2 hod., účast na místním šetření a účast na jednání dne 28. 2. 2022), 1 úkon po 1 250 Kč (účast na vyhlášení rozsudku), 9 x režijní paušál po 300 Kč, cestovné ve výši 250 Kč, náhradu za ztrátu času 200 Kč a 21% DPH z nákladů právního zastoupení 5 649 Kč Náklady je žalobkyně povinna nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

9. Žalovaný, který se ubránil odvolání žalobkyně, má vůči ní právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení žalované sestávají z odměny jeho zástupce za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření, účast u jednání) po 2 500 Kč, z paušální náhrady hotových ke každému z uvedených úkonů po 300 Kč, jízdného k jednání odvolacího soudu v částce 1 095 Kč za cestu ze [obec] do [obec] a zpět při použití [značka automobilu] s průměrnou spotřebou 6,73 litrů nafty na 100 km při ceně nafty 47,10 Kč za litr a základní sazbě 4,70 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náhrady za ztrátu času na cestě k jednání za 3 započaté půlhodiny po 100 Kč, vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále z 21% DPH v částce 1 469 Kč. Pokud žalovaný požadoval náhradu za 1 další úkon právní služby spočívající v poradě s klientem přesahující 1 hodinu a s tím související režijní paušál, odvolací soud právo na náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal, když s ohledem na obsah odvolání žalobkyně nepovažuje poradu s klientem v rozsahu přesahujícím 1 hodinu za účelně vynaložené náklady. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 8 464 Kč je žalobkyně povinna nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).