21 CO 299/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti smlouvy, o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. září 2021 č. j. 15 C 101/2019-305

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje vyjma lhůty k plnění nákladů řízení ve výroku pod bodem

II.

II. V části výroku pod bodem II o lhůtě k plnění se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného náklady odvolacího řízení ve výši 9 355 Kč.

IV. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 13. 6. 2016 v [obec] a výrokem II žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 40 811 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a výrokem III přiznal advokátovi [titul] [jméno] [příjmení], který byl usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 5. 2019 č. j. 0 Nc 5602/2019-32 ustanoven žalobkyni jako zástupce pro toto řízení, odměnu, jejíž výše bude určena po právní moci tohoto rozhodnutí samostatným rozhodnutím. Zaplatí ji Česká republika - Okresní soud v Havlíčkově Brodě. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala určení, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení uzavřená mezi ní a žalovaným dne 13. 6. 2016 (dále též jen„ smlouva“ nebo„ smlouva o vypořádání“) je neplatná. Tvrdila, že celková hodnota společného jmění po zohlednění závazků činila ke dni rozvodu jejich manželství asi 4-5 miliónů Kč, přičemž ke dni podpisu smlouvy o vypořádání byla ještě vyšší. Žalobkyně smlouvu o vypořádání uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a smlouva byla uzavřena ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Nejhodnotnější součást společného jmění, tj. nemovitosti včetně nábytku připadla žalovanému a žalobkyni pouze osobní automobil a movité věci a vypořádací podíl ve výši 500 000 Kč. Pro disproporci při vypořádání je smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně smlouvu uzavřela v době, kdy z důvodu dlouhodobého psychického týrání žalovaným byla nucena opustit společnou domácnost a pečovala o čtyři nezletilé děti a žalovaný ji dále nepřestal psychicky týrat, urážet, vyhrožovat a citově vydírat. Vyhrožoval jí exekucí a odebráním dětí. Znemožňoval jí přístup do domu. V této tíživé situaci se žalobkyně jednání žalovaného nedokázala adekvátně bránit a nemohla vést nákladné spory. V době uzavření smlouvy neměla vlastní příjmy. Žalovaný naléhal na to, aby společné jmění bylo vypořádáno, vymýšlel vlastní fiktivní vnosy a podíl žalobkyně snižoval. Protože žalobkyně nutně potřebovala finanční prostředky na novou domácnost a byla psychicky vyčerpána, smlouvu o vypořádání uzavřela. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta a poukázal na to, že cena nemovitostí byla stanovena podle odhadu realitní kanceláře a od zjištěné ceny byl odečten jeho vnos spočívající v daru jeho otce. Od rozvodu manželství hradil splátky úvěrů. Částka k vypořádání pak výše uvedené zohledňovala. Smlouva byla uzavřena zcela korektně. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 8 C 212/2014-46, který nabyl právní moci 14. 5. 2015, bylo manželství účastníků rozvedeno, dne 13. 6. 2016 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a ve smlouvě si účastníci dohodli, že do výhradního vlastnictví žalobkyně připadne osobní automobil Lancia Zeta [registrační značka], movité věci, které tvořily společné jmění manželů a obvyklé vybavení domácnosti a které již má ke dni uzavření dohody ve svém držení, dále práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o běžném účtu č. [bankovní účet], do výhradního vlastnictví žalovaného movité věci, které tvořily společné jmění manželů a obvyklé vybavení domácnosti a které již má ke dni uzavření dohody ve svém držení, dále práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o běžném účtu č. [bankovní účet], nemovité věci zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek] a [katastrální uzemí] [katastrální území]. Výslovně neupravená majetková práva si účastníci rozdělí tak, že připadnou tomu, který příslušnou dohodu uzavřel či se o jejich nabytí přičinil. Žalovaný se zavázal převzít závazky vzniklé za trvání manželství, a to práva a povinnosti vyplývající ze smluv o úvěru uzavřených s [právnická osoba], č. smlouvy [číslo] a č. smlouvy [číslo] a zavázal se uhradit v celém rozsahu doposud nesplacené zůstatky úvěrů až do úplného zaplacení, práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru poskytnutého [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] č. smlouvy [číslo] a zavázal se uhradit doposud nesplacený zůstatek tohoto úvěru až do zaplacení, a to ve lhůtě do 31. 8. 2016 na základě přefinancování výše uvedených závazků. K vypořádání práv a povinností ze společného jmění manželů se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni převodem na její účet celkem 500 000 Kč, a to do 31. 8. 2016 částku 200 000 Kč a do 31. 12. 2016 částku 300 000 Kč. Dne 12. 7. 2016 účastníci uzavřeli dodatek ke shora uvedené smlouvě, jímž upřesnili, že částka 500 000 Kč je výhradně na vypořádání nemovitých věcí s tím, že ostatní majetek byl vypořádán jiným způsobem bez náhrady. Žalovaný doplatil dne 26. 7. 2016 zůstatky úvěrů u [právnická osoba], [číslo] [číslo] žalobkyni částku 500 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Podle darovací smlouvy ze dne 1. 7. 2010 uzavřené mezi [jméno] [příjmení] (otcem žalovaného) jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným přenechal dárce žalovanému částku 865 135 Kč. Dne 13. 5. 2014 bylo realitním makléřem [jméno] [příjmení] provedeno stanovení obvyklé tržní ceny zemědělské usedlosti ve [adresa] a pozemků pro účely vypořádání společného jmění manželů a byla zjištěna tržní cena 1 750 000 Kč až 1 850 000 Kč. V dubnu 2016 probíhala elektronická korespondence právních zástupců účastníků o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 547, § 580, § 588 a § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vycházel z toho, že podkladem pro jednání účastníků byl odhad ceny nemovitostí, který na základě objednávky žalobkyně zpracoval realitní makléř místní realitní kanceláře. Účastníci vzali v úvahu závazky vůči [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] a vůči [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] a zohlednili prostředky poskytnuté žalovanému jeho otcem. Částka 500 000 Kč k vypořádání je tedy výsledkem logické úvahy o aktivech a pasivech společného jmění podle zásad vyjádřených v § 742 o. z. při respektování smluvní volnosti stran ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. Žalobkyně vypověděla, že v rozhodnutí akceptovat návrh žalovaného na uzavření smlouvy sehrál značnou roli postoj jejích rodičů, kteří byli proti tomu, aby s žalovaným vedla spor, v době podpisu smlouvy však ve špatném psychickém stavu nebyla. Právní jednání proto nelze považovat za nemravné, resp. neplatné. Nebyly naplněny ani podmínky předvídané ustanovením § 1796 o. z., tedy že by žalovaný zneužil tísně žalobkyně a zavázal se poskytnout plnění, které by bylo v hrubém nepoměru k nabytým věcem a majetkovým hodnotám. Okolnost, že se žalobkyni nedostávaly finanční prostředky, nezakládá důvod pro závěr, že byla v tísni. Neprokázala přitom, jakým konkrétním jednáním měl žalovaný její tísně zneužít, resp. že tak skutečně učinil. Okresní soud proto žalobu zamítl a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Okresnímu soudu vytýkala, že učinil nesprávná skutková zjištění, neprovedl jí navržené důkazy a věc nesprávně posoudil po stránce právní. Odůvodnění rozsudku okresního soudu vykazuje vady a rozsudek je nepřezkoumatelný. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že cena, na kterou realitní makléř ohodnotil nemovitosti, neodpovídala realitě a nemovitosti měly podstatně vyšší cenu. Nesprávnost znaleckého posudku realitní kanceláře by mohla být zjištěna pouze soudem ustanoveným znalcem, ale tuto možnost okresní soud žalobkyni odepřel. S námitkami žalobkyně proti správnosti znaleckého posudku se pak okresní soud nijak nevypořádal. Okresní soud pominul, že do společného jmění prostřednictvím své rodiny žalobkyně vložila také velmi hodnotné vnosy. Nepřihlédl k tomu, že v době uzavření smlouvy pečovala o čtyři nezletilé děti, z nichž jedno bylo neslyšící. Se žalovaným měla žalobkyně ty nejhorší skutečnosti a žalovaného se i s ohledem na svoji povahu (výrazně submisivní) obávala. Okresní soud neprovedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, kterými by bylo lze zjistit psychický stav žalobkyně v době uzavírání smlouvy. Neprovedl důkaz výslechem navržených svědků, např. psycholožky [titul] [jméno] [příjmení] a důkaz zdravotnickou dokumentací. Znalecký posudek by posoudil osobnost žalobkyně a žalovaného a zaměřil se na to, zda mezi žalobkyní a žalovaným existuje či existoval vztah týrající osoby a oběti. Znalci by se zaměřili na posouzení schopnosti žalobkyně čelit nátlaku žalovaného v době uzavření smlouvy. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Rozsudek okresního soudu je jasný, srozumitelný a způsobilý přezkumu odvolacím soudem. Žalovaný pak odkázal na svá dřívější podání a vyjádření ve věci. Osobu provádějící ocenění nemovitostí vybrala sama žalobkyně a ocenění sama objednala. Žalobkyně se v době uzavření smlouvy o vypořádání nenacházela ve špatném psychickém stavu a stavu tísně a ze strany žalovaného nemohlo dojít ke zneužití jakékoli tísně či slabosti žalobkyně. Jakékoli případné psychické problémy či slabost žalobkyně v žádném případě nemohou být kladeny k tíži žalovaného. Smlouva o vypořádání zohledňovala veškeré skutečnosti, které mají být při vypořádání zohledněny, mj. také závazky, které žalovaný převzal. Dokazování, které navrhovala dále žalobkyně, je nadbytečné.

4. Zástupce žalobkyně na jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné odvolání a podání žalobkyně učiněná před okresním soudem. Poukázal na to, že okresní soud neprovedl všechny potřebné důkazy a zdůraznil nepoměr hodnoty nemovitostí, kterých se dostalo žalovanému, a vypořádacího podílu žalobkyně. Žalobkyně byla v době uzavírání smlouvy o vypořádání traumatizována. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Zástupkyně žalovaného na jednání před odvolacím soudem odkázala na písemné vyjádření k odvolání a uvedla, že podmínka tísně podle § 1796 o. z. nebyla naplněna a cena nemovitostí vycházela z posouzení realitního makléře a nedošlo zde k nepoměru mezi vzájemnými plněními. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

6. Odvolací soud dospěl po projednání odvolání k závěru, že není opodstatněné.

7. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud proto jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalobkyně dodává následující.

8. Žalobkyně v prvé řadě tvrdila, že smlouvu o vypořádání uzavřela pod psychickým nátlakem vyvolaným žalovaným. Podle § 587 odst. 1 o. z. kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

9. V případě psychického donucení (viz compulsiva) se pohrůžkou násilí působí na jednajícího. Hrozba musí být bezprávná, způsobilá vyvolat důvodnou obavu a mezi hrozbou a právním jednáním musí být příčinná souvislost, jinými slovy řečeno, hrozba musí být příčinou právního jednání, tedy výhrůžka ovlivní rozhodnutí jednajícího právní jednání provést, případně provést za určitých podmínek. Žalobkyně poměrně obšírně popisovala svoji nepříznivou psychickou a životní situaci, ve které se nalézala v době před a při uzavření smlouvy o vypořádání, a povahu vztahu mezi ní a žalovaným. Neoznačila však konkrétně žádné jednání žalovaného, které by bylo možné označit za bezprávní výhrůžku a které by nadto bylo způsobilé vyvolat u ní obavu a přičemž by tato hrozba byla příčinou, proč žalobkyně uzavřela smlouvu o vypořádání právě takového obsahu. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí vyhrožoval exekucí, odebráním dětí apod., ale jednak tyto výhrůžky nebyly prokázány a jednak ani nebyla zřejmá příčinná souvislost mezi těmito výhrůžkami a uzavřením smlouvy o vypořádání. Vzájemný vztah mezi účastníky, tak jak jej popisuje žalobkyně (vztah dominance a submisivity), sám o sobě ještě nezakládá stav hrozby ve smyslu § 587 o. z. Proto ani znalecký posudek, který by se k této otázce vyjadřoval, by nemohl přinést žádná skutková zjištění, která by byla pro rozhodnutí soudu relevantní. Zejména je tomu tehdy, pokud by se znalecký posudek nemohl vyjádřit ke konkrétnímu a prokázanému jednání žalovaného vůči žalobkyni (byť by šlo o jednání zdánlivě nenápadné), které by bylo možno považovat za hrozbu a které by bylo příčinou uzavření smlouvy o vypořádání a bylo by třeba posoudit jen, zda žalobkyně vzhledem k osobním vlastnostem musela mít důvodnou obavu z toho, že výhrůžky budou uskutečněny. To platí i pro ostatní důkazy žalobkyní navržené a okresním soudem neprovedené. Pokud k uzavření smlouvy na straně žalobkyně přispěla její životní situace, ve které se nacházela, nelze hovořit o přinucení hrozbou k uzavření smlouvy ze strany žalovaného ve smyslu § 587 odst. 1 o. z. Ani to, že žalovaný (zcela přirozeně) při vypořádání uplatňoval a upřednostňoval svoje zájmy, nemůže bez dalšího představovat z jeho strany hrozbu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.

10. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Toto ustanovení vyjadřuje princip autonomie vůle. V projednávané věci přitom nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že vůle žalobkyně uzavřít smlouvu byla nesvobodná a ovlivněna hrozbou ve smyslu § 587 o. z. Pokud byla vůle žalobkyně formována jinými okolnostmi, které sice vnímala jako nepříznivé či nepříjemné, ale které nespočívají v okolnostech předvídaných hypotézou ustanovení § 587 odst. 1 o. z., pak smlouva neplatná podle tohoto ustanovení být nemůže.

11. Žalobkyně dále namítala, že smlouvu uzavřela v tísni, přičemž vzájemná plnění podle smlouvy jsou v hrubém nepoměru. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

12. V řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalobkyně uzavřela smlouvu o vypořádání v tísni, tedy že by její tíseň nabyla určité intenzity a právě tato tíseň byla příčinou, proč smlouvu uzavřela. Tíseň totiž musí vždy nabývat určité intenzity tak, aby evidentně vedla jednajícího k uzavření pro něho jinak nevýhodné smlouvy. Taktomu ale v projednávané věci nebylo. Odvolací soud nad rámec této úvahy však uvádí, že i kdyby bylo možno připustit, že žalobkyně své postavení jako tíseň vnímat mohla, pak rozhodně nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že žalovaný této„ tísně“ žalobkyně zneužil, tedy věděl nebo musel o této tísni vědět, věděl i o hrubém nepoměru plnění podle smlouvy, a přesto toho využil. V případě smlouvy o vypořádání společného jmění manželů je zpravidla obtížné hovořit o hrubém nepoměru majetkové hodnoty plnění ke vzájemnému plnění a nelze porovnávat pouze a omezeně hodnotu majetku, která má připadnout jednomu z bývalých manželů a výši vypořádacího podílu, kterého se má dostat druhému. Pro vypořádání jsou zpravidla relevantní další skutečnosti jako vnosy, zásluhy, převzetí společných dluhů apod. Účastníci při určení ceny nemovitostí, které si vypořádali, vycházeli z ceny zjištěné realitním makléřem a žalobkyně měla zcela svobodnou vůli tuto cenu zvážit a měla i prostor k tomu, aby posoudila, zda smlouvu založenou na tomto zjištění o ceně uzavře. Neměla žádné námitky proti tomu, aby byl ve prospěch žalovaného vypořádán dar od jeho otce. Sama žádné vnosy, které by bylo lze přiměřeně konkretizovat a specifikovat, neuplatňovala. Na žalovaného přešla i povinnost doplatit zůstatek společných dluhů. Za tohoto stavu nelze hovořit o tom, že by smlouva o vypořádání znamenala hrubý nepoměr mezi plněním, kterého se dostalo žalobkyni a kterého se dostalo žalovanému. Neplatnost podle § 1796 o. z. nelze dovodit bez dalšího u každé smlouvy, která není zcela vyvážená ve vzájemných právech a povinnostech a jednající s odstupem času zhodnotí svoji„ strategii“ smlouvu uzavřít jinak. Jinými slovy řečeno, že s odstupem času zjistí, že smlouvu uzavírat neměl, protože pro něho není výhodná. V tomto směru se musí zcela uplatnit zásada autonomie vůle a závaznosti smlouvy. Odvolací soud v tomto odkazuje například na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1250/20, podle kterého v oblasti soukromého práva má být každému co nejvíce umožněno konat v souladu s vlastními zájmy, čemuž ze strany státu odpovídá nutnost respektovat ústavní zásady chránící zejména smluvní svobodu, a to i pro její společenskohospodářskou funkci. Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na princip pacta sunt servanda, zásadu„ co není zakázáno, je dovoleno“ a ochranu autonomie vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu, který je v moderním ústavním právu chápán pouze jako materiální právní stát. Stěžejní je vždy interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy, pokud není zcela zřejmé, že smlouva odporuje zákonu. Ústavní soud pak v odůvodnění tohoto nálezu mimo jiné zdůrazňuje potřebu hledat rovnovážné řešení mezi smluvními stranami. K tomu odvolací soud dodává, že opačné rozhodnutí soudu, které by žalobě v této věci vyhovělo, by zřetelně představovalo porušení právní a smluvní jistoty ve vztahu k žalovanému. Výše uvedené týkající se ustanovení § 1796 o. z. pak zcela dopadá i na posouzení platnosti smlouvy z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., pokud tento rozpor měl spočívat právě v hrubém nepoměru vzájemných plnění.

13. Okresní soud rozhodl co do základu a výše náhrady správně i o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení a odvolací soud proto rozsudek okresního soudu vyjma lhůty k plnění nákladů řízení ve výroku pod bodem II jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

14. Odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku pod bodem II o lhůtě k plnění podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a přihlédl k poměrům žalobkyně a výši náhrady.

15. Žalovaný byl zcela úspěšný i v odvolacím řízení, protože k jeho návrhu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Má proto proti žalobkyni právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.

16. Žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis písemného vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 2 500 Kč za každý (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“), celkem 5 000 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč. Advokát má právo na náhradu za promeškaný čas strávený cestou ze svého sídla do místa soudu a zpět za 8 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a. t.), celkem 800 Kč a právo na náhradu cestovních výdajů ve výši 1 331 Kč (§ 13 odst. 1 a. t. vyhláška č. 511/2021 Sb.). K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 623,51 Kč. Žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady v celkové výši 9 355 Kč a žalobkyně je povinna mu je nahradit do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).