21 CO 48/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 223 143 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. prosince 2021 č. j. 111 C 9/2020-93

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku pod bodem II potvrzuje v části výroku pod bodem I, pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 35 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení a dále částku 47 400 Kč, a ve výroku pod bodem

III.

II. Ve zbývající části výroku pod bodem I se rozsudek okresního soudu mění takto: Žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 106 925 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 34 617 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 24 289 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 35 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2016 do zaplacení a dále částku 154 325 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 34 118 Kč zamítl, výrokem III zamítl vzájemný návrh žalovaného tak, aby byl žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 500 000 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 20. 6. 2012, tj. 320 000 Kč, celkem částku 820 000 Kč, a výrokem IV rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 106 893 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. V odůvodnění uvedl, že žalobce v žalobě tvrdil, že žalovanému zapůjčil částku 100 000 Kč a z ní zbývá vrátit 35 000 Kč. Dále že žalovaný ode dne 20. 6. 2012 užíval tahač návěsu [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], výrobní číslo [bankovní účet], [registrační značka] (dále též jen„ tahač návěsu“ nebo„ tahač návěsu [registrační značka]“) a návěs [značka automobilu], [registrační značka] (dále též jen„ návěs“ nebo„ návěs [registrační značka]“) ve vlastnictví žalobce. K převodu těchto vozidel došlo na žádost žalovaného a vozidla byla převedena bezplatně. Žalovaný nepodal daňová přiznání k silniční dani, ačkoliv k tomu byl zmocněn. Žalobce pak na silniční dani týkající se vozidel zaplatil celkem 154 325 Kč a za pozdní podání daňových přiznání na pokutách a úrocích celkem 34 118 Kč. Žalovaný nárok uplatněný žalobcem neuznal a vznesl proti němu vzájemný návrh, ve kterém se domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, a tvrdil, že žalobce od něho podle kupní smlouvy zakoupil tahač návěsu a návěs za celkovou kupní cenu ve výši 500 000 Kč. Tuto kupní cenu žalovaný dosud nezaplatil. Dluh z půjčky 35 000 Kč může být přitom zaplacen z kupní ceny. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že podle listiny datované dne 30. 1. 2015, která byla podepsána oběma účastníky tohoto dne předal žalovaný žalobci 40 000 Kč s tím, že zbývá doplatit 35 000 Kč a tato částka bude vrácena nejpozději do 31. 12. 2015. Z listin označených jako kupní smlouva a datovaných dnem 20. 6. 2012 okresní soud zjistil, že podle jejich obsahu žalovaný jako prodávající a žalobce jako kupující uzavřeli kupní smlouvy na tahač návěsu a návěs, přičemž není uvedena kupní cena. Žalobce popřel, že by podpis na listině byl jeho pravým podpisem. Dne 20. 6. 2012 účastníci sepsali plnou moc, podle které žalobce zmocnil žalovaného k neomezenému užívání tahače návěsu [registrační značka] s tím, že žalovaný je oprávněn jménem vlastníka vozidla činit veškeré právní úkony týkající se vozidla, hradit poplatky v souvislosti s provozem vozidla a jeho používáním i mimo území ČR. Z dokladů o přijaté platbě okresní soud zjistil, že žalobce zaplatil finančnímu úřadu jako silniční daň částku 188 443 Kč. Po právní stránce okresní soud věc posoudil následovně. Předně vyhověl žalobě co do částky 35 000 Kč a přihlédl k tomu, že tento dluh se mezi účastníky stal nesporným. Při posouzení nároku žalobce na zaplacení částky odpovídající silniční dani, kterou musel zaplatit, okresní soud vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 16/1993 Sb., o dani silniční (dále jen„ z. č. 16/1993 Sb.“), podle kterého poplatníkem daně je ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla. Bylo přitom nesporné, že v rozhodném období roku 2016 až 2019 byl jako provozovatel vozidla zapsán v technických průkazech žalobce a jeho proto tížila povinnost řádně a včas podat daňová přiznání a uhradit silniční daň. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v rozhodném období vozidla ve svém držení a používal je ke své podnikatelské činnosti, získal tak majetkový prospěch podle § 2991 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve výši 154 325 Kč, ale k jeho tíži nelze přičítat částky, které žalobce zaplatil na pokutách a úrocích z prodlení ve výši 34 118 Kč. Pokud jde o nárok žalovaného, který uplatnil vzájemným návrhem, okresní soud věc posoudil podle § 588 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalovaným předložené listiny označené jako kupní smlouvy nesplnily zákonné předpoklady ke vzniku kupní smlouvy, neboť nebyla dohodnuta kupní cena a nebylo tedy třeba ani zabývat se otázkou, zda podpisy žalobce na těchto listinách jsou pravé. Nadto je důvodnou námitka promlčení vznesená žalobcem, protože splatnost kupní ceny podle tvrzení žalovaného byla do deseti pracovních dnů od uzavření smlouvy dne 20. 6. 2012 Okresní soud proto vzájemný návrh žalovaného zamítl. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a o náhradě rozhodl diferencovaně ve vztahu k žalobě a ve vztahu ke vzájemnému návrhu.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, které směřovalo do výroků I a III a závislého výroku IV o náhradě nákladů řízení. Namítl, že z provedeného dokazování bylo nepochybné, že poplatníkem silniční daně byl ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a/ z. č. 16/1993 Sb. žalobce. Splnění daňové povinnosti poplatníkem daně tedy nemůže naplnit skutkovou podstatu majetkového prospěchu na straně žalovaného. Žalobce byl poplatníkem daně bez ohledu na posouzení kupní smlouvy a faktické užívání vozidla. Žalovaný postupoval v souladu s oprávněními vyplývajícími z plné moci. S vozidlem jezdil po určitou dobu [jméno] [příjmení], který nebyl v pracovním poměru u žalovaného, ale byl osobou samostatně výdělečně činnou. Vozidlo si převzal žalobce a tímto svým jednáním deklaroval to, že předmětnou smlouvu o převodu vlastnického práva, ať už v písemné či ústní podobě, pokládá za účinnou. Pokud žalobce uplatnil nárok ze zápůjčky a v listině ze dne 30. 1. 2015 se žalovaný zavázal tuto částku uhradit do 31. 12. 2015, pak žalovaný namítá promlčení, neboť ke dni podání žaloby dne 7. 4. 2020 uplynula doba delší než tří let. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že okresní soud dospěl k závěru, že mezi stranami není sporu o tom, že žalovaný dluží žalobci částku 35 000 Kč a je to zřejmé i z listinných podkladů. Tento nárok promlčen není. Promlčecí doba nebyla 3 roky, ale 10 let podle § 639 o. z., podle kterého uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. Z listiny ze dne 30. 1. 2015 vyplývá, že žalovaný žalobci předal částku 40 000 Kč s tím, že zbývá doplatit 35 000 Kč a ta bude vrácena nejpozději do 31. 12. 2015. Podle ustanovení § 2054 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Žalobce má za to, že jsou tedy splněny podmínky pro takzvané konkludentní uznání dluhu podle § 2054 o. z. Žalovaný při úhradě částky 40 000 Kč nijak nezpochybňoval zbývající část dluhu a neuvedl, že by dluh plně neuznával. Okresní soud správně dovodil, že listiny předložené žalovaným nesplňují zákonné předpoklady vzniku kupní smlouvy na motorová vozidla. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poplatníkem silniční daně je sice ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu, a tím byl žalobce, ale současně zjistil, že vozidla v rozhodném období měl ve svém držení žalovaný a ten je také používal. Je tak důvodný závěr, že žalovaný tak získal majetkový prospěch podle § 2991 o. z.

4. Žalovaný na počátku jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné odvolání a zdůraznil, že žalobce si zakoupil kamion a nezaplatil.

5. Zástupce žalobce na počátku jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné vyjádření k odvolání a uvedl, že bylo prokázáno, že šlo o bezúplatný převod vozidel na žádost žalovaného. Vozidla užíval žalovaný a chtěl se vyhnout povinnosti uhradit silniční daň.

6. Odvolací soud zopakoval dokazování provedené okresním soudem a provedl důkaz písemným potvrzením ze dne 30. 1. 2015 a plnou mocí ze dne 20. 6. 2012. Z listiny datované dne 30. 1. 2015 opatřené podpisy obou účastníků odvolací soud zjistil, že tento den předal žalovaný žalobci částku 40 000 Kč a zbývá doplatit 35 000 Kč a tato částka bude doplacena nejpozději do 31. 12. 2015. Z listiny datované dne 20. 6. 2012 opatřené podpisy obou účastníků a označené jako plná moc odvolací soud zjistil, že žalobce zmocnil žalovaného mimo jiné k užívání tahače návěsu [registrační značka] a žalovaný je – mimo jiné – povinen hradit poplatky v souvislosti s provozem vozidla a jeho používáním.

7. Žalovaný po provedeném dokazování a na závěr jednání před odvolacím soudem uvedl, že silniční daň zaplatit nemohl, neboť nebyl majitelem vozidla. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a jeho vzájemnému návrhu vyhověl.

8. Zástupce žalobce po provedeném dokazování a na závěr jednání před odvolacím soudem uvedl, že nemá informace o tom, že by byla uzavřena jiná plná moc mezi účastníky, než ta, která byla čtena. Jiná daňová přiznání než ta, která byla založena do spisu, nejsou a žalobce na silniční dani zaplatil to, co žádal v žalobě. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

9. Odvolací soud dospěl po zopakování dokazování a projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné pouze z části.

10. Podle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

11. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

12. Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

13. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

14. Podle listiny ze dne 30. 1. 2015 (na níž oba účastníci – ve svůj prospěch – odkazovali a jejíž pravost a pravdivost ale nezpochybňovali) žalovaný žalobci zaplatil částku 40 000 Kč s tím, že zbývá doplatit 35 000 Kč a tato částka bude doplacena do 31. 12. 2015. Mezi účastníky pak nebylo sporu ani o tom, že tato listina se týká vrácení půjčky (zápůjčky), kterou žalobce poskytl žalovanému. Z obsahu listiny je zřejmé, že žalovaný plnil z části svůj dluh ve výši 40 000 Kč a z obsahu listiny lze také usoudit, že tímto plněním uznal i zbytek dluhu ve výši 35 000 Kč, protože tento zůstatek dluhu uznal a zavázal se jej zaplatit do 31. 12. 2015. Promlčecí lhůta tedy sice počala běžet dnem 1. 1. 2016, avšak v trvání nikoli tří let podle § 629 odst. 1 o. z., ale v trvání deseti let podle § 639, § 2054 odst. 2 o. z. V době podání žaloby tedy promlčecí lhůta ještě neuplynula, žalobce jako věřitel své právo vykonal v promlčecí lhůtě a žalovaný jako dlužník je proto povinen plnit (§ 609 věta první o. z.).

15. Žalobce se po žalovaném dále domáhal zaplacení částky 154 325 Kč jako bezdůvodného obohacení, které žalovanému na jeho úkor vzniklo tak, že za něho za roky 2016, 2017, 2018 a 2019 zaplatil daň silniční za tahač návěsu a návěs. Okresní soud věc po právní stránce také jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. a následující posoudil a vycházel přitom již ze samotného zjištění, že v rozhodném období žalovaný měl obě vozidla ve svém držení a tato používal v rámci své podnikatelské činnosti.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Daň silniční je upravena v z. č. 16/1993 Sb. Podle § 4 odst. 1 tohoto zákona poplatníkem daně je (také) ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla.

18. V projednávané věci bylo prokázáno a nestalo se ani sporným, že v rozhodném období byl jako provozovatel obou vozidel v technických průkazech zapsán žalobce. Byl proto i poplatníkem daně silniční, a pokud ji zaplatil, neplnil tak tím za žalovaného něco, co by měl po právu plnit on. Takto se proto žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatit nemohl. Okresní soud věc po právní stránce pak neposoudil správně ani potud, pokud jako relevantní skutečnost vzal to, že žalovaný v rozhodném období obě vozidla užíval na svůj prospěch. Judikatura je i v současné době ustálena na tom, že jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy i věci. Plnění v podobě práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému dostalo, není přitom obohacený schopen in natura vrátit, je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 odst. 1 věta první o. z.). Výše peněžité náhrady musí pak vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež takto realizovala uživatelská oprávnění cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu (viz naposledy např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2183/2021).

19. Protože žalovaný by (i v případě řádného nájmu vozidel) nebyl povinen daň silniční platit, protože by se nestal jejím poplatníkem jen z důvodu faktického užívání vozidel, jeho majetkový stav se tedy o částky odpovídající dani silniční (na úkor žalobce) nezměnil. Nejde tedy ani o případ bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.).

20. Právní důvod pro to, aby žalovaný byl povinen žalobci nahradit to, co zaplatil na dani silniční, spočívá v jiném titulu, a tím je smlouva mezi účastníky obsažená v „ plné moci“ ze dne 20. 6. 2012 a podle které se – mimo jiné – žalovaný zavázal hradit poplatky související s provozem tahače návěsu [registrační značka]. Toto ujednání je třeba vykládat tak, že účastníci jistě nerozlišovali právně terminologicky mezi pojmem„ daň“ a„ poplatek“ a měli na mysli veškeré fiskální povinnosti vůči státu, které jsou s vozidlem spojeny, tedy i daň silniční podle z. č. 16/1993 Sb. Jiný výklad by nedával smysl, protože by bylo absurdní, aby si žalobce ze všech myslitelných povinností„ ponechal“ právě a jen povinnost platit daň silniční, pokud už se účastníci dohodli na tom, že vozidlo je oprávněn užívat žalovaný. Účastníci si jistě nemohli mezi sebou smluvně dohodnout změnu v osobě poplatníka podle práva veřejného (§ 4 odst. 1 písm. a/ z. č. 16/1993 Sb.), a proto nebylo možné toto ujednání splnit jinak než tak, že by žalobce splnil svoji poplatkovou povinnost podle práva veřejného a žalovaný by mu poté příslušnou (na dani odvedenou) částku nahradil.

21. Z ujednání obsaženého v „ plné moci ze dne 20. 6. 2012“ ovšem vyplývá, že se takto účastníci dohodli jen ohledně tahače návěsu a nikoli návěsu [registrační značka] a žádné podobné ujednání i ohledně návěsu smlouva neobsahovala a ani výkladem nebylo lze dovodit, že by se měla i na návěs v uvedeném smyslu vztahovat. Provedeným dokazováním včetně dokazování zopakovaného odvolacím soudem bylo zjištěno, že„ za“ tahač návěsu žalobce zaplatil na dani silniční pouze částku 47 400 Kč, protože zbývající částku ve výši 106 925 Kč zaplatil„ za“ návěs. Žalobce se proto po žalovaném zaplacení této částky po právu domáhat nemůže.

22. Žalovaný se vzájemným návrhem (§ 97 odst. 1 o. s. ř.) podaným dne 1. 6. 2020 domáhal po žalobci zaplacení kupní ceny ve výši 500 000 Kč z kupní smlouvy (kupních smluv) na tahač návěsu a návěs, o níž (nichž) tvrdil, že ji (je) uzavřeli dne 20. 6. 2012 a kupní cena se stala splatnou ve lhůtě deseti pracovních dnů od uzavření této smlouvy. Žalobce vznesl námitku promlčení práva na zaplacení kupní ceny a okresní soud správně dovodil, že námitka je důvodná. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav potřebný k rozhodnutí o promlčení a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení a odvolací soud na důvody okresního soudu odkazuje. Jen na doplnění dodává následující.

23. Okresní soud promlčení práva na zaplacení kupní ceny správně podřadil pod úpravu podle obč. zák. (viz § 3036 o. z.).

24. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

25. Podle § 100 odst. 2 věta první o. z. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

26. Podle § 101 o. z. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

27. Kupní cena (podle tvrzení žalovaného) se tak stala splatnou dne 4. 7. 2012 a dne 5. 7. 2012 mohl žalovaný jako věřitel své právo na zaplacení kupní ceny uplatnit u soudu (vykonat). Tříletá promlčecí doba uplynula dnem 5. 7. 2015. Vzájemný návrh byl podán dne 1. 6. 2020, tedy po marném uplynutí promlčecí doby. Pro úplnost odvolací soud ještě dodává, že žalovaný netvrdil žádnou skutečnost, která by byla relevantní pro prodloužení promlčecí doby nebo její stavění.

28. Okresní soud se pak nadbytečně zabýval otázkou neplatnosti kupní smlouvy způsobené absencí podstatných náležitostí (§ 588 obč. zák.) Odvolací soud jen na okraj a nad rámec projednávané věci považuje ovšem za přiléhavé poznamenat, že pokud by se měl soud platností kupních smluv (pokud měly být uzavřeny v písemné formě na listinách předložených žalovaným) zabývat věcně, pak by bylo třeba uvažovat i o tom, zda kupní smlouva není neplatná z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. K této úvaze vybízí obsah písemné kupní smlouvy, ve které dali její účastníci mimo jiné najevo, že„ tato kupní smlouva je pouze fiktivní, po vyzvání p. [jméno]. [příjmení] p. [jméno]. [příjmení] dojde k uzavření bezúplatné kupní smlouvy v opačném znění“.

29. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil rozsudek okresního soudu vyjma nenapadeného výroku pod bodem II v části výroku pod bodem I, pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 35 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení a dále částku 47 400 Kč, a ve výroku pod bodem III a podle § 220 o. s. ř. odvolací soud rozsudek okresního soudu ve zbývající části výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 106 925 Kč, se zamítá.

30. Protože odvolací soud rozsudek okresního soudu, byť jen zčásti, změnil, musel znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

31. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

32. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

33. O náhradě nákladů řízení musel odvolací soud (tak jak soud okresní) rozhodnut zvláště pro řízení o žalobě a zvláště pro řízení o vzájemném návrhu a posoudit míru úspěchu a neúspěchu každého z účastníků v těchto řízeních diferencovaně. V řízení o žalobě byl úspěšnější žalovaný, protože k jeho návrhu byla žaloba v celkové výši 223 443 Kč co do částky 141 043 Kč zamítnuta. Měl by proto mít právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení proti méně úspěšnému žalobci. Žalovanému ovšem v řízení před okresním soudem žádné náklady (v řízení o žalobě) nevznikly (žalovaný je neúčtoval). Proto se v rozhodnutí soudu o náhradě nákladů neprojeví. V řízení o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 500 000 Kč byl naopak zcela úspěšný žalobce, protože k jeho návrhu byl vzájemný návrh zamítnut. Má proto proti žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které mu v řízení o vzájemném návrhu vznikly. Žalobce vynaložil v řízení o vzájemném návrhu následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu třech úkonů právní služby (sepis vyjádření, účast na jednáních před okresním soudem dne 30. 8. 2021 a 1. 12. 2021) v sazbě 10 300 Kč za každý (§ 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“), ke každému úkonu právní služby naleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Advokát má dále právo na náhradu cestovních výdajů ve výši 1 917 Kč (§ 13 odst. 1 a. t.) a náhradu za promeškaný čas ve výši 900 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a. t.). Advokát účtoval náhradu cestovních výdajů ve výši 3 834 Kč a náhradu za ztrátu času 1 800 Kč, celkem 5 634 Kč Odvolací soud přiznal žalobci právo na náhradu těchto nákladů (cestovní výdaje advokáta a náhrada za promeškaný čas advokáta) pouze v rozsahu jedné poloviny, tj. ve výši 2 817 Kč, a přihlédl k tomu, že tyto náklady žalobce vynaložil současně i v řízení o žalobě, ve kterém ovšem právo na náhradu nákladů řízení nemá. Celkem žalobce vynaložil v řízení o vzájemném návrhu náklady ve výši 34 617 Kč a žalovaný je povinen mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

34. Zvláště pro řízení o žalobě a zvláště pro řízení o vzájemném návrhu musel odvolací soud rozhodnout i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení. Pro řízení o žalobě platí totéž, co pro řízení před soudem prvního stupně. Žalovaný se nadto práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. V řízení o vzájemném návrhu byl žalobce zcela úspěšný i v odvolacím řízení, protože k jeho návrhu odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku III o vzájemném návrhu potvrdil. Žalobce v odvolacím řízení o vzájemném návrhu vynaložil následující náklady. Odměna za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 25. 4. 2022) v sazbě 10 300 Kč za každý (§ 7 bod 6 a. t.), ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Advokát má dále právo na náhradu cestovních výdajů ve výši 1 045 Kč (§ 13 odst. 1 a. t.) a náhradu za promeškaný čas ve výši 500 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a. t.) Odvolací soud stejně jako v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před okresním soudem přiznal žalobci právo na náhradu cestovních výdajů a za promeškaný čas pouze v rozsahu jedné poloviny, neboť tyto náklady žalobce v odvolacím řízení vynaložil současně i v řízení o žalobě, ve kterém právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá. Odvolací soud proto dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 22 745 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 11, § 224 odst. 1 o. s. ř.).