21 CO 50/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 417 501 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2021 čj. 38 C 88/2021-163

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem v částce 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 417 501 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 089 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala žalovaného plnění s tím, že si od žalovaného pronajala prostory k podnikání na adrese [adresa], na základě smlouvy o nájmu ze dne 23. 7. 2018 k realizaci vítězného záměru vzešlého z výběrového řízení, tj. provozovat jej pro výrobu, prodej originální zmrzliny a cukrářských/pekařských výrobků, prodej regionálních farmářských produktů, teplých, studených jídel a nápojů, což odpovídá vítěznému záměru výběrového řízení - provozu kavárny. Pronajatý prostor byl beze změny užívání z pizzerie na kavárnu nevyhovující. Žalobkyně od 15. 8. 2018 hradila nájem v plné výši s výjimkou období leden, únor a březen 2019, kdy byla na základě dodatku č. 1 k předmětné smlouvě poskytnuta žalobkyni sleva na nájemném ve výši 11 754 Kč. Za období od 15. 8. 2018 do 31. 5. 2021 uhradila žalobkyně na nákladech spojených s rekonstrukcí a změnou užívání prostoru na kavárnu částku 238 550 Kč. Vylíčila, k jakým závadám v předmětu pronájmu došlo. Uvedla, že až od 15. 5. 2021 může využívat předmět nájmu pronajatý žalovaným bez omezení. Podle žalobkyně je smlouva o nájmu nevyvážená a jednostranná, povinnosti má pouze nájemce. Žalobkyně navrhla žalovanému, aby jí prominul 40 % nájemného od uzavření smlouvy do okamžiku odstranění prasklin na podlaze. Žalovaný tomuto nevyhověl. Tvrdila, že jako nájemce je slabší stranou smlouvy, neboť pronajímatel měl větší hospodářskou sílu. Dovozovala, že v tomto případě má pronajímatel povinnost k náhradě újmy nájemce způsobené porušením ochrany slabší strany. Žalobkyně spatřovala porušení povinností stanovených v § 433 občanského zákoníku v tom, že smlouva je nevyvážená a jednostranná, ze strany správce majetku žalovaného byla smlouva předložena žalobkyni ustáleným způsobem„ ber nebo nech být“. Dožadovala se náhrady škody alespoň ve výši přiměřené slevy z nájemného, která činí 417 501 Kč, výše škody je snížena o slevu na nájemném na základě dodatku číslo 1, tj. o částku 15 673 Kč a o částku 61 546 Kč z příspěvků z programu COVID nájemné. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Odkázal na § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle něhož je veřejnoprávní korporací. Zdůraznil, že v právním vztahu se žalobkyní nevystupoval jako podnikatel v hospodářském styku, ale vykonával v samostatné působnosti správu svého majetku. Argumentaci žalobkyně, že porušil § 433 občanského zákoníku, považoval za lichou. Připomněl, že v oznámení o záměru pronajmout nemovitý majetek - nebytový prostor v ulici [ulice a číslo] v [obec] uvedl, že prostor byl naposledy využíván jako provozovna pizzerie a že případný nájemce je povinen si zajistit soulad užívání dle záměru nájemce s právními předpisy. Žalobkyně podala žádost o pronájem nemovitého majetku za účelem realizace podnikatelského záměru výroba, prodej originální zmrzliny a cukrářských/pekařských výrobků, prodej regionálních farmářských produktů, teplých a studených jídel a nápojů. Na základě rozhodnutí rady města uzavřel žalovaný s žalobkyní dne 23. 7. 2018 smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, a to za účelem výroby a prodeje originální zmrzliny a cukrářských/pekařských výrobků, prodeje regionálních farmářských produktů, teplých a studených jídel a nápojů. Předmět nájmu byl žalobkyni předán dne 15. 8. 2018 na základě zápisu o předání nebytového prostoru. Těsně po uzavření smlouvy dne 25. 7. 2018 obdržel žádost žalobkyně o udělení souhlasu s provedením stavebních úprav a následnou změnu užívání na kavárnu. O měsíc později dne 21. 8. 2018 obdržel žádost žalobkyně o slevu z nájmu po dobu stavebních úprav. Z žádosti vyplynulo, že stávající stav prostoru neumožňuje realizovat obchodní záměr provozování kavárny z důvodu absence sociálního zařízení pro samotné návštěvníky kavárny. Předmětem stavebních úprav měla být zejména výstavba pánských a dámských toalet včetně příslušenství. Žalovaný o žádostech žalobkyně - stavebních úpravách a slevě z nájmu rozhodl dne 4. 9. 2018, kdy rada města vyslovila souhlas se stavebními úpravami a následnou změnou užívání na kavárnu s tím, že nájemce veškeré stavební úpravy bude provádět výhradně na vlastní náklady a nebude požadovat po vlastníkovi objektu jejich úhradu ani náhradu toho, o co se případně zvýší hodnota prostoru ani případné bezdůvodné obohacení či jinou náhradu za případné zhodnocení nemovitosti, a to ani za trvání ani po skončení nájmu. Žalovaný dále schválil žalobkyni slevu z nájmu za nebytový prostor po dobu tří měsíců ve výši 20 % z částky 2 350 Kč/m2/rok bez DPH na částku 1 880,80 Kč/m2/rok bez DPH, tj. snížení nájmu o 3 918,20 Kč/měsíc bez DPH, tedy 11 754,60 Kč bez DPH za tři měsíce, o tom uzavřeli dodatek č. 1 smlouvy. Dle názoru žalovaného došlo uzavřením dodatku č. 1 k dohodě stran o výši slevy z nájmu a jakékoliv další požadavky žalobkyně považuje za nemravné. Rovněž popsal postup při odstraňování závad v předmětu nájmu. Žalovaný kontaktoval žalobkyni a vyzval ji k podpisu dodatku č. 2, jehož předmětem bylo poskytnutí slevy ve výši 20 % za období od 1. 7. 2020 do 31. 8. 2020 a o poskytnutí slevy ve výši 50 % po následujících 3 měsíců. Uvedené výzvy zůstaly ze strany žalobkyně bez odpovědi. Dodal, že drobné praskliny na podlaze nikdy neměly takovou povahu, že by umožňovaly užívat pronajatý prostor jen s obtížemi. Jednalo se pouze o estetickou záležitost. Provozovna kavárny byla zahájena až dne 15. 7. 2020 a před tímto datem nebyla žalobkyně oprávněna předmět nájmu užívat k provozování kavárny. Pokud jde o požadavek žalobkyně na úhradu nákladů na rekonstrukci, pak zdůraznil, že ustanovení § 2220 občanského zákoníku je dispozitivní a v souladu s dodatkem č. 1 si nájemce prováděl veškeré práce na vlastní náklady s tím, že nebude po pronajímateli požadovat úhradu těchto nákladů, v tomto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1477/2019 ze dne 27. 8. 2019 Okresní soud na základě provedeného dokazování měl prokázáno, že se žalobkyně přihlásila do výběrového řízení vyhlášeného žalovaným na pronájem nebytových prostor v ulici [ulice a číslo] v [obec] s podnikatelským záměrem: výroba, prodej originální zmrzliny a cukrářských/pekařských výrobků, prodej regionálních farmářských produktů, teplých a studených jídel a nápojů. Žalobkyně se ve výběrovém řízení umístila na 1. místě a dne 23. 7. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o pronájmu nebytových prostor za účelem realizace shora uvedeného podnikatelského záměru, výše nájmu byla sjednána na 2 351 Kč/m2/rok, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalobkyně dopisem ze dne 24. 7. 2018 požádala žalovaného o souhlas s provedením stavebních úprav nebytového prostoru a následnou změnu jeho užívání na kavárnu. S tím žalovaný souhlasil a po schválení změny smlouvy radou města byl mezi žalobkyní a žalovaným uzavřen dodatek smlouvy č. 1/2018, kterým žalovaný souhlasil se stavebními úpravami a následnou změnou užívání prostoru na kavárnu s tím, že nájemce provede tyto úpravy na vlastní náklady a nebude po žalovaném požadovat jejich náhradu. Tímto dodatkem se žalobkyně se žalovaným dále dohodli na poskytnutí slevy z nájmu ve výši 20 % po dobu tří měsíců od 1. 10. 2018 do 31. 12. 2018. V nebytovém prostoru došlo k havárii kotle ústředního topení, což žalobkyně nahlásila žalovanému dne 1. 3. 2019 a kotel byl žalovaným dne 12. 4. 2019 vyměněn. Dne 14. 4. 2019 oznámila žalobkyně žalovanému poškození podlahy při demontáži a přemísťování kotle. Žalovaný souhlasil s opravou podlahy a se změnou povrchu podlahy na betonovou mazaninu s nátěrem z designových důvodů. Nová podlaha vykazovala v některých místech vlasové trhliny a vystouplou stěrku, což bylo opravováno v rámci reklamace a opravená podlaha byla žalobkyni předána dne 1. 11. 2019. Žalovaný navrhl žalobkyni poskytnutí slevy na nájemném z důvodu opravy kotle a opravy podlahy ve výši 20 % po dobu dvou měsíců a 50 % po dobu tří měsíců. Žalobkyně na nabídku slevy nepřistoupila. Okresní soud neshledal žalobu důvodnou. Zdůraznil, že žalobkyně uzavřela nájemní smlouvu se žalovaným za účelem realizace podnikatelského záměru, pro který byl pronajatý nebytový prostor plně vyhovující. Podnikatelským záměrem žalobkyně, s nímž se přihlásila do výběrového řízení a který byl sjednán v nájemní smlouvě, nebyl provoz kavárny, ale výroba a prodej originální zmrzliny a cukrářských/pekařských výrobků, prodej regionálních farmářských produktů, teplých a studených jídel a nápojů, tedy pultový prodej a výroba. Neshledal žalobkyní tvrzené porušení zákona žalovaným zneužitím žalobkyně jako slabší smluvní strany podle § 433 občanského zákoníku. Uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nebyla v takové situaci, že by nájemní smlouvu uzavřít musela, nebo k tomu byla žalovaným či jinými okolnostmi nucena. Jednalo se o svobodné rozhodnutí žalobkyně jako podnikatelky přihlásit se do výběrového řízení, nabídnout výši nájemného a nést za toto jednání odpovědnost (§ 420 o. z.). V uzavřené smlouvě žalobkyně potvrdila, že se seznámila s technickým a stavebním stavem pronajímaného prostoru a shledala jej jako plně vyhovující pro svoji podnikatelskou činnost. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby svůj podnikatelský záměr realizovala v jiných prostorách nebo v prostorách jiného pronajímatele. Žalobkyně proto nebyla ve vztahu s žalovaným slabší smluvní stranou a k porušení § 433 občanského zákoníku ze strany žalovaného dojít nemohlo. Žalobkyni tudíž nepřísluší právo na náhradu škody vzniklé porušením takového zákazu. Okresní soud dodal, že žalovaný v daném smluvním vztahu nevystupoval jako podnikatel, neboť žalovaný je veřejnoprávní korporací a z jeho strany byla nájemní smlouva uzavírána za účelem správy a účelného využití jeho majetku v souladu s § 38 zákona o obcích.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Vytýkala okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci, nesprávná skutková zjištění a nepřihlédnutí ke skutečnostem, jež tvrdila, důkazům, které označila. Namítala, že pro nesprávný procesní postup soudu prvního stupně je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala na to, že soud prvního stupně vadně právně posoudil otázku porušení zákona žalovaným zneužitím žalobkyně jako slabší smluvní strany podle § 433 o. z., když namísto, aby se zabýval jejími jednotlivými tvrzeními a důkazy, omezil se pouze na konstatování, že žalobkyně nájemní smlouvu uzavřít nemusela. Vůbec se nezabýval skutečnostmi, že žalobkyně za období od 15. 8. 2018 do 31. 5. 2021 uhradila na nájemném bez záloh na služby a energie částku 595 902 Kč bez ohledu na to, že dva měsíce doby nájmu uplynulo, než rozhodl kolektivní orgán žalovaného o změně jeho užívání na kavárnu; rekonstrukci přerušila počátkem března 2019 havárie plynového kotle, došlo k přerušení rekonstrukčních prací pro překážku na straně žalovaného do 3. 5. 2019, kdy byla vykonána revize rozvodů plynového potrubí a mohlo být zahájeno provozování nově instalovaného plynového kotle; během výměny plynového kotle zhotovitelem určeným zástupcem žalovaného bez jakéhokoliv zavinění žalobkyně došlo neodbornou manipulací zhotovitele výměny plynového kotle k poškození původní dlažby na podlaze; teprve v polovině září 2019 zahájil zhotovitel vybraný zástupcem žalovaného rekonstrukci poškozené podlahy; ani po opakované opravě se nepodařilo do 7. 1. 2021 uvést podlahu předmětu nájmu podle předmětné smlouvy do bezvadného stavu; po schůzce žalobkyně se zástupci [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] (dále také jen„ [anonymizováno]“) dne 7. 1. 2021 byla provedena oprava podlahy předmětu nájmu, k jejímu předání došlo 3. 5. 2021, dílo bylo převzato s vadami, které byly odstraněny 14. 5. 2021 závěrečnou instalací soklových lišt, nájem byl hrazen v plné výši i za období, kdy rekonstrukce byla zastavena a následně zpomalena nejprve havárií plynového kotle, následně opakovaně vadným provedením oprav podlahy, kdy vady byly zcela odstraněny až 14. 5. 2021; od 15. 5. 2021 může žalobkyně využívat předmět nájmu pronajatý jí žalovaným dne 23. 7. 2018 bez omezení. Namítala, že se okresní soud nezabýval kruciální otázkou, zda žalovaný jako podnikatel porušil zákon zneužitím žalobkyně jako slabší smluvní strany podle § 433 o. z. Poukazovala na to, že okresní soud se touto otázkou nezabýval s odkazem na to, že žalovaný není podnikatelem, i když předložila na základě zákonné úpravy zevrubně odůvodněný právní názor svědčící o tom, že žalovaný v nájemních vztazích podnikatelem je. Vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval jejími i žalovaného procesními návrhy, aby mezitímním rozsudkem určil, zda má nárok na náhradu škody způsobené zneužitím žalobkyně jako slabší smluvní strany žalovaným podle § 433 o. z. Zdůraznila, že tvrdila a listinnými důkazy či odkazem na zákonnou úpravu doložila, že smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání [číslo] ze dne 23. 7. 2018 (dále jen„ Předmětná smlouva“) je nevyvážená a jednostranná. Povinnosti má pouze nájemce, kdežto pronajímatel nemá žádné. Uvedla, že jí byla ze strany správce majetku žalovaného předložena nájemní smlouva v jím zpracovaném znění, kdy bylo žalobkyni zdůrazněno, že návrh lze buď akceptovat tak, jak je předložen, nebo jej odmítnout a potom bude návrh předložen uchazeči, který se ve výběrovém řízení umístil na druhém místě. Dne 3. 9. 2020 byl prostřednictvím elektronické pošty upozorněn primátor [obec] na vady objektu a zneužívání dominantního postavení žalovaným vůči žalobkyni. Dne 7. 9. 2020 a následně 5. 10. 2020 sdělil primátor, že se uvedeným podnětem bude zabývat, nicméně žádná reakce v tomto směru nenastala. Na základě přípisu správce majetku žalovaného ze dne 22. 9. 2020 a v návaznosti na e-mail primátora ze dne 5. 10. 2020 byl primátor e-mailem upozorněn, že předmět nájmu je pronajímán s odstranitelnými vadami za cenu, kdy cena pronájmu byla sjednána za užívání předmětu bez vad nikoliv s vadami. Zároveň žalovanému navrhla, aby prominul 40 % nájemného od uzavření Předmětné smlouvy do okamžiku odstranění prasklin podlahy, tedy zjevných odstranitelných vad předmětu nájmu. Správce majetku žalovaného zareagoval na návrh žalobkyně pouze přípisem, v němž zbagatelizoval vady. Žalobkyně upozornila správce majetku žalovaného, že v souladu s právní úpravou občanským zákoníkem je z obsahu Předmětné smlouvy zcela zřejmé, že nájemce je slabší stranou smlouvy, když pronajímatel je stranou, která má větší hospodářskou sílu. Potom platí, že v případě, že druhá smluvní strana má postavení slabší smluvní strany, musí silnější smluvní strana vystupovat vůči slabší poctivě. Dovozovala, že Předmětná smlouva je typickým příkladem právního jednání, které konstruuje právní vztahy nápadně nevýhodně pro slabší stranu s nevyváženými právy a povinnostmi. Takové právní jednání je ze zákona zakázáno. Pronajímatel tak svým vlastním zaviněním porušil zákonnou povinnost stanovenou na ochranu práva nájemce (§ 2910 o. z.). Uvedla, že ve snaze řešit vzniklé a přetrvávající problémy smírně, předložila správci majetku žalovaného návrh Dohody o narovnání ze dne 7. 1. 2021. Návrh vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně má za žalovaným pohledávku ze škody, která jí vznikla porušením zákonné povinnosti žalovaného podle § 2910 obč. zák., když žalovaný zneužil žalobkyně jako slabší strany. Dne 7. 1. 2021 se uskutečnilo jednání zástupců správce majetku žalovaného a zástupců žalobkyně k projednání vadné podlahy a škody způsobené žalobkyni porušením zákonné povinnosti žalovaného. Shoda byla nalezena v otázce opravy vadné podlahy. Naopak v otázce škody způsobené porušením zákonné povinnosti žalovaného ke shodě nedošlo. Zástupce správce majetku žalovaného oponoval tím, že žalobkyně dobrovolně uzavřela nájemní smlouvu, že věděla a byla srozuměna, že pokud chce provozovat kavárnu, je třeba změnit charakter užívání pronajatého prostoru, a že tak ze strany pronajímatele k žádnému porušení nedošlo. Právní zástupce žalobkyně opakovaně argumentoval tím, že spatřuje porušení pravidla zákazu zneužití slabší strany právě v samotné smlouvě, když pronajímatel má pouze práva a nájemce pouze povinnosti. Zástupce správce majetku žalovaného nesouhlasil. Dne 11. 2. 2021 obdržela žalobkyně sdělení, že [anonymizována dvě slova] dne 2. 2. 2021 usnesením č. [číslo] jí předloženou Dohodu o narovnání neschválila. K jednání Rada města žalobkyni nepřizvala. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný formálním zamítnutím návrhu Dohody o narovnání pouze opět potvrdil své dominantní postavení ve vzájemných vztazích s žalobkyní. Poté, co se o neschválení Dohody o narovnání [anonymizována dvě slova] dozvěděl právní zástupce žalobkyně, požádal e-mailem ze dne 17. 2. 2021 o schůzku primátora, ten však schůzku odmítl. Dovozovala, že jak popsaný způsob uzavření Předmětné smlouvy, tak způsob odmítnutí jednání o slevě na nájemném pro překážky v užívání předmětu nájmu podle Předmětné smlouvy na straně správce majetku žalovaného včetně arogantního jednání zástupce správce majetku žalovaného na jednání 7. 1. 2021, považuje za jednoznačné zneužití žalobkyně jako slabší strany ze strany žalovaného. Namítala, že soud prvního stupně se dopustil vadného právního posouzení, když chyboval při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav v otázce postavení žalovaného jako podnikatele. Okresní soud zcela rezignoval na skutečnost, že žalovaný je sice veřejnoprávní korporací, ale zároveň v předmětné věci i podnikatelem v souladu s ust. § 420 odst. 1 o. z. Žalovaný nevykonává prostou správu svého majetku, neboť pronájem za úplatu je vždy podnikatelskou činností bez ohledu na to, zda je uskutečňován na základě živnostenského oprávnění v souladu se zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů, nebo jde-li o pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor vlastníkem nemovitosti, bytu nebo nebytového prostoru bez živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění. Uvedla, že žalovaný pronajímá žalobkyni nebytové prostory za úplatu stejně jako i dalším subjektům. K 31. 12. 2020 činily výnosy žalovaného z pronájmu 123 187 684,82 Kč. Na celkových výnosech ve výši 268 810 572,89 Kč se tak podílel výnos z pronájmu téměř 46 %. Za účelem organizace, plánování a dalších činností spojených s úplatným pronájmem nemovitostí, bytů a nebytových prostor žalovaný zřídil [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova]. Žalovaný pronajímá jím vlastněné nemovitosti, byty a nebytové prostory na vlastní účet a odpovědnost, tedy podle ust. § 420 odst. 1 o. z. vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, a proto musí být žalovaný v tomto řízení považován za podnikatele, který nesmí podle § 433 o. z. své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Na uvedené skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že je žalovaný veřejnoprávní korporací mající povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Ani tato povinnost stanovená zákonem o obcích žalovaného neopravňuje k tomu, aby zneužil závislosti žalobkyně k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že se v daném případě nejedná o podnikatelskou činnost žalovaného, a proto shledal nárok odvolatelky odvozený z odpovědnosti žalovaného, jako podnikatele, za porušení zákazu zneužití slabší smluvní strany nedůvodným, tak rezignoval na skutečnost, že občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014 opustil dosavadní koncepci § 2 obchodního zákoníku, opírající se o jednu z hlavních myšlenek, že podnikatelem je osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Nově se stanoví jako základní kritérium, že podnikatelem je ten, kdo provozuje podnikatelskou činnost, přičemž se vymezují charakteristické znaky této činnosti. Určitá osoba je ovšem považována za podnikatele jen se zřetelem ke své podnikatelské činnosti. Pojmové pojetí podnikatele se pro účely ochrany slabší strany rozšiřuje tak, aby pojem byl při ochraně slabší strany vykládán konformně s evropským právem; slabší strana musí být chráněna i v případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérium zisku významné, tedy osobou, která status podnikatele nemá, protože je, jak žalovaný ve svém vyjádření uvedl, veřejnoprávní korporací. Lze jenom zdůraznit, že platný občanský zákoník se spokojuje s výrazem„ každá osoba“, kterým se dává najevo, že její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný; významné je, že uzavírá smlouvy s určitým obsahem. Namítala, že soud prvního stupně namísto, aby posuzoval Předmětnou smlouvu v souladu s žalobním návrhem, tvrzeními a důkazy žalobkyně jako součást skutkových zjištění směřujících k právnímu závěru, že žalovaný porušil povinnosti stanovené mu § 433 o. z., zabýval se skutečností, že žalobkyně souhlasila s tím, že stavební prostory pro provoz kavárny upraví na vlastní náklady a nebude po pronajímateli požadovat jejich úhradu. Tuto skutečnost však odvolatelka nikdy nezpochybňovala. Vytýkala soudu prvního stupně, že neposuzoval její tvrzení a důkazy, naproti tomu se ztotožnil s procesní obranou žalovaného spočívající v bagatelizaci vad podlahy jako estetických vad nebránících řádnému užívání předmětného nebytového prostoru. Poukazovala na to, že soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl i proto, že žalobkyně nepřistoupila na slevy nabídnuté žalovaným ve výši 20 % za období dvou měsíců a ve výši 50 % za období tří měsíců. Vůbec přitom nerespektoval její tvrzení a neposuzoval důkazy tato tvrzení prokazující o skutečné délce prováděných oprav, z kterých je zcela zřejmý nepoměr mezi žalobkyní uplatňovaným nárokem a nepřiměřenou nabídkou slevy žalovaného, kterou rozhodně nelze kvalifikovat stejně jako soud prvního stupně, tedy že žalovaný vyšel shora uvedenou nabídkou žalobkyni vstříc. Připomněla, že žalovanému předložila návrh ve výši 223 907,25 Kč. Tento návrh vychází z požadavku, aby žalovaný upustil od nájmu za dobu, po kterou nemohla žalobkyně předmět nájmu užívat buď z důvodu nečinnosti žalovaného, když uplynuly dva měsíce, než bylo rozhodnuto o změně užívání předmětu nájmu, a následně za dobu 7,5 měsíce, kdy byla rekonstrukce předmětu nájmu přerušena nebo významně omezena pro překážky na straně správce majetku žalovaného a následně žalobkyně požadovala alespoň 20 % slevy nájmu za období od 15. září 2019 do 27. 7. 2020 za zpoždění rekonstrukce opakovanou neúspěšnou opravou podlahy zajišťovanou správcem majetku žalovaného. Přestože tyto skutečnosti byly žalobou tvrzeny a listinnými důkazy prokázány, žalovaný nárok žalobkyně neuznal ani zčásti a nabídl finanční plnění ve výši 39 106,00 Kč. V dalším se zabývala otázkou předvídatelnosti rozhodnutí. Vytýkala okresnímu soudu, že pokud neprobral s účastníky věc postupem podle § 99 odst. 1 o. s. ř. při včlenění obsahu poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. do postupu dle § 99 o. s. ř., potom jde již o nesplnění poučovací povinnosti, kterým se soud prvního stupně dopustil nesprávného procesního postupu a postihl tak řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Připomněla, že podala k soudu prvního stupně dne 1. 10. 2021 procesní návrh na vydání mezitímního rozsudku spolu s vyjádřením svého právního názoru. Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 10. 2021, okresní soud se vyrovnal s právním názorem žalobkyně tak, že sdělil účastníkům, že poučení podle § 118a o. s. ř. nebude poskytovat, neboť tvrzení žalobkyně je postačující k právnímu posouzení věci. Uvedla, že pokud má soud za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; soud tak zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje podle § 118a odst. 2 o. s. ř. pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak už nestalo) k jejímu prokázání. Měl-li soud prvního stupně za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalobkyně, měl jej poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud prvního stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl. Neposkytl-li soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobkyni, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení. Absence poučení podle § 118a o. s. ř. je jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Když soud prvního stupně nepoučil žalobkyni o možném posouzení věci po právní stránce jinak než podle jejího právního názoru v souladu s § 118a odst. 2 o. s. ř., odňal tím žalobkyni možnost jednat před soudem. Poukazovala na to, že oba účastníci předložili procesní návrh, aby soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem, zda žalobkyně má nárok na náhradu škody způsobenou porušením zákazu zneužití hospodářské závislosti silnější stranou. Vyslovila názor, že soud prvního stupně měl o uvedených procesních návrzích rozhodnout v souladu s ust. § 167 odst. 1 o. s. ř. usnesením. Protože tak neučinil, porušil procesněprávní předpisy. Dodala, že okresní soud od počátku řízení svým postupem stranil žalovanému. Na prvním jednání namísto, aby postupoval podle ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., pouze sdělil účastníkům svůj právní názor, že žalobu zamítne. Následně řízení přerušil, aby se účastníci pokusili o mimosoudní vyřešení věci. Svým nesprávným procesním postupem zapříčinil, že k žádné dohodě mezi účastníky nedošlo, neboť žalovaný vzhledem k právnímu názoru soudu prvního stupně odmítl jednat o jakémkoliv jiném smírném řešení než o jeho nijak nemodifikovaném návrhu. Zdůraznila, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí k naprosté většině důkazů předložených žalobkyní vůbec nevyjádřil, tedy lze mít za to, že tyto důkazy nebyly předmětem úvah soudu, proto je toto řízení postiženo vadou řízení, neboť soud zatížil své rozhodování projevem libovůle. Vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně chyboval tím, že nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, k nimž přihlédnout měl, a proto nemohl být skutkový stav řádně zjištěn. Napadené rozhodnutí neodpovídá zákonu v meritu věci, nebylo vydáno za plného respektu k procesním normám a nebylo, a ani z důvodu jeho nesouladu se zákonem nemohlo být, řádně odůvodněno, aby odůvodnění odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř. Tím je dána nepřezkoumatelnost a protiústavnost napadeného rozhodnutí. Navrhla, aby byl napadený rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se plně ztotožnil s názorem okresního soudu i s jeho procesním postupem. Uvedl, že stranám byl sdělen řádně odůvodněný předběžný právní názor. Účastníci byli vyzváni k uzavření smíru, o ten se pokusili a výsledek jednání soudu sdělili. Představa žalobkyně o smírném řešení však spočívala v akceptování její dohody o narovnání, což by pro žalovaného znamenalo, že by žalobkyně nebytový prostor užívala z větší části bezplatně. Toto žalovaný nemohl akceptovat. Navrhl, aby byl napadený rozsudek okresního soudu potvrzen.

5. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Žalobkyní vytýkaná procesní pochybení okresního soudu nejsou důvodná. Okresní soud v souladu s ust. § 99 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), usiloval o smír mezi účastníky při jednání, jež se konalo dne 2. 9. 2021. Podle obsahu protokolu předsedkyně senátu účastníky prostřednictvím jejich zástupců seznámila s právním názorem na danou věc. Obsah předestřeného právního názoru není v protokolu zaznamenán, nicméně pokus okresního soudu o usmíření účastníků vedl k tomu, že zástupci účastníků požádali o odročení jednání za účelem mimosoudního jednání. Mimosoudní jednání účastníků ovšem k uzavření smíru nevedla, účastníci nedospěli ke kompromisu. Z obsahu protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2021 není zřejmé, zda způsob předestření právního názoru na danou věc byl okresním soudem vyjeven tak, jak popsala žalobkyně. Žalovaný ve vyjádření k odvolání verzi žalobkyně nepotvrdil. I kdyby okresní soud při předestření právního názoru na projednávanou věc postupoval tak, jak popsala žalobkyně, nejednalo by se o takovou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tudíž by takové případné procesní pochybení nebylo důvodem pro zrušení rozsudku okresního soudu ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a vrácení věci k dalšímu řízení.

7. Procesní vadu rovněž nelze spatřovat v tom, že okresní soud nerozhodl o návrhu účastníků na vydání mezitímního rozsudku (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce vůbec má právo na požadované plnění. Pojmově může být vydán pouze„ kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku je dán. Dospěje-li soud k závěru, že žalobce na požadované plnění nemá právo, rozsudkem žalobu zamítne, mezitímní rozhodnutí je v takovém případě vyloučeno, neboť není splněna podmínka účelnosti. V daném případě dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok není opodstatněný, tudíž přímo žalobu zamítl. Bylo by nadbytečné, aby nejprve usnesením rozhodl o tom, že se zamítá návrh účastníků na vydání mezitímního rozsudku a teprve posléze by žalobu zcela zamítl.

8. Pokud jde o věc samotnou, okresní soud provedl účastníky navržené listinné důkazy, které považoval za potřebné pro řádné posouzení uplatněného nároku, provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Okresní soud také věcně správně rozhodl, byť se odvolací soud zcela neztotožňuje se všemi jeho právními závěry.

9. Žalobkyně se dovolává ochrany dle § 433 zák. č. 89/2012 sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a následně z toho dovozuje nárok na finanční plnění. Podle § 433 odst. 1 a 2 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

10. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je to, že v hospodářském styku podnikatel vystupující vůči dalším osobám nesmí své silnější hospodářské postavení (dané finanční silou, přístupem k technologiím, přístupem k informacím apod.) zneužít proti druhé straně právního vztahu jako straně slabší. Tedy zakázaným jednáním není samotné získání silnějšího postavení. Protiprávnost spočívá teprve v tom, pokud tento podnikatel svého silnějšího postavení svým chováním v právním vztahu zneužije. Podnikatel nesmí své hospodářské postavení zneužít ani ke svému prospěchu ani k újmě slabší strany, nesmí tedy svých kvalit zneužít k vytvoření nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. V případě porušení tohoto zákazu se poškozená strana může dovolat relativní neplatnosti právního jednání dle § 580 ve spojení s § 586 o. z. Porušení zákonné povinnosti dle § 433 odst. 1 zakládá také odpovědnost podnikatele za škodu, který pak je povinen slabší straně škodu nahradit.

11. Pro závěr, zda vůbec v právním vztahu mezi účastníky lze aplikovat ust. § 433 o. z., bylo třeba prioritně vyřešit otázku, zda žalovaný v tomto vztahu vystupoval jako podnikatel a zda lze na žalobkyni pohlížet jako na slabší stranu.

12. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Ve smyslu citovaného ustanovení pojmovým znakem podnikatele je samostatný výkon činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, jejímž záměrem je dosažení zisku. Rozhodující přitom není, zda skutečně zisku dosáhne, ani to, jak se ziskem naloží. Pro závěr, zda určitá osoba je podnikatelem, není ve smyslu § 420 o. z. určující, zda disponuje živnostenským oprávněním.

13. Žalovaný se bránil nároku uplatněnému žalobkyní poukazem na to, že ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek. Namítal, že ve vztahu se žalobkyní nevystupoval jako podnikatel v hospodářském styku, ale v samostatné působnosti vykonával správu svého majetku. Okresní soud tento názor žalovaného převzal a již též z toho důvodu aplikaci ust. § 433 o. z. vyloučil.

14. Odvolací soud zastává názor, že byť žalovaný nedisponuje živnostenským oprávněním, je na něj třeba v rámci právního vztahu mezi ním a žalobkyní pohlížet jako na podnikatele. Jistěže jako vlastník řady nemovitostí musí vykonávat jejich správu, pokud tyto nemovitosti pronajímá třetím osobám, vykonává tím samostatnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a nepochybně je záměrem této činnosti dosáhnout zisku. Proto odvolací soud na rozdíl od okresního soudu v rámci právního vztahu mezi účastníky definuje žalovaného jako podnikatele. Tím by byl naplněn jeden z předpokladů pro to, aby právní jednání učiněné mezi účastníky (nájemní smlouva ze dne 23. 7. 2018) bylo podrobeno zkoumání i z hlediska ust. § 433 o. z.

15. K úspěšné aplikaci citovaného ustanovení na posouzení platnosti a případných nároků z nájemní smlouvy ze dne 23. 7. 2018 bylo třeba také uvážit, zda žalobkyně v tomto vztahu vystupovala jako slabší strana. Žalobkyně je právnickou osobou, je rovněž podnikatelem. K uzavření nájemní smlouvy přistoupila, protože provoz potřebovala právě pro své podnikání. V hospodářském styku se žalovaným tak vystupovala v souvislosti s vlastním podnikáním. Bez dalšího by proto žalobkyni nebylo namístě posuzovat jako slabší stranu v právním vztahu se žalovaným. S ohledem na rozdíl v hospodářské síle těchto dvou subjektů, na nižší znalosti ohledně předmětu právního jednání a na menší zkušenosti žalobkyně s takovými právními jednáními (žalovaný na rozdíl od žalobkyně má pro posouzení právních jednání k dispozici celý právní odbor, vlastní řadu nemovitostí, které pronajímá, tudíž má s uzavíráním nájemních smluv bohaté zkušenosti), lze učinit závěr, že v právním vztahu mezi účastníky tohoto řízení žalobkyně vystupovala jako slabší strana.

16. Konečně zbývá posoudit, zda žalovaný jako podnikatel zneužil svoji kvalitu odborníka či své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany. K tomuto předpokladu odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavírá, že naplněn není. Pro toto posouzení má zásadní význam, jakým způsobem se žalobkyně k příležitosti uzavřít nájemní smlouvu na nebytový prostor ve vlastnictví žalovaného dostala. Žalovaný dne 14. 2. 2018 vyhlásil záměr pronajmout nebytové prostory v domě [číslo] v [ulice] ulici v [obec], uvedl stručné informace o pronajímaném nebytovém prostoru (prostor byl naposledy využíván jako provozovna pizzerie, jde o prostor o ploše 107 m2, do prostoru je zavedena elektrická energie, studená a teplá voda je zajištěna elektrickým ohřívačem, vytápění plynovým kotlem). Zveřejnil podmínky pronájmu (kromě jiného to, že zájemce je povinen předložit podnikatelský záměr na využití nabízeného nebytového prostoru a za pronájem nabídnout cenu minimálně 2 000 Kč/m2/rok s tím, že cena je bez daně z přidané hodnoty – dále jen„ DPH“). Zároveň upozornil, že nájemce je povinen zajistit si soulad užívání dle svého záměru s právními předpisy. Předeslal také možnost prohlídky prostoru. Žalobkyně na základě vyhlášeného záměru předložila žádost o nájem nebytového prostoru přípisem ze dne 28. 2. 2018, když prezentovala podnikatelský záměr – využít nebytový prostor pro výrobu, prodej originální zmrzliny a cukrářských výrobků, prodej regionálních farmářských produktů, teplých a studených jídel a nápojů. Zároveň nabídla cenu za nájem nebytového prostoru ve výši 2 351 Kč/m2/rok bez DPH. Splnila i další podmínky vyhlášeného záměru. Usnesením [anonymizována dvě slova] ze dne 3. 4. 2018 pak bylo schváleno pořadí na pronájem nebytového prostoru a jako první v pořadí byla uvedena žalobkyně. Konečně dne 23. 7. 2018 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v domě [číslo] v [ulice] ulici v [obec], v níž v rámci podstatných náležitostí byly akceptovány nabídky žalobkyně, tj. účel nájmu a cena nájmu. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou od 15. 8. 2018. Další ujednání v nájemní smlouvě jsou v souladu se zákonem a nevymykají se zásadám uplatňovaným v obdobných nájemních smlouvách i jiných vlastníků nemovitostí, jež pronajímají nebytové prostory.

17. S ohledem na žalovaným vyhlášený záměr měla žalobkyně dostatek možností a časového prostoru k tomu, aby zvážila, zda k pronájmu nabízený nebytový prostor je vhodný pro její podnikatelský záměr a zda se chce výběrového řízení zúčastnit. Měla možnost ještě před uplatněním svého podnikatelského záměru u žalovaného se žádostí o pronájem nebytového prostoru si tento prostor prohlédnout a zvážit, zda je vhodný pro navrhovaný podnikatelský záměr. Ve vyhlášeném záměru byla rovněž upozorněna na to, že si bude muset zajistit soulad svého podnikatelského záměru s právními předpisy (tzn. pokud hodlala provozovat kavárnu, muselo jí být zřejmé, že bude muset přistoupit k vybudování sociálního zařízení). V rámci uzavřené nájemní smlouvy byl akceptován podnikatelský záměr žalobkyně z hlediska účelu užívání pronajatého prostoru a byla akceptována i výše nájemného navržená žalobkyní. Odvolací soud tudíž neshledal, že by při uzavírání nájemní smlouvy žalovaný zneužil kvalitu odborníka nebo své hospodářské postavení k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany. V žádném případě se odvolací soud nedomnívá, že by posuzovaná nájemní smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 o. z.), tedy že by žalobkyně (v daném právním vztahu v pozici slabší strany) neměla skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek smlouvy. I v následných jednáních souvisejících s pronajímáním nebytového prostoru a s jeho uvedením do stavu schopného užívání pro žalobkyní zamýšlený účel užívání (předestřený v žádosti o pronájem) se žalovaný nedopustil žádného jednání, z něhož by bylo možné dovozovat, že žalovaný zneužil kvalitu odborníka či své hospodářské postavení k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany. Krátce po vzniku nájmu (15. 8. 2018) uzavřel dne 9. 10. 2018 se žalobkyní dodatek č. 1 k nájemní smlouvě, podle něhož souhlasil se stavebními úpravami nebytového prostoru, a to vybudování pánských a dámských záchodů, přičemž současně se účastníci dohodli na slevě z nájmu po dobu tří měsíců provádění stavebních úprav ve výši 20 %. Po nutnosti výměny kotle a s tím souvisejícími dalšími stavebními úpravami (poškození dlažby na podlaze při výměně kotle a nutnost opravy podlahy) byl žalovaný ochoten uzavřít další dodatek nájemní smlouvy, podle něhož byl ochoten přiznat žalobkyni další slevu z nájmu cestou druhého dodatku nájemní smlouvy (2. 7. 2020), žalobkyně však na tento dodatek nepřistoupila.

18. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud neshledal, že by žalovaný v rámci právního jednání se žalobkyní (nájemní smlouva ze dne 23. 7. 2018 ve znění dodatku z 9. 10. 2018) porušil zákaz stanovený v ust. § 433 odst. 1 o. z. Jelikož žalovaný neporušil zákonnou povinnost, nemohla mu vůči žalobkyni vzniknout povinnost k náhradě škody dle § 2910 o. z. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by toto právní jednání uzavřené mezi účastníky bylo neplatné dle § 580 o. z. Okresní soud se výslovně k platnosti nájemní smlouvy nevyjadřoval, když žalobkyně v řízení před okresním soudem neplatnost nenamítala. Před odvolacím soudem již žalobkyně vznesla námitku neplatnosti nájemní smlouvy. K této námitce se odvolací soud mohl bez dalšího vyjádřit, neboť předpoklad pro to, zda je nájemní smlouva neplatná, byl okresním soudem zkoumán, když bylo zjišťováno, zda v právním jednání mezi účastníky žalovaný zneužil svoji kvalitu odborníka či své hospodářské postavení k využití závislosti žalobkyně jako slabší strany.

19. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I/ jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Ve výroku pod bodem II/ odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalovanému vůči žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Okresní soud správně uzavřel, že povinnost k náhradě nákladů řízení před okresním soudem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nese žalobkyně, která byla v řízení zcela neúspěšná. Nesprávný je však závěr okresního soudu o výši žalovaným účelně vynaložených nákladů v řízení před okresním soudem. Účelně vynaloženými náklady na straně žalovaného, který v řízení nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši svých hotových výdajů, jsou paušální náhrady za tři úkony (vyjádření k žalobě a účast při dvou jednáních okresního soudu) po 300 Kč dle § 1 odst. 1 a odst. 3 písm. a/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Žalovaný jako účelně vynaložený náklad ještě požadoval 21% daň z přidané hodnoty z uvedených náhrad (tedy z částky 900 Kč 189 Kč). Takový náklad v případě účastníka řízení není občanským soudním řádem přiznán (srov. ust. § 137 odst. 3 o. s. ř.), proto v rámci náhrady nákladů řízení uvedený požadovaný náklad nebyl žalovanému přiznán. Dle § 2 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně je a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku, b) poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku, c) pořízení 1. zboží z jiného členského státu za úplatu s místem plnění v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, 2. nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani, d) dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku. V případě žalovaného v tomto řízení se nejednalo ani o jednu z uvedených činností.

21. Žalovaný se s úspěchem ubránil odvolání žalobkyně, má proto vůči žalobkyni podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil v celkové částce 600 Kč. Jedná se o paušální náhrady za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 300 Kč dle § 1 odst. 1 a odst. 3 písm. a/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. I v tomto případě žalovaný jako účelně vynaložený náklad požadoval 21% daň z přidané hodnoty z uvedených náhrad (tedy z částky 600 Kč 126 Kč). Ani za odvolací řízení nemohl být takto požadovaný náklad přiznán jako účelně vynaložený z týchž důvodů jako v řízení před okresním soudem.

22. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.