22 Co 147/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. a JUDr. Lucie Lubasové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČ Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno trvale bytem Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , adresa Anonymizováno o zaplacení částky 165 007,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29.4.2024, č.j. 17 C 52/2024–52,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvolání napadených výrocích II. a III. se mění, takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 113 616,92 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 4 713,98 Kč, zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 105 916,92 Kč od 23. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady za řízení před okresním soudem 31 103,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 21 587,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 390, 54 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % p. a. od 23.6.2023 do zaplacení, ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 165 007,46 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem 4 713,98 Kč za období od 31.12.2022 do 22.6.2023, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 095,66 Kč za období od 23.6.2023 do 23.9.2023 a zákonným úrokem z prodlení z částky 157 307,46 Kč za dobu od 24.9.2023 do zaplacení ve výši 15 % p. a. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 1.12.2016 Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze , Anonymizováno, spoření ke Smlouvě o , Anonymizováno, spoření č. , hodnota, , na základě níž poskytla dne , datum, žalované překlenovací úvěr ve výši 189 000 Kč za úrokovou sazbu 5,39 % p. a. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala splácet ve splátkách po 849 Kč měsíčně, splátka povinného měsíčního spoření představovala 455 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých žalovanou, která deklarovala příjem 13 863 Kč, náklady na bydlení a běžné osobní náklady 2 000 Kč, další náklady 200 Kč a výši dalších závazků 4 250 Kč, přičemž tyto byly ověřeny z úvěrových registrů CBCB v částce 4 460 Kč. Žalovaná porušila svoji povinnost úvěr splácet, když v období 3-6/2023 předepsané splátky nehradila, žalobkyně proto prohlásila celý úvěr ke dni 22.6.2023 za splatný. Za celou dobu splácení žalovaná uhradila celkem 137 609,46 Kč, nadále tak dlužila na jistině 157 307,46 Kč, na poplatcích za výzvy k úhradě 7 700 Kč, na smluvním úroku 4 713,98 Kč a na zákonném úroku z prodlení 6 095,66 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná.

4. Okresní soud měl po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně se na základě Smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze , Anonymizováno, spoření ke Smlouvě o , Anonymizováno, spoření č. , tel. číslo, ze dne , datum, zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 189 000 Kč za úrokovou sazbu 5,39 % při sjednané splátce celkem 1 304 Kč sestávající ze splátky úroku z úvěru 849 Kč a splátky povinného spoření 455 Kč, přičemž částku úvěru žalované převodem na účet poskytla dne , datum, . Před poskytnutím úvěru žalované žalobkyně ověřila příjem žalované ve výši 13 863 Kč, a dále vycházela z jejích tvrzení o tom, že je svobodná, má vlastní bydlení a její měsíční výdaje (včetně splátek jiných závazků) představují částku 6 450 Kč. Okresní soud vzal dále za prokázané, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalované prohlásila žalobkyně celý úvěr ke dni 22.6.2023 za splatný, k danému datu činila dlužná částka celkem 169 721,44 Kč.

5. Okresní soud se vzhledem ke zjištění, že žalovaná při uzavírání smlouvy vystupovala v pozici spotřebitele, zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy právě pohledem zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž z ustanovení týkajících se povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí před poskytnutím úvěru úvěruschopnost dlužníka dospěl k závěru, že žalobkyně této zákonné povinnosti nevyhověla. Okresní soud ve svém odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č. j. 1As 30/2015-39, podle kterého se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, ale musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen úvěr splácet. K prověření spotřebitelových tvrzení, pak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podložena žádnými doklady. Okresní soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně k výzvě soudu k předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované doložila pouze potvrzení o příjmech žalované včetně formuláře s údaji uvedenými žalovanou, nedoložila tak žádné listiny, kterými by ověřovala měsíční výdaje žalované, a to za situace, kdy žalovanou tvrzené výdaje na bydlení a domácnost ve výši 2 000 Kč se jeví jako nereálné. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nesplnila zákonem uloženou povinnost k řádnému posouzení úvěruschopnosti, tuto provedla víceméně formálně, proto hodnotil úvěrovou smlouvu dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. jako absolutně neplatnou (k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25.7.2018, a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ze dne 26.2.2019). Okresní soud tak nárok žalobkyně posoudil z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované a vzhledem k výši plnění žalované ve prospěch žalobkyně (139 609,46 Kč) a výši poskytnutého plnění žalobkyní rozhodl o povinnost žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení představující rozdíl poskytnuté částky a uskutečněného plnění žalovanou, tj. částku 51 390,54 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 23.6.2023 do zaplacení. Ve zbytku okresní soud žalobu jako bezdůvodnou zamítl.

6. Žalobkyně podala proti výroku II. a III. okresního soudu včasné odvolání, v němž navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že přizná žalobkyni i zbytek žalovaného nároku včetně nákladů řízení. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu v části, v níž uzavřel, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované, a to pod sankcí absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Žalobkyně před poskytnutím úvěru zcela v souladu s platnou právní úpravou posouzení úvěruschopnosti provedla, když vycházela jak z údajů poskytnutých žalovanou týkajících se jejích nákladů a příjmu (uvedených v žádosti o úvěr), tak z údajů v interních i externích databázích (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík), zároveň si vyžádala potvrzení o výši příjmu žalované. Pokud jde o kalkulaci výdajů žalobkyně použila metodu výpočtu životních nákladů s pomocí životního minima (v r. 2016 ve výši 3 140 Kč), které násobila koeficientem 1,4 a ještě započítala částku 500 Kč. Žalobkyně náklady žalované uvažovala ve výši 11 038 Kč, tj. jako součet předpokládané splátky úvěru, splátky úvěrů u jiných bank 4 460 Kč, životní náklady 4 774 Kč a ostatní náklady 500 Kč, což opodstatňovalo závěr o schopnosti žalované poskytovaný úvěr splácet. Žalobkyně vycházela i z faktu, že žalovaná neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela ve vlastním domě/bytě, což je skutečnost, k níž žalobkyně v rámci posouzení bonity žalované přihlížela, neboť poskytovaný úvěr sloužil k modernizaci, rekonstrukci a údržbě nemovitosti žalované. Správnost závěru žalobkyně o úvěruschopnosti žalované je dále podpořen i skutečností, že žalovaná poskytnutý úvěr splácela téměř 6 let. Není tedy opodstatněný závěr okresního soudu, že by žalovaná nebyla schopna úvěr splácet (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze dne 27.9.2023).

7. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně tak, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozsudku, neztotožnil se však s hodnocením povinnosti žalobkyně k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované včetně aplikace příslušného právního předpisu.

10. S ohledem na okamžik uzavření úvěrové smlouvy je na místě aplikace ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1.12.2016 a nikoliv zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl k uvedenému dni zrušen, jak ve svém odůvodnění odkazoval okresní soud.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Smysl § 87 odst.1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru tkví v tom, že sankce neplatnosti smlouvy bude uplatňována pouze tehdy, pokud poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr, ačkoliv věděl o důvodných pochybnostech o úvěruschopnosti spotřebitele, popř. tyto pochybnosti nezjistil, ačkoliv je zjistit měl, tj. důvodem pro uplatnění sankce neplatnosti smlouvy nemůže být pouhé formální porušení povinnosti věřitele, které na výsledek posouzení úvěruschopnosti nemělo reálný dopad (k tomu srovnej rozsudek ESD Home Credit Slovakia, C42/15, EU:C:2016:842, podle kterého sankce musejí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musejí respektovat obecnou zásadu proporcionality).

14. Pro závěr o tom, že by smlouva o spotřebitelském úvěru byla podle § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná nepostačuje tak samo zjištění, že poskytovatel úvěru řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, tedy nepostačuje pouhé zjištění pochybení poskytovatele v procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, neboť takové pochybení nemusí vždy nutně znamenat neschopnost spotřebitele úvěr splácet. Pokud tedy spotřebitel úvěr splatí či dlouhodobě splácí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pochybil, může se důsledek v podobě sankce neplatnosti takové smlouvy projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti spotřebitele úvěr splácet (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze dne 27.9.2023).

15. Právní posouzení věci okresním soudem, který neplatnost úvěrové smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované (tj. na formálním znaku), aniž vzal v úvahu, zda, resp. že žalovaná byla schopna úvěr dlouhodobě splácet (což nebylo zpochybněno), tj. materiálním znaku, je neúplné a tedy nesprávné.

16. Okresní soud své závěry založil na úvaze, že žalobkyně neprověřila žalovanou uváděné měsíční výdaje, které považoval za nereálně nízké, a to aniž by učinil skutková zjištění, z nichž by vyplynulo, že tyto údaje byly skutečně nesprávné, navíc za situace, kdy sama žalobkyně tvrdila, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela nejen z žalovanou tvrzených výdajů, ale zohlednila při posouzení bonity i životní minimum domácnosti. V daném případě měsíční splátka úvěru (včetně povinného dospořování) činila necelých 10 % prokázaného příjmu žalované a žalovaná byla vlastníkem nemovitosti (§ 86 odst. 2 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru), úvěr pravidelně po dobu téměř 6 let splácela, aniž by kdy uplatnila jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Z rozhodnutí okresního soudu proto není seznatelné, proč by mělo být pochybení žalobkyně ve smyslu neprověření výdajů uváděných žalovanou natolik závažným pochybením, že mohlo mít vliv na její schopnost úvěr splácet.

17. Odvolací soud je přesvědčen, že pouhé formální porušení povinnosti žalobkyně v procesu posouzení úvěruschopnosti spočívající v neověření tvrzených výdajů žalované nemůže samo o sobě vést k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, když takový závěr je zcela nepřiměřený učiněným skutkovým zjištěním a je v rozporu se smyslem § 87 odst.1 zákona o spotřebitelském úvěru (porušující zásadu proporcionality). Zároveň v řízení vyšlo najevo, že v době poskytnutí úvěru žalované nebyly prokázány důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet, o čemž svědčí jak dlouhodobé splácení úvěru žalovanou, tak výše přijmu žalované (potažmo majetku) v porovnání s výdaji kalkulovanými žalobkyní (nad rámec uváděných žalovanou) v kontextu výše splátky úvěru.

18. Ze shora uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že žalobkyně sice pochybila formálně v procesu posouzení úvěruschopnosti žalované, nicméně takové pochybení vzhledem k důvodům rozvinutým výše nemá za následek vyslovení absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěr. Úvěrová smlouva byla uzavřena platně, žalovaná měla povinnost splácet úvěr ve sjednaných splátkách a vzhledem k porušení podmínek smlouvy a uplatnění práva žalobkyní na zesplatnění úvěru ke dni 22.6.2023, byla povinna zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu 157 307,46 Kč, dlužné poplatky dle Sazebníku ve výši 7 700 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 4 713,98 Kč od 31.12.2022 do 22.6.2023 a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 23.6.2023 do zaplacení. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. (při zohlednění částečně vyhovujícího výroku I.) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 616,92 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 4 713,98 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 105 916,92 Kč (dlužná jistina 157 307,46 Kč mínus výrokem I. přiznaný nárok 51 390,54 Kč) od 23.6.2023 do zaplacení.

19. S ohledem na provedenou změnu v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, náleží jí proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada nákladů řízení v plné výši. V souzené věci představují náklady řízení před okresním soudem na straně žalobkyně zaplacený soudní poplatek 6 601 Kč, odměnu za 2,5 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a jednoduché výzvě k plnění podle § 8 odst.1, § 7 bod 5, a § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. h) advokátního tarifu po 7 740 Kč, k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21% DPH ze součtu uvedených částek (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 4 252,50 Kč. Celkem tak náklady řízení před soudem prvního stupně na straně žalobkyně dosáhly částky 31 103,50 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobkyni v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).

20. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalované. V souzené věci představuje náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně odměna za dva úkony právní služby spočívající v podání odvolání a účasti zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 22.8.2024 ve výši 2 x 5 660 Kč (dle § 8 odst. 1 při tarifní hodnotě 113 616,92 Kč, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu), k čemuž přináleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovné zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu ve výši 2 x 213 Kč (dle předložených jízdenek), náhrada za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět za celkem 8 půlhodin (počítány 4 půlhodiny na cestu ze sídla zástupce žalobkyně do sídla odvolacího soudu) po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) a 3 advokátního tarifu), soudní poplatek z odvolání ve výši 5 681 Kč a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 760,70 Kč (počítáno z částky 13 146 Kč). Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně dosáhly částky 21 587,70 Kč, kterou je žalovaná povinna nahradit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).