22 CO 31/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1) titul jméno příjmení, narozená dne datum narození 2) jméno příjmení, narozený dne datum narození oba bytem adresa oba zastoupeni advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. října 2021 č. j. 3 C 68/2020-194

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady za řízení před okresním soudem ve výši 61 662 Kč k rukám zástupkyně žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 12 729 Kč k rukám zástupkyně žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí studny nacházející se na hranici pozemků parc. číslo jehož součástí je stavba domu adresa, a parc. číslo jehož součástí je stavba domu adresa, v katastrální uzemí (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 58 700 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. číslo zatímco žalovaní mají ve společném jmění manželů pozemek parc. číslo. Na hranici těchto pozemků se nachází studna, nad níž prochází plot. Hranice mezi pozemky prochází středem studny. Studna byla a je opatřena mj. ruční pumpou, která směřovala na pozemek žalovaných. Vodu ze studny čerpali uživatelé obou předmětných pozemků, resp. domů, avšak předchozí vlastnice p. parcelní číslo paní příjmení a paní příjmení se nejprve žalovaných dotázali, zda souhlasí s tím, aby tyto vlastnice vodu čerpaly. Mezi účastníky dochází ke sporům ohledně čerpání vody ze studny, tyto vyústily v roce 2019 v podání žaloby z rušené držby, kterou se žalovaní vůči žalobkyni a jejímu manželovi domáhali, aby se zdrželi bránění žalovaným v užívání studny za účelem čerpání vody.

3. Pozemek parc. číslo byl v roce 1928 převeden obcí obec na manžele jméno a jméno příjmení. Manželé příjmení v roce 1928 postavili na pozemku parc. číslo dům, v současnosti adresa. Ve stavebních plánech domu není zakreslena studna. V roce 1979 nabyl pozemek s domem do vlastnictví jméno příjmení, a to v rámci dědictví po jméno příjmení. jméno příjmení kupní smlouvou ze dne 18. 11. 1987 tento pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) prodal jméno příjmení. V kupní smlouvě bylo uvedeno, že jsou nemovitosti prodávány včetně příslušenství, v jehož rámci byla výslovně uvedena studna (bez bližší specifikace). jméno příjmení prodala uvedený pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) kupní smlouvou ze dne 11. 4. 2007 titul jméno příjmení, s tím, že s nemovitostmi je převáděno i veškeré jejich příslušenství, které bylo příkladmo vyjmenováno, ovšem studna ve smlouvě výslovně uvedena nebyla. titul jméno příjmení prodala kupní smlouvou ze dne 25. 10. 2016 předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) s tím, že s nemovitostmi je převáděno i veškeré jejich příslušenství, které nebylo nijak specifikováno, žalobkyni a jméno příjmení, kteří nemovitosti nabývali do svého společného jmění manželů. V současnosti je jako výlučný vlastník předmětného pozemku zapsána v katastru nemovitostí žalobkyně na základě souhlasného prohlášení žalobkyně a jejího manžela.

4. Pozemek parc. číslo byl v roce 1921 převeden obcí obec na manžele jméno a jméno příjmení Tito na pozemku postavili dům, nyní adresa. Ve stavebních plánech domu je studna zakreslena, a to ve formě nákresu bez zakótování přesného umístění. obec rozhodovala o povolení stavby i o její kolaudaci, stavba byla kolaudována beze změn. Předmětná studna tedy byla vytvořena v roce 1921 v souvislosti s výstavbou domu adresa. Smlouvou ze dne 25. 9. 1935 převedli jméno a jméno příjmení předmětný pozemek s domem na manžele jméno a jméno příjmení. V roce 1988 zdědil polovinu patřící jméno příjmení jeho stejnojmenný syn. V rámci dědického řízení byl vypracován znalecký posudek znalce příjmení z 28. 4. 1988, v němž je v popisu nemovitosti uvedena polovina kopané studny z roku 1921, hluboká 4 metry, s ruční pumpou. Darovací smlouvu ze dne 31. 7. 1992 darovala jméno příjmení jednu polovinu pozemku s domem jméno příjmení, s tím, že převáděné nemovitosti byly popsány ve znaleckém posudku znalce příjmení z 18. 7. 1992; ve smlouvě je studna výslovně zmíněna. Kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1992 prodal jméno příjmení předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) žalovaným s tím, že nemovitosti byly převáděny s veškerým jejich příslušenstvím, mezi nímž je výslovně uvedena studna.

5. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce tak, že předmětná studna je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť jde o nadzemní i podzemní stavební konstrukci jako výsledek lidské činnosti; k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010. Dále okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř.). Žalobkyně a žalovaní jsou totiž vlastníky sousedních pozemků, na jejichž hranici se sporná studna nachází, a žalobkyně tvrdí, že je výlučnou vlastnicí studny a žalovaní to popírají.

6. Podle okresního soudu je pak v souladu s ustanovením § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.) nutno vznik vlastnického práva ke studni posoudit podle právní úpravy platné a účinné v době jejího vzniku, tedy v daném případě zejména podle ustanovení § 418 Obecného zákoníku občanského č. 946/1811 Sb. (dále též o. z. o.). Obecný zákoník občanský upravoval v § 417 až 419 poměr stavby k pozemku, na němž byla postavena, přičemž vycházel ze zásady„ superficies solo cedit“; tato zásada specifikovaná v § 297 o. z. o. znamenala, že stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku a vlastníkem stavby byl tedy vlastník pozemku. Věci, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, byly součástmi nemovitosti. Vlastník pozemku se tedy stal vlastníkem stavby na něm zřízené bez ohledu na osobu stavebníka. Výjimku obsahovalo ustanovení § 418, věty třetí o. z. o., podle kterého věděl-li vlastník půdy, že se staví, a tomu, kdo stavěl poctivě, to ihned nezakázal, mohl žádat jen obecnou hodnotu za pozemek. Poctivý stavebník se stal vlastníkem pozemku a stavby. Důkazní břemeno bylo v případě sporu rozvrženo tak, že stavebník musel dokázat vědomost vlastníka pozemku o tom, že se staví na jeho pozemku, a vlastník pozemku zase, že stavebník nebyl dobré víry. Vlastnictví se týkalo jen té části pozemku, která byla skutečně zastavěna.

7. Okresní soud dospěl k závěru, že stavba sporné studny byla příslušenstvím stavby domu adresa na pozemku parc. číslo kdy stavebníky byli manželé jméno a jméno příjmení. V době stavby domu číslo tedy i sporné studny byla vlastníkem sousedního pozemku, tj. nyní pozemku ve vlastnictví žalobkyně, územní celek územní celek, která rozhodovala o povolení stavby i o její kolaudaci, musela vědět o tom, kde studna je. Pokud by tedy studna přesahovala do pozemku obce, bylo tedy na obci jako majiteli zasaženého pozemku, aby stavbu zakázala. Pokud však ničeho nenamítala, a zjevně se tak nestalo, tak ve smyslu § 418, věta třetí o. z. o. mohla žádat po stavebnících jen obecnou hodnotu za pozemek a vlastníkem stavbou zasaženého pozemku a tedy i studny se ze zákona stal stavebník, tedy manželé příjmení, a toto jejich právo přecházelo na jejich právní nástupce až k žalovaným. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že vlastníkem studny jsou žalovaní, přesněji, že studna je v jejich společném jmění manželů.

8. Žalobkyně své vlastnické právo odvozovala od toho, že studna je uvedena ve smlouvě kupní ze dne 18. 11. 1987, kterou pan příjmení převáděl nemovitost na paní příjmení (právní předchůdci žalobkyně). Pan příjmení však nebyl vlastníkem studny, nemohl ji tedy platně převést na paní příjmení. Nyní již lze jen obtížně zjistit, na základě čeho brali vodu ze studny právní předchůdci žalobkyně, mohlo se jednat o výprosu či jinou formu výslovné či konkludentní dohody; podle okresního soudu se lze domnívat, že situaci až tak neřešili, když bylo vody dost pro obě nemovitosti a zjevně nedocházelo k žádným sporům.

9. Okresní soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl a úspěšným žalovaným přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, a to za 11 úkonů právní služby advokáta po 4 960 Kč, 11 paušálů po 300 Kč, cestovné advokáta a jeho náhradu za ztrátu času.

10. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala předně, že okresní soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že předmětnou studnu zhotovili manželé příjmení v roce 1921. Stěžejní, resp. v podstatě jediný důkaz, o nějž okresní soud opřel tento závěr, byl stavební plán domu adresa. Tento plán však byl vyhotoven až v březnu 1921, přitom již 10. 3. 1921 proběhlo šetření k povolení užívání stavby domu adresa, a podle něj měla být studna umístěna u paty domu. Nedává smysl, aby za těchto okolností stavební plán obsahoval takový zákres studny, která měla být dle tvrzení žalovaných k 10. 3. 1921 fakticky zhotovena na úplně jiném místě, a to na hranici pozemku ve vzdálenosti 12 m od domu. Při následném převodu pozemků trhovou smlouvou z 14. 10. 1921 došlo k zaměření hranice pozemku, a pokud by na hranici byla studna, nepochybně by tato okolnost byla zmíněna. Tedy, podle žalobkyně, v roce 1921 v současném umístění žádná studna zhotovena nebyla. S tím je v souladu i trhová smlouva z 8. 8. 1928, kterou byl obcí prodán pozemek manželům příjmení – opět bez zmínky o studni na hranici pozemku. O žádné studni se nezmiňuje ani odstupní smlouva z 26. 9. 1935, v níž je mj. zřizován velmi podrobně popsaný výměnek. Jediné logické vysvětlení je, že zásobování vodou pro sporné nemovitosti bylo tehdy řešeno jinak, a to z obecní studny nacházející se nedaleko. Přitom sami žalovaní tvrdili, že spornou studnu vystavěl otec jméno příjmení, narozeného datum narození, který (tj. otec) přitom sám nabyl nemovitosti nyní ve vlastnictví žalovaných až v roce 1935. S těmito rozpory se okresní soud nijak nevypořádal, a provedené důkazy tak řádně nezhodnotil, což podle žalobkyně má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu. V každém případě však podle žalobkyně nebylo prokázáno, kdy a kdo vlastně spornou studnu zhotovil, nicméně s tím, že bylo prokázáno, že studna nebyla zhotovena v roce 1921.

11. Pokud nebylo možno učinit závěr o tom, kdy a kdo studnu zhotovil, pak se okresní soud měl podle žalobkyně zaměřit na to, kdy bylo prokazatelně poprvé právně nakládáno s předmětnou studnou, a kdo ve vztahu ke studni vystupuje jako vlastník fakticky. Jako první doložitelný a jediný vlastník studny vystupoval pan jméno příjmení, který takto v roce 1987 prodal své nemovitosti i se studnou paní příjmení. Výpovědi žalovaných o nakládání se studnou ve vztahu k paní příjmení byly ryze účelové. V linii vedoucí k žalovaným je první zmínka o studni až v rámci dědického řízení v roce 1988, kam byla studna neoprávněně zahrnuta. Sám znalec pak v uvedeném roce pro potřeby dědického řízení uvedl, že k domu nyní ve vlastnictví žalovaných náleží polovina studny. Následně pak bylo v této linii se studnou nakládáno neoprávněně, a proto ani žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo ke studni.

12. Žalobkyně sama pak vykonávala nerušeně vlastnické právo ke studni od okamžiku, kdy nabyla své nemovitosti. I kdyby pak snad studna vznikla kdykoliv v minulosti, třeba i v roce 1921, měl se okresní soud zabývat otázkou právní kvalifikace řádného, pravého, poctivého a nijak nerušeného užívání studny žalobkyní, a tím zda tedy žalobkyně vlastnické právo ke studni vydržela. S tím pak souvisejí i otázky umístění studny, průběhu hranice mezi pozemky, a eventuálně i tvrzené umístění pumpy„ od nepaměti“, které ovšem samo o sobě nevypovídá ničeho o vlastnictví studny. Okolnosti faktického užívání studny v minulosti by mohly případně svědčit i pro to, že studna je ve spoluvlastnictví účastníků, a pokud by tomu tak bylo, pak by to nemělo vést k úplnému zamítnutí žaloby 13. Dále měla žalobkyně za to, že okresní soud pochybil při provedení důkazu znaleckým posudkem znalce titul příjmení, resp. tím, že neprovedl výslech tohoto znalce, a nepřistoupil ani na návrh žalobkyně na vypracování revizního znaleckého posudku, aniž by takový postup odůvodnil. Žalobkyně také nebyla soudem poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., takže se rozhodnutí okresního soudu stalo pro ni nepředvídatelným. Žalobkyně v odvolání nově navrhla provedení důkazů výslechy právních předchůdců žalobkyně – paní příjmení, paní příjmení a pana příjmení, a to k otázkám výkladu kupní smlouvy z roku 1987, vlastnických vztahů ke studni i k otázkám samotného vzniku studny, kterou měl dle informací žalobkyně vykopat otec pana příjmení. Podle žalobkyně se na tyto důkazní návrhy nevztahují účinky koncentrace řízení, protože žalobkyně nebyla okresním soudem řádně poučena podle § 118a o. s. ř. o tom, že neunáší důkazní břemeno ke svým tvrzením.

14. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl, event. aby jej zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že se ztotožňují se skutkovými i právními závěry okresního soudu, zejména pak s tím, jak okresní soud hodnotil provedené důkazy. Žalobkyně v odvolání v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatňovala již před okresním soudem, a do značné míry jde z její strany o spekulace. Stavební plány z roku 1921 odpovídají svou formou a podrobností době vzniku. Zákres studny v těchto plánech je tzv. volným zákresem, tedy neurčuje přesné umístění studny, a ta byla zbudována v místě, kde to zřejmě bylo z hlediska proudění spodní vody nejvhodnější. Je pravdou, že tehdejší předpisy nevyžadovaly přímo zřízení studny při stavbě nového domu a postačoval přístup k dobré vodě, nicméně dům nyní ve vlastnictví žalovaných byl prvním domem stavěným na tehdejší obecní pastvině a žádná obecní studna tam v té době nebyla. V té době byl v místě dnešní obecní studny les a současná obecní studna byla zřízena až někdy v 60. či 70. letech 20. století. Z toho pak vyplývá, že studna na hranici mezi pozemky účastníků je právě studnou zakreslenou ve stavební dokumentaci k domu žalovaných. Naopak stavební plány k domu žalobkyně o studni neuvádějí nic, neboť tato nemovitost právě mohla mít přístup k vodě prostřednictvím již zbudované studny předmětné.

16. Otázky užívání studny pak podle žalovaných nemohou nic změnit na tom, kdo byl, resp. je vlastníkem studny, když vlastnictví ke studni vzniklo právním předchůdcům žalovaných originárně, tedy tím, že studnu zbudovali a podle tehdejší právní úpravy na ně pak přešlo i vlastnické právo k pozemku v rozsahu, v jakém studna nebyla umístěna na pozemku stavebníků. Podle tehdejší právní úpravy pak studna byla součástí pozemku, a proto nemusela být a také nebyla zmiňována v návazných právních jednáních týkajících se nemovitostí žalovaných. Žalovaní pak mají za to, že žalobkyni se ze strany okresního soudu dostalo všech poučení, kterých se jí dostat mělo. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem a před okresním soudem nenavrhovala výslech znalce příjmení; bylo proto na okresním soudu, zda se spokojí s písemným posudkem od tohoto znalce či ho také vyslechne.

17. Podle žalovaných byl znalec příjmení právním laikem a své závěry o tom, že k nemovitosti žalovaných náleží polovina studny, jak je uvedl ve svých posudcích, mohl dovozovat z toho, že již tehdy přes studnu vedl plot. Jeho posudek byl nicméně podkladem pro darovací smlouvu ohledně poloviny nemovitostí nyní ve vlastnictví žalovaných v rámci rodiny příjmení, a v samotné darovací smlouvě se uvádí, že se převádí 1 nemovitostí a jejich příslušenství, tedy i 1 studny. V následné kupní smlouvě, kterou nemovitosti nabyli žalovaní, je sice odkaz na tento posudek, ale výslovně se ve smlouvě uvádí, že je převáděna s nemovitostmi studna celá. Vlastníci nemovitostí nyní patřících žalobkyni v době, kdy žalovaní nabyli své nemovitosti a v době pozdější, také studnu užívali, ale vždy, když chtěli čerpat, přišli se žalovaných zeptat, zda tak mohou učinit. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu.

18. Krajský soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak ze všech ostatních přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

19. Krajský soud předně uvádí, že neshledal rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Odůvodnění rozsudku okresního soudu dostálo požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, které skutečnosti má za prokázány a na základě jakých důkazů (odstavce 10. – 31. odůvodnění rozsudku), jaký závěr okresní soud učinil o skutkovém stavu (odstavec 34. odůvodnění rozsudku), i jak věc posoudil po právní stránce (odstavce 36. – 43. odůvodnění rozsudku). Okresní soud popsal i své úvahy při hodnocení důkazů (odstavce 34., 42. a 43. odůvodnění rozsudku). Pouhá skutečnost, že hodnocení důkazů je v textu odůvodnění rozsudku okresního soudu jaksi„ smíšeno“ s právními úvahami, nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku, byť jistě nejde o ideální způsob odůvodnění.

20. Žalobkyně ve svém odvolání polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedl okresní soud, a předestírá vlastní hodnocení, jímž dospívá k odlišným skutkovým závěrům. Krajský soud však má za to, že úvahy okresního soudu ve vztahu k důkazům, o něž okresní soud opřel svůj závěr o tom, kdy a kým byla předmětná studna zbudována, jsou logické a správné. Okresní soud zcela správně poukázal na to, že podle stavebního plánu domu adresa měl být zároveň s domem zbudována studna jako zdroj vody pro dům, že z plánu bylo patrno, že zákres studny v plánu není přesný, resp. že co se týče studny, jde pouze o zachycení faktu, že studna byla zhotovena, nikoli jejích rozměrů a umístění, a že byla-li stavba kolaudována beze změn oproti plánu (bez ohledu na to, že byl patrně vyhotoven až pro účely kolaudace), pak to nutně vede k závěru, že studna zbudována byla, a to na místě, které se jejím zhotovitelům jevilo jako nejvhodnější. Naprosto z ničeho neplyne to, že by při stavbě domu adresa měla být zbudována jiná studna, která měla být následně zasypána, jak žalobkyně tvrdila.

21. Úvahy žalobkyně o tom, že kdyby studna existovala již v březnu 1921, musela by být její existence zachycena v textu smluv z roku 1921 a 1935, jimiž byl pozemek parc. číslo převáděn, jsou pouhými spekulacemi. Lze v tomto směru poukázat na to, že vzhledem k tehdejší zásadě„ superficies solo cedit“, i oproti dnešku obecně stručnějším textům smluv, považovali tehdejší účastníci smluv za nadbytečné vyjmenovávat ve smlouvě součásti převáděného pozemku. Pokud pak žalobkyně poukazovala na to, že užívání studny není uvedeno ani v popisu služebnosti bytu a výměnku v postupní smlouvě z roku 1935, pak to lze zcela jednoduše vysvětlit tím, že nebylo třeba zachycovat to, co bylo zcela logickou a nezbytnou podmínkou užívání bytu a výměnku, tj. čerpání vody, neboť v tom nemohl být žádný spor ani nejasnost. Ostatně, v linii logiky této námitky žalobkyně, ani kupní smlouvy, jimiž nabývala své nemovitosti žalobkyně a její právní předchůdkyně titul jméno příjmení, nezmiňují studnu výslovně (pouze uvádějí, že se nemovitosti převádějí„ s veškerým příslušenstvím“, které ve smlouvě z 25. 10. 2016 není nijak dále specifikováno a ve smlouvě z 11. 4. 2007 je příkladmo vyjmenováno, ovšem studna tam uvedena není), takže byla-li by žalobkyně„ stejně přísná“ na výklad těchto novodobých kupních smluv jako na výklad smluv z let 1921 – 1935, musela by dospět k závěru, že ani ona, ani její právní předchůdkyně studnu nenabyla, resp. že tyto smlouvy dokonce dokazují, že žádná studna na hranici jejího pozemku neexistuje.

22. Co se týče odvolací námitky, že okresní soud nevyzval žalobkyni k doplnění tvrzení či označení důkazů ve smyslu § 118a o. s. ř., a že to byl i důvod, proč by měly být v odvolacím řízení přípustné nové důkazy navržené žalobkyní (výslechy jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení), pak k tomu krajský soud sděluje následující. Výzva k doplnění tvrzení či označení důkazů podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. má místo tam, kde účastník řízení neunáší břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Rozhodnutí soudu by totiž mělo vycházet ze zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Je proto v rozporu s účelem občanského soudního řízení (§ 1 a § 6 o. s. ř.) a tudíž nepřípustné, aby účastník byl v řízení neúspěšný proto, že opomněl tvrdit nějakou skutečnost, nebo že k ní opomněl označit důkazy, a soud tak neměl možnost zjistit, jaký je rozhodný skutkový stav.

23. Taková situace však v řízení před okresním soudem nenastala. Rozsudek okresního soudu není založen na tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, nýbrž na skutkových zjištěních okresního soudu, zejména o tom, kdy a kým byla předmětná studna zhotovena. Pokud byly k dané skutkové otázce (zhotovení studny) předneseny oběma stranami různé skutkové verze, a okresní soud pro provedení a zhodnocení účastníky označených důkazů dospěl k závěru o tom, kdy a kým byla studna zhotovena, pak nebyl žádný důvod žalobkyni k čemukoli vyzývat. Jinak řečeno, žalobkyně se zjevně mýlí, pokud má za to, že po provedení účastníky označených důkazů okresním soudem, aniž následovala výzva podle § 118a o. s. ř., mohla důvodně očekávat vyhovění žalobě, a zamítavé rozhodnutí tak pro ni bylo překvapivé. Okresní soud mohl samozřejmě po provedení důkazů dospět k závěru, že pravdivá je skutková verze žalovaných, a na základě toho rozhodnout, což také učinil.

24. V této souvislosti pak nelze pominout ani fakt, že okresní soud po provedení převážné části důkazů, na konci jednání dne 12. 5. 2021, upozornil žalobkyni na to, že z dosud provedených důkazů nemá za prokázáno, že by žalobkyně byla vlastnicí předmětné studny, a vyzval ji k označení dalších důkazů. Byť taková výzva není dostatečně konkrétní, přesto se v jejím světle stává neudržitelným tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí okresního soudu pro ni bylo překvapivé; rozhodně si však žalobkyně mohla a měla být vědoma toho, že pro úspěch ve věci musí označit další důkazy. Žalobkyně poté označila nové důkazy„ ohledáním na místě, znaleckým posudkem a fotodokumentací“ k přesné poloze studny vůči hranici mezi pozemky, a dále znaleckým posudkem znalce příjmení z roku 1992 a dědickým spisem spisová značka Okresní soud provedl důkaz posledně uvedeným spisem, ostatní důkazy jako nadbytečné neprovedl.

25. Důkazní návrhy žalobkyně na výslechy jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení, uplatněné až v odvolacím řízení, tak byly uplatněny v rozporu s ustanoveními § 211a a § 205a o. s. ř. Jak je uvedeno shora, žalobkyně nebyla před okresním soudem úspěšná nikoli proto, že by nesplnila povinnost tvrzení nebo povinnost označit důkazy (viz též § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.), nýbrž proto, že okresní soud považoval za prokázanou skutkovou verzi žalovaných. Řízení před okresním soudem bylo koncentrováno usnesením vyhlášeným při jednání dne 12. 5. 2021 (č. l. 159 spisu), účastníci pak byli při jednání dne 7. 10. 2021 řádně poučeni podle § 119a o. s. ř. (č. l. 183 spisu). Proto krajský soud důkazy označené žalobkyní neprovedl. Krajský soud provedl pouze důkaz znaleckým posudkem znalce příjmení z roku 1992, s tím, že jeho obsah byl v podstatě (co do popisu nemovitostí) shodný s posudkem téhož znalce z roku 1988.

26. Dále pak, co se týče namítaného pochybení okresního soudu při provedení důkazu znaleckým posudkem znalce titul příjmení, pak žalovaní důvodně poukázali na to, že žalobkyně výslech tohoto znalce nežádala. Okresní soud se mohl spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst. 1 věta poslední o. s. ř.), nebyly-li jeho závěry kvalifikovaným způsobem zpochybněny, což se nestalo, mj. i proto, že nebylo přípustné vyslýchat svědka titul příjmení k odborným otázkám. Navíc otázka přesné polohy studny vůči hranici pozemků účastníků (zda hranice prochází středem studny či blíže k některému z jejích okrajů) je pro rozhodnutí věci v podstatě irelevantní.

27. Konečně, i co se týče užívání studny předtím, než se žalobkyně stala vlastnicí pozemku parc. číslo vycházel okresní soud ze zjištěného skutkového stavu, jak jej ve své výpovědi popsala zejména žalovaná. Krajský soud tedy konstatuje, že okresní soud správně a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, a jeho skutkové závěry ve stručnosti popsané výše proto krajský soud zcela převzal.

28. Co se týče právního posouzení věci, pak okresní soud správně uvedl, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Dále, pokud okresní soud považoval předmětnou studnu za samostatnou věc v právním smyslu, pak i tento závěr lze akceptovat, s tím, že lze dodat, že nachází-li se studna na hranici pozemků účastníků, a zasahuje tak do obou pozemků, nemohla se studna stát součástí pozemku ve smyslu § 3054 o. z., nýbrž zůstala samostatnou věcí ve smyslu § 3055 odst. 1 o. z.

29. Okresní soud správně aplikoval na vznik vlastnického práva ke studni právní předpisy platné a účinné v době, kdy studna vznikla, a tyto i správně vyložil; na jeho odůvodnění v tomto směru lze odkázat. Vlastnické právo ke studni pak přecházelo spolu s pozemkem, za jeho součást byla považována za účinnosti o. z. o., v době před 1. 1. 1951 (viz § 25 zák. č. 141/1950 Sb.). Následně pak přecházela studna do vlastnictví nabyvatelů pozemku parc. číslo domu adresa jako jejich příslušenství, a takto i přešla do vlastnictví žalovaných.

30. Okresní soud zcela správně uvedl, že pouhá zmínka o studni v kupní smlouvě z 18. 11. 1987, za situace, kdy jméno příjmení jako prodávající nebyl vlastníkem studny, nemůže vést k závěru o tom, že by touto smlouvou studna platně přešla na jméno příjmení, neboť, jak sama žalobkyně uvádí, přinejmenším v té době takřka bez výjimky platilo, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám (v současnosti tomu tak zcela není, viz ustanovení občanského zákoníku o nabytí od neoprávněného).

31. Pokud pak žalobkyně namítala, že okresní soud měl případně věc posoudit i podle ustanovení o vydržení, pak k tomu krajský soud uvádí následující. Je zcela zřejmé, že od nabytí vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. číslo ani zdaleka neuběhla vydržecí doba ve smyslu § 1091 odst. 2 o. z. (studna je nepochybně věcí nemovitou, takže řádná vydržecí doba je desetiletá). Muselo by tedy dojít k zápočtu případné doby držby právní předchůdkyní žalobkyně titul příjmení (a event. i jméno příjmení) – viz § 1096 o. z.. Sama žalobkyně sice o této skutečnosti netvrdila nic, avšak okresní soud přesto zjistil v tomto směru, zejména z výpovědi žalované, že právní předchůdkyně žalobkyně se jako držitelky studny nechovaly, což jednoznačně plyne z toho, že měly za to, že k čerpání vody ze studny potřebují souhlas žalovaných. Bez ohledu na to, zda žalobkyně skutečně někdy byla držitelkou předmětné studny, a bez ohledu na kvalitu její držby, je za této situace zcela zřejmé, že zákonné podmínky vydržení žalobkyně splnit nemohla. Konečně krajský soud uvádí, že z ničeho, co vyšlo v řízení najevo, nelze dovodit, že by studna byla ve spoluvlastnictví účastníků.

32. Rozsudek okresního soudu ve věci samé je tedy správný. Z těchto důvodů proto krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvoláním napadený výrok I. rozsudku okresního soudu tak, jak je uvedeno výše.

33. Co se týče výroku o nákladech řízení, okresní soud správně rozhodl o jejich základu, avšak nikoli o jejich výši. Okresní soud přiznal žalovaným náhradu za odměnu advokáta za celkem 11 úkonů právní služby po 4 960 Kč při zastupování dvou osob. Výše odměny za jeden úkon odpovídá ustanovení § 7, § 9 odst. 4 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Krajský soud však má za to, že odměna nenáleží za úkon – podání ze dne 9. 6. 2021, v němž nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, resp. jde o skutečnosti irelevantní. Dále pak za úkon právní služby – vyjádření k odvolání žalobkyně proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na nařízení předběžného opatření, náleží odměna podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. jen v poloviční výši. Celkem tedy náhrada za účelně vynaložené náklady žalovaných na odměnu jejich zástupkyně činí 9,5 x 4 960 = 47 120 Kč, spolu s ostatními (jinak okresním soudem správně vyčíslenými) náklady tedy celkem 50 960 Kč. Zástupkyně žalovaných se dále v mezidobí stala plátcem DPH, a vzhledem k tomu, že právo na náhradu nákladů řízení vzniká až právní mocí rozhodnutí, kterým je náhrada přiznána, je nutno i náklady za řízení před okresním soudem tvořené odměnou a náklady advokáta zvýšit ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o DPH v sazbě 21%.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní měli v odvolacím řízení plný úspěch, žalobkyně je proto povinna nahradit jim vynaložené náklady odvolacího řízení, tedy odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (porada s klienty přesahující 1 hodinu, účast u jednání krajského soudu) po 4 960 Kč, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, a DPH z odměny a náhrad advokáta v sazbě 21%, tedy celkem 12 729 Kč.

35. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť krajský soud neshledal důvody pro stanovení lhůt delších. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Chrudimi O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.