22 CO 39/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované 1): titul jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa žalovanému 2): jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení, titul. sídlem adresa žalované 3): titul jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 469 701 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované 3) proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 2021, č.j. 10 C 62/2019-293,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku III. mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované 3) náklady za řízení před okresním soudem ve výši 86 768 Kč k rukám advokáta žalované 3) do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) a žalovanému 2) náklady odvolacího řízení, a to každému ve výši 13 389,50 Kč, vždy k rukám advokáta žalovaných 1) a 2) do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované 3) náklady odvolacího řízení ve výši 31 501 Kč k rukám advokáta žalované 3) do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovaným 1), 2) a 3) domáhal zaplacení 469 701 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně od 22. 1. 2019 do zaplacení. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným 1) a 2) náklady řízení ve výši 105 109 Kč k rukám jejich advokáta a ve výroku III. povinnost nahradit žalované 3) náklady řízení ve výši 74 087 Kč k rukám jejího advokáta, a to vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud takto opětovně jako zcela nedůvodnou zamítl žalobu ze dne 24. 1. 2019 poté, co v řízení na místo zemřelého původního žalovaného - jméno příjmení, IČO, narozeného dne datum, zemřelého dne datum (dále zemřelý žalovaný), vstoupili jako právní a procesní nástupci jeho dědici - žalovaní 1), 2) a 3). Okresní soud vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že mezi zemřelým žalovaným a žalobcem byla uzavřena pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla značka automobilu, jehož provozovatelem byl zemřelý žalovaný a jehož provozem byla dne datum v 16.10 hodin způsobena dopravní nehoda, při níž vozidlo řídil žalovaný 2) jako syn zemřelého žalovaného. Během jízdy uvedeného vozidla na hlavní komunikaci II. třídy číslo ul. ulice, v obci obec došlo k uvolnění tažného zařízení a následnému odpojení použitého přívěsu s naloženým vozidlem. Odpojený přívěs vyjel mimo vozovku a narazil do přední části zaparkovaného vozidla značka automobilu, které bylo poškozeno a v němž byly zraněny tři osoby. Žalobce se z tohoto důvodu domáhal proti zemřelému žalovanému zaplacení regresního nároku ve výši částky, kterou vyplatil jako celkové pojistné plnění ve prospěch poškozených osob s tím, že v době dopravní nehody vozidlo nebylo technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť jeho tažné zařízení nebylo uzamčeno a během jízdy řádně zabezpečeno, a proto došlo k uvolnění a tím k odpojení přívěsu. Okresní soud měl za prokázané, že žalobce na pojistném plnění ve prospěch poškozených osob vyplatil celkem žalovanou částku, a to v době od 26. 1. 2016 a později (v r. 2017 a dne 16. 5. 2018). Proto shledal jako nedůvodnou vznesenou námitku promlčení, když odkázal na § 609 a násl. o.z. (zákona č. 89/2012 Sb.). K tomu uvedl, že regresní nárok je samostatným nárokem, odlišným od práva na náhradu škody, kterou je pojistitel povinen hradit poškozeným. Proto se regresní nárok promlčuje samostatně, odchylně od nároku na náhradu škody, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě dle § 629 a § 619 odst. 1 o.z. s tím, že pojistitel může regresní právo uplatnit nejdříve, až poskytne plnění poškozeným. Protože v dané věci byla žaloba podána dne 24. 1. 2019 a žalobce poskytl plnění poškozeným nejdříve 26. 1. 2016 (a později), dospěl okresní soud k závěru, že nedošlo ani k částečnému promlčení žalovaného nároku.

3. Okresní soud se dále ve věci opětovně zabýval spornou otázkou naplnění zákonných předpokladů pro vznik žalovaného regresního nároku. Uvedl, že primárně vycházel z § 2927 o.z. (zákona č. 89/2012 Sb.), podle něhož kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Platí, že povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Dále vycházel ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění platném a účinném ke dni škodní události datum. Zdůvodnil, že regresní nárok se sice jako samostatný nárok promlčuje dle jeho závěrů ode dne plnění poškozeným, ale vzniká již dnem škodní události, k němuž vznikají také jednotlivé předpoklady s tím, že pouze výše regresního nároku není prozatím známa. Uvedl, že dle § 10 odst. 1 písm. b) citovaného zákona č. 168/1999 Sb. platí, že pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou je pojištěný povinen nahradit. Dle § 10 odst. 2 písm. a) se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí.

4. V dané věci okresní soud měl za prokázané, že provozovatelem vozidla, v důsledku jehož provozu byla dne datum způsobena uvedená dopravní nehoda, byl v době dopravní nehody zemřelý žalovaný a vozidlo v této době řídil žalovaný 2), který vozidlo užil s vědomím zemřelého žalovaného – svého otce. Okresní soud přitom vycházel z provedených listinných důkazů, zejména z protokolu o výslechu žalovaného 2) jako obviněného ze dne 2. 4. 2015 a z výpovědi žalované 1), když zdůvodnil, že tato rozhodná otázka byla řešena až po úmrtí zemřelého žalovaného, jehož tvrzení proto nebylo možno k vyjasnění použít.

5. Okresní soud uvedl, že pro vznik regresního nároku je třeba, aby pojištěný (a) porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, (b) způsobil tímto porušením újmu a (c) újma byla v příčinné souvislosti s tímto porušením. Porušením základní povinnosti pak dle citovaného § 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. je provozování vozidla, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Okresní soud zdůvodnil, že příslušný regresní nárok se dle citované zákonné úpravy a ustálené judikatury (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp.zn. 23 Cdo 4550/2011) vztahuje pouze k provozovateli, nikoliv k řidiči vozidla. Proto uzavřel, že je třeba posuzovat, zda se provozovatel vozidla dopustil porušení základních povinností, když pasivně legitimován je právě provozoval vozidla ke dni vzniku dopravní nehody, tedy v dané věci zemřelý žalovaný. Okresní soud se proto dále zabýval tím, zda zemřelý žalovaný jako provozovatel vozidla porušil některou základní povinnost, tedy zda provozoval vozidlo, které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

6. Okresní soud uzavřel, že v dané věci nebylo sporu o příčině vzniku dopravní nehody, která se stala tak, že se odpojil přívěs od vozidla. Okresní soud na základě v této věci vyjádřeného závazného právního názoru zdejšího krajského soudu vycházel z toho, že vozidlo a na něm namontované tažné zařízení je třeba považovat za jeden celek dle § 510 o.z., tj. za věc hlavní a její příslušenství. Ze znaleckých posudků podaných pro účely trestního řízení vedeného proti žalovanému 2) okresní soud uzavřel, že předmětná dopravní nehoda byla zapříčiněna v důsledku stavu spojovacího zařízení (nikoliv přívěsu). Proto se okresní soud zabýval tím, zda vozidlo, jehož příslušenstvím spojovací zařízení bylo, v době jízdy svojí konstrukcí nebo technickým stavem odpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Vycházel z toho, že požadavky na technickou způsobilost vozidel jsou vymezeny zejména zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a to ve znění platném a účinném ke dni dopravní nehody, a odkázal na jeho § 37 písm. a), podle něhož je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Uvedl, že závady na vozidle, které ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, jsou demonstrativně vyjmenovány ve vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění platném a účinném v době dopravní nehody. Dle § 36 odst. 9 této vyhlášky je závadou, která se týká spojení dvou nebo více vozidel do jízdní soupravy, vždy porušení požadavků na vzájemné zapojení vozidel do jízdních souprav. V dané věci vzal okresní soud za prokázané, že předmětné vozidlo s přívěsem bylo chybně zapojeno, a proto na vozidle (v jehož příslušenství tato chyba nastala) byla dána závada a vozidlo v době dopravní nehody svým technickým stavem neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. K tomu okresní soud dodal, že při použití spojovacího zařízení se mělo postupovat podle návodu k obsluze, a proto před jízdou musel být zámek tažného zařízení uzavřen a klíč vytažen s tím, že není-li to splněno, nelze zařízení použít. Okresní soud na základě toho přisvědčil žalobci, že pro závěr o tom, že vozidlo svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, je nerozhodné, zda byl klíč ve spojovacím zařízení zalomen již před použitím, či zda byla dopravní nehoda zapříčiněna tím, že řidič vozidla nesplnil nutné body k použití tažného zařízení.

7. Okresní soud dále s odkazem na závazný právní názor zdejšího krajského soudu se zabýval tím, jak a proč zemřelý žalovaný jako provozovatel vozidla mohl ovlivnit uvedený rozhodný technický stav vozidla. Uvedl, že přestože je odpovědnost za škodu z provozu dopravních prostředků ve smyslu § 2927 a násl. o.z. odpovědností objektivní, vyžaduje náhrada vyplacené částky pojistiteli v důsledku regresního nároku dle § 10 odst. 2 citovaného zákona č. 168/1999 Sb. (spolu) zavinění provozovatele vozidla, jedná-li se o osobu odlišnou od osoby řidiče. Proto měl za to, že nastala-li závada toliko v důsledku jednání řidiče, neměl zemřelý žalovaný skutečnou příležitost ovlivnit technický stav vozidla při jízdě, a proto se jako provozovatel vozidla nemohl dopustit porušení své základní povinnosti, když absentovalo jeho zavinění. Okresní soud k tomu jednak ad absurdum argumentoval tím, že při objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla bez možnosti liberace, by mohl řidič například úmyslně povolit matice kol vozidla, čímž by se vozidlo stalo technicky nezpůsobilé k provozu, a následně s vozidlem zapříčinit dopravní nehodu, při níž by regresní nárok vznikl toliko vůči provozovateli vozidla. Současně k tomu okresní soud odkázal na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu, překonávající judikaturu dosavadní, na níž odkazuje žalobce. Uvedl, že tato nová judikatura dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 sp.zn. 31 Cdo 475/2020 vyzdvihuje oprávněný zájem pojištěného na plnění z pojištění odpovědnosti a pro vznik regresního nároku požaduje předpoklad závažného a vědomého pochybení ze strany pojištěného. Okresní soud uzavřel, že přes odlišný skutkový základ je třeba i v dané věci vyjít ze základních myšlenek této citované nové judikatury, podle níž regresní nárok vzniká pouze v krajních případech závažných pochybení a na základě restriktivního výkladu podmínek pro jeho vznik.

8. Okresní soud na základě uvedených závěrů opětovně posuzoval, zda k závadě ve spojení vozidel došlo v důsledku předchozího zalomení klíče či v důsledku nedbalostního jednání řidiče, který vozidlo před užitím řádně nezkontroloval. Po znovu provedeném dokazování dospěl k závěru, že závada ve spojení vozidel byla dána tím, že řidič vozidla před připojením přívěsu nedbal pokynů k obsluze a nedodržel podmínky pro použití spojovacího zařízení, když zámek řádně neuzamknul a klíč nevytáhl. K tomu odkázal na výpověď žalovaného 2) v této věci o tom, že uzamčení spojovacího zařízení nekontroloval, a dále také na jeho výpověď v trestním řízení ze dne 2. 4. 2015 o tom, že klíček v tažném zařízení považoval pouze za ochranu před krádeží. Zároveň k tomu odkázal na závěry okresního státního zastupitelství v usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaného 2), podle nichž vozidlo nebylo technicky způsobilé k provozu právě z toho důvodu, že řidič vozidla tažné zařízení neuzamknul a řádně jej během jízdy nezabezpečil, nikoliv pro předchozí technickou nezpůsobilost. Okresní soud také přihlédl k výpovědi svědka příjmení, který v trestním řízení podal příslušný znalecký posudek, a který sice uvedl, že nelze jednoznačně vyloučit, že k zalomení klíčku došlo při dopravní nehodě, ale současně uvedl, že pokud je v zámku klíč, nelze tam dát krytku. V daném případě zámek tažného zařízení při rozebrání krytem opatřen nebyl, což podporuje závěr, že v zámku byl umístěn klíč.

9. Okresní soud vycházel rovněž z čestného prohlášení zemřelého žalovaného, podle něhož vozidlo v létě 2014 předával k užívání své dceři - žalované 1) a odnímatelná část spojovacího zařízení byla umístěna na svém místě v přihrádce kufru. Okresní soud shledal, že toto bylo potvrzené výpovědí žalované 1), podle níž jí zemřelý žalovaný vozidlo v době nehody svěřil k užívání v létě 2014 a tažné zařízení na vozidla nebylo instalováno. Nebylo tam instalováno ani v době, kdy vozidlo předávali žalovanému 2) do servisu, a proto si dle žalované 1) dal tažné zařízení na vozidlo žalovaný 2) nebo některý z jeho zaměstnanců. Okresní soud k výpovědím žalovaných 1) a 2) uvedl, že se sice jedná o potomky zemřeného žalovaného, kteří jsou jako procesní nástupci nyní účastníky řízení a mají zájem na výsledku sporu. Okresní soud však jejich výpovědi shledal věrohodnými, neboť uzavřel, že spolu s ostatními důkazy podávají ucelený závěr o skutkovém stavu a na provedené dokazování navazují, resp. se od provedených důkazů neodchylují. Okresní soud dále poukázal na to, že žalovaný 2), který byl řidičem vozidla, je povoláním automechanik a vozidlům rozumí, jak v řízení sám uvedl, a proto mohl zemřelý žalovaný důvodně očekávat, že žalovaný 2) vozidlo, zejména odnímatelnou část spojovacího zařízení, užije tak, aby naplnil veškeré požadavky bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Okresní soud proto dospěl k závěru, že na straně zemřelého žalovaného jako provozovatele vozidla nelze spatřovat ani nedbalostní zavinění.

10. Okresní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že technická nezpůsobilost vozidla byla dána z důvodu nesprávného užití odnímatelného spojovacího zařízení řidičem vozidla a že nelze dovodit zavinění provozovatele vozidla na„ provozování vozidla se závadou“. Základní povinnost tak dle okresního soudu porušil pouze a jenom řidič vozidla, který v rozporu s pokyny k obsluze spojovacího zařízení neučinil všechny čtyři kroky nezbytné k použití tohoto zařízení. Zemřelý žalovaný jako provozovatel vozidla žádnou svoji základní povinnost neporušil, a proto není naplněna první podmínka pro vznik žalovaného regresního nároku dle § 10 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) citovaného zákona č. 168/1999 Sb. Okresní soud se proto již dále dalšími předpoklady vzniku žalovaného regresního nároku nezabýval a podanou žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když shledal, že žalovaní 1), 2) a 3) byli ve věci plně úspěšní, a proto jim proti žalobci přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud zdůvodnil, že do vstupu žalovaných 1), 2) a 3) do řízení z titulu procesního nástupnictvím po zemřelém žalovaném, vznikly na straně žalované náklady řízení v celkové výši 93 449 Kč, a to v částce 71 260 Kč z titulu odměny advokáta za sedm úkonů právní služby po 10 180 Kč a paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (za čtyři úkony v řízení před okresním soudem, v němž pro neúčelnost nebyla přiznána náhrada za písemnou závěrečnou řeč s odkazem na citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. spisová značka, dále za dva úkony v řízení před krajským soudem za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání a dále za jeden úkon za vyjádření v dalším řízení k výzvě okresního soudu), to vše s odkazem na § 7, § 9 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Současně byla v této části přiznána dle § 14 citované vyhlášky náhrada za promeškaný čas za celkem 12 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovného ve výši 2 712 Kč za dvě cesty advokáta z jeho sídla k jednání okresního soudu a zpět, a náhrada 21% DPH dle § 137 o.s.ř. ve výši 16 227 Kč. Na základě toho, že v dědickém řízení nebylo mezi žalovanými 1), 2) a 3) jako dědici dohodnuto jinak, okresní soud uzavřel, že jim náleží náhrada uvedených nákladů řízení poměrně, a to žalovaným 1) a 2) v rozsahu dvou třetin, tj. v částce 62 333 Kč, a žalované 3) v rozsahu jedné třetin, tj. v částce 31 166 Kč.

12. Za další řízení okresní soud přiznal žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů v celkové výši 42 776 Kč, a to dle citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. jako náhradu odměny jejich advokáta za tři úkony právní služby po 10 180 Kč (převzetí zastoupení a dvakrát účast na jednání), třikrát paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč a náhradu cestovného ve výši 2 712 Kč za dvě cesty advokáta z jeho sídla k okresnímu soudu a zpět, spolu s náhradou 21% DPH dle § 137 o.s.ř. ve výši 7 423,92 Kč. Proto okresní soud po připočtení shora zdůvodněnou dvou třetin nákladů zemřelého žalovaného přiznal žalovaným 1) a 2) celkem na náhradě nákladů řízení částku 105 109 Kč, kterou žalobci uložil dle § 149 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta žalovaných 1) a 2).

13. Na straně žalované 3) okresní soud shledal za další řízení právo na náhradu nákladů v další celkové částce 42 921 Kč, a to dle citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. na náhradu odměny jejího advokáta za tři úkony právní služby po 10 180 Kč a paušálních hotových výdajů po 300 Kč s tím, že za další úkon - závěrečný návrh nebyla žalované 3) náhrada nákladů přiznána s odkazem na již citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. spisová značka. Dále byla žalované 3) přiznána náhrada za promeškaný čas za 16 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovného ve výši 2 432 Kč za cestu jejího advokáta ze sídla k jednání okresního soudu a zpět a také náhrada 21% DPH dle § 137 o.s.ř. ve výši 7 449 Kč. Po připočtení shora zdůvodněné jedné třetiny nákladů řízení zemřelého žalovaného tak okresní soud přiznal žalované 3) na náhradě nákladů řízení celkem 74 087 Kč a žalobci dle § 149 o.s.ř. uložil povinnost k jejímu zaplacení k rukám advokáta žalované 3).

14. Proti citovanému rozsudku podali včasné odvolání žalobce a žalovaná 3). Žalobce odvoláním rozsudek napadl v celém rozsahu. Měl za to, že okresní soud po provedeném dokazování nesprávně uzavřel, že zemřelý žalovaný neporušil žádnou svoji základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích, neboť k takovému porušení došlo tím, že provozoval předmětné vozidlo ve stavu, který neodpovídal požadavkům bezpečnosti jeho provozu. Žalobce namítl, že okresní soud k tomu přijal nesprávné a rozporné závěry, podle nichž vozidlo zemřelého žalovaného neodpovídalo požadavkům bezpečnosti, ale zemřelý žalovaný žádnou svoji základní povinnost neporušil. Okresní soud se přitom neřídil závaznými pokyny zdejšího krajského soudu dle zrušujícího usnesení ze dne 7. 1. 2020, č.j. 22 Co 272/2019-209, neboť se opětovně zabýval subjektivní odpovědností řidiče za porušení jeho povinnosti učinit před jízdou kontrolní úkony a dospěl k závěru, že pokud zde taková odpovědnost řidiče existuje, je vyloučena odpovědnost provozovatele vozidla za technický stav vozidla, kterou navíc považoval za subjektivní, neboť k jejímu naplnění požadoval zavinění provozovatele. Okresní soud se proto nesprávně nezabýval otázkou, zda tu vadný technický stav vozidla existoval před užitím vozidla ze strany řidiče dne datum, a v rozporu s provedeným dokazování dospěl k nesprávnému závěru, že vadu spojení vozidel do jízdní soupravy způsobil svým jednáním řidič. Dle žalobce by z důvodu zachování principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí neměly být aplikovány závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 475/2020 Sb., které bylo vydáno až po zahájení tohoto sporu a v němž ani není obsažen závěr o zavinění nebo spoluzavinění provozovatele jako nezbytném předpokladu pro vznik regresního nároku pojistitele. Současně i podle tohoto rozhodnutí je odpovědnost provozovatele za řádný technický stav vozidla objektivní a judikatura namítaná žalobcem je nadále použitelná. Podle tohoto rozhodnutí je při posouzení vzniku regresního nároku pojistitele nezbytné zkoumat, zda vada vedoucí k technické nezpůsobilosti vozidla je vadou skrytou nebo zřejmou, kterou by byl provozovatel při zachování obvyklé péče schopen zjistit, když v Nejvyšším soudem posuzované věci se zjevně jednalo o vadu skrytou (prasknutí kulového čepu). Oproti tomu v této věci se jedná o vadu zřejmou, kterou provozovatel při zachování obvyklé opatrnosti a při běžném užívání vozidla mohl rozpoznat, když tažné zařízení není instalováno v útrobách vozidla a není jeho skrytou součástí, ale jeho odnímatelná část je pouhým okem viditelná. Současně bylo prokázáno, že tažné zařízení je černé barvy, kdežto jeho klíč barvy výrazné červené, a proto bylo již pouhým pohledem seznatelné, pokud v zámku tažného zařízení byl ponechán jeho klíč. Žalobce měl současně za to, že ponechání klíče v zámku tažného zařízení bylo v dané věci vyvráceno, a to zejména výslechem žalovaného 2) jako svědka v této věci ze dne 16. 7. 2019 i jako obviněného v trestní věci ze dne 2. 4. 2015, a dále také znaleckými posudky podanými v trestní věci. Dle žalobce takto bylo naopak prokázáno, že vada spojení vozidel do jízdní soupravy existovala již před jízdou řidiče dne datum a spočívala v tom, že tažné zařízení již bylo na vozidle špatně namontováno, řidič vozidla s ním před jízdou vůbec nemanipuloval, nekontroloval jej a pouze jej použil. Dle žalobce bylo zároveň prokázáno, že klíč musel být v zámku tažného zařízení zalomen již před škodní událostí a před užitím vozidla řidičem. Okresní soud v tomto směru provedené důkazy nesprávně vyhodnotil, a to zejména výpovědi žalovaných 1) a 2), které jsou dle žalobce vnitřně rozporné, když konzistentní je pouze výpověď žalovaného 2). U žalovaného 2) pak i okresní soud správně poukázal na to, že je automechanik a jako odborník by tedy seznal, že tažné zařízení není namontováno správně, pokud by před jízdou (když k tažnému zařízení připojoval přívěs) v zámku černého tažného zařízení viděl zasunutý červený klíč. Oproti tomu žalovaná 1) ve věci vypovídala až po cca 7 letech od škodní události a rozporně tvrdila, že s tažným zařízením nikdy nepřišla do styku, nic o něm nevěděla a nekontrolovala je, a poté naopak s jistotou tvrdila, že její otec jí vozidlo předal bez namontovaného tažného zařízení a že sama vozidlo bez tažného zařízení předala svému bratrovi - žalovanému 2), který však toto nepotvrdil. Okresní soud měl rovněž nesprávně za to, že absence krytky prokazuje přítomnost klíče v zámku tažného zařízení. Žalobce zdůraznil, že odnímatelná část tažného zařízení měla být v případě, že se tažné zařízení nepoužívá, vždy demontována. Proto měl za to, že pokud by provozovatel tuto povinnost dodržel, musel při montáži či demontáži rozpoznat vadu uchycení spočívající v zalomení klíče nebo v ponechání klíče v jeho zámku. Vada spojení vozidel do jízdní soupravy tak dle žalobce byla prokazatelně dána již před užitím předmětného vozidla jeho řidičem a mohla tak být provozovatelem odhalena, pokud by sám technický stav vozidla řádně kontroloval a dodržoval své povinnosti, když provozováním vozidla je také jeho příprava k jízdě, včetně montáže a kontroly uchycení tažného zařízení, a to bez ohledu na to, zda tyto úkony činí sám provozovatel nebo osoba, které vozidlo svěřil. Pochybení řidiče vozidla, který požadované kontrolní úkony před jízdou neprovedl, dle žalobce nemůže vést ke zproštění objektivní odpovědnosti provozovatele za řádný technický stav vozidla. Na tom nic nemění, že předmětné vozidlo užívala s vědomím provozovatele celá jeho rodina, neboť to může mít pouze za následek možný postih ze strany objektivně odpovědného provozovatele vůči tomu, kdo technický stav jeho vozidla zanedbal. Žalobce také zdůraznil, že provoz vozidel na silnicích je potencionálně nebezpečný, a proto se kladou zvýšené požadavky na provozovatele a na stav jeho vozidla. Je na místě, aby provozovatel přitom nesl riziko spojené se zvýšeným nebezpečím škod, i když svěří své vozidlo k užívání třetí osobě. Provozovatel by si tak měl dobře vybírat, komu své vozidlo k jízdě svěří. Žalobce uzavřel, že pokud by se provozovatel zajímal o technický stav svého vozidla a kontroloval způsob jeho užívání ze strany rodinných příslušníků, mohl vadu při zachování obvyklé péče odhalit. Okresní soud však nesprávně nerozlišil vadu spojení vozidel do jízdní soupravy a nedodržení povinnosti řidiče vozidla zkontrolovat před jízdou uchycení tažného zařízení. Přitom platí, že za vadný technický stav vozidla, který spočíval ve vadě spojení do jízdní soupravy, je odpovědný provozovatel vozidla, jemuž je případně odpovědný řidič za to, že porušil své povinnosti učinit před jízdou kontrolní úkony, které by vadný technický stav (maximálně) odhalily. Technická nezpůsobilost vozidla tak v dané věci nebyla dána z důvodu nesprávného užití odnímatelného spojovacího zařízení řidičem, který uchycení před jízdou opomněl zkontrolovat, ale byla dána tím, že na vozidle bylo tažné zařízení nesprávně namontováno. Současně žalobce měl ve shodě s okresním soudu za to, že v dané věci není rozhodné, zda k zalomení klíče došlo před započetím jízdy nebo až v důsledku škodní události, neboť pouhé ponechání klíče v zámku tažného zařízení je nedodržením montážního návodu a vadou spojení vozidel do jízdní soupravy, když není podstatné, jakou část montážního návodu provozovatel vozidla nedodržel. Protože tažné zařízení nebylo před započetím jízdy předepsaným způsobem zajištěno (klíč nebyl vytažen), nebylo vozidlo před započetím jízdy způsobilé k bezpečnému provozu. Proto dle citovaného zákona č. 168/1999 Sb. zemřelý žalovaný jako provozovatel pojištěného vozidla jednoznačně porušil základní povinnost, toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou za něho poškozeným nahradil z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla žalobce, a proti žalovaným 1), 2) a 3) jako procesním nástupcům tak vznikl regresní nárok pojistitele na zaplacení vyplaceného plnění. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně změnu rozsudku a úplné vyhovění žalobě.

15. Žalovaná 3) podaným odvoláním napadla rozsudek okresního soudu pouze v jeho výroku III. ohledně výše jí přiznané náhrady nákladů řízení. Namítla, že okresní soud jí nesprávně nepřiznal náhradu za další jeden úkon právní služby, a to písemný závěrečný návrh ze dne 18. 11. 2021. Uvedla, že při ústním jednání dne 3. 11. 2021 bylo mezi okresním soudem a účastníky uzavřeno, že závěrečné návrhy zašlou účastníci soudu písemně před jednáním dne 22. 11. 2021, jehož se již osobně neúčastní, aby nedocházelo k navyšování nákladů řízení. Proto je písemný závěrečný návrh samostatným a účelným úkonem právní služby, který byl učiněn na výzvu okresního soudu v zájmu hospodárnosti řízení. Žalované 3) proto i za něj přísluší náhrada nákladů řízení, když závěry okresním soudem zmiňovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, přijatého k obhajobě v trestní věci, nejsou použitelné. Žalovaná 3) k tomu poukázala i na konkrétní průběh a složitost dané věci, v níž bylo okresním soudem rozhodováno po předcházejícím zrušujícím rozhodnutí zdejšího krajského soudu. Proto navrhla, aby jí byla náhrada nákladů řízení přiznána za celkem čtyři úkony právní služby ze její zastoupení advokátem dle předloženého vyúčtování ve výši 55 604,34 Kč, tj. po připočtení okresním soudem zdůvodněné jedné třetiny náhrady nákladů za právní zastoupení zemřelého žalovaného celková náhrada v částce 86 770,34 Kč.

16. K odvolání žalobce žalovaná 3) v ostatním rozsahu navrhla potvrzení rozsudku, s jehož skutkovými i právními závěry se jinak ztotožnila. Měla za to, že tyto závěry jsou v souladu i s provedeným dokazováním a námitky žalobce označila za demagogické a účelové. Odmítla, že by příčinou dopravní nehody bylo závadné či poškozené vozidlo, a oproti tomu zdůraznila, že podstatou dané věci jsou právě a jen úkony správného, resp. nesprávného provedení spojení tažného a taženého vozidla do jízdní soupravy. Uvedla, že nebylo prokázáno zejména tvrzení žalobce, že provozovatel se nezajímal o technický stav vozidla a nekontroloval ho, neboť naopak bylo prokázáno, že vozidlo žalované 3) jako své dceři předal tak, že odnímatelná část tažného zařízení byla řádně uložena v zavazadlovém prostoru, včetně návodu k obsluze. Proto okresní soud správně uzavřel, že provozovatel neměl v daném konkrétním případě reálnou možnost ovlivnit způsob použití vozidla. Žalobce se snaží aplikovat zákonné ustanovení o regresním nároku vůči provozovateli vozidla na zcela nepřiléhavou situaci, neboť zákon vychází z toho, že regresní nárok je dán v případě, že jsou zcela bez zájmu provozovatelů, či dokonce s jejich vědomím, užívána vozidla, která jsou poškozená, zanedbaná, neudržovaná, rozbitá či obecně vzato nebezpečná a ve stavu, který je v rozporu s předpisy o provozu na pozemních komunikacích. O takovou situaci se však v dané věci nejedná. V dané věci jde o to, že řidič buď sám nesprávně nasadil odnímatelnou část tažného zařízení na vozidlo a poté připojil přívěs, anebo nezkontroloval správné nasazení odnímatelné části tažného zařízení a připojil přívěs. Není zřejmé, jak by takovou situaci mohl ovlivnit provozovatel, a nelze připustit žalobcem prosazovaný názor, podle něhož by každý provozovatel musel být přítomen u vozidla před každou jízdou i po ní, což by vedlo k absurdním případům, při nichž by šlo o nesprávné používání jinak bezvadného vozidla řidičem. Žalovaná 3) proto uzavřela, že námitky žalobce nezohledňují technickou podstatu dané věci, v níž samotná odnímatelná část tažného zařízení, byť nesprávně nasazená, by nemohla způsobit nastalou škodu, která vznikla právě a jen nesprávným připojením přívěsu, za které nese jednoznačnou vinu právě a jen řidič vozidla tak, jak bylo uzavřeno v trestním řízení. Provozovatel vozidla toto nemohl žádným způsobem ovlivnit a uplatňování regresního nároku proto není po právu.

17. Žalovaní 1) a 2) k odvolání žalobce rovněž navrhli potvrzení napadeného rozsudku, s jehož závěry se ztotožnili. Měli za to, že okresní soud se náležitě vypořádal se závaznými závěry zdejšího krajského soudu a učinil potřebná podrobnější skutková zjištění, zejména k tomu, zda vozidlo s tažným zařízením před jízdou žalovaného 2) odpovídalo požadavkům bezpečnosti silničního provozu, zda v zámku byl zalomený klíč a zda zemřelý žalovaný jako provozovatel mohl technický stav vozidla ovlivnit. Jako absurdní žalovaní 1) a 2) označili námitky žalobcem, že se v dané věci jedná o vadu zřejmou, kterou provozovatel mohl při zachování obvyklé opatrnosti rozpoznat a odhalit, pokud by technický stav vozidla kontroloval. Měli za to, že toto by absurdně znamenalo, že provozovatel je povinen soustavně a nepřetržitě kontrolovat průběh užívání vozidla řidičem. Dle žalovaných 1) a 2) muselo dle provedeného dokazování k instalaci tažného zařízení dojít až v dílně žalovaného 2) a osoba provádějící montáž opomněla klíček vysunout s tím, že k jeho zalomení došlo až při samotné dopravní nehodě tak, jak ve své svědecké výpovědi nevyloučil ani znalec příjmení. Dle žalovaných 1) a 2) okresní soud správně přihlédl k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, který je i v této věci použitelný. Výpověď žalovaného 2) žalobce interpretuje značně zavádějícím způsobem, neboť žalovaný 2) připustil, že montáž tažného zařízení provedl některý z jeho kolegů v dílně, a proto jeho výpověď není v rozporu s výpovědí žalované 1). Žalovaný 2) se také po vyloučení technické závady znaleckými posudky v trestním řízení k zavinění dopravní nehody tím, že nezkontroloval tažné zařízení, plně doznal a toto shodně uvedl i jako svědek v této věci, v níž uvedl, že nedodržel návod, nezkontroloval vozidlo a uzamčení tažného zařízení s jeho odnímatelnou částí.

18. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přihlížel jak k odvolacím námitkám, tak k důvodům v odvolání neuplatněným. Poté krajský soud shledal odvolání žalobce nedůvodné a odvolání žalované 3) důvodné.

19. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud správně vycházel z rozhodné právní úpravy i přiléhavé soudní judikatury a správně se také řídil závaznými právními závěry předcházejícího rozhodnutí zdejšího krajského soudu v této věci ze dne 7. 1. 2020, č.j. 22 Co 272/2019-209 Krajský soud na svých již vyjádřených právních závěrech plně setrvává, neboť nejsou dány žádné důvody, aby se od nich odchýlil. Krajský soud proto nadále plně přisvědčil závěrům okresního soudu, že v dané věci není ani částečně promlčen žalovaný regresní nárok žalobce proti provozovateli vozidla, jehož provoz byl řádně pojištěn v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb., ve znění, na něž správně odkázal okresní soud. Okresní soud také správně vycházel z nutných zákonných předpokladů pro vznik žalovaného regresního nároku, včetně toho, že správně uzavřel, že regresní nárok je samostatným nárokem, který je třeba odlišovat od nároku na náhradu škody způsobené provozem pojištěného vozidla. V dané věci pak okresní soud správně shledal, že na základě prokázaného a mezi účastníky nesporného skutkového stavu je žalobce v dané věci aktivně legitimovaný a žalovaní 1), 2) a 3) jsou pasivně legitimování z titulu svého právního a procesního nástupnictví po provozovateli pojištěného vozidla – po zemřelém žalovaném jméno příjmení, narozeném dne datum a zemřelém dne datum Okresní soud správně uzavřel, že pro vznik regresního nároku žalobce proti žalovaným je v souladu s § 10 odst. 1, písm. b) ve spojení s odst. 2, písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. nutné, aby současně bylo dáno a) porušení základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích ze strany provozovatele vozidla, kterým je (také) provozování vozidla, jež svým technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, zároveň je nutný b) vznik újmy, za kterou odpovídá pojištěný a která byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění ze strany žalobce, a zároveň musí být dána c) příčinná souvislost mezi uvedeným porušením základní povinnosti ze strany provozovatele vozidla a vznikem újmy nahrazené pojistným plněním ze strany žalobce.

20. Odvolacím námitkám žalobce je třeba přisvědčit v té části, v nichž poukazuje na zvýšená rizika spojená s provozem dopravních prostředků. K tomu je třeba uvést, že v souladu s tím je obecnou zákonnou úpravou § 2927 a násl. o.z. stanovena odpovědnost za újmu vyvolanou právě zvláštní povahou provozu dopravních prostředků jako odpovědnost objektivní, která je zásadně dána na straně provozovatele vozidla (příp. toho, koho zákon za provozovatele považuje), jenž se této odpovědnosti nemůže zprostit, byla-li újma způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu s tím, že jinak se této odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Zároveň je z tohoto důvodu speciální úpravou zákona č. 168/1999 Sb. odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla povinně pojištěna, a to pojistnou smlouvou uzavřenou mezi pojistitelem a pojistníkem s tím, že dle § 2 písm. a) až h) tohoto zákona je pojištěným ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje, poškozeným je ten, komu byla provozem vozidla způsobena újma a má právo na její náhradu, a škodnou událostí je způsobení újmy provozem vozidla. Tento zákon zároveň v § 10 taxativně vymezuje případy, v nichž pojistiteli vzniká regresní nárok, včetně toho, že dle jeho § 10 odst. 3 platí, že provozovatel vozidla odpovídá společně a nerozdílně s pojištěným za pohledávku pojistitele z titulu jeho regresního nároku na náhradu vyplacené částky proti pojištěnému podle § 10 odst. 1 písm. b), jestliže neprokáže, že nemohl jednání pojištěného ovlivnit.

21. Krajský soud shledal, že okresní soud v souladu s již vyjádřenými závaznými právními závěry v dané věci vycházel z toho, že předmětem řízení je regresní nárok žalobce jako pojistitele proti žalovaným jako procesním nástupcům provozovatele a vlastníka předmětného vozidla, jehož provozem byla dne datum při dopravní nehodě způsobena újma, kterou žalobce z titulu pojištění provozu vozidla poškozeným nahradil. Správně vycházel z toho, že pro vznik tohoto regresního nároku je podstatné, zda při uvedené dopravní nehodě došlo ze strany provozovatele vozidla k zákonem stanovenému (předpokládanému) porušení základní povinnosti týkající se provozu vozidla na pozemních komunikacích proto, že provozoval vozidlo, které svým technickým stavem neodpovídalo požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. K tomu je třeba zdůraznit, že v souladu s citovanou zákonnou úpravou je takové porušení povinnosti povinen prokázat žalobce jako pojistitel. Takto tedy byla v dané věci rozhodná mezi účastníky sporná otázka, zda k takovému porušení základní povinnosti provozovatele došlo tím, že dopravní nehoda byla dle prokázaného a mezi účastníky nesporného skutkového stavu způsobena proto, že vozidlo nebylo v odpovídajícím technickém stavu z toho důvodu, že v řádném technickém stavu nebylo jeho příslušenství - na něm namontované tažné zařízení s odnímatelnou částí, které okresní soud správně posuzoval ve smyslu § 510 o.z. jako jeden celek. Nebylo sporné a provedeným dokazováním bylo řádně prokázáno, že k dopravní nehodě a ke vzniku újmy na straně poškozených, kterou žalobce jako pojistitel nahradil, došlo tím, že od vozidla se samovolně uvolnil a odpojil použitý přívěs, který byl připojen prostřednictvím na vozidle namontovaného tažného zařízením, jehož odnímatelná část nebyla náležitě a řádně technicky uzamčena a zajištěna, neboť v zámku tažného zařízení se oproti správnému technickému stavu, resp. postupu nacházel klíč. Pro tento závěr je ve shodě se závěry okresního soudu i žalobce nerozhodné, zda klíč byl v zámku tažného zařízení před předmětnou dopravní nehodou ponechán celý nebo zalomený, neboť již tím, že se v rozhodné době klíč v zámku tažného zařízení nacházel, neodpovídalo předmětné vozidlo zákonným požadavkům na jeho technickou způsobilost pro bezpečný provoz na pozemních komunikacích, neboť nebylo řádně technicky vzájemně spojeno do jízdní soupravy s použitým přívěsem, jak správně uzavřel okresní soud na základě přiléhavě citované právní úpravy zákona č. 56/2001 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 341/2002 Sb. V souladu s citovaným § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb. bylo povinností žalobce pro důvodnost žalovaného regresního nároku prokázat, že k uvedenému došlo porušením povinnosti ze strany provozovatele vozidla.

22. Okresní soud se v tomto směru zabýval rozhodnými konkrétními okolnostmi dané věci, tj. nikoliv jen prokázaným nedbalostním jednáním žalovaného 2) jako řidiče vozidla v době dané dopravní nehody, a proto odlišné odvolací námitky žalobce shledal krajský soud nedůvodné. Okresní soud zejména při svých závěrech správně a přiléhavě vycházel z aktuální ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která je v dané věci plně použitelná v souladu s § 13 o.z., neboť byla vydána v obdobných věcech, které se v podstatných znacích shodují s rozhodnými skutkovými a právními okolnostmi této věci. Krajský soud uzavřel, že pro tento závěr není rozhodné, že okresním soudem správně citovaný a nosný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 475/2020 byl velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia vydán dne 10. 6. 2020 po zahájení tohoto řízení. Krajský soud naopak přisvědčil tomu, že z této ustálené judikatury je třeba v dané věci vycházet tak, jak to potvrzuje navazující ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz usnesení sp.zn. 23 Cdo 2950/2021 ze dne 29. 11. 2021). Krajský soud proto uzavřel, že také v dané věci je třeba mít za to, že při posouzení otázky, zda pojištěný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu dle § 10 odst. 2 písm. a) citovaného zákona č. 168/1999 Sb., a zda tedy má pojistitel vůči němu právo na regresní postih, je rozhodné, zda pojištěný věděl, či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá. V souladu s tím proto okresní soud správně v dané věci posuzoval, zda na straně provozovatele vozidla byly v rozhodné době splněny tzv. subjektivní předpoklady pro vznik jeho regresní povinnosti dle citovaného § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. K odvolacím námitkám žalobce krajský soud uvádí, že má zcela ve shodě s Nejvyšším soudem za to, že také v dané věci je třeba vycházet z toho, že sama skutečnost, že vozidlo, které při svém provozu na pozemních komunikacích způsobilo újmu, bylo svým stavem technicky nezpůsobilé k bezpečnému provozu, nemůže bez dalšího představovat porušení základní povinnosti dle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. Jak uzavřel Nejvyšší soud, je totiž třeba zohlednit, že vedle zákonem stanovené žádoucí ochrany zájmů poškozených (prostřednictvím zákonem stanovené objektivní odpovědnosti při újmě způsobené zvláštní a rizikovou povahou dopravního provozu) nelze pominout ani potřebnou zákonem stanovenou ochranu zájmů pojištěných osob, včetně provozovatele vozidla, která je zajišťována zákonným povinným pojištěním jejich odpovědnosti za škodu vzniklou při takovém provozu. Proto při vzniku příslušné pojistné události pojištěný důvodně očekává, že namísto něho bude ve sjednaném rozsahu způsobenou újmu hradit pojistitel s tím, že toto na základě citované zákonné úpravy neplatí pouze ve výjimečných, taxativně vymezených případech, kdy pojistiteli vzniká regresní nárok, tj. právo požadovat proti pojištěnému náhradu toho, co za něho poškozeným vyplatil. Takové případy jsou upraveny § 10 citovaného zákona č. 168/1999 Sb., z jehož znění (včetně důvodové zprávy) vyplývá, že postihové právo vzniká pojistiteli v zákonem stanovených případech závažných a vědomých pochybení pojištěného. V tomto smyslu je třeba dle citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu vykládat také postižní důvod stanovený v § 10 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, a to s přihlédnutím k podmínkám provozu vozidel na pozemních komunikacích a technickým požadavkům na jejich provoz dle zákona č. 56/2001 Sb. a jeho prováděcích předpisů. V souladu s tím je proto třeba vycházet z toho, že základním předpokladem pro vznik regresního nároku pojistitele je porušení zákonné povinnosti na straně pojištěného, které bylo příčinou vzniku způsobené újmy s tím, že okruh případů, na něž dopadá § 10 citovaného zákona č. 168/1999 Sb., nelze výkladem rozšiřovat na situace, které pojištěný nemohl ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti ovlivnit.

23. Krajský soud současně shledal, že v souladu se shora uvedenými právními závěry provedl okresní soud v dané věci v potřebném rozsahu řádné dokazování a provedené důkazy srozumitelně, logicky a přiléhavě zhodnotil, a to včetně výpovědi žalovaných 1) a 2) a písemného čestného prohlášení zemřelého žalovaného, k němuž správně dodal, že jej v dané věci již nebylo možné vyslechnout ani vyzvat k doplnění tvrzení. Krajský soud uzavřel, že volné hodnocení důkazů bylo ze strany okresního soudu provedeno v souladu s § 132 o.s.ř. a nelze mu ničeho vytknout, když okresní soud při něm úplně, logicky a srozumitelně zhodnotil správné výsledky dokazování a provedené důkazy zhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a s přihlédnutím ke všemu, co v souladu s obsahem spisu vyšlo v řízení najevo a co uvedli účastníci. Okresní soud na základě toho dospěl ke správným zjištěním a úplným i správným skutkovým závěrům, na jejichž základě správně uzavřel, že v dané věci bylo prokázáno, že provozovatel vozidla – zemřelý žalovaný jméno příjmení v rozhodné době dopravní nehody nemohl ani při vynaložení běžné péče a opatrnosti ovlivnit prokázaný technický stav vozidla, resp. prokázaný konkrétní způsob jeho zapojení do jízdní soupravy s použitým přívěsem ze strany jeho řidiče – žalovaného 2). Okresní soud zejména správně uzavřel, že nebylo prokázáno, že zemřelý žalovaný jako provozovatel vozidla porušil zákonem stanovené základní povinnosti při provozu předmětného vozidla, zejména že porušil některou ze svých (zákonných či podzákonných) povinností souvisejících s péčí o technický stav vozidla, včetně jeho příslušenství – namontovaného tažného zařízení s odnímatelnou částí. Bylo naopak prokázáno a žalobce ani nesporoval, že provozovatel v létě 2014 předal vozidlo s namontovaným tažným zařízením jako jeden celek do užívání své dceři – žalované 1), včetně toho, že vozidlo v této době nevykazovalo žádné závady ve svém řádném technickém stavu, a žádné takové závady nevykazovalo ani na něm namontované tažné zařízení, jehož odnímatelná část byla při předání vozidla náležitě uložena na příslušném místě v kufru vozidla. Dle prokázaného skutkového stavu bylo tažné zařízení v rozhodné době dopravní nehody použito za situace, kdy zemřelý žalovaný jako provozovatel vozidlo neužíval a kdy s jeho souhlasem žalovaná 1), která vozidlo užívala, jej předala k užití žalovanému 2) v souvislosti s provozoven jeho autoservisu. Právě žalovaný 2) dle prokázaného skutkového stavu jako řidič užil v rozhodné době vozidlo tak, že k němu prostřednictvím namontovaného tažného zařízení, včetně jeho odnímatelné části, připojil přívěs a tuto jím zapojenou jízdní soupravu použil k provozu na pozemních komunikacích, při němž došlo k dopravní nehodě a ke vzniku újmy. Z takto prokázaných konkrétních skutkových okolností je třeba dle krajského soudu uzavřít, že provozovatel vozidla při zachování veškeré běžné péče a opatrnosti, kterou po něm lze, resp. bylo možné za daných konkrétních okolností spravedlivě požadovat, nemohl ani vědět, ani předpokládat, že vozidlo s namontovaným tažným zařízením a jeho odnímatelnou částí bude při provozu na pozemních komunikacích žalovaným 2) jako řidičem užito uvedeným způsobem, tj. tak že řidič při zapojení jízdní soupravy nedodrží předepsané potřebné technické požadavky na provedení řádného a bezpečného vzájemného zapojení a že v rozporu se zřejmým technickým návodem bude v zámku tažného zařízení ponechán klíč. Zároveň má krajský soud za to, že takto bylo rovněž prokázáno, že uvedené jednání řidiče nemohl provozovatel vozidla ani při zachování své běžné péče a opatrnosti ovlivnit. K tomu okresní soud přiléhavě poukázal na to, že dle prokázaného i nesporného skutkového stavu zemřelý žalovaný souhlasil s užitím vozidla žalovaným 2) za situace, kdy se jednalo o jeho syna, automechanika provozujícího autoservis. Proto je třeba přihlédnout i k tomu, že při vynaložení běžné péče, pečlivosti a opatrnosti zemřelý žalovaný jako provozovatel mohl v době, kdy souhlasil s předáním vozidla žalovanou 1) k užití žalovanému 2), důvodně předpokládat odpovídající odborné znalosti a zkušenosti žalovaného 2), a proto ani při vynaložení obvyklé péče a opatrnosti nelze mít za to, že mohl či měl prokázané jednání žalovaného 2) ovlivnit nebo že by při vynaložení obvyklé péče měl a mohl vědět, příp. předpokládat, že žalovaný 2) vozidlo užije prokázaným způsobem v rozporu s technickým požadavky na jeho bezpečný provoz tak, že právě jím provedeným zapojením vozidla do jízdní soupravy s použitým přívěsem dojde k tomu, že vznikne stav technické nezpůsobilosti.

24. Krajský soud má oproti námitkám žalobce za to, že za prokázaných konkrétních okolností nelze po provozovateli vozidla spravedlivě požadovat, aby poté, co vozidlo a jeho příslušenství jako celek, který nevykazuje žádné technické závady, předá do užívání třetí osobě (byť žalované 1) či žalovanému 2) jako svým dětem), v rámci své běžné péče a opatrnosti o jeho řádný technický stav a o jeho zachování prakticky soustavně kontroloval, zda a jak bude vozidlo, včetně jeho příslušenství použito, zejména zda, jak a případně kým bude použito na vozidle namontované tažné zařízení, tj. zda, jak a případně kým bude jeho odnímatelná část předepsaným technickým postupem namontována a demontována. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu a žalovaným, že požadavky žalobce na chování provozovatele vozidla v dané věci by vedly k absurdním závěrům, které jsou nepřijatelně formalistické a zjevně neudržitelné, zejména je nelze ospravedlnit či podložit ani shora uvedeným smyslem a účelem citované zákonné úpravy odpovědnosti za provoz dopravních prostředků a zákonem chráněnými oprávněnými zájmy poškozených a pojištěných osob. Krajský soud uzavřel, že žalobce se v této věci svého regresního nároku proti provozovateli vozidla dovolává právě a jen na základě samotné skutečnosti, že vozidlo při dopravní nehodě a vzniku škody nebylo v řádném technickém stavu, což však dle shora citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu není samo o sobě postačující, neboť k tomu jako nutný předpoklad musí přistoupit prokázaní závažného a vědomého pochybení ze strany provozovatele vozidla, které však z konkrétního skutkového stavu dané věci dovodit nelze. Odvolací námitky žalobce proto krajský soud shledal nedůvodné, neboť žalobce v nich zejména nesprávně pomíjí, že zákonem taxativně vymezené případy vzniku regresního nároku nelze výkladem rozšiřovat na situace, které ani provozovatel vozidla nemohl při vynaložení běžné péče a opatrnosti ovlivnit.

25. Pro úplnost krajský soud k odvolacím námitkám žalobce dodává, že okresní soud sice ve svém odůvodnění použil formulačně nepřesný, příp. zavádějící pojem„ (spolu) zavinění“ na straně provozovatele vozidla, ale z jím konkrétně uvedených skutečností je zřejmé, že jeho závěry se v tomto směru týkají existence tzv. subjektivních předpokladů na straně provozovatele vozidla, které okresní soud správně a přiléhavě dovodil z citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tj. rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020 sp.zn. 31 Cdo 475/2020 (viz zejména předposlední odstavec odůvodnění napadeného rozsudku na jeho straně 7). Tato čistě formulační pochybení proto nemají žádný vliv ani na srozumitelnost, ani na správnost závěrů a rozhodnutí okresního soudu.

26. Krajský soud ze všech uvedených důvodů shledal citovaný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I. a II. věcně správný, a proto jej dle § 219 o.s.ř. v tomto rozsahu potvrdil. Takto krajský soud jako věcně správné potvrdil také rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), neboť uzavřel, že toto rozhodnutí okresní soud přiléhavě, úplně a správně skutkově i právně odůvodnil správnou právní úpravou § 142 odst. 1 o.s.ř. i správným závěrem o právu žalovaných 1) a 2) na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení z důvodu jejich plného úspěchu ve věci samé. Krajský soud současně shledal, že také výši této náhrady na straně žalovaných 1) a 2) okresní soud správně a srozumitelně zdůvodnil, a to s přihlédnutím k tomu, že žalovaní 1) a 2) náhradu svých jiných účelných nákladů řízení nepožadovali.

27. Ve výroku III. krajský soud citovaný rozsudek okresního soudu k odvolání žalované 3) změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř., neboť shledal plně důvodné odvolací námitky žalované 3), podle nichž jí v řízení před okresním soudem vznikly další účelně vynaložené náklady za její právní zastoupení advokátem, a to za další jeden účelný úkon právní služby spočívající v podání písemného závěrečného návrhu ze dne 18. 11. 2021 Krajský soud přisvědčil žalované 3), že z průběhu předcházejícího ústního jednání okresního soudu ze dne 3. 11. 2021 je zřejmé, že jednání bylo odročeno na 22. 11. 2021 za účelem předložení a čtení závěrečných návrhů právních zástupců účastníků. V souladu s tím, žalovaná 3) prostřednictvím svého advokáta písemný závěrečný návrh podala a odročeného ústního jednání se neúčastnila. Okresní soud tak při jednání dne 22. 11. 2021 sdělil obsah (mimo jiné) podaného písemného závěrečného návrhu žalované 3) a poté vyhlásil napadený rozsudek. Je proto třeba uzavřít, že písemný závěrečný návrh byl ze strany advokáta žalované 3) podán v souladu s procesním postupem okresního soudu, účelně a hospodárně, a proto žalované 3) náleží také náhrada nákladů za jeho podání v souladu s § 11 odst. 1, písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. další odměna advokáta ve výši 10 180 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to spolu s náhradou příslušné 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., když výši těchto částek za ostatní úkony účelné úkony právní služby správně a přiléhavě zdůvodnil již okresní soud. Žalované 3) proto v souladu s jejími odvolacími námitkami náleží za řízení před okresním soudem náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné částce 86 768 Kč, kterou je žalobce ve shodě se závěry okresního soudu povinen zaplatit k rukám advokáta žalované 3) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

28. Na základě uvedených výsledků odvolacího řízení krajský soud současně rozhodl o náhradě jeho nákladů dle § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Tato krajský soud shledal, že náhrada plně náleží žalovaným 1), 2) a 3), kteří byli v řízení před odvolacím soudem zcela úspěšní. Krajský soud proto přiznal žalovaným 1) a 2) náhradu za jejich účelné společné zastoupení advokátem při dvou úkonech právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast na jednání krajského soudu), a to v požadované výši odměny po 10 180 Kč, která je v souladu s § 7, bodem 6, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 citované vyhlášky, a dále ve výši paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, a dále také náhradu řádně vyúčtovaných a doložených cestovních nákladů v částce 1 171 Kč jejich advokáta z místa jeho sídla ke krajskému soudu a zpět vozidlem značka automobilu, anonymizována dvě slova, registrační značka, s průměrnou spotřebou benzinu 95 ve výši 7,6 l /100 km, a to dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 14. 5. 2022. Spolu s náhradou příslušné 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. tak činí náklady žalovaných 1) a 2) v odvolacím řízení celkem jimi vyúčtovanou částku 26 779 Kč, kterou krajský soud žalobci uložil zaplatit k rukám advokáta žalovaných 1) a 2) v zákonné lhůtě dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř., a to rovným dílem dle § 140 odst. 1 o.s.ř., tj. každému ze žalovaných 1) a 2) ve výši 13 389,50 Kč.

29. Současně krajský soud přiznal také žalované 3) plnou náhradu jejích účelných nákladů za zastoupení advokátem, a to ve shodě s uvedenými závěry rovněž za dva účelné úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání žalobce a v účasti na jednání krajského soudu s odměnou po 10 180 Kč a paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč. Dále byla žalované 3) přiznána také náhrada za další jeden úkon právní služby spočívající v jejím odvolání (pouze) proti výroku o náhradě nákladů řízení s odměnou 1 540 Kč dle příslušné tarifní odměny předmětu tohoto odvolání žalované 3) dle § 7, bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a s paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč. Zároveň byla žalované 3) přiznána náhrada řádně vyúčtovaných a doložených cestovních nákladů v částce 2 824 Kč za jejího advokáta z místa jeho sídla k jednání krajského soudu a zpět vozidlem zn. anonymizována tři slova, registrační značka, s průměrnou spotřebou nafty 7,57 l /100 km, a to dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 14. 5. 2022. Zároveň byla žalované 3) přiznána náhrada za promeškaný čas jejího advokáta na uvedené cestě za celkem 9 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 citované vyhlášky a požadovaná náhrada příslušné 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak byla žalované 3) přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v jí vyúčtované částce 31 501 Kč (po zaokrouhlení) a povinnost k zaplacení této náhrady byla žalobci uložena v zákonné lhůtě k rukám advokáta žalované 3) dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 a § 238 o. s. ř. podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolání se podává dvojmo k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí O přípustnosti dovolání a o dovolání samém rozhoduje Nejvyšší soud.