22 CO 43/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení 57 445 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. listopadu 2021, č.j. 16 C 267/2021-50,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu výroku III., pokud byla žaloba zamítnuta co do částky 29.094,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 31.501,27 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18. 1. 2021 do zaplacení, a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 17 923,33 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 15 516,73 Kč ve výši 8,25 % ročně od 23. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované dále uložil zaplatit žalobkyni částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu žaloba zamítl (výrok III.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 57 445 Kč (jako jistiny s přirostlým úrokem 42 445,06 Kč, smluvních pokut 1 920 Kč, 9 146 Kč a 3 934 Kč) s úrokem z prodlení a nákladů uplatnění pohledávky 1 200 Kč. Tvrdila, že dne datum uzavřela se žalovanou jako podnikatelem smlouvu o zápůjčce, dle níž žalované poskytla částku ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala jistinu vrátit a zaplatit úrok, to vše v 12 měsíčních splátkách po 4 573 Kč, splatných vždy 23. dne v měsíci počínaje dubnem 2020. Žalovaná před zesplatněním zaplatila první dvě splátky, v květnu 2020 oznámila využití ochranné doby, která skončila 31. 7. 2020, dále zaplatila dalších 4 573 Kč dne 22. 9. 2020 a dalších 4 573 Kč dne 3. 11. 2020. Žalovaná splátky neplnila včas, žalobkyni proto podle bodu 6.1 a), b) smlouvy vzniklo právo na smluvní pokutu v celkové výši 1 920 Kč (8 % z dlužné splátky 1 a 2, 13 % z dlužné splátky 1). V důsledku prodlení žalované došlo k automatickému zesplatnění, kterým se jistina i úrok splatný do konce splátkového kalendáře staly součástí nové jistiny. Dalším prodlením vniklo podle bodu 6.5 smlouvy právo na smluvní pokutu ve výši 9 146 Kč (25 % z nové jistiny) a dle čl. 6 7 smlouvy právo na smluvní pokutu 0,1 % z nové jistiny denně, přičemž žalobou žalobkyně uplatňuje tuto denní smluvní pokutu za období do vyhotovení žaloby v celkové výši 3 934 Kč.

3. Žalovaná rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.

4. Okresní soud z provedených důkazů po skutkové stránce uzavřel, že žalovaná na základě smlouvy o podnikatelské zápůjčce obdržela 30 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit spolu s úrokem 24 876 Kč v 12 měsíčních splátkách po 4 573 Kč splatných vždy 23. dne v měsíci. Z výše splátek, délky splácení a celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, vyplývá, že úroková sazba činila 129,38 % p. a. Pro případ prodlení byly ujednány sankce uvedené ve skutkových tvrzeních žaloby. Smlouva byla uzavřena mezi podnikateli. Žalovaná uplatnila ochrannou dobu od 1. 6. 2020 do 31. 7. 2020. Žalovaná zaplatila 18 292 Kč.

5. Okresní soud aplikoval na daný případ následující hmotněprávní normy.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 577 OZ platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

8. Podle § 588 OZ platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“) platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

10. Podle § 122 odst. 2 ZSÚ, platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

11. Podle § 122 odst. 5 ZSÚ platí, že odstavce 1, 2 a 4 se použijí obdobně i na odloženou platbu, peněžitou zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu, kde dlužník, který je fyzickou osobou, avšak není spotřebitelem, je v prodlení delším než 90 dnů s plněním peněžitého dluhu. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut v takovém případě nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše odložené platby, peněžité zápůjčky, úvěru nebo obdobné finanční služby.

12. Podle § 4 písm. b) zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19, platí, že ochranná doba trvá od prvního dne prvního kalendářního měsíce následujícího po dni, v němž úvěrujícímu došlo oznámení úvěrovaného, že má v úmyslu využít ochrannou dobu, do 31. července 2020, jestliže úvěrovaný v oznámení uvede, že má v úmyslu využít takto zkrácenou ochrannou dobu.

13. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona platí, že o délku ochranné doby se odkládá čas plnění peněžitých dluhů úvěrovaného vůči úvěrujícímu ze smlouvy o úvěru.

14. Podle odst. 3 písm. b) téhož paragrafu platí, že za dobu trvání ochranné doby vzniká úvěrujícímu právo na úrok, který v případě úvěrovaného, který je podnikatelem, odpovídá úroku, který byl sjednán.

15. Okresní soud uzavřel, že ze shora citovaných ustanovení a zjištění o obsahu smlouvy je zřejmé, že žalovaná byla povinna vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem. Okresní soud zkoumal, zda je výše sjednaného úroku v souladu s právem. V posuzované věci činila jistina 30 000 Kč, žalovaná měla v 12 měsíčních splátkách zaplatit celkem 54 876 Kč (úrok 24 876 Kč). V procentuálním vyjádření úrok činil 129,38 % p. a. Průměrná sazba úroků podle údajů České národní banky – databáze ARAD dostupné na https://www.cnb.cz poskytovaných podnikatelům („ nefinanční podniky - úvěry do 7,5 mil. – floating a fixace do 1 roku včetně“) bankami činila v březnu 2020 4,65 % p. a. – sazba stanovená v posuzované smlouvě však byla více než 27x vyšší, jednalo se tedy o úrokovou sazbu jednoznačně extrémní, resp. přímo brutální. Smlouva byla sice uzavřena mezi podnikateli, nicméně tato skutečnost nezprošťovala žalobkyni povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality. Žalobkyně totiž jednala z pozice velké úvěrové společnosti vůči živnostníkovi. Za této situace je autonomie vůle slabší strany – žalovaného – iluzorní. Stanovením patnáctinásobné úrokové sazby oproti sazbě průměrně poskytované bankami (a to ještě soud bere v úvahu průměrnou sazbu u spotřebitelských úvěrů, která je vyšší) se povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality žalobkyně zpronevěřila – je zjevné, že své hospodářské postavení využila k výraznému vychýlení uspořádání práv a povinnosti na svou stranu, až za hranici uspořádání spravedlivého. Tím žalobkyně zcela zjevně překročila i hranici dobrých mravů. Ujednání o výši úroků proto soud považoval za zjevně rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 588 OZ. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla smlouvou úvěrovou – tedy ex lege úplatnou – nebylo na místě ani nepřiznání úroku, ale bylo třeba podle § 577 OZ moderovat výši úroku tak, aby odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.

16. Obecně vyšší rizikovosti poskytování úvěrů nebankovním subjektem musí odpovídat i výše úroku, soud proto žalobci přiznal úrok 10 % ročně (více než dvojnásobek průměrné sazby poskytované bankami podnikatelům) z částky 30 000 Kč, což by při ujednané délce úvěru 12 měsíců a anuitním způsobu splácení znamenalo úrok celkem 1 644 Kč a měsíční splátka by činila 2 637 Kč. Žalovaná zaplatila 2 x 4 573 Kč před uplatněním ochranné doby. To stačí na 3,46 splátky ve výši 2 637 Kč. Červen a červenec byly v důsledku ochranné doby bez splátek. Srpen 2020 tedy byl pokrytý celý a v září 2020 bylo již zaplaceno dalších 4 573 Kč – spolu s přebytkem z předchozích splátek to tedy pokryje i říjen a v listopadu již bylo zaplaceno dalších 4 573 Kč Celkem žalovaná zaplatila 18 292 Kč (6,9 splátek) a do prodlení se dostala až s devátou splátkou (6,9 splátek zaplaceno + 2 splátky ochranná doba) za prosinec 2020. Úvěr tedy měl být zesplatněn až 23. února 2021 (60 dní prodlení s prosincovou splátkou). Při splátce 2 637 Kč a anuitním splácení by splátkami 3 a 4 byl hrazen úrok celkem 400 Kč. Vzhledem k tomu, že zákon č. 177/2020 Sb. při stanovení účinků ochranné doby počítá spíše s běžícím úrokem, vycházel soud z částky 400 Kč jako úroku, který by za tuto dobu„ naběhl“, neboť se to nevíce blíží charakteru právního vztahu mezi stranami.

17. Smluvní pokuta 25 % byla sjednána v rozporu s § 122 odst. 2 a 5 ZSÚ – dle přechodného ustanovení zákona č. 186/2020 Sb. (který do ZSÚ přidal § 122 odst. 5) se tedy jedná o částku za náklady, které věřiteli vznikly v souvislosti s prodlením dlužníka; v rozsahu, v němž tento rozdíl převyšuje účelně vynaložené náklady, se tento rozdíl pro účely § 122 odst. 1 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 186/2020 Sb., považuje za úrok z prodlení. Náklady lze považovat účelně ve výši 1 000 Kč, ve zbytku je to tedy úrok z prodlení – ale ten může být podle § 122 odst. 1 písm. b) maximálně zákonný – takže zbytek takto žalované částky není po právu, neboť zákonný úrok z prodlené je v plné výši žalován také. Nová jistina by tedy měla činit 13 752 Kč (30 000 Kč jistina, 1 644 Kč úrok, 400 Kč úrok za ochrannou dobu, zaplaceno 18 292 Kč). Toto vše má vliv i na smluvní pokuty před a po zesplatnění. Smluvní pokuty z dlužných splátek, na které měla žalobkyně nárok podle čl. 6 a), b) smlouvy činily při splátce 2 637 Kč částku 764,73 Kč (2 x 8 % dlužné splátky, 1 x 13 % dlužné splátky). Smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny správně příslušela od 23. 2. 2021, za období do vyhotovení žaloby (na kterou byl rovněž dán nárok podle čl. 6 smlouvy) správně činí 2 406,60 Kč.

18. Okresní soud s odkazem na uvedené závěry žalobkyni celkem přiznal částku 17 923,33 Kč (nová jistina 13 752 Kč, smluvní pokuty před zesplatněním 764,32 Kč, smluvní pokuta 0,1 % denně 2 406,60 Kč, 1 000 Kč část jednorázové pokuty, kterou lze považovat za účelně vynaložené náklady). Přiznal jí též i právo na úrok z prodlení, který vyplývá z § 1970 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a dále právo na 1 200 Kč jako paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky vyplývající z § 3 téhož nařízení – strany řízení jsou podnikatelé.

19. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl.

20. Okresní soud dále vyložil, že závěry přijaté v tomto rozsudku nejsou v rozporu s prejudikaturou odvolacího soudu – v rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 22 Co 60/2020-72, totiž odvolací soud posuzoval smlouvu, kde ujednaný úrok odpovídal 51 % p. a., přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná jen o 2,5 násobek úroku, který lze považovat za spravedlivý (20 % p. a.), a to za situace, kdy úrok není ujednán jako běžící. Aktuálně posuzovaná věc se však liší hned ve dvou rovinách – jednak ujednaný úrok odpovídá 129 % p. a., jednak je v této věci riziko žalobkyně jištěno smluvními pokutami hned ve třech fázích – před splatností (pokuty ze splátek), se zesplatněním (pokuta 25 % z nové jistiny, která ovšem s ohledem na § 122 nemohla být po právu uplatněna v celém rozsahu) a i průběžně po něm (0,1 % denně z nové jistiny) – přičemž posledně jmenovaná smluvní pokuta je navázána prostřednictvím nové jistiny (která sestává z dlužné jistiny a dlužného úroku do zaplacení) i na výši úroku, a v případě běžící pokuty 0,1 % denně (která ve věci již rozhodované odvolacím soudem nebyla) to má vliv i na plnění do budoucna.

21. Uvedené právní posouzení není v rozporu ani s namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Uvedený rozsudek jednak dopadal na skutkově odlišnou situaci (úrok ujednaný mezi stranami činil ve věci řešené Nejvyšším soudem v přepočtu na roční míru 56 %, nikoliv 129 % jako v posuzované věci), jednak v obecné rovině připustil aplikaci korektivu dobrých mravů i mezi podnikateli:„ Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu“ (bod 69 odůvodnění uvedeného rozsudku). Mimořádnou okolností tohoto případu pak je brutální úroková sazba 27 x vyšší než úroková sazba průměrně poskytovaná bankami, přičemž nelze argumentovat ani tím, že úrok byl sjednán v absolutní částce, neboť i tak dosahoval téměř 83 % jistiny, a nadto na výši úroku byly prostřednictvím„ nové jistiny“ navázány smluvní sankce za prodlení.

22. Protože poměrně úspěšnější žalovaná by měla podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, právo na náhradu nákladů řízení, avšak žádné náklady nevynaložila, okresní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

23. Proti rozsudku okresního soudu podala včas odvolání žalobkyně, a to dle upřesnění v rámci odvolacího jednání do části výroku III., pokud byla žaloba zamítnuta co do částky 29.094,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 31.501,27 Kč ve výši 8,25% ročně od 18.1.2021 do zaplacení, a do nákladového výroku IV. Namítala nesprávné právní posouzení věci.

24. Žalobkyně argumentovala zásadou smluvní volnosti. Vstoupí-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah (§ 1725 in fine zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „OZ“ nebo „občanský zákoník“). Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) in fine OZ), a taktéž předpokladem opatrnosti v právním styku (§ 4 odst. 1 OZ). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 OZ). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 OZ. V tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že„ jedním ze základních principů výkladu smluv (je) priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (bod 27 nálezu), přičemž„ (t) ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (bod 28 nálezu).

25. K výši úrokové sazby mezi podnikateli poukazovala odvolatelka znovu na rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 ICdo 56/2019, kde Nejvyšší soud k úrokům v podnikatelských závazcích vyjádřil, že:„ Zjevné“ porušení dobrých mravů neznamená, že musí dosahovat určitého stupně intenzity, nýbrž musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. Ustanovení § 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Spotřebitelem může tedy být jen člověk, který s podnikatelem jedná mimo rámec vlastní podnikatelské činnosti. Ustanovení na ochranu spotřebitele by měla být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová. Tím však není vyloučena ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Těmto osobám náleží ochrana podle obecných ustanovení, nikoli podle zvláštní úpravy ochrany spotřebitele. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Proto je žalobkyně přesvědčena, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena.

26. Ve vztahu k úroku dle smluvních ujednání smlouvy upozornila, že žalovaný svým podpisem stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními v této smlouvě. Pokud žalovaný s jeho výší souhlasil a v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu o úvěru za podmínek v ní uvedených podepsal, nelze namítat neplatnost. Výše úroku je zcela přiměřená a odpovídající. Poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03:„ Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.“ (obdobně např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1705/2008) a na § 574 občanského zákoníku, který stanoví:„ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu slabší smluvní strany v podnikatelském závazku jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality. Normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si subjekty smlouvy dohodly. Pro to, aby bylo právní jednání považováno za zjevně se příčící dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. V daném případě však dle žalobkyně nedošlo k tomu, že by se obsah právního jednání ocitl v rozporu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. I ochrana slabší smluvní strany v podnikatelských vztazích má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Žalobkyně navrhla, aby byl výrok III. napadeného rozsudku změněn tak, že jí bude přiznána částka 29.094,67 Kč s úrokem z prodlení z částky 31.501,27 Kč ve výši 8,25% ročně od 18.1.2021 do zaplacení, a přiznány jí náklady řízení před okresním i odvolacím soudem.

27. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

28. Krajský soud z podnětu včas podaného a přípustného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním dotřeném rozsahu (§ 212, § 212a odst. 1 o.s.ř.). Odvolání neshledal opodstatněným.

29. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu včetně důkazních prostředků, o které se opírají. Ostatně proti skutkovým zjištěním okresního soudu námitky žalobkyně nesměřují, soustřeďují se k namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci z důvodů vyložených v odvolání.

30. Krajský soud sdílí i právní závěry okresního soudu, na něž pro stručnost zcela odkazuje. Okresní soud podrobně vyložil, z jakých důvodů považuje ujednání o výši úroků za zjevně rozporné s dobrými mravy (§ 588 o.z.), které bylo nutno moderovat ve smyslu ust. § 577 tak, aby odpovídalo spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, což se promítlo v odlišných závěrech o počátku prodlení a také se odrazilo ve výši smluvní pokuty. Vypořádal se i s argumentací opakovanou v odvolání, v níž žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 a závěry tam vyslovené. Krajský soud nesdílí názory žalobkyně o platnosti smlouvy v celém rozsahu za situace, kdy je opakovaně v rozhodovací praxi krajského soudu uplatňováno stanovisko, dle něhož lze podle okolností případu„ tolerovat“ nejvýše úrokovou míru 20% jako hranici nepřekračující hledisko dobrých mravů a nezneužívající slabší postavení úvěrovaného, byť v pozici podnikatele (viz např. i zmíněné rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 60/2020).

31. Jako k tzv. absolutní neplatnosti právního jednání je soud oprávněn i bez návrhu (z úřední povinnosti) přihlédnout dle § 588 o.z. tehdy, jestliže se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, anebo jestliže odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek, popř. jde o plnění od počátku nemožné. Z hlediska rozporu s dobrými mravy tedy zákon pro absolutní neplatnost právního jednání v souladu s § 588 o.z. vyžaduje vyšší míru intenzity (zjevný rozpor směřující k narušení veřejného pořádku). Krajský soud souhlasí s okresním soudem, že o takový případ se v daném případě bezesporu jedná. Je tedy i důvodná aplikace ust. § 577 o.z. k nastolení spravedlivého uspořádání práv a povinností účastníků jako smluvních stran, jež odůvodňuje moderaci výše úroku. V dalším lze na závěry okresního soudu plně odkázat, když krajský soud nemá důvod do vyslovených závěrů okresního soudu v rámci přezkumné činnosti zasahovat.

32. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.), a to včetně správného nákladového výroku.

33. Výrok o nákladech řízení vychází ze zásady úspěchu žalované ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), které však dle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.