22 Co 634/2014

Plný text

22Co 634/2014 U S N E S E N Í Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bořivoje Hájka a soudců Mgr. Radka Kopsy a Mgr. Jaroslavy Sádovské v exekuční věci oprávněného GE Money Bank a.s., IČ 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti povinnému DS, nar. xxx, bytem xxxx, pro 31.687,60 Kč s příslušenstvím , o odvolání povinného proti usnesení pověřeného soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 13.11.2014, č.j. 103Ex 17885/09-23, t a k t o :

I. Usnesení soudního exekutora se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že soudní exekutor nemá právo na úhradu nákladů exekuce.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána (dále jen soudní exekutor), jenž byl pověřen provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.6.2009 č.j. 39Nc 19218/2009-5, rozhodl o zastavení exekuce (výrok I.), uložil povinnému uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odůvodnění soudní exekutor uvedl, exekuci zastavil podle § 55 odst. 3 a 4 ex. řádu, neboť zastavení exekuce navrhl oprávněný poté, kdy u povinného proběhlo insolvenční řízení a soud vzal na vědomí splnění oddlužení. Dále měl soudní exekutor za to, že na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, protože ten v době nařízení exekuce disponoval pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, a nelze mu přičítat k tíži, že povinný využil možnosti dané mu insolvenčním zákonem. Proto podle § 89 ex. řádu je povinný povinen uhradit soudní exekutorovi minimální odměnu ve výši 3.000,- Kč podle § 6 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., paušální částku na hotové výdaje ve výši 3.500,- Kč podle 13 odst. 1 cit. vyhl., a DPH v sazbě 21% z těchto částek. Povinného pak nelze zavázat k úhradě nákladů oprávněného, neboť náklady oprávněného spojené s vymáháním pohledávky jsou příslušenstvím této pohledávky, a jako takové sdílely její osud, tj. zanikly v rámci oddlužení. Proti tomuto usnesení, a to výslovně pouze proti jeho výroku II., podal povinný včasné odvolání. Namítal, že soud v insolvenčním řízení vzal usnesením ze dne 8.12.2011, resp. 21.3.2012 na vědomí splnění oddlužení povinného. Výslovně pak insolvenční soud v usnesení uvedl, že osvobozuje dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v jakém nebyly doposud uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Pohledávka, která je nyní povinnému ukládána k uhrazení, nebyla přihlášena do insolvenčního řízení, a proto ji nelze uspokojit. Oprávněný se k odvolání nevyjádřil. Krajský soud přezkoumal napadené usnesení, a to jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a to bez jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř., přičemž postupoval podle občanského soudního řádu (o.s.ř.) ve znění platném a účinném do 31.12.2012 (viz čl. II bod 1 zák. č. 396/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Krajský soud předně souhlasí se závěrem soudní exekutora, že na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění ve vztahu k zastavení exekuce, neboť exekuční řízení bylo zahájeno dříve, než povinný podal insolvenční návrh. Proto nelze oprávněnému uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

IV. ÚS 1903/07). Podle § 414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění do 31.12.2013, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Podle odst. 2 osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Pohledávka soudního exekutora na náklady exekuce vznikala (podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31.12.2012, viz čl. IV zák. č. 396/2012 Sb.) již právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Následný příkaz k úhradě nákladů exekuce pak již jen konkretizoval výši této pohledávky a byl podkladem pro její vymožení; totéž ostatně platí i ohledně nákladů oprávněného. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23.10.2014 sp. zn. 21Cdo 3182/2014, říká-li insolvenční zákon ve svém § 5, že „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. řádu. Jestliže má soudní exekutor z exekučního řízení pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Je-li pohledávka soudního soudní exekutora na úhradu nákladů exekuce pohledávkou, kterou je nutno přihlásit do insolvenčního řízení (když zjevně nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou ve smyslu §§ 168 a 169 ins. zákona), resp. nestanoví-li zákon, že jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení uspokojuje, aniž by musela být přihlášena (srov. § 165 odst. 2 ins. zákona), pak se na ni nutně musí vztahovat i důsledek uvedený v § 414 odst. 1 a 2 ins. zákona. Bylo-li tedy podle tohoto ustanovení vydáno usnesení o osvobození dlužníka (povinného) od placení pohledávek, nelze ani povinnému v souvislosti se zastavením exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky v insolvenčním řízení uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce. Proto krajský soud podle § 220 o.s.ř. změnil odvoláním napadený výrok usnesení soudního exekutora tak, jak je uvedeno shora. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Povinný měl v odvolacím řízení plný úspěch, avšak podle obsahu spisu mu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Pardubicích dne 21. ledna 2015 předseda senátu