23 Co 160/2003

Plný text

6 23Co 160/2003 23Co 160/2003 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. V. a soudců JUDr. B. H. a Mgr. J. D. ve věci žalobců a) J. K. , nar. xxx, bytem ve S. 33, b) E. K. , nar. xxx, bytem ve S. 33 a c) J. K. , nar. xxx, bytem ve S. 33, zast. JUDr. V . P., advokátem se sídlem v Ch. I., Š. 24, proti žalované ČR – Z. v. s., se sídlem v B., H. 60, IČO 00020451, o zdržení se užívání nemovitosti , k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v P. ze dne 12. září 2002, č.j. 17C 167/98-152, t a k t o :

I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby bylo žalované uloženo zdržet se užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobců, a to pozemkových parcel č. 124 a 125 a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcel původní pozemkový katastr č. 97/3 a 97/4 v k a tastrálním území a obci S., zapsaných na LV č. 70 u Katastrálního úřadu v P. (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobci jsou sice podílovými spoluvlastníky pozemků č. 124, 125, 97/3 a 97/4 v katastrálním území a obci S. Své vlastnické právo k uvedeným nemovitostem nabyli koupí a děděním. Nemohli je potom pozbýt v důsledku přijetí ústavy ČSSR 100/1960 S b ., neboť pouhé vyhlášení, že vodní toky jsou národním majetkem, obsažené v této ústavě, nemohlo znamenat, že žalobci, nebo jejich právní předchůdci vlastnické právo k pozemkům nacházejícím se pod vodním tokem pozbyli. V řízení pak nevyšlo najevo, že by sv é vlastnické právo žalobci po vydání ústavního zákona č. 100/1960 Sb. nějakým zákonným způsobem pozbyli. Okresní soud dále dospěl k závěru, že žalovaná sice pozemky ve spoluvlastnictví žalobců užívá. Neužívá je ale protiprávně, neboť na pozemcích se nacház í vodní dílo, umístěné v korytě vodního toku, které bylo vybudováno před účinností zákona č. 254/2001 Sb. o vodách. Povinnost žalobců strpět toto vodní dílo na svých pozemcích vyplývá z ust. § 50 písm. c/ vodního zákona. Oprávnění užívat vodní dílo má pak žalovaná, a to až do 31.12.2008. O tom bylo rozhodnuto příslušným správním orgánem. Okresní soud dále ve svém rozsudku vyslovil závěr, že ust. § 50 písm. c/ vodního zákona není protiústavní, neboť sice vlastníkům pozemků ukládá povinnost strpět na svém poz e mku vodní dílo, tuto povinnost však nemusí vlastníci strpět bezplatně. Mají možnost se domáhat vydání případného bezdůvodného obohacení. Právo na náhradu nákladů pak okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků, když žalobci byli ve věci neúspěšní a žalovan á se práva na náhradu nákladů řízení vzdala (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání. V něm namítli, že rozsudek okresního soudu je postižen jinou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že soud prvého stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobci se ztotožňují se závěrem okresního soudu, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, na kterých se nachází vodní dílo. Nesouhlasí však, že vodní dílo na jejich pozemcích je v e vlastnictví státu a ve správě žalované. Namítají, že žalobcům také svědčí vlastnické právo k hrázi rybníka, neboť se jedná pouze o obnovenou původní hráz, což vyplývá z plánu stavby a rozsahu rekonstrukčních prací. Žalobcům navíc bylo odejmuto právo účas t nit se stavebně právního řízení. Jednalo se tedy o nezákonný postup a existence vodního díla proto představovala do účinnosti nového vodního zákona, neoprávněné užívání pozemků žalobců. Ustanovení nového vodního zákona, která omezují vlastnické právo ž a lobců k pozemkům pod vodním dílem, žalobci považují za porušení vlastnického práva, které je v rozporu s listinnou práv a svobod. Tento zákon je účelový a nadřazuje správu vodního díla nad vlastnictvím k pozemkům nacházejícím se pod vodním dílem. Stát tak zvýhodňuje sebe a upírá vlastníkům pozemků výkon vlastnického práva. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Podle jejího názoru vodní dílo je ve vlastnictví státu, žalovaná je pak organizační složkou státu a jako taková je příslušná hospodařit se svěřeným majetkem státu podle § 219/2000 Sb. a vyhlášky č. 62/2001 Sb. Vodní dílo je ve vlastnictví státu, neboť se jedná o novou nádrž, kterou vystavěl stát. Žal o vaná nesouhlasí s tvrzením žalobců o účelovosti nového vodního zákona. Podle jejího názoru účelem tohoto zákona je zabezpečení vlastnických práv všech osob i státu k pozemkům, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, a k vodním dílům vybudovaným před úč i nností zákona. Je správné, že je ochráněno vlastnictví pozemku ale také vodních děl, kterými nelze nikoho bezdůvodně obohacovat. Žalovaná pak v souladu se závěry okresního soudu dospívá k názoru, že vodní dílo je oprávněna užívat, neboť bylo vystavěno pře d účinností zákona č. 254/2001 Sb., tedy před 1.1.2002. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, které mu předcházelo podle § 212 a 212a odst. 1 o.s.ř. Odvolání není důvodné. Rozsudek okresního soudu netrpí žádnými vadami, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okresní soud rozhodl v souladu se zjištěným skutkovým stavem, když provedené důkazy řádně hodnotil a správně právně posoudil. Krajský soud proto odkazuje na správné odůvodnění rozsudku okresního soudu a pro úpln o st k námitkám žalobců odůvodnění rozsudku okresního soudu doplňuje následujícím způsobem. Nejprve je nutné uvést, že odvolací soud shodně se soudem prvého stupně vychází ze závěru, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky sporných pozemkových parcel. Tyto parcely jsou s výjimkou části parcely č. 97/3, kde se nachází mokřina, zatopeny rybníkem (vodním dílem). Rybník (vodní dílo) dle ustálené soudní judikatury není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od poz e mku tvořícího jeho dno a břehy, proto nemůže být ani stavbou (R 23/2000). Odvolací soud se proto nezabýval otázkou, kterou nastolili účastníci, kdo je vlastníkem vodního díla, neboť rybník není samostatnou věcí, ale je součástí věci hlavní, tzn. pozemků, n a kterých se nachází. Rozhodné pro posouzení oprávněnosti požadavku žalobců, aby se žalovaná zdržela užívání pozemků, které jsou zatopeny vodním dílem, je skutečnost, zda žalované svědčí nějaký právní titul, který by ji opravňoval k užívání pozemků, resp. vodního díla. Podle § 3 odst. 1 vodního zákona povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví. Nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž, nebo pod nímž se vyskytují. Práva k těmto vodám upravuje tento zákon. Podle § 9 tohoto zákona po volení k nakládání s vodami se vydává na časově omezenou dobu. V povolení k nakládaní s vodami se stanoví účel, rozsah povinností a popř. podmínky, za kterých se toto povolení vydává. Povolení nakládat s povrchovými vodami, pokud je nutné (§ 8 odst. 1 vod n ího zákona) vydává příslušný orgán státní správy – vodoprávní úřad. Tyto úřady jsou uvedeny v ust. § 104 a násl. vodního zákona. Vlastník pozemků pak nemusí být osobou oprávněnou k nakládání s povrchovými vodami nacházejícími se na jeho pozemku. Naopak po d le § 50 písm. c/ vodního zákona je vlastník pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinen na svém pozemku strpět vodní dílo umístěné v korytu vodního toku, vybudované před účinností tohoto zákona. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že žalobci, jako vlastníci pozemků nejsou vlastníci povrchové vody nacházející se na jejich pozemcích. Nemusí být ani oprávněni nakládat s touto vodou, neboť o tom, kdo je oprávněn nakládat s povrchovou vodou rozhoduje příslušný vodoprávní orgán, který taktéž rozhod u je o způsobu nakládání s povrchovou vodou. Žalobci jako vlastníci pozemku jsou potom povinni strpět vodní dílo na svých pozemcích, tzn. strpět nakládání s povrchovými vodami v tomto vodním díle. Oprávněnou osobou nakládat s povrchovými vodami na pozemcích žalobců je žalovaná. O tom rozhodl příslušný vodoprávní orgán (tehdy OÚ P, referát životního prostředí) rozhodnutím ze dne 29.10.1996 č. 2063/96/FE/vod. Tímto rozhodnutím pak bylo žalované, resp. jejímu právnímu předchůdci, dáno oprávněn í užívat povrchové vody spočívající ve vzdouvání vody na vodohospodářském díle – rybníku S. Žalovaná má tedy právo nakládat s povrchovými vodami, tedy je i užívat a žalobci se tak nemohou v soudním řízení úspěšně domoci toho, aby žalovaná se zdrž e la takovéhoto užívání povrchových vod. Obecný soud, ani v řízení sporném podle části třetí o.s.ř., není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí. Žalobci pak ani netvrdili, že by žalovaná na pozemcích žalobců vykonávala nějakou jinou či n nost nad rámec svého oprávnění nakládat s povrchovými vodami. Odvolací soud ve shodě se závěry okresního soudu nedospěl k závěru, že ust. zák. č. 254/2001 Sb. o vodách, především § 50 písm. c/ tohoto zákona, je v rozporu s ústavou. Proto ani nepřerušil řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Z uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně nákladového výroku. Nakonec krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle § 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. je nepřiznal žádnému z účastníků, když žalovaná, která byla ve věci úspěšná se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. V Pardubicích dne 21. října 2003