23 Co 171/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců Mgr. Jana Ducháčka a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobkyně a): Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně žalobce b): Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v obec ze dne datum, číslo jednací,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II, o náhradě nákladů řízení, mění tak, že žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 30.267 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

III. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 10.043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

IV. Žalobce b) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl požadavek žalobců, kterým se domáhali nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením darovací smlouvy, kterou by žalovaný daroval žalobci b) bytovou jednotku č. adresa v budově č.p. číslo popisné v části obce adresa, postavené na pozemku parcelní číslo, a spoluvlastnický podíl ke společným částem budovy č.p. číslo popisné a pozemku parcelní číslo, o rozsahu hodnota, v obci a k. ú. adresa (výrok I) a žalobcům uložil nahradil žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 30.267 Kč (výrok II).

2. Žalobkyně a) tvrdila, že v roce datum jako projev důvěry vůči žalovanému a v zájmu upevnění jejich vztahu a rodiny, převedla na žalovaného bezplatně svůj členský podíl v bytovém družstvu. Žalovaný se zavázal kdykoliv na její výzvu byt vrátit nebo převést členský podíl na žalobce b). Převod na žalovaného byl pouze dočasným opatřením. Žalovaný jí přislíbil, že v případě rozchodu jí byt vrátí. Dohoda mezi ní a žalovaným byla uzavřena ústně. Poté, co žalovanému sdělila, že se chce rozejít, požadoval žalovaný 300.000 Kč za vrácení bytu. Žalobkyně a) se žalobou domáhá splnění dohody.

3. Žalobce b) tvrdil, že ví o tom, že byt přepsala žalobkyně a) na žalovaného s tím, že by se byt měl později přepsat na něj. Byl u jejich jednání. Žalovaný mu říkal, že mu byt vrátí, že je nechce okrást. O zpětném převodu se bavili žalobkyně a) a žalovaný doma, nebylo to ničím podmíněno.

4. K podání žaloby za nezletilého žalobce b) byl udělen souhlas rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne datum, č.j. spisová značka.

5. Žalovaný s požadavkem nesouhlasil. Popřel, že by s žalobkyní a) uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí. S žalobkyní a) o uzavření takové smlouvy ani nejednal, nedal jí slib, že jí nebo žalobci b) bytovou jednotku převede. Žalobkyni a) o převod bytu nežádal, šlo o její rozhodnutí. Žalobkyně a) se pouze snaží zvrátit své rozhodnutí o bezúplatném a nepodmíněném převodu bytu na něj. Žalovaný uvedl, že pokud říkal, že žalobce b) „neokrade“, mínil tím, že jej nechá v bytě bydlet. Žalobce b) ostatně v bytě stále bydlí.

6. Okresní soud učinil zjištění o tom, že smlouvou ze dne datum převedla žalobkyně a) na žalovaného družstevní podíl (se kterým bylo spojeno právo užívat byt číslo Anonymizováno ve adresa) v bytovém družstvu právnická osoba, s tím, že kupní cena, podmínky její splatnosti budou předmětem zvláštní dohody mezi převodcem a nabyvatelem. Smlouvou ze dne datum právnická osoba, převedlo na žalovaného vlastnictví předmětné bytové jednotky. V katastru nemovitostí je na základě této smlouvy jako vlastník bytové jednotky zapsán žalovaný. Písemnostmi ze dne datum a datum vyzvala žalobkyně a) žalovaného k dodržení dohody a dostání slibu a uzavření smlouvy o převodu bytu na žalobce b).

7. Soud prvého stupně vyslechl účastníky řízení (kteří ve svých výpovědích zopakovali svá tvrzení) a dále svědky jméno FO právnická osoba jméno FO a jméno FO. Svědek právnická osoba vypověděl, že nebyl přítomen žádnému jednání žalobkyně a) a žalovaného. Od žalobkyně a) ví tom, že byt převedla na žalovaného s tím, že ten jej převede zpět (žalobkyni a/ nebo žalobci b/). Svědci jméno FO a jméno FO vypověděli, že slyšeli od žalovaného, že by žalobce b) nikdy neokradl a nepřipravil jej o byt. Podrobnosti přepisu bytu neznají.

8. Soud prvého stupně poté požadavek žalobců posuzoval dle ust. § 1724 odst. 1, § 1725, § 1785, § 1767 o. z. Vyložil, že předmětem řízení bylo nahrazení projevu vůle žalovaného k právnímu jednání s žalobcem b). Žalobkyně a) není smluvní stranou navrhované smlouvy, pouze vystupuje jako zákonná zástupkyně žalobce b). Taková skutečnost nezakládá její aktivní věcnou legitimaci, již z tohoto důvodu byla žaloba žalobkyně a) zamítnuta.

9. Žalobce b) je v řízení aktivně věcně legitimován, neboť je stranou navrhované darovací smlouvy. Žalobci tvrdili, že mezi žalobkyní a) a žalovaným byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o převodu bytu (na výzvu žalobkyně a/), a to na žalobkyni a) nebo ve prospěch třetí osoby – žalobce b). Dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021) nemusí mít smlouva o smlouvě budoucí obligatorně písemnou formu jen proto, že předmětem budoucího plnění má být nemovitá věc. Žalobce b) však přes poučení soudu neprokázal, že by taková smlouva o smlouvě budoucí o tomto konkrétní obsahu byla uzavřena. Prokázáno bylo pouze to, že žalobkyně a) uzavřela s žalovaný smlouvu o převodu družstevního podílu ze dne datum. Žádné právní jednání, uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, které mělo být činěno zároveň s uzavřením smlouvy o převodu družstevního podílu, v řízení prokázáno nebylo. Žalobkyně a) uvedla, že jednání s žalovaným nebyl nikdo účasten. Slyšení svědci jimi uváděné skutečnosti znali pouze nepřímo od žalobkyně a). Bezprostředně znali jen vyjádření žalovaného o tom, že by žalobce b) nikdy neokradl, nepřipravil jej o byt. Avšak ani tato skutečnost nesvědčí o konkrétní uzavřené smlouvě. Jde pouze o obecnou proklamaci, nezávazný slib, nikoliv o konkrétní závazek z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí. Pokud spolu účastníci žili, nesli společně náklady na živobytí, žalovaný se podílel na platbách za byt. Nelze tak dovozovat, že byla tvrzená smlouva o smlouvě budoucí uzavřena z toho, že žalobkyně platila některé poplatky a pravidelné platby. Soud prvého stupně dodal, že výslech účastníků je pouze podpůrným důkazem. Výslechy žalobců a žalovaného si přímo odporují, tvrzení žalobců není podpořeno jiným důkazem, nelze je proto mít za prokázané pouze jejich účastnickým výslechem, když nelze pominout žalobci b) bylo v roce 2019 necelý devět let a jeho výpověď tak může být zkreslená. Protože žalobci neprokázali uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, byla žaloba zamítnuta.

10. Soud prvého stupně dodal, že k úspěchu ve věci nevede ani odkaz žalobců na základní ustanovení občanského zákoníku, kdy žalobkyně a) měla lépe střežit svá práva a práva svého nezletilého syna, pokud zamýšlela další převod bytu, měla zajistit řádné smluvní ošetření takového úmyslu, aby předešla sporům.

11. Procesně úspěšnému žalovanému přiznal okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné dle § 150 o. s. ř. k tomu, aby žalovanému nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Žalobce b) je sice nezletilý, ale v rozsudku opatrovnického soudu (ze dne datum, č.j. spisová značka) se žalobkyně a) b případě neúspěchu žaloby zavázala nést náklady řízení. K odepření práva na náhradu nákladů řízení poté nemůže vést ani skutečnost, že žalobkyně b) prochází oddlužením.

12. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním žalobci. Trvali na tom, že žalovaný poskytl závazný slib, že po rozchodu převede byt zpět (buď na žalobkyni a/ nebo žalobce/). Tento slib byl učiněn v souvislosti s převodem bytu a v úmyslu vázat se do budoucna. Buď došlo k právnímu jednání zavazujícímu k budoucímu plnění (slibu) nebo ke smlouvě o smlouvě budoucí. Mezi účastníky došlo ke komplexnímu právnímu jednání, jehož součástí byl písemný převod družstevního podílu a zároveň ústní vedlejší ujednání týkající se budoucího nakládání s předmětem převodu. Takové ujednání, byť neformální, má právní relevanci jako akcesorický závazek k hlavnímu právnímu jednání dle § 1724 o. z., případně jako smluvní podmínka. Okresní soud přehlédl, že žalovaný dal žalobkyni a) konkrétní a opakovaný příslib, že v případě rozchodu vrátí byt nebo jej převede na syna (žalobce b). Příslib nebylo toliko morálním ujištění, ale výslovným příslibem právního jednání, učiněným v kontextu převodu bytu, šlo o závazný slib dle § 1740 odst. 3 o. z. Soud prvého stupně sice připustil, že smlouva o smlouvě budoucí nemusí být písemná, vyloučil ale její existenci bez zohlednění kontextu. Převod členského podílu proběhl současně se vznikem závazku, kterým měl být naplněn po rozchodu. Převod byl účelový a podmíněný. Účel převodu byl prokázána výpovědí svědků a účastníků, jakož i ze samotné situace (rodinná vazba, společné bydlení, péče o nezletilého). Bez příslibu navrácení by žalobkyně a) byt nepřevedla. Žalovaný zneužil její důvěry. Dání příslibu má závazné důsledky dle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. Okresní soud nedocenil reálný lidský a rodinný kontext právního jednání, pominul základní zásady občanského práva. Bagatelizoval jejich účastnické výpovědi a interpretoval je v rozporu s § 132 o. s. ř. Žalobci zdůraznili, že převod bytu byl dočasný, účelový, za účelem zajištění bydlení a stability nezletilého dítěte.

13. Žalobkyně a) nesouhlasila s tím, že by ve věci nebyla legitimována. Jednala jako zástupkyně žalobce b) a má zájem nejen na ochraně jeho práv, ale také samostatný právní zájem jako osoba, která převáděla byt za podmínek, jež nebyly dodrženy. Pokud okresní soud vyšel z toho, že žádné právní jednání neproběhlo, bylo jeho povinností přezkoumat i možnou konverzi projevu vůle dle § 555 o. z., tedy právní účinky slibu jako jednostranného právního jednání se závazkem darování. Dále odvolatelé poukázali na to, že nikdo nesmí postupovat v rozporu se svým vlastním jednáním. Zdůraznili, že smlouvy mají být plněny a daný „gentlemanský“ slib zavazuje. Rozsudek je nespravedlivý a zjevně v rozporu s veřejným pořádkem. Žalobci navrhli, aby byla provedena konfrontace mezi žalobkyní a) a žalovaným a dále mezi manžely jméno FO a žalovaným k otázce jednání o převodu předmětného bytu. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Žalobci bagatelizují rozdíl mezi slibem a smlouvou, avšak rozdíl mezi těmito instituty rozeznává každý průměrný člověk, a sice, že zatímco slib je jednostranným projevem, smlouva je projevem dvoustranným. Žalobkyně nejprve uváděla, že jí měl dát pouze slib, následně, že byla mezi účastníky uzavřena ústní smlouva o smlouvě budoucí. Nyní v odvolání také nejprve tvrdí, že měl poskytnout závazný slib a dále přichází s tvrzením, že při uzavření smlouvy o převodu podílu došlo k paralelnímu právnímu ujednání o budoucím zpětném převodu. Žalobci se snaží nepodmíněné právní jednání, uzavřené smlouvy o převodu družstevního podílu ze dne datum po pěti letech od jeho učinění za pomocí různých tvrzení a právních konstruktů zvrátit, aniž by pro to existoval jakýkoliv skutkový či právní základ. Okresní soud vedl správně dokazování k tomu, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí s tím, že tuto skutečnost nepotvrzuje žádný z provedených důkazů, vyjma výpovědi žalobkyně, která sama uvedla, že smlouva byla ústní a nikdo další jejímu zavření nebyl přítomen. Ke skutečnosti, zda byl či nebyl ze strany žalovaného dán žalobkyni (pouze) tvrzený slib darování nebylo nutné ani vést dokazování s ohledem na ust. § 2056 o. z., neboť ten, kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat. Žalobkyně a žalovaný vyjádřili prokazatelně v písemné formě vůli převést družstevní podíl nepodmíněně, nelze současně tvrdit, že svoji (opačnou vůli) projevili souběžně jinak (ústně). Není žádného rozumného důvodu, proč by účastníci v jeden okamžik uzavírali smlouvu o převodu družstevního podílu v písemně formě a současně s tím uzavírali v ústní formě tvrzenou smlouvu o smlouvě budoucí.

15. Žalovaný dále poukázal na to, že i pokud by mělo být tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí pravdivé, tak by povinnost k jejímu zavření zanikla ex lege nejpozději k datum, pokud tvrdila, že k uzavření tvrzené smlouvy mělo dojít současně s uzavřením smlouvy o převodu družstevního podílu.

16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Odvolací soud při svých úvahách vychází z toho, že ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem (s výjimkou obsaženou v § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy primárně určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce. Soud následně rozhoduje o všech základních skutečnostech obsažených v žalobě, tedy mimo jiné i o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016). Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011). Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo; pasivní věcná legitimace je posuzována z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný. Nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (blíže např. komentář k ustanovení § 90 o. s. ř. Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016).

18. V projednávané věci se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného v darovací smlouvě, kterou by žalovaný daroval žalobci b) předmětnou bytovou jednotku. Subjektivní právo (nabytí vlastnického práva k bytové jednotce), kterého se v řízení žalobci domáhali, měl na základě žalobního tvrzení soudním rozhodnutím nabýt pouze žalobce b). Soud prvého stupně proto správně uzavřel, že požadavku žalobkyně a) nelze vyhovět již z toho důvodu, že jí nesvědčí aktivní věcná legitimace k takto uplatněnému žalobnímu požadavku (který sama svou žalobou vymezila).

19. Okresní soud rovněž správně vyhodnotil, zda žalobce b) v řízení prokázal existenci takové právní skutečnosti, na základě níž by bylo možné žalovanému uložit uzavření darovací smlouvy. Odvolací soud sdílí jeho závěr, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě (§ 1785 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „o. z.“). Tvrzení žalobců o uzavření takové smlouvy nebylo podpořeno jiným důkazem, než jejich účastnickou výpovědí (byť by taková smlouva mohla být i ústní). K jinému závěru by nemohla vést ani navrhovaná konfrontace účastníků a svědků, neboť ti vypověděli, že jednání o převodu bytu nebyli přítomni a informace měli pouze od žalobkyně a). Skutečnost, že její jednání s žalovaným probíhalo bez dalších osob, uvedla také žalobkyně a).

20. K jinému procesnímu výsledku nemůže vést ani případné prokázání příslibu darování, neboť z takového právního jednání neplyne závazek darovat, ale pouze povinnost nahradit účelné náklady v očekávání daru (srov. § 2056 o. z.).

21. K nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením darovací smlouvy soudem tak není dán žádný hmotněprávní podklad a k takovému rozhodnutí nelze přistoupit pouze na základě obecných principů občanského práva (srov. § 3 odst. 2 o. z.).

22. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a věcně správný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I ve věci samé potvrdil.

23. Podle § 220 o. s. ř. odvolací soud pouze změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Povinnost k náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil jen žalobkyni a), která řízení vyvolala a v opatrovnickém řízení se zavázala k náhradě nákladů tohoto řízení (i za nezletilého žalobce b/) v případě procesního neúspěchu. Náklady řízení žalovaného před okresním soudem spočívaly v nákladech na zastupování advokátem – odměna za 4 úkony po 3.100 Kč, za 2 úkony po 3.700 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada hotových výdajů 4 x 300 Kč, 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada za promeškaný čas 4 x 100 Kč, 4 x 150 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada cestovních výdajů 2.113,89 Kč a daň z přidané hodnoty (§ 137 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému bylo proti žalobkyni a) přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, spočívajícím v nákladech na zastupování advokátem – odměna za dva úkony právní služby po 3.700 Kč, dvakrát 450 Kč paušální náhrada hotových výdajů (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3, § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové náklady za odvolací řízení představují částku 10.043 Kč. Uvedené náklady je žalobkyně b) povinna nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta v zákonné třídenní lhůtě (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

25. S ohledem na výše uvedené nebylo ve vztahu mezi nezletilým žalobcem b) a žalovaným právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků.

26. Odvolací se soud ve shodě s okresním soudem neshledává důvody k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. a odepření práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). I při rozhodování o náhradě nákladů řízení je ale nutné vycházet z principů spravedlnosti (rozhodnutí nesmí být s ohledem na okolnosti konkrétní věci zjevně nespravedlivé). Výrok o náhradě nákladů řízení proto musí být v souladu s průběhem řízení, úkony účastníků i s obsahem příslušného soudního spisu, jinak může být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny a stejně tak obsahově shodný čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20).

27. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu, s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).

28. V souzené věci takové okolnosti nejsou dány. Žalobkyně a) vstoupila do řízení, aniž by disponovala relevantním právním titulem, na základě něhož by mohla být se svým požadavkem úspěšná. Nesouhlasné stanovisko žalovaného s uzavřením darovací smlouvy bylo žalobkyni a) dle korespondence advokátů účastníků (srov. čísla listu 12-13 soudního spisu) známo před podáním žaloby. Pokud přesto soudní řízení žalobkyně a) vyvolala, musí nést nepříznivé procesní důsledky s tím spojené, včetně povinnosti k náhradě nákladů řízení procesně úspěšného žalovaného. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky v Brně.