23 Co 209/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Lukáše Páchy ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: tituly před jménem. Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 29. 2. 2024, č. j. 4 C 31/2022-186,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke stavbě Anonymizováno, stavbě pro rodinnou rekreaci, zapsané na listu vlastnictví č. hodnota u Katastrálního úřadu pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, pro obec adresa, katastrální území adresa u adresa (výrok I), uvedenou stavbu přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částka v 30denní lhůtě splatnosti od právní moci rozsudku (výrok III), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a oba účastníky zavázal k povinnosti nahradit České republice na účet Okresního soudu v Chrudimi, a to každému z nich částkou částka v třídenní lhůtě splatnosti od nabytí právní moci rozsudku (výroky V a VI).

2. Takto soud prvého stupně rozhodl v řízení zahájeném k návrhu žalobkyně, která nadále nechtěla pro vzájemné rozpory s žalovaným zůstávat ve spoluvlastnictví k uvedené stavbě a požadovala, aby se ona stala výlučnou vlastnicí s tím, že byla připravena vyplatit žalovanému hodnotu jeho spoluvlastnického podílu. Protože žalovaný netvrdil žádné důvody ve smyslu ust. § 1140 odst. 2, věta druhá, o.z., na základě kterých by bylo možno žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví zamítnout, zabýval se soud prvého stupně tím, zda lze stavbu reálně rozdělit, resp. následně komu bude namístě přikázat výlučné vlastnictví k uvedené stavbě. Zvažoval současně žalovaným navrhované přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví za současného zřízení věcného břemene užívání této stavby ze strany žalobkyně.

3. Soud prvého stupně po provedeném dokazování uzavřel, že předmětem spoluvlastnictví (žalobkyně jako tříčtvrtinová spoluvlastnice a žalovaný jako čtvrtinový spoluvlastník) je samostatně stojící dřevěná chata na zděné podezdívce s částečným podsklepením a rozdělení takové věci není dobře možné. Přes požadavek obou účastníků na přikázání věci do jejich výlučného vlastnictví nakonec preferoval žalobkyni, a to pro její většinový spoluvlastnický podíl, výrazně delší dobu užívání než v případě žalovaného, průběžně prováděnou údržbu této stavby žalobkyní a její schopností za pomocí rodiny v této údržbě nadále pokračovat, a konečně rovněž i pro schopnost žalobkyně vyplatit žalovanému odpovídající vypořádací podíl. Odmítl přitom přikázání stavby do výlučného vlastnictví žalovaného za současného zřízení věcného břemene pro žalobkyni argumentem, že rozhodnutím soudu by neměla být vytvořena situace, kdy vzniká předpoklad dalších případných sporů mezi účastníky. Pokud tedy žalobkyni existující spory mezi účastníky vedly k podání žaloby, účastníci nejsou schopni se uspokojivě pro obě strany dohodnout na společném užívání chaty, pak není účelné přikazovat věc jednomu z nich za současného zřízení věcného břemene užívání. Důvodem pro přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného nebyla ani jeho ochota vyplatit vyšší vypořádací podíl, než je hodnota jeho spoluvlastnického podílu počítaného z ocenění, případně zvýšený vypořádací podíl oproti navýšenému podílu ze strany žalobkyně. V tomto směru neměl soud prvého stupně pochybnosti o solventnosti obou účastníků, odmítl ale v podstatě dražbu předmětné věci mezi účastníky.

4. Proti tomuto rozsudku si podal včasné odvolání žalovaný. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a v případě zrušení spoluvlastnictví, přikázal stavbu rekreační chaty do jeho výlučného vlastnictví za současného zřízení věcného břemen užívání pro žalobkyni; případně navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k doplnění dokazování soudu prvého stupně. Tento svůj návrh opíral především o jeho připravenost vyplatit vyšší vypořádací podíl než žalobkyně a současně větší, resp. intenzivnější citovou vazbou k předmětu spoluvlastnictví. V obšírném odvolání polemizoval s některými dílčími závěry soudu prvého stupně o tom, kdo, jakým způsobem užíval předmět spoluvlastnictví, kdo a jak případně platil náklady s tím spojené, resp. se podílel jiným způsobem na údržbě a opravě. Kritizoval závěr soudu prvého stupně o delší citové vazbě žalobkyně k předmětu spoluvlastnictví argumentem o tom, že je oproti žalobkyni, která je starší, objektivně znevýhodněn. Předkládal rovněž argumentaci o tom, jakým způsobem získala žalobkyně svůj většinový spoluvlastnický podíl, její snahu získat výlučné vlastnictví a s tím spojenou neochotu žalobkyně ke kompromisům a ústupkům.

5. Žalobkyně považovala rozhodnutí soudu prvého stupně za věcně správné a jako takové je také navrhovala potvrdit. Obdobně jako žalovaný polemiku vedla k otázkám výstavby předmětné rekreační chaty, k jejímu užívání, údržbě a nákladům s tím spojeným. Vyjádřila přesvědčení, že její většinový spoluvlastnický podíl, dlouhotrvající silná citová vazba k rekreační chatě, faktické využívání chaty a rovněž i motivace její matky, která jí darovala poloviční spoluvlastnický podíl, jí opravňují k tomu, aby se stala výlučnou vlastnicí stavby dosud ve spoluvlastnictví.

6. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a dospěl k následujícím závěrům.

7. Předně nemá odvolací soud pochyb, a v tomto směru ani účastníci se závěry soudu prvého stupně nijak nepolemizovali, že rozdělení rekreační chaty, která je předmětem tohoto sporu, není reálně možné, neboť se jedná o jeden funkční celek v podobě samostatně stojící dřevěné rekreační chaty na zděné podezdívce umístěné v zastavěném území – chatové oblasti, částečně podsklepenou s jediným nadzemním podlažím s jednou místností s kuchyňským koutem a s příslušenstvím, kdy v podkroví je ložnice a zakrytá veranda nad terasou.

8. Pokud žalobkyně žádá o zrušení podílového spoluvlastnictví k uvedené rekreační chatě jako tříčtvrtinová spoluvlastnice, kdy žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu jedné čtvrtiny, tak takový její požadavek je zcela v souladu s ust. § 1140 odst. 1 o.z., podle něhož nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví; současně pak žalovaný nepřichází s žádnou argumentací, podle níž by snad bylo možno dovodit, že žalobkyně žádá o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu, anebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků, tak jak předpokládá ust. § 1140 odst. 2, věta druhá, o.z.

9. Za situace, pokud rozdělení věci není dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům podle § 1147, věta prvá, o.z. Žalobkyně i žalovaný mají zájem o to stát se výlučným vlastníkem uvedené nemovitosti, oba jsou současně solventní, tedy mají schopnost vyplatit druhého ze spoluvlastníků z jeho spoluvlastnického podílu, a to v přiměřené lhůtě.

10. Ačkoliv oproti právní úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. stávající právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neobsahuje výslovná zákonná kritéria, podle kterých by měl soud rozhodnout o přikázání věci jednomu či druhému ze spoluvlastníků (srov s 22 Cdo 1450/2015 a 22 Cdo 1114/2016), dospívá soudní praxe k tomu, že dříve aplikovatelná zákonná, ale i jiná kritéria, jsou použitelná i v současných poměrech nového občanského zákoníku. Předně tedy jde o velikost spoluvlastnického podílu, který je třeba vzít do úvahy, byť nejde o hledisko bezvýjimečně rozhodující (22 Cdo 2024/2016), a je třeba přihlédnout i k dalším kritériím podle okolností případu. Dalším relevantním kritériem je účelnost užívání věci. V tomto směru soud prvého stupně vycházel ze závěru, že ani jeden z účastníků, resp. podílových spoluvlastníků, nemá k dispozici srovnatelný rekreační objekt, oba mají zájem tento rekreační objekt užívat; žalobkyně v tomto směru zcela zjevně hodlá zachovat stávající stav uvedené nemovitosti (jako vzpomínku na své rodiče), oproti tomu žalovaný i na základě již realizovaných některých kroků spíše sleduje přizpůsobení rekreační chaty jeho představám.

11. Relevantním kritériem, zvláště pokud jde v dané věci o rodinný majetek, je citová vazba obou účastníků k předmětné rekreační chatě adresa adresa. Zjevně oba účastníci mají s tímto rekreačním objektem spojeny své zážitky z dětství se svými rodiči, v případě žalobkyně, a to i vzhledem k jejími věku, jsou tyto zážitky jistě objektivně dlouhodobějšího charakteru, více intenzivní, což je dáno nejen délkou užívání, ale rovněž i intenzitou tohoto užívání, kdy nemůže být pochyb podle obsahu spisu o tom, že žalobkyně v minulosti, ať už sama, či za dobu života jejich rodičů, tento objekt užívala a užívá výrazně intenzivněji a pod delší období než je tomu v případě žalovaného. V tomto směru odvolací soud nemohl přehlédnout ani okolnost, že i potomci žalobkyně objekt užívají pro vlastní či rodinnou rekreaci.

12. Pokud žalovaný na svoji obranu při úvaze o intenzitě a délce citového vztahu k rekreační chatě argumentoval svým nižším věkem a objektivně menší možností objekt chaty užívat, pak této námitce odvolací soud rozumí, nicméně jde o hledisko objektivní, a jako k objektivní skutečnosti k této okolnosti odvolací soud musel také přihlížet.

13. Nezpochybnitelnou okolností, která souvisí s většinovým spoluvlastnickým podílem žalobkyně v rozsahu tří čtvrtin oproti čtvrtinovému podílu žalovaného je skutečnost, že žalobkyně se stala většinovým spoluvlastníkem na základě darovací smlouvy z datum, kdy její matka jí darovala spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny. Nepochybně k takovému daru za svého života měla matka žalobkyně - jméno FO své důvody, proč preferovat žalobkyni jako svoji dceru, oproti svému synu tituly před jménem jméno FO – otci žalovaného.

14. Žalovaný se snažil zvrátit úvahu soudu o preferenci žalobkyně jako většinové spoluvlastnice snahou nabídnout vyšší vypořádací podíl a získat tak uvedenou rekreační chatu do svého výlučného vlastnictví. V tomto směru i Nejvyšší soud ČR ve věci 22 Cdo 2024/2016 pracoval s výší náhrady vypořádacího podílu druhému ze spoluvlastníků, ale současně k tomu doplnil, že absolutní výše vypořádacího podílu nemůže být rozhodujícím kritériem, může být posuzována jen ve vztahu s ostatními v úvahu přicházejícími kritérii. I z tohoto důvodu odvolací soud tak sdílí názor soudu prvého stupně o tom, že způsob vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví mezi dva spoluvlastníky, kteří mají zájem o předmět spoluvlastnictví, nemůže být řešen prostřednictvím dražby, tedy ochoty zaplatit vyšší vypořádací podíl. Tím by tak byly popírána ostatní relevantní kritéria a úvaha soudu by byla převážena ve prospěch toho, kdo je více solventní. Pro takový postup podle mínění odvolacího soudu stávající právní úprava neposkytuje právní oporu.

15. Pro rozhodnutí o výlučném vlastnictví rekreační chaty žalovaným nemůže svědčit ani skutečnost, že žalovaný je ochoten pro takový případ ve prospěch žalobkyně zřídit věcné břemeno užívání. Taková úprava užívacích práv by byla v rozporu s důvody, pro které žalobkyně přistoupila k zahájení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy sporem účastníků o užívání nemovitosti, včetně způsobu jejího užívání (zde lze odkázat na důvody vyložené soudem prvého stupně). Pro jejich dlouhodobé konfliktní vztahy nelze očekávat, že by v případě výlučného vlastnictví nemovitosti žalovaného s právem v nějakém konkrétně upraveném režimu užívání ze strany žalobkyně, tyto spory odpadly. Zvláště vzhledem ke zcela odlišným představám o tom, jak má být s rekreační chatou do budoucna zacházeno, zda si má podržet svůj stávající stav, anebo podle představy žalovaného má dojít k modernizaci a k zásadnějším úpravám.

16. Kromě uvedeného důvodu spočívajícího v samotném požadavku žalobkyně ukončit spoluvlastnictví včetně společného užívání nemovitosti, je to i stávající právní úprava, která sice v ust. § 1145 o.z. počítá s možností zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva, avšak takové zřízení je podmíněno tím, že to vyžaduje řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem. Jde typicky o případy (zmíněné v ve věci 22 Cdo 789/2019, resp. 22 Cdo 5439/2015), kdy je namístě zřízení služebnosti za účelem zajištění přístupu k oddělené části nemovitosti. O takový případ ale v souzené věci nejde, a tudíž odvolací soud má za to, že stávající právní úprava s možností, kterou navrhuje žalovaný, ani nepočítá.

17. Žalovaný konečně argumentoval tím, že žalobkyně sleduje svůj cíl stát se výlučnou vlastnicí i tím, že není ochotna ke kompromisům a dohodám, oproti je vstřícnému přístupu. A právě pro tuto okolnost by jeho postavení a návrhy měly být reflektovány. I proto trval na tom, že by mělo být dokazování doplněno předložením listiny obsahující návrh žalobkyně na převod spoluvlastnického podílu, a to z období projednání pozůstalosti po jméno FO. Takové doplnění považuje ale odvolací soud za nedůvodné. Jednak v předmětném pozůstalostním spise žádný takový návrh nebyl předložen, byla to podle obsahu spisu notářka jako soudní komisařka, která připomněla postavení žalobkyně jako nepominutelné dědičky po své matce, oproti tomu to byl právě žalovaný se svým bratrem, kteří poukázali na okolnost, že zůstavitelka obdarovala žalobkyni za svého života spoluvlastnickým podílem k předmětné chatě a následně došlo k zápočtu této hodnoty na dědický podíl žalobkyně. I kdyby za této situace žalobkyně jevila zájem o získání výlučného vlastnictví k chatě, nebyl by to relevantní důvod pro korekci úvah odvolacího soudu.

18. Ze shora uvedených důvodů má odvolací soud za to, že rozhodnutí soudu prvého stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je správné, a to včetně povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku částka. Takto stanovený vypořádací podíl odpovídá dosavadnímu podílu žalovaného na nemovitosti, zjištěné ceně podle znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO z datum. K ocenění přitom zbývá dodat, že oba účastníci znalecký stanovenou cenu akceptují, a i přes dobu uplynulou od zpracování znaleckého posudku do rozhodování odvolacího soudu, nepožadovali revizi závěrů uvedeného znalce.

19. Pokud jde o náklady řízení mezi účastníky, pak odvolací soud předně poukazuje na to, že otázka nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v minulosti byla opakovaně posuzována vyššími soudy, a to včetně soudu ústavního, když především Ústavní soud ve věci III. ÚS 186/20 reagoval na odlišné závěry předtím přijaté Ústavním soudem. Ve věci I. ÚS 1441/11 a II. ÚS 572/19 vyjádřil názor, že povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného o.s.ř. pro náhradu nákladů řízení (úspěch ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř.) ve prospěch výjimečného řešení podle § 150 o.s.ř. Základní pravidlo lze podle Ústavního soudu korigovat, nastanou-li okolnosti předvídané zejména v ust. § 142 odst. 2 a 3 a § 143 a § 150 o.s.ř. K diskuzi o nákladech pak přispěl Ústavní soud i svým rozhodnutím IV. ÚS 2081/21 názorem, že v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je § 142 o.s.ř. třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran podle § 142 odst. 1 o.s.ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li obecný soud návrh na zrušení spoluvlastnictví; vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a v zásadě nepřiznávat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o.s.ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Diskuzi na toto téma pak Ústavní soud alespoň prozatím uzavřel v plenárním stanovisku pod Pl. ÚS-st. 59/23 s názorem, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví majícím povahu iudicium duplex, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch. Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.

20. Pokud tak proto soud prvého stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, lze takové rozhodnutí považovat za věcně správné, neboť s ohledem na povahu věci oba účastníci navrhovali zrušení a vypořádání věci, a v takovém případě nelze ve smyslu posledně citovaného stanoviska Ústavního soudu shledat plný procesní úspěch žalobkyně, a tedy možnost, že by žalovaného bylo možno zavázat k náhradě nákladů řízení.

21. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, tak se žalobkyně svého práva na jejich náhradu vzdala, žalovaný byl se svým odvoláním neúspěšný a odvolací soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, dovolání by bylo přípustné za předpokladu splnění podmínek podle ust. § 237 o.s.ř., a to v dvouměsíční dovolací lhůtě běžící od doručení tohoto rozsudku, s tím, že dovolání je třeba podat k soudu, který rozhodoval v prvém stupni.