23 CO 26/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa anonymizováno , obec o zaplacení částky 88.185 s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 18.11.2021, č.j. 108 C 12/2021-59,

I. Odvolací řízení se ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky 46.449,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46.449 od 25. 11. 2020 do zaplacení a v rozsahu částky 10.547,05 Kč a úroků ve výši 20 % ročně z částky 43.195,83 Kč od 25. 11. 2020 do 25. 1. 2021, 20 % ročně z částky 45.449,83 Kč od 26. 1. 2021 do 28. 2. 2021, 20 % ročně z částky 46.449,83 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, zastavuje.

II. V další části odvoláním napadeného výroku III. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12.358 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 8,25 % z částky 12.358 Kč od 25. 11. 2020 do zaplacení; částku ve výši 5.312,04 Kč, úroky ve výši 20 % ročně z částky 30.873 Kč od 25. 11. 2020 do 25. 1. 2021, z částky 28.619 Kč od 26. 1. 2021 do 28. 2. 2021 a z částky 27.619 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 108.463 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním a odvolacím soudem.

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zastavil řízení v části požadavku na zaplacení úroků ve výši 54,28 % z částky 74.068,83 Kč od 25.11.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25.11.2020 dosáhne částky 278.121 Kč (výrok I.); žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 17.558 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně od 28.11.2020 do zaplacení (výrok II.); zamítl žalobu na zaplacení dalších 62.442 Kč s úrokem z prodlení vyšším nebo za dobu delší než přiznanou (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobním požadavku žalobkyně vycházejícím z tvrzení o tom, že žalovaný řádně neplnil povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 8.11.2019, podle které mu byl poskytnut úvěr ve výši 80.000 Kč. Žalovaný přestal úvěr řádně splácet, došlo k jeho zesplatnění. Celkem žalovaný na dluh zaplatil 62.442 Kč.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu ohledně požadovaných úroků nad 35 % zpět, proto okresní soud řízení v tomto rozsahu zastavil (§ 96 odst. 2 o.s.ř.).

4. Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky byla dne 8.11.2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 80.000 Kč. Žalovaný se zavázal jej splatit v 36 měsíčních splátkách po 6.438 Kč. Byla sjednána zápůjční úroková sazba 89,28 % a RPSN 136,58 %. Žalovaný na dluh zaplatil 62.442 Kč.

5. Okresní soud tuto smlouvu o úvěru shledal za absolutně neplatnou pro rozpor s ust. § 580 odst. 1 o.z., neboť se jedná o smlouvu, která se pro svou lichevní povahu příčí dobrým mravům. Žalovaný měl za poskytnutý úvěr ve výši 80.000 Kč zaplatit v 36 měsíčních splátkách celkem 231.768 Kč, při dohodnutém úroku 89,28 %. Jedná se tak o zjevný nepoměr plnění, podstatně přesahující úrokovou výměru v době sjednání úvěru s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám bank při poskytování úvěru. Žalovanému poskytnutím úvěru vzniklo bezdůvodné obohacení, které je třeba vypořádat podle § 2991, § 2993 o.z. jako plnění z neplatného právního jednání. Žalobkyně má právo na vydání částek poskytnutých žalovanému. Protože žalovaný uhradil 62.442 Kč, bylo mu dále uloženo, aby žalobkyni zaplatil zbývající část ve výši 17.558 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části okresní soud požadavek žalobkyně zamítl.

6. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výrokům III. a VI., podala žalobkyně odvolání, a to pouze v rozsahu, ve kterém jí nebyl přiznán úrok ve výši 20 % ročně, dále v nepřiznané jistině ve výši 56.510,83 Kč, smluvních pokutách dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1.497 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25.11.2020 do zaplacení, nepřiznaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25.11.2020 do zaplacení a smluvní pokutě dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 15.859,09 Kč. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně své odvolání částečně zpět v rozsahu částky 46.449,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 25.11.2020 do zaplacení, dále v rozsahu smluvní pokuty ve výši 10.547,05 Kč a ohledně úroku za poskytnutí úvěru ve výši 20 % ročně z částky 43.195,83 Kč od 25.11.2020 do 25.1.2021, z částky 45.449,83 Kč od 26.1.2021 do 28.2.2021 a z částky 46.449,83 Kč od 1.3.2021 do zaplacení. Odvolací soud poté postupoval podle § 207 odst. 2 o.s.ř. a v rozsahu tohoto zpětvzetí odvolací řízení zastavil.

7. Žalobkyně v odvolání zdůraznila smluvní volnost stran, která jim umožňuje svobodně sjednat výši úrokové sazby. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu České republiky. Je poté na svobodné vůli strany, zda do úvěrového vztahu vstoupí. S ohledem na to je předmětná smlouva o úvěru v celém rozsahu platná a strany zavazuje. Ujednání o konkrétní výši úroku není také nepřiměřeným ujednáním. Pokud pak okresní soud dospěl k závěru, že úrok je nepřiměřený, a proto neplatný pro sjednanou výši dle § 577 o.z., měl jí přiznat takovou výši úroků, která by odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Žalovaný se také neúměrného zkrácení nedovolal. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá. Také dle ust. § 574 o.z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné.

8. Smluvní ujednání byla dlužníku předložena, měl možnost se s nimi seznámit a žalovaný s nimi souhlasil. Nelze tak pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. Povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Takové pravidlo vyplývá z ust. § 1802 o.z. a je aprobováno také soudní judikaturou. Povinností dlužníka je zaplatit obvyklé úroky, požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a jejímu požadavku ve výše uvedeném rozsahu vyhověl.

9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu napadeném odvoláním, tedy v části výroku III. a závislém výroku IV. o náhradě nákladů řízení podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“) a dospěl k následujícím závěrům.

11. V dané věci byla mezi účastníky dne 8.11 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla úvěr ve výši 80.000 Kč. Byla sjednána zápůjční úroková sazba 89,28 % ročně, RPSN 136,58 %. Žalovaný zavázal žalobkyni tento úvěr vrátit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 6.438 Kč. Při prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 65 dnů bylo dohodnuto automatické zesplatnění úvěru. Při prodlení s úhradou jakékoliv splátky o délce 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku (bod 6.1. smlouvy) a při prodlení se splátkou o délce 15 dnů náklady 200 Kč (bod 6.2. smlouvy). Dále bylo dohodnuto, že při zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru stávají součástí nové jistiny, kterou je dlužník povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru (bod 6.4. smlouvy) a při prodlení s úhradou nové jistiny se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny (bod 6.5. smlouvy).

12. Tato smlouva splňuje požadavky na formální náležitosti úvěrové smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. S ohledem na předložené listiny o příjmových poměrech žalovaného lze také uzavřít, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z tohoto pohledu není pochyb o platnosti úvěrové smlouvy.

13. Přesto ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba zabývat se otázkou, zda se žalovaný v úvěrové smlouvě nezavázal k plnění, které není souladné s dobrými mravy, mimo jiné z toho pohledu, zda sjednané úvěrové podmínky, především v podobě výše úrokové sazby, zcela zjevně nevybočují z akceptovatelného rámce, který požívá právní ochrany. V tomto směru lze odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nichž je zpravidla v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Obdobně lze zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, v němž byl vyjádřen názor, že jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu.

14. Platí rovněž (a odvolací soud v různých senátech to již opakované vyslovil) se zřetelem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.4.2014 ve věci 21 Cdo 3481/2013, že pokud by byla výše sjednaných úroků v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31.12.2013, dále jen„ obč. zák.“), byl by závazek dlužníka zaplatit věřiteli takový úrok neplatným ve smyslu § 39 obč. zák. Tyto závěry přijaté k zákonu z.č. 40/1964 Sb Sb. jsou přitom aplikovatelné i pro poměry nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014 (dále jen„ o.z.“), neboť i ten v § 547 vyžaduje, aby právní jednání svým obsahem a účelem nejen zákonu ale i dobrým mravům a případný rozpor je sankcionován podle § 580 o.z. neplatností. Co společnost z pohledu výše zápůjční úrokové sazby (případně celkových nákladů na úvěr v podobě RPSN) považuje za ještě akceptovatelné a tedy mravné změnou právní úpravy nebylo dotčeno. Stále by mělo platit, že ceny za poskytnutí úvěru má být společensky akceptovatelná a nemá jít v podstatě již o lichvu.

15. Zmínit v této souvislosti je třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, v němž byl vyjádřen názor, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Úroky totiž přiznává sám zákon a v případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena právě zákonným ustanovením. Dříve tímto zákonným ustanovením byl § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dnes obdobné pravidlo stanovuje § 1802 o.z. (jak se důvodně dovolává žalobkyně). Přehlédnout však nelze ani § 577 o. z., kdy platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. I kdyby tedy soud dospěl k neplatnosti ujednání o úrocích, měl by je upravit tak, aby odpovídaly spravedlivému uspořádání vztahů, tedy přiznat úroky podle jeho názoru nejvyšší přípustné, případně obvyklé.

16. V průběhu odvolacího řízení si odvolací soud ověřil z veřejně dostupných údajů České národní banky, a to z databáze časových řad ARAD, že v listopadu 2019 (tedy k období, kdy byla předmětná úvěrová smlouva mezi účastníky sjednávána) činila průměrná úroková sazba úvěru na spotřebu (se splatností do jednoho roku) 18,98 %.

17. Jestliže v konkrétním případě sjednaná zápůjční úroková sazba na poskytovaný úvěr byla sjednána ve výši 89,28 % ročně, pak takto sjednaná sazba ke dni uzavření úvěrového vztahu více jak čtyřnásobně překračuje obvyklou úrokovou sazbu, která byla běžná k datu uzavření smluvního vztahu. Není přitom sporu, že různé banky, či jiní poskytovatelé úvěrů, poskytují rozdílné úvěrové podmínky, a to v různých aspektech úvěrového vztahu. V případě zápůjční úrokové sazby lze připustit za různých skutkových okolností poměrně široké rozpětí sjednané zápůjční úrokové sazby. Pokud se ale v daném případě jedná o více než čtyřnásobek běžné zápůjční úrokové sazby, jde zcela jistě a bez jakýchkoli pochybností o takové ujednání, které nemůže požívat právní ochrany, které je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z.

18. Ujednání účastníků o výši zápůjční úrokové sazby je ale ujednáním oddělitelným od ostatních části úvěrového vztahu. Odvolací soud také preferuje takový výklad smluvních ujednání, který vede spíše k výkladu o platnosti smlouvy před absolutní neplatností celého smluvního závazkového vztahu. Tento přístup reflektuje skutečnost, že žalovaný dobrovolně vstupoval do úvěrového vztahu, musel si být vědom závazků spojených s přijetím úvěru, a to nejen závazku vrátit poskytnou jistinu, ale s tím zaplatit také cenu, resp. obvyklou cenu peněz v podobě úroku. Lze tak uzavřít, že neplatné je pouze ujednání účastníků v části sjednaných úroků; v ostatních ujednáních lze považovat úvěrovou smlouvu za platnou. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni nejen poskytnutou jistinu, ale také obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (srov. § 1802 o.z.).

19. Pokud poté žalobkyně v rámci svého odvolání požadovala 20 % úrok z poskytnutého úvěru, lze takový požadavek na zaplacení úroků považovat za ještě odpovídající ust. § 1802 o.z.

20. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 80.000 Kč. Byly sjednány měsíční splátky ve výši 6.438 Kč. Žalovaný tyto splátky plnil v období od prosince 2019 do září 2020, kdy zaplatil 57.942 Kč. Při úročení jistiny 20 % ročně zaplatil žalovaný 49.127 Kč na jistině. Poté, co přestal splátky plnit, a žalobkyně úvěr zesplatnila, činila dlužná jistina 30.873 Kč a dlužný úrok 1.246 Kč Nová jistina (zahrnující dle smluvních ujednání účastníků jak původní jistinu a dlužný úrok), představovala částku 32.119 Kč. Po zesplatnění úvěru dále žalovaný zaplatil dne 25.1.2021 částku 3.500 Kč a dne 28.2.2021 částku 1.000 Kč. K datu 21.3.2022 činila aktuální nová jistina úvěru 27.619 Kč Vedle dlužné jistiny je žalovaný povinen zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, a to z částky 32.119 Kč od 25.11.2020 do 25.1.2021, z částky 28.619 Kč od 26.1.2021 do 28.2.2021 a z částky 27.619 Kč od 1.3.2021 do 24.5.2021, tj. celkem 5.312,04 Kč Vedle toho je povinen zaplatit smluvní pokuty ve výši 1.497 Kč (dle bodu 6.1 smlouvy) a náhrady nákladů ve výši 800 Kč (dle bodu 6.2. smlouvy).

21. Protože okresní soud již pravomocně přiznal žalobkyni jistinu ve výši 17.558 Kč, uložil odvolací soud žalovanému zaplatit dalších 10.061 Kč (27.619 Kč mínus 17.558 Kč), dále smluvní pokutu ve výši 1.497 Kč a náklady ve výši 800 Kč, tj. celkem 12.358 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25.11.2020 do zaplacení (dle § 1970 o.z. ve spojení s nař.vl. 351/2013 Sb.), dále kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 5.312,04 Kč (kdy sazba 0,1 % denně je v souladu s ust. § 122 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb.) a obvyklé úroky ve výši 20 % ročně z částky 30.873 Kč od 25.11.2020 do 25.1.2021, z částky 28.619 Kč od 26.1.2021 do 28.2.2021 a z částky 27.619 Kč od 1.3.2021 do zaplacení s limitací do 108.463 Kč (v souladu s ust. § 122 odst. 3 z.č. 257/2016 Sb.).

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku III. změnil a přiznal žalobkyni výše uvedené další plnění.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v obou stupních řízení převážně procesně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší a žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.