23 Co 264/2002

Plný text

3 23Co 264/2002 U s n e s e n í Krajský soud v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M.V. a soudců Mgr. Ing. B.N. a JUDr. M.K. ve věci žalobce Ř.f.H. , zast. JUDr. K.B., advokátem, proti žalovanému M.Š. , zast. JUDr. J.D., advokátem, o vyklizení bytu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v H.B. ze dne 29. dubna 2002, č.j. 7C 61/2000-77, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh žalobce, aby žalovaný vyklidil byt o třech místnostech s příslušenstvím nacházející se v přízemí domu čp. xxx v H. vpravo od hlavního vchodu a dále, aby vyklidil nebytové prostory a to dřevníky na dvoře domu čp. xxx v H. a skladiště nacházející se v přízemí domu čp. xxx v H. Současně rozhodl, že je žalobce povinen nah r adit žalovanému náklady řízení 4.197,20 Kč. Okresní soud vycházel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 18.3.1997 uzavřena platná nájemní smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Smlouva sice nebyla odsouhlasena nadřízeným orgánem církv e , tak jak to má být dle vnitřních předpisů církve. To však okresní soud neshledal na újmu platnosti smlouvy o nájmu ze dne 18.3.1997. Podle § 20 odst. 2 občanského zákoníku mohl za Ř.f.H. jednat jednak statutární zástupce a dále i t i, o nichž to stanoví vnitřní předpisy církve. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník ne m ohl vědět. V souzené věci žalovaný nemohl vědět, že farář J.H. při uzavírání nájemní smlouvy překročil meze svého oprávnění. Jeho jednání tedy žalobce zavazuje. Existující důvod k výkonu nájemního práva k bytu brání tomu, aby mohl být žalovaný v y klizen. Proto okresní soud žalobu proti žalovanému na vyklizení z bytu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V něm nesouhlasil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Namítal, že žalovaný musel vědět, že smlouva ze dne 18.3.1997 musí být schválena nadřízeným orgánem Ř.f.H., kterým je B.k. v čele s jeho statutárním zástupcem - sídelním biskupem Mons. D.D. Musel to vědět, neboť již předcházející nájemní smlouva takovou doložku mě l a a z hlediska formálně právního tak předpoklady platnosti splňovala. Navíc žalovaný jako příslušník katolické farnosti je zavázán normami Kodexu církevního práva katolické církve a lze předpokládat, že tedy žalovaný jako katolík tyto normy zná. Navíc po d le ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zák. č. 308/1991 Sb. mohou církve a náboženské společnosti ke splnění svého poslání vydávat vnitřní předpisy, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými předpisy. Tyto vnitřní předpisy jsou součástí právního pořádku České republiky. Žalovaný tedy byl povinen tyto předpisy znát i jako občan České republiky. Ostatně není věrohodná ani výpověď svědka faráře J.H., že on jako národnosti Slovák neměl znalost o tom, že je nutno smlouvy schvalovat biskupem. Kromě toho v šeho nájemní smlouva beztak neobstojí z důvodu její neurčitosti ve vztahu k výši úhrady za služby a dále pro antidatovaní smlouvy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Žalovaný je evangelického vyznání a vnitřní předpisy katolické církve mu nemohou být známy. O schvalovací doložce na předchozí nájemní smlouvě nevěděl, neboť doložka byla umístěna až z a jeho podpisem. Navíc se ani nemá kam vystěhovat. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu (B.k.), k nájemní smlouvě ze dne 18.3.1997, kterou farář J.H. pronajal žalovanému předmětný církevní byt za Ř.f.H. se sídlem v H., není překročením meze oprávnění je d nat za právnickou osobu. K překročení meze oprávnění jednat za právnickou osobu může dojít jen tehdy, jednají-li za ni jiní pracovníci či členové než ti, kteří jsou statutárními orgány. V souzené věci však jednal za právnickou osobu a to Ř.f.H. farář J.H., který byl statutárním orgánem. Jeho právních úkonů se tedy ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého věc posoudil okresní soud, netýká. Právní úkony J.H. bylo zapotřebí posoudit podle § 20 o dst. 1 občanského zákoníku. Nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu k nájemní smlouvě ze dne 18.3.1997 je nedostatkem dodržení zákona při vzniku hmotně právního úkonu. Takováto situace spadá pod ustanovení § 39 občanského zákoníku. Důsledkem toho je absolu t ní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997. Není na závadu, že povinnost schválení nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997 orgánem, který je nadřízen Ř.f. v H., plyne z vnitřních norem Římskokatolické církve. Tato povinnost vyplývá z kodexu kanonického práva ve spojení s usnesením České Biskupské konference ke správě a zřizování církevního majetku č.j. 1991/93. O nutnosti schvalování smluv o pronájmu a zcizování církevního majetku byly jednotlivé farnosti vyrozuměny prostřednictvím oběžníků (acta curiae). Tyto vnitřní předpisy církve, pokud slouží ke splnění poslání církve jsou součástí právního pořádku České republiky (§ 6 odst. 1 písm. b) zák. č. 308/91 Sb.). Neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997 má ten důsledek, že tato nájemn í smlouva neposkytuje žalovanému právní titul pro bydlení v předmětném bytě. Nesprávné právní posouzení věci se promítlo i do nesprávnosti skutkových závěrů okresního soudu. Odvolací soud proto musel rozsudek okresního soudu zrušit a věc vrátit okresnímu s o udu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). V dalším řízení okresní soud věc znovu projednává v souladu s výše uvedeným právním názorem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. V H.K. dne 12. listopadu 2002