25 CO 116/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně anonymizována dvě slova ve anonymizována dvě slova anonymizováno číslo sídlem adresa doručovací adresa: anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizováno anonymizována dvě slova obec ulice a číslo , PSČ obec proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození 2. jméno příjmení , datum narození oba bytem adresa oba zastoupení advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 57 893 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. března 2022, č. j. 64 C 23/2020-406

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích označených II., III., IV. a V. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku VI. mění tak, že žalovaným se neukládá povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Náchodě na soudním poplatku částku 1 000 Kč.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení ve výši 14 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl následovně: Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku ve výši 15 490 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 1. 7. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I. rozsudku). Co do nároku na zaplacení dalších 42 403 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok pod bodem II. rozsudku). Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 33 791,95 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok pod bodem III. rozsudku). Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě na náhradě nákladů řízení částku 17 432,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem IV. rozsudku). Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Náchodě na náhradě nákladů řízení částku 5 810,75 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem V. rozsudku). Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Náchodě na soudním poplatku částku 1 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem VI. rozsudku).

2. Okresní soud v odůvodnění rozsudku reprodukoval procesní postoje účastníků. Po skutkové stránce uzavřel, že žalovaní jsou vlastníky domu [adresa] v [katastrální uzemí], [územní celek], postaveném na pozemku st. [parcelní číslo]. To je mezi účastníky nesporné, stejně jako skutečnost, že v letech 2017 -2019 žalovaní zaplatili žalobkyni celkem 8 667 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Spor je veden o skutečnou výši bezdůvodného obohacení. Okresní soud dále podal přehled okolností ohledně nabytí vlastnictví domu žalovanými a následného vývoje jednání týkajících se právních vztahů k pozemku, na němž je dům postaven. Přitom zmínil, že měl k dispozici celkem tři znalecké posudky, a sice znalců [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]. Tyto znalecké posudky prvostupňový soud vzájemně porovnával a posuzoval, a to i ve vztahu k ostatním, v řízení provedeným důkazům; činil tak při právním posouzení věci podle ust. § 2991, § 2999 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), které citoval. Zdůraznil, že procesní znalecký posudek znalce [titul] [příjmení] podrobil kritickému posouzení, výslovně zmínil veškeré své úvahy týkající se hodnocení tohoto posudku. Okresní soud dále vyjádřil přesvědčení, že na tento případ dopadají závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, ze dne 5. 3. 2019 (pozn. odvolacího soudu: správné datum vydání tohoto usnesení je 3. 5. 2019). Soud prvního stupně z usnesení dovolacího soudu citoval a uzavřel, že v dané věci je nutno výslednou částku bezdůvodného obohacení dovodit z ceny pozemku za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby na něm zřízené; za odpovídající pak považoval redukci ceny pozemku stanovenou ve znaleckém posudku [titul] [příjmení]. Z tohoto hlediska činilo obvyklé nájemné za r. 2017 -2019 částku 24 157 Kč, od které je nutno odečíst žalovanými zaplacené částky 5 778 Kč a 2 889 Kč. Vyhověl proto žalobě o zaplacení částky 15 490 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl (výroky pod bodem I. a II. jeho rozsudku). Lhůtu k plnění okresní soud odůvodnil ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“), nákladový výrok (viz výrok pod bodem III.) opřel o ust. § 142 odst. 1 OSŘ (ve skutečnosti však o nákladech řízení rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 OSŘ, neboť provedl výpočet náhrady nákladů řízení při zohlednění procesní úspěšnosti každé ze stran sporu). Stejně přistoupil k rozhodnutí o nákladech státu (viz výroky IV. a V.) podle ust. § 148 odst. 1 OSŘ, výrok o povinnosti k placení soudního poplatku (viz výrok VI.) odůvodnil ust. § 11 odst. 2 písm. a) a § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen„ ZSOP“).

3. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti výrokům označeným body II. až VI. se odvolala žalobkyně. Uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) OSŘ. Za nesporné považovala, že se ve věci jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy spornou je pouze výše nároku. Připomněla své námitky, vznesené v průběhu řízení proti znaleckému posudku [titul] [příjmení]; tyto námitky okresní soud nereflektoval, nedostatečně se s nimi podle odvolatelky vypořádal. Za chybné, ba až za zavádějící považuje žalobkyně již samotné vymezení zadání znaleckého úkolu zmíněnému procesnímu znalci. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v usnesení vydaném pod sp. zn. 28 Cdo 3465/2018 na tuto věc podle odvolatelky nedopadají, když v dovolacím soudem posuzované věci se jednalo o pozemek zcela zastavěný, zatímco v projednávané věci se jedná o pozemek zastavěný zhruba z jedné poloviny. Pro účely stanovení obvyklé ceny je podle žalobkyně nutné vycházet z toho, za co by bylo možné pozemek reálně prodat. Znalec [titul] [příjmení] nevysvětlil jím použité ponížení ceny v rozsahu 50 %. Daný znalec mohl použít podklady žalobkyně. Odvolatelka podrobně rozvedla své důvody nesouhlasu se zmíněným znaleckým posudkem, podrobila jej kritice. Odkázala přitom na jí předložené nájemní smlouvy. Okresní soud pochybil, pokud tyto důkazy nepoužil s argumentem, že žalobkyně je silnější stranou v závazkových vztazích. Odvolatelka dále uvedla, že ve vztahu k žalovaným postupovala v souladu se zákonem, vycházela ze znaleckého posudku [titul] [příjmení], ve kterém nebylo použito ponížení ceny pozemku jako v procesním znaleckém posudku. Ze vzorku žalobkyní předložených smluv bylo možno vytvořit adekvátní porovnávací hodnotu. Okresní soud však tyto důkazy nereflektoval a vycházel ze znaleckého posudku, který však byl zatížen vadou, v důsledku čehož je podle žalobkyně zatíženo vadou rovněž samo řízení před okresním soudem. Žalobkyně připomněla, že navrhovala vypracování dodatku znaleckého posudku, tento návrh však nebyl okresním soudem vyslyšen. Poukázala na výslech znalce [titul] [příjmení] při jednání okresního soudu dne 6. 10. 2021. Uvedla, že odpovědi znalce na žalobkyní vznesené otázky neozřejmily znalcův postup při vypracování znaleckého posudku. Historický kontext zmiňovaný okresním soudem považovala žalobkyně za nepodstatný a způsob ocenění pozemku za diskriminační pro jeho vlastníka. K nákladovému rozhodnutí odvolatelka namítla, že při podání žaloby vycházela ze znaleckého posudku a až v řízení podaný znalecký posudek vyzněl jinak. Výše plnění tak závisela na znaleckém dokazování, což měl okresní soud reflektovat použitím ust. § 142 odst. 3 OSŘ a žádnému z účastníků neměl náhradové právo přiznat. V této souvislosti žalobkyně označila mnohá rozhodnutí Ústavního soudu a připojila z nich citace. Žalobkyně ze všech podrobně rozvedených důvodů, na něž odkázala i při veřejném projednání věci, navrhla rozsudek okresního soudu v odvoláním dotčené části zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaní se s rozsudkem okresního soudu ztotožnili a navrhli jej v odvoláním napadené části potvrdit. Žalobkyně podle nich staví své odvolání na údajných vadách znaleckého posudku [titul] [příjmení] a používá argumentaci, která ignoruje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané pod sp. zn. 28 Cdo 3465/2018. Podle žalovaných jde v posuzované věci o stejný případ, neboť i zde se jedná o pozemek, který je ze stavebně technického hlediska zcela využit. Žalobkyně podle žalovaných setrvale podsunuje soudu jí vypracované smlouvy a jejich význam. Tyto smlouvy však nelze považovat za objektivní podklad pro rozhodnutí věci. Žalobkyně se vlastně domáhá přezkumu na základě jí samotnou formovaných skutečností, v odvolání recykluje shodnou argumentaci, nespecifikuje přitom naplnění jí použitých odvolacích důvodů. Žalovaní považují odvolání žalobkyně až za nemravné. K nákladovému rozhodnutí žalovaní poukázali na to, že žalobkyně od počátku řízení věděla, že spornou je výše bezdůvodného obohacení, a věděla, v čem onen spor spočívá. Musí tak nést následky svého částečného neúspěchu v řízení. Při veřejném odvolacím jednání žalovaní na svou obranu uvedenou v písemném vyjádření plně odkázali.

5. Po zjištění, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas a že je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu v odvoláním žalobkyně dotčeném rozsahu (§ 212 OSŘ), přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející (§ 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

6. Podaným odvoláním žalobkyně nebyl napaden výrok I. rozsudku okresního soudu, který tak nabyl samostatně právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků uplynula lhůta pro podání odvolání (§ 159, § 206 odst. 2 a § 212 OSŘ).

7. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1 OSŘ), provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 OSŘ a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na precizní a výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které s ohledem na odvolací námitky žalobkyně pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

8. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle ust. § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

10. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. V rámci odvolacího přezkumu se nejprve krajský soud zabýval výhradou žalobkyně, že okresní soud v odůvodnění rozsudku nedostatečně reflektoval její argumentaci, když z toho dovozovala námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud by rozhodnutí soudu prvního stupně zcela nevyhovovalo všem požadavkům ust. § 157 odst. 2 OSŘ, pak by jej nebylo možno považovat za nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně mohla v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 OSŘ a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud dodává, že odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v této věci zcela odpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve věci samé ust. § 157 odst. 2 OSŘ.

12. Žalobkyně ve svém odvolání proti (jí napadené části) rozsudku okresního soudu dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

13. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

14. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud svou úvahu, že žalobkyně byla žalovanými z užívání pozemku vyloučena (což bylo mezi účastníky nesporné), že jí za to přísluší náhrada (což též nebylo sporováno) a v jaké výši (což bylo jádrem sporu), založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné oběma procesními stranami. Žalobkyně v odvolání výslovně zpochybňovala skutkové závěry o ceně pozemku a o výši obvyklého nájemného. K těmto mezi účastníky sporným skutečnostem provedl okresní soud dokazování znaleckými posudky, přihlížel k poznatkům, které vyšly najevo. Hodnocení důkazů, úvahy, kterými se při něm řídil, a skutkové závěry pak pečlivě vtělil do odůvodnění rozsudku. Odvolací soud neshledal žádný důvod pro revizi skutkových závěrů okresního soudu. Žalobkyně pak zvláště brojila proti závěrům procesního znaleckého posudku znalce [titul] [příjmení] a proti jejich hodnocení prvostupňovým soudem. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na konstantní judikaturu, týkající se specifik znaleckého posudku jako důkazního prostředku ve smyslu § 127 odst. 1 OSŘ, i limitů jeho přezkumu soudem, akcentující skutečnost, že soudy nedisponují zpravidla odbornými znalostmi a nejsou kompetentní k přezkumu věcné správnosti znaleckého posudku, či k nahrazování jeho závěrů závěry vlastními. Soud samozřejmě výsledek znaleckého zkoumání nepřejímá bez dalšího; poměřuje ho jinými provedenými důkazy a znalci může, má-li o jeho poznatcích pochybnosti, uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil, či jinak eliminoval jeho nedostatky (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1888/2019, a judikaturu v nich zmiňovanou). Hodnocení procesního znaleckého posudku provedené okresním soudem se těmto připomenutým tezím nepříčí; okresní soud poměřoval znalecké závěry dalšími důkazy, přistoupil k výslechu znalce při jednání a tam znalcem podané vysvětlení považoval za dostatečné vyjasnění jeho znaleckých závěrů. Postup okresního soudu v tomto směru je dobře patrný z odůvodnění jeho rozsudku. Pro stanovení výše obvyklého nájemného jako východiska pro stanovení náhrady náležející žalobkyni považoval okresní soud tyto znalecké závěry za upotřebitelné. Správně pak prvostupňový soud přihlédl i ke konkrétním okolnostem této posuzované věci tak, jak je konkrétně popsal v bodu 11. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

15. Odvolací soud nepřisvědčuje námitce odvolatelky, že okresní soud chybně ve věci vycházel z rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3465/2018 Okresní soud naopak důsledně respektoval ust. § 13 o. z., které pro účastníky zakládá legitimní očekávání shodného posouzení věci, pokud tato již byla v minulosti v obdobném případě rozhodnuta a pokud je zde shoda v podstatných znacích. V usnesení ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 3465/2018-812, Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podané dovolání; učinil tak s odkazem na jeho přesně uvedenou judikaturu, podle které určování výše bezdůvodného obohacení má odpovídat obvyklému nájemnému v daném místě a čase a podle které je nutno výslednou částku dovozovat z ceny pozemku za současné reflexe jeho zatížení v podobě stavby na něm zřízené, s nímž souvisí omezení jeho užívání, jež se do konečné sumy nutně promítá. Dovolací soud v daném rozhodnutí zdůraznil, že aspekt zastavěnosti pozemku rozsah profitu získaného užívání takového pozemku nutně determinuje. Dané usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo napadeno ústavní stížností (ostatně ze strany žalobkyně), přičemž Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl svým usnesením ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19 Ústavní soud přisvědčil závěru obecných soudů, že snížení výše obvyklého nájemného je odůvodněno zohledněním faktických poměrů představovaných zejména tím, že je vlastník pozemku ve svém užívacím právu značně limitován na něm situovanou stavbou ve vlastnictví jiného subjektu, neboť tento prakticky trvale determinovaný vztah podstatně omezuje či spíše znemožňuje plnohodnotné užívání pozemku (srov. bod 12. odůvodnění posledně zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud současně odmítl jako argument diskriminační povahy užití redukčního koeficientu při ocenění zastavěného pozemku (srov. bod 13. odůvodnění posledně zmíněného usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutí dovolacího soudu i soudu Ústavního s ohledem na jejich nosné důvody tak dopadají bezezbytku i na posouzení této projednávané věci. Okresní soud tudíž nepochybil, pokud z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházel.

16. K další odvolací námitce žalobkyně, že při rozhodování o nákladech řízení měl okresní soud vycházet z ust. § 142 odst. 3 OSŘ, uvádí odvolací soud, že aplikace daného ustanovení by v této věci byla nepřípadná. Žalobkyně již při samotném podání žaloby věděla, v čem spočívá základ sporu účastníků o výši bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení po podání procesního znaleckého posudku svůj procesní postoj nijak nezměnila, neučinila tak ani po meritorním rozhodnutí prvostupňového soudu. Nelze tak dost dobře uzavřít, že výše plnění v posuzované věci závisela na v řízení podaném znaleckém posudku. Ve skutečnosti se totiž jednalo o spor, mající původ v právním posouzení věci, a sice v tom, zda při stanovení výše obvyklého nájemného (jako základu pro stanovení bezdůvodného obohacení) má být redukována obvyklá výše ceny pozemku v důsledku jeho stavebně technické povahy. Žalobkyní uváděná rozhodovací činnost Ústavního soudu vychází z naprosto odlišných skutkových podkladů a je pro rozhodování o nákladech řízení v této věci zcela nepoužitelná. Odvolací soud proto souhlasí s okresním soudem v tom, že při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je nutno vycházet z porovnání procesní úspěšnosti účastníků (tedy z ust. § 142 odst. 2 OSŘ, jak upřesňuje odvolací soud) a že poměr úspěchu je nutno vyjádřit i při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesených státem ve smyslu ust. § 148 odst. 1 OSŘ. Samotný poměr úspěchu a neúspěchu účastníků a výpočet náhradové povinnosti stanovil prvostupňový soud správně, ostatně v tomto směru účastníci nevznesli žádné výhrady.

17. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ust. § 219 OSŘ potvrdil ve výrocích II., III., IV. a V.

18. Ke změně rozsudku okresního soudu odvolací soud přistoupil pouze v jeho výroku VI.; učinil tak z úřední povinnosti, když podle ust. § 220 OSŘ změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalovaným neuložil povinnost k placení odpovídající části soudního poplatku. Důvodem tohoto rozhodnutí je skutečnost, že přenesení poplatkové povinnosti podle ust. § 2 odst. 3 ZSOP nepřichází v úvahu za situace, kdy strana žalovaná má vůči straně žalující právo na náhradu (byť i jen části) nákladů řízení podle ust. § 142 a násl. OSŘ.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Nákladová náhrada náleží procesně úspěšným žalovaným, kteří se ubránili odvolání žalobkyně. Tyto náklady jsou dány dvěma úkony právní pomoci pro každou ze dvou zastupovaných osob (tj. 2 x 2 x 2 736 Kč), a to za sepis vyjádření žalovaných k odvolání žalobkyně a za účast advokáta žalovaných u odvolacího jednání (§ 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a g/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, v platném znění /dále jen„ AT“ /), čtyřmi paušálními náhradami hotových výdajů k těmto úkonům po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), to vše navýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalovaných plátcem (§ 14a odst. 1 AT) Celkem tak žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně (ve smyslu § 1877 o. z.), náleží náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 14 694 Kč, přičemž lhůta a místo k plnění odůvodňují ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem a § 149 odst. 1 OSŘ.