25 Co 141/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: Jméno žalobce A , r. č. číslo bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátem advokát sídlem adresa proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , IČO: IČO žalované A za něhož v řízení jedná Jméno žalované B , IČO: IČO žalované B , sídlem Adresa žalované B , doručovací adresa: Jméno žalované B , adresa 2. Jméno žalované C ., IČO: IČO žalované C sídlem Adresa žalované C o určení vlastnického práva k pozemkům k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. února 2025, č. j. 3 C 209/2024-96, ve znění opravného usnesení ze dne 20. května 2025, č. j. 3 C 209/2024-123 I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I v části, ve které byla žaloba zamítnuta potud, pokud se jednalo u určení, že , Jméno žalobce A, , nar. , datum, , naposledy bytem , adresa, , zemřelý , datum, , byl ke dni své smrti vlastníkem pozemků parc. , číslo, v katastrálním území , adresa, , mění tak, že žalobě se vyhovuje.II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I v části, ve které byla žaloba zamítnuta potud, pokud šlo o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , potvrzuje.III. První žalovaný a druhý žalovaný jsou povinni zaplatit žalobci náklady řízení před okresním soudem každý po , částka, k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.IV. První žalovaný a druhý žalovaný jsou povinni zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení každý po , částka, k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. , číslo, vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území , adresa, a obci , adresa, , nebo na určení, že , Jméno žalobce A, , nar. , datum, , naposledy bytem , adresa, , zemřelý , datum, , byl ke dni svojí smrti vlastníkem těchže pozemků (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobce k náhradě nákladů prospěch 1. žalovaného ve výši , částka, a 2. žalovaného ve výši , částka, (výroky II a III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stát je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku p. č. , číslo, (lesní pozemek) o výměře 1 227 m2 a pozemku p. č. , číslo, (trvalý travní porost) o výměře 2 540 m2 a že 2. žalovanému svědčí k prvně uvedenému pozemku právo hospodaření. Stát získal vlastnické právo k oběma pozemkům (dále jen „předmětné pozemky“) na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, o výměně či přechodu vlastnických práv podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; vlastnické právo k předmětným pozemkům takto pozbyli manželé , jméno FO, a , jméno FO, a nabyl ho stát. Žalobce pak vlastní sousední pozemky St. , číslo, , jehož součástí je dům čp. , číslo, p. č. , číslo, ; vlastnictví získal na základě darovací smlouvy ze dne , datum, od svého otce , jméno FO, .

3. V dědickém řízení po zůstaviteli , jméno FO, , nar. , datum, , naposledy bytem , adresa, , zemřelém , datum, se neprojednávala otázka přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na dědice (viz spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. , číslo, ). Žalobcovi prarodiče koupili dům čp. , číslo, (dnes čp. , číslo, ) trhovou smlouvou ze dne , datum, .

4. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, byla schválena restituční dohoda , jméno FO, (prarodičů žalobce) se , jméno, o vydání 7 pozemků v katastrálním území , adresa, . Rozhodnutím téhož úřadu ze dne , datum, , č. j. , číslo, ) bylo rozhodnuto, že žalobcův děd , Jméno žalobce A, je vlastníkem dalších 46 pozemků a naproti tomu není vlastníkem 8 pozemků, všech v katastrálním území , adresa, . Mezi pozemky, které takto získali žalobcovi prarodiče či jeho děd, nefigurovaly předmětné pozemky.

5. Soud prvního stupně nepřijal žalobcovu skutkovou verzi, že jeho děd , Jméno žalobce A, předmětné pozemky užíval se souhlasem vlastníků , jméno FO, a , jméno FO, . Když pak jmenovaní manželé na přelomu 40. a 50. let 20. století narychlo opouštěli území Československé republiky, vyhledal , jméno FO, žalobcova děda a ústní formou mu předal do vlastnictví oba předmětné pozemky s tím, že jako předtím bude mít děd užitek v podobě dřeva a pastvy a že pozemky skončí v dobrých rukou. Děd a po něm i žalobce se o oba pozemky starali jako o vlastní, nikdo jim v tom nebránil, jejich rodina to vše vnímala tak, že oba pozemky jim vlastnicky náleží.

6. Soud prvního stupně této skutkové verzi oponoval historickým průřezem právní úpravy držby a vydržení od éry obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811, č. 946/1811 Sb. z. s. (dále jen „o. z. o.“) přes zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) po stávající právní úpravu v podobě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dotkl se i otázky právních zábran či omezení převodu a pronájmu zemědělské nebo lesní půdy podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb. Předestřel argumenty právní doktríny a také judikatury dovolacího soudu stran institutů držby a vydržení. Dovodil, že před rokem , datum, , kdy v místě proběhly pozemkové úpravy, nemohli žalobcův děd ani on sám získat vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, a to pro nedostatek oprávněné držby ve všech jejích podobách dle postupně se měnící právní úpravy (viz shora). Zdůraznil, že v souvislosti s pozemkovými úpravami obdržel žalobce od pozemkového úřadu seznam pozemků, u kterých pozbyl vlastnické právo či naopak vlastnictví získal; v seznamu se vůbec neobjevily předmětné pozemky. Žalobce proto nemohl mít pochybnost o tom, co vše vlastní v katastrálním území , adresa, . Dovolával-li se žalobce nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., nemohl uspět, protože dvacetiletá vydržecí doba by mohla skončit nejdříve v roce , datum, .

7. Proti rozsudku se odvolal žalobce, přičemž brojil vůči zamítavému výroku ve věci samé a vůči závislým nákladovým výrokům. Přednesl, že soud prvního stupně při posuzování oprávněnosti držby jeho děda či žalobce samotného nevzal v úvahu okolnosti daného případu. Žalobci ani jeho právnímu předchůdci nelze kupř. klást k tíži, že při hospodaření na lesním pozemku p. č. , číslo, se úzkostlivě nedrželi pravidel nastavených příslušnými právními předpisy, protože jejich plnění lze vztáhnout na specializované podnikatelské subjekty, a navíc nelze odhlédnout od relativně malé výměry tohoto pozemku. Uvedl, že manželé , jméno FO, dědovi předmětné pozemky darovali s vědomím, že z jeho strany bude v budoucnu o pozemky řádně postaráno. Absence zákonem předepsané písemné formy tohoto právního jednání a priori nevylučuje existenci oprávněné držby; tu ostatně zákon presumuje. Žalobce namítal, že soud prvního stupně odhlédl od specifických dobových reálií a kategoricky trval na pravosti nabývacího titulu. Zdůraznil, že jeho rodina užívá předmětné pozemky přibližně celých 75 let, aniž by si na ně kdokoli jiný osoboval vlastnické právo. On i ostatní členové jeho rodiny jsou právní laici, kteří byli od počátku 90. let minulého století postaveni před složitý úkol zasadit se o navrácení nemovitého majetku na základě restitučních zákonů. Za situace, kdy neměli v rukou soukromou či veřejnou listinu, z níž by bylo jednoznačně dokladatelné jejich vlastnictví k předmětným pozemkům, obrátili se na rodinného přítele , jméno FO, , rovněž právního laika, který přislíbil, že se nezávazně obrátí na spolupracující právníky; ti mu sdělili, že bez autoritativního rozhodnutí civilního soudu nebude otázka jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům postavena na jisto. Žádal, aby napadený rozsudek byl buď změněn tak, že žalobě bude buď ve vztahu k němu, nebo k jeho právnímu předchůdci vyhověno, anebo byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Oba žalovaní se s napadeným rozsudkem ztotožnili a navrhli jeho potvrzení.

9. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je z části opodstatněné.

10. Podle § 115 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „střední kodex“) vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.

11. Podle § 116 odst. 1 středního kodexu práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po 3 léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby 10 leté.

12. Podle § 145 středního kodexu je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným (1). V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (2).

13. V souzené věci je třeba se vrátit do poměrně vzdálené minulosti, kdy za přesně neobjasněných (a se vší pravděpodobností již neobjasnitelných) okolností kvapně opustili území Československé republiky blízcí sousedé a zároveň vlastníci předmětných pozemků – manželé , jméno FO, a , jméno FO, . Tuto událost je nutno zasadit do tehdejšího společenského, politického a historického rámce, kdy po skončení 2.světové války si tehdejší světové velmoci rozdělily mezi sebe sféry vlivu a území Československé republiky se ocitlo v tzv. východním bloku. Zcela zásadní význam pak sehrálo převzetí moci ve státě poúnorovým režimem v roce 1948, kdy nezanedbatelná část populace vynuceně uprchla do zahraničí mimo dosah nastupujícího režimu, a to i za cenu majetkových ztrát. Lze bez dalšího pochopit, že manželé , jméno FO, z obav o vlastní bezpečí i bezpečí lidí, kterým důvěřovali a mezi které patřil i žalobcův děd , Jméno žalobce A, , si důvody, čas a způsob opuštění republiky ponechali pro sebe, a že se pokusili alespoň částečně disponovat se svým majetkem ve prospěch blízkých a důvěryhodných osob, tj. konkrétně žalobcova děda. Z jejich strany se jednalo o bezúplatný převod vlastnického práva k předmětným pozemkům, tedy o dar, a nikoli snad o pouhou výpůjčku (§ 410 a násl. středního kodexu), resp. výprosu, jak nepatřičně namítali žalovaní. Manželé , jméno FO, nemohli v žádném případě počítat s návratem do republiky, protože obecné vědomí bylo takové, že se tehdy jednalo o společenskou a politickou změnu naprosto zásadní s nedohlédnutelným koncem.

14. V současné době již nelze prokázat, kdy přesně došlo k právnímu jednání mezi , jméno FO, a žalobcovým dědou , jméno FO, , jež vyústilo v bezúplatný převod – darování předmětných nemovitostí žalobcově dědovi. V žalobcově rodině se ústním podáním tradovalo, že k tomuto jednání došlo na přelomu let 1949/1950, tedy ještě za účinnosti o. z. o. Vzhledem k tomu, že do účinnosti středního kodexu, tj. do , datum, nemohla uplynout obecná 30 letá vydržecí doba (§ 1468, § 1470 o. z. o.), k vydržení na základě držby nabyté za účinnosti o. z. o. mohlo dojít až v době účinnosti středního kodexu, podle kterého je splnění podmínek pro vydržení nutno posoudit ve smyslu ustanovení § 562 středního kodexu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008).

15. Na souzenou věc lze vztáhnout přenosnou judikaturu dovolacího soudu i z doby účinnosti obč. zák. Odvolací soud má na mysli např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, podle něhož dobrá víra oprávněného věřitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí se vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

16. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohlo při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný, přičemž omluvitelný omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se osoba postupovala s obvyklou mírou opatrností, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 170/2001).

17. Dlužno zdůraznit, že předmětné pozemky nikdy neměly právní status nemovitých věcí v socialistickém vlastnictví, takže podle ustanovení § 115 středního kodexu byly způsobilým předmětem vydržení.

18. Musely-li být k nabytí vlastnického práva původním (originárním) způsobem v podobě vydržení kumulativně naplněny tři podmínky, a to oprávněná držba ve smyslu § 145 středního kodexu (ta se předpokládala), uplynutí zákonem stanoveného času v trvání 10 let (§ 116 odst. 1 téhož zákona) a způsobilý předmět vydržení (§ 115 a contrario téhož zákona), lze uzavřít, že žalobcův právní předchůdce – děd , Jméno žalobce A, tímto způsobem vlastnictví k předmětným pozemkům získal, a to nejpozději po 10 letech od účinnosti středního kodexu k , datum, . Z jeho strany se jednalo o držbu vlastnickou, která v konkurenci s alternativně uplatněným nárokem na určení vlastnictví žalobce měla přednost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021); oba uplatněné nároky nemohly vedle sebe obstát a jeden vylučoval druhý.

19. Z hlediska existence dobré víry také nelze nevidět, že žalobcův děd po celou dobu trvání vydržecí doby vykonával držbu nerušeně bez jakýchkoli zásahů ze strany orgánů veřejné moci, nikdo jeho držbu nezpochybňoval, nevyvracel. Odvolací soud se v tomto směru mohl opřít o zopakování účastnického výslechu žalobce (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.) i ve spojitosti s důkazem provedeným soudem prvního stupně v podobě výslechu svědka , jméno FO, , jakožto rodinného přítele, obeznámeného s nerušeným, klidným a zcela běžným venkovským způsobem užívání předmětných pozemků ze strany žalobcova dědečka i ostatních členů rodiny.

20. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek změnil (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) tak, že vyhověl žalobě na určení existence vlastnického práva žalobcova právního předchůdce , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. , datum, , k předmětným pozemkům ke dni jeho smrti; ve zbytku pak rozsudek ve výroku ve věci samé pod bodem I potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. Naznačená změna rozsudku vyvolala potřebu nového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně. Ve sporu úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve spojitosti s poskytnutím placené právní služby ze strany advokáta (§ 137 o.s.ř.). Žalovaný se sice prosadil s jedním ze dvou alternativně uplatněných nároků, nicméně pro posouzení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu je podstatná ta okolnost, že žalobce otevřel cestu k získání vlastnického práva k předmětným pozemkům (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu advokáta v sazbě , částka, (do , datum, ) za jeden úkon právní služby a , částka, (od , datum, ). Žalobcův advokát realizoval dva úkony v sazbě po , částka, (účast na jednání , datum, a , datum, ), účast na jednání , datum, v trvání déle než dvě hodiny, tj. , částka, , účast na jednání , datum, v sazbě , částka, x 2 (i toto jednání trvalo více než dvě hodiny), podání ve věci samé z , datum, v sazbě , částka, , účast na jednání (, datum, ) v délce přes dvě hodiny po , částka, , účast na jednání , datum, v sazbě , částka, , podání ve věci samé (, datum, ) v sazbě , částka, a konečně účast na jednání (, datum, ) překračující dvě hodiny v sazbě , částka, x 2. Vedle toho šlo o čtyři paušální náhrady hotových výdajů po , částka, a šest paušálních náhrad hotových výdajů po , částka, , náhradu za promeškaný čas na trase , adresa, a zpět za 4 půlhodiny po , částka, (cesta k jednání , datum, ) a za dalších osm půlhodin po , částka, (cesta k jednání , datum, .), a cestovné při použití osobního motorového vozidla ve výši , částka, , o náhradu za daň z přidané hodnoty , částka, a o složený soudní poplatek , částka, , celkem , částka, .

22. Žalobci rovněž náleží právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1,§ 224 odst. 1 o. s. ř.). Zde šlo o odměnu za sepis odvolání (, datum, ) ve výši , částka, , odměnu za účast na jednáních (, datum, a , datum, ) po , částka, , odměnu za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (, datum, ) , částka, , o náhradu za promeškaný čas ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast na jednání , datum, , jež bylo odročeno, náhradu za promeškaný čas v trvání 8 půlhodin po , částka, , pět paušálních náhrad a hotových výdajů po , částka, , náhradu cestovních výdajů při použití osobního vozidla na trase , adresa, a zpět , částka, , náhradu za daň z přidané hodnoty , částka, , soudní poplatek , částka, , úhrnem , částka, (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ a odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a odst. 2 písm. f/, § 13 odst. 1 a 4, § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve znění účinném před a po , datum, ).

23. Odvolací soud rozdělil náhradovou povinnost mezi žalované rovným dílem a stanovil obecnou lhůtu ke splnění povinnosti uložené rozsudkem v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).