25 CO 250/2021

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 357.149 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. dubna 2021, č. j. 90 C 36/2018-229 Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

1. Okresní soud shora označeným mezitímním rozsudkem rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný a že o jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud shrnul, že předmětem řízení podle žaloby podané dne 19. 9. 2018 je nárok žalobkyně na zaplacení částky 357.149 Kč jako majetkové újmy na jí vlastněné provozní budově, umístěné na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (poškození sendvičových panelů, střechy betonového parapetu a stropního podhledu – vše opraveno za celkem 168.291 Kč), na tiskařských strojích (poškození výrobní linky zn. Hohner - oprava za 9.558 Kč, poškození stroje zn. Duplo 6000 – oprava a náhradní díly za 54.347 Kč, úplné zničení stroje zn. Rosback – NS perforovačka v hodnotě 120.000 Kč) či na dalším vybavení v této budově umístěném (elektroinstalace – oprava za 4.953 Kč). K poškození či zničení věcí podle žaloby došlo v důsledku pádu opěrné zdi, nacházející se podél hranice mezi pozemkem žalobkyně p. [číslo] obklopujícím pozemek s provozní budovou, a pozemkem žalované [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Žalobkyně v počátku řízení dovozovala příčinu pádu zdi v pracích žalované v těsné blízkosti zdi, při kterých žalovaná stávající zeď podhrabala a oslabila ji výkopem pod úroveň základové spáry pro účely zamýšlené výstavby nové opěrné zdi. V rámci probíhajícího řízení, případně též k výzvě soudu ohledně doplnění rozhodných tvrzení (posledně úkonem soudu ze dne 20. 2. 2020), pak měla žalobkyně za to, že žalovaná je vlastníkem předmětné zdi; tato zeď z hlediska svého účelu je jednoznačně zdí opěrnou (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v ČR pod sp. zn. 25 Cdo 30/2005 a v něm popsanou charakteristiku opěrné zdi nikoliv z hlediska stavebně-technického, ale z hlediska toho, zda něco podepírá), přičemž žalovaná se o zeď starala nedostatečně a zanedbala její údržbu, při zjištění poruch zdi neučinila ničeho ke zmírnění či odstranění hrozby škody, resp. jí jako vlastníku je třeba přičítat stav nevyhovujícího stavu zdi včetně nevhodného založení při výstavbě. Dovozovala tak z ust. § 1026 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), upravujícího povinnosti vlastníka, odpovědnost žalované za vznik škody na majetku žalobkyně. Případně poukázala na porušení preventivní povinnosti dle ust. § 2900 o. z., dále ust. § 2937 o. z. a komentář C. H. BECK k tomuto ustanovení. Konečně připomněla, že jednatel žalované popsal svoji odbornost odkazem na střední stavební vzdělání, nicméně podle závěrů znaleckého posudku zvolil zcela neadekvátní řešení.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. V počátku řízení namítala, že neprovedla žádné činnosti vedoucí k pádu zdi; měla za to, že žalobkyně každopádně zanedbala povinnost předcházení škodám, jelikož stav zdi jí byl znám. Žalovaná zeď nebudovala, vlastnictví k ní nenabyla žádným právním úkonem. Před vyhlášením mezitímního rozsudku pak měla za to, že skutkový stav ve věci není úplně zjištěn ani tak, aby bylo možné rozhodnout o základu nároku. Pro případ, že zeď měla být od počátku zdí opěrnou, měla za to, že jejím vlastníkem je vlastník pozemku; zároveň zdůrazňovala, že zeď je z větší části na pozemku žalobkyně. Žalovaná nebyla stavebníkem zdi, naopak žalobkyně se na výstavbě zdi finančně podílela. Pokud by zeď nebyla zdí opěrnou a byla by samostatnou věcí, pak by vlastníkem mohla být z jedné třetiny žalobkyně a ve zbytku subjekty odlišné od žalované. Měla také za to, že žalobkyní vyzdvihované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 25 Cdo 300/2005 se netýká předmětného skutkového stavu, protože jednak v odkazovaném případě měla zeď již od počátku plnit funkci zdi opěrné a rozhodnutí se vztahuje k právnímu režimu předchozího občanského zákoníku, jednak bylo žalobkyní citováno spíše z argumentace dovolatele v tomto řízení. Ostatně dle žalované v odkazované věci došlo k posouzení bez ohledu na základ zdi, kdežto v nyní projednávané věci jde nejen o základ zdi, ale o zeď celou. Žalovaná měla za to, že výslovnou definici opěrné zdi lze dohledat v jiných (blíže však z její strany nespecifikovaných) judikátech. Žalovaná dovozovala, že v projednávané věci od samého počátku zeď nebyla zdí opěrnou, i proto žalovaná není jejím vlastníkem, tudíž její odpovědnost nemůže být jakkoli spojována s vlastnickým právem. Zdůrazňovala, že není skutkově dořešena otázka výstavby zdi – buď jako opěrné, nebo jako běžné a navážky zeminy; mezi hlavní příčiny pádu zdi zařadila i tlak způsobený spodní vodou. Vzala v úvahu, že znalec připustil jako příčinu pádu zdi i práce žalované, avšak zároveň připomněla jeho stanovisko o souběhu vícerých faktorů, jakož i paradoxní stav, kdy charakter a rozsah prací popisovaných přímo žalobkyní by podle znalce neměl na pád zdi vliv, kdežto práce popisované žalovanou ano. Shrnula, že dovození odpovědnostních důsledků z pádu zdi je problematické bez určení vlastníka zdi, což je spojeno i s hodnocením povinnosti dohledu nad stavem zdi. Takovou povinnost však je nutné dovodit i u osob, které se kolem zdi pohybovaly, což byly obě procesní strany, přičemž jednatelé obou z nich se přihlásili ke stavební kvalifikaci, oba si tak byli vědomi, že porucha hrozí, a domlouvali se na způsobu řešení.

4. Okresní soud dále vymezil skutečnosti mezi účastníky nesporné podle ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“), a podal přehled ve věci provedených důkazů spolu se zjištěními z nich učiněnými. Vysvětlil současně neprovedení některých navrhovaných důkazů.

5. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve řešil vlastnictví zdi, jejímž pádem došlo k majetkové újmě na straně žalobkyně. Podle ust. § 3028 odst. 1 a 2 o. z. tuto záležitost okresní soud posuzoval podle občanského zákoníku, v jeho znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně podle ust. § 132 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že stavebníkem ve smyslu občanskoprávním byla [právnická osoba] [anonymizována tři slova], vlastnické právo k této zdi tudíž nabyla tato společnost a v rámci nepeněžitého vkladu tuto zeď jako součást pozemku [parcelní číslo] nabyla do vlastnictví žalovaná. Při dalším právním posouzení postupoval okresní soud podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Citoval ust. § 1024 odst. 1, § 1026, § 2900, § 2905 odst. 1, § 2910, § 2911, § 2926 a § 2957 odst. 1 o. z. Daná zeď podle okresního soudu plní funkci jako rozhrada, avšak ve výlučném vlastnictví žalované. Ve smyslu ust. § 1026 věta první, druhá část o. z. nastupuje povinnost žalované udržovat ji v dobrém stavu; jedná se o povinnost zákonnou. Pokud tuto povinnost žalovaná porušila, je povinna k náhradě škody podle ust. § 2910 o. z. Z provedeného dokazování je podle okresního soudu zřejmé, že jednateli žalované [jméno] [příjmení] byl špatný stav zdi znám. Podle okresního soudu lze pak uvažovat i o další právní kvalifikaci vzhledem k závěrům znalce, a to kvalifikaci podle § 2926 o. z. - v důsledku prací žalované u předmětné zdi. Žalovaná zanedbala povinnost dohledu, proto nelze použít § 2937 odst. 1 o. z. Pochybení žalované je podle okresního soudu natolik zásadní, že převažuje eventuální zanedbání prevence ze strany žalobkyně. Okresní soud tak dospěl k závěru o důvodnosti základu žalobou uplatněného nároku. S ohledem na tu skutečnost, že k výši nároku zatím dokazování provedeno nebylo, rozhodl podle § 152 odst. 2 OSŘ mezitímním rozsudkem.

6. Proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu se odvolala žalovaná. Ve svém odvolání uplatnila více odvolacích důvodů; zdůraznila, že okresní soud se sám ujal iniciativy a doplnil chybějící tvrzení žalobkyně. Písemné odůvodnění rozsudku se pak má lišit od odůvodnění ústního. V doplnění odvolání žalovaná rozvedla, že okresní soud rozhodl bez potřebných tvrzení ze strany žalobkyně, měl jasno, jak rozhodne, a hledal pro toto své rozhodnutí důvody. Vycházel přitom jen z části důkazů, které se mu hodily, jeho závěry jsou nelogické. K otázce vlastnictví zdi žalovaná uvedla, že prvostupňový soud opřel své závěry o výpověď svědka [jméno] [příjmení], což je nevhodné z vícero důvodů. Daný svědek byl stavebníkem; je nevěrohodné jeho tvrzení, že zastupoval obchodní korporaci a neví jakou. Okresní soud přesto z jeho výpovědi vyšel. Vlastníka zdi v podstatě hádal, jeho postup byl – cit.:„ …argumentačním faulem, unáhleným závěrem“. Žalovaná dále podala výčet podle ní nepodložených závěrů okresního soudu, v nichž spatřovala – cit.:„ … vršení argumentačních klamů“. Poukázala na jí předložený znalecký posudek z doby převodu majetku od společnosti [právnická osoba] [anonymizována tři slova] s fotografiemi, na kterých není předmětná zeď viditelná. Je tak patrno, že zeď byla vybudována později, než uváděl svědek [příjmení], a nemohla být předmětem převodu majetku. Okresní soud tento důkaz odmítl provést s tím, že fotografie jsou nečitelné. Správně měl žalovanou vyzvat k předložení kvalitnější kopie znaleckého posudku, kterou žalovaná k odvolání připojila. Žalovaná dále upozornila na podpůrnou argumentaci v tom smyslu, že ohledně zdi nevedla účetnictví a neměla ji zahrnutou do majetku. K povaze zdi pak žalovaná uvedla, že se nejedná o zeď opěrnou. Okresní soud ji takto hodnotil nelogicky, cit.:„ …ohnul výpověď svědka [příjmení]“, aby mohl užít judikatorní závěry o vlastnictví zdi vlastníkem pozemku, který podpírá. K prevenční povinnosti žalovaná zdůraznila, že zeď stojí z převážné části na pozemku žalobkyně, že hrozil pád zdi, přesto žalobkyně neučinila nic, co by mohlo škodu odvrátit. Žalovaná shrnula, že okresní soud rozhodl o důvodnosti žaloby z jiného důvodu, než který tvrdila žalobkyně, přidal se na žalující stranu a porušil rovnost účastníků řízení, neboť nepostupoval v souladu se zásadami soukromoprávního řízení. Žalovaná ze všech rozvedených důvodů navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Shodný odvolací návrh pak přednesla u veřejného odvolacího jednání. Odvolatelka dodala, že při definici předmětné zdi nelze vycházet z její specifikace uvedené v žádosti o vydání stavebního povolení, a to sice proto, že stavebník (rozuměj žalovaná) logicky usiloval o to, aby stavební řízení bylo co nejrychlejší a nejméně nákladné – tudíž předmětnou zeď charakterizoval jako zeď opěrnou s tím, že půjde o rekonstrukci, a nikoliv o stavbu zcela nové věci.

7. Žalobkyně se ve svém vyjádření k odvolání s mezitímním rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Není podle ní pravdou, že by okresní soud doplňoval žalobní tvrzení. Žalovaná v tomto směru cituje v odvolání žalobu neúplně, opomíjí výzvu okresního soudu ze dne 20. 2. 2020 k doplnění žaloby, na kterou žalobkyně reagovala podáním ze dne 19. 3. 2020. Ohledně dokazování vlastnictví ke zdi vychází žalovaná z jakýchsi teoretických pravidel a logických konstrukcí. Problém je ale v tom, že žalovaná tato pravidla aplikuje pouze na vybrané důkazy a opomíjí pravidlo občanského soudního řízení o hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu. Žalovaná se tak metodicky dopouští toho, z čeho podezírá okresní soud. Zpochybnění svědecké výpovědi svědka p. [příjmení] je ze strany odvolatelky založeno na několika spekulacích, které se rozhodně nejeví být pravděpodobnými. Nabízí se kupř. otázka, proč by tento svědek měl být stavebníkem jako soukromá osoba, když v daném místě nevlastnil žádné nemovitosti. Z hlediska doby, kdy byla zeď postavena, je významné pouze to, zda se tak stalo před 1. 1. 2014, jak to správně zdůraznil okresní soud. Na vznik vlastnického práva pak dopadají právní názory, kterými žalobkyně argumentovala již v prvostupňovém řízení a které vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 25 Cdo 300/2005. Z daného rozhodnutí vyplývá i to, že opěrnou zdí může být rovněž zeď, jejíž provedení neodpovídá pravidlům stavebnictví. Žalovaná přehlíží mnohé důkazy – stavební spisy a výpověď svého bývalého jednatele p. [příjmení], ze kterých jsou zřejmé projevy vlastnické vůle žalované ve vztahu k předmětné zdi. K povaze zdi žalobkyně ještě uvedla, že až do podání znaleckého posudku [titul] [příjmení] obě účastnice žily v přesvědčení, že o zeď opěrnou jde i ve stavebním slova smyslu. Podstatné pro posouzení této věci však je, že zeď měla sloužit jako opěrná, což je významné z hlediska občanskoprávního; její stavební charakter rozhodný není. U veřejného odvolacího jednání žalobkyně na své stanovisko k odvolání žalované plně odkázala.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

9. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalované zaujímá následující stanovisko.

10. Podle § 152 odst. 2 OSŘ rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

11. Podle § 1024 odst. 1 o. z. se má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.

12. Podle § 1026 o. z. není vlastník povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady.

13. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

14. Podle § 2903 odst. 1 o. z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

15. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě škody vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

16. Podle § 2926 o. z. kdo, byť oprávněně, provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.

17. Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.

18. Odvolací soud se v rámci odvolacího přezkumu nejprve zabýval námitkou žalované, že ze strany prvostupňového soudu došlo k porušení zásady rovnosti účastníků tím, že soud se měl postavit na stranu žalobkyně, když doplňoval její žalobní tvrzení, v její prospěch hodnotil důkazy a hledal důvod pro vyhovění žalobě. Žalovaná tak namítá porušení ust. § 18 OSŘ. Byla-li by tato námitka důvodná, byl by zřejmě opodstatněn i závěr, že ve věci rozhodl vyloučený soudce. Žalovaná výslovně námitku podjatosti nevznesla, ač se jí v tomto směru v prvostupňovém řízení dostalo náležitého procesního poučení. Odvolací soud tak tuto část odvolací argumentace posuzoval z hlediska ust. § 219a odst. 1 písm. a/ OSŘ. Žalovaná ve své podstatě brojí proti procesnímu postupu soudkyně v řízení, který však ve smyslu ust. § 14 odst. 4 OSŘ důvodem pro vyloučení soudkyně být nemůže. Jestliže by však došlo k zásadnímu porušení povinností soudce, pak i bez výslovného vznesení námitky podjatosti by mohly být skutečnosti žalovanou namítané důvodem pro postup podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/, odst. 2 OSŘ. Takové porušení povinností ze strany soudkyně okresního soudu, která věc v prvostupňovém řízení projednala a rozhodla o ní, však shledáno nebylo. Okresní soud postupoval zcela v souladu s OSŘ, oběma účastnicím řízení poskytoval poučení, a to v souladu s ust. § 6 OSŘ, nepochybil při hodnocení důkazů, nepřekročil žalobu, ani nepřisoudil žalobkyni něco jiného, než sama požadovala (§ 153 odst. 2 OSŘ). Prvostupňový soud dbal základních zásad sporného řízení. K odvolacím námitkám žalované je nutno uvést, že není porušením dispoziční zásady a zásady rovnosti účastníků, pokud soud posoudí účastníkem vylíčený skutek po právní stránce jinak, než tak učinil sám žalobce. Jinak řečeno – vázanost soudu žalobou ve sporném řízení neznamená vázanost žalobcem uplatněnou právní argumentací. Odvolací soud odkazuje na žalobu založenou na č. l. 1 – 2 spisu, na podání žalobkyně založené na č. l. 41, 52, 59 spisu a zejména pak na podání žalobkyně založené na č. l. 168 spisu a její přednes při jednotlivých jednáních u okresního soudu. Ostatně vývoj přednesu skutkových tvrzení strany žalující zachytil okresní soud i v bodu 1. odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku. Odvolací soud tak neshledal důvod pro zrušení věci podle ust. § 219a odst. 1 písm. a/ OSŘ a pro její vrácení okresnímu soudu k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a / OSŘ s přikázáním, aby věc rozhodl jiný soudce (§ 221 odst. 2 OSŘ).

19. Převážná část odvolací argumentace žalované se pak soustředí do námitky vadného hodnocení důkazů ze strany okresního soudu. Jedná se o námitky jednak povahy obecné, jednak konkrétní ve vztahu ke svědecké výpovědi svědka p. [příjmení] a ke znaleckému posudku znalce [jméno] [příjmení] ze dne 22. 3. 2009.

20. K námitkám žalované proti hodnocení důkazů obecné povahy odvolací soud uvádí, že okresní soud postupoval v souladu s ust. § 132 OSŘ, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

21. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

22. Žalovaná proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jí samotnou provedené hodnocení důkazů. Sama přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů; vůbec pak nebere v úvahu vzájemnou souvislost mezi jednotlivými provedenými důkazy. K námitkám žalované proti hodnocení důkazů, které jsou obecné povahy, je pak nutno ještě uvést, že procesní předpis nijak nevylučuje, aby byl některý z provedených důkazů hodnocen jako pravdivý pouze zčásti. Právě takový úsudek bývá zpravidla výsledkem volného hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti. Zde odvolací soud plynule navazuje na další odvolací výhradu žalované, směřující proti svědecké výpovědi svědka p. [příjmení], resp. jejímu hodnocení ze strany okresního soudu. Tento svědek byl vyslechnut při druhém jednání okresního soudu dne 15. 9. 2020 (srov. protokol o jednání na č. l. 184 – 187 spisu), podle obsahu protokolu byl svědek řádně poučen podle ust. § 126 OSŘ. Výpověď tohoto svědka je zachycena v bodu 19. odůvodnění rozsudku okresního soudu; při porovnání této části rozsudku s protokolem o jednání nelze než uzavřít, že skutečnosti uváděné okresním soudem mají oporu v daném důkazu. Rovněž výpověď tohoto svědka je pak ze strany okresního soudu hodnocena v souladu s ust. § 132 OSŘ. Není žádný důvod pochybovat o pravdivosti předmětné svědecké výpovědi; není zřejmé, proč by tento svědek po zákonném poučení o možnosti trestního stíhání pro podání křivé výpovědi lhal. Výpověď tohoto svědka okresní soud neposuzoval jen v určité jeho části, či izolovaně od ostatních důkazů; ani tento jeho postup nelze tedy označit jako nesprávný. V souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ pak okresní soud své úvahy, kterými se při hodnocení dané svědecké výpovědi řídil, vysvětlil v bodech 30. – 31. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

23. K žalovanou zmiňovanému znaleckému posudku znalce [jméno] [příjmení] ze dne 22. 3. 2009, resp. jeho nesprávnému hodnocení či nedostatečnému přihlédnutí k tomuto důkazu, odvolací soud uvádí, že tento znalecký posudek žalovaná navrhla k důkazu v podání ze dne 27. 12. 2019 (srov. č. l. 134 spisu), znalecký posudek je založen ve spisu na č. l. 140 – 158. V návrhu na provedení tohoto důkazu se žalovaná výslovně nezmiňuje o tom, že ve znaleckém posudku obsažené fotografie mají prokazovat nějaká, jí konkrétně uplatněná skutková tvrzení. Za této situace okresní soud provedl zmíněným znaleckým posudkem důkaz při jednání dne 15. 9. 2020, a to v souladu s ust. § 129 odst. 1 OSŘ O tomto důkazu, ani o jeho části v podobě fotografií se při daném jednání nezmiňoval prvostupňový soud a nevyjádřily se k němu (kupř. ohledně nečitelnosti fotografií) ani účastnice řízení. Při jednání okresního soudu dne 20. 4. 2021 okresní soud účastnicím řízení sdělil, že ve věci bude rozhodnuto mezitímním rozsudkem, následně jim poskytl poučení podle ust. § 119a OSŘ, přičemž zástupce žalované nevznesl žádné jiné návrhy na doplnění dokazování, než kterými se následně zabýval okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Důkaz v podobě zmíněného znaleckého posudku okresní soud hodnotí v odůvodnění přezkoumávaného mezitímního rozsudku v jeho bodu 11., přičemž ani v tomto bodu, ani v bodu 25. o neprovedených důkazech nesděluje, že by část daného důkazu odmítl provést. Předkládá-li žalovaná daný znalecký posudek v odvolacím řízení s fotografiemi, které mají být čitelné a mají prokazovat nyní již zřetelně uvedené skutkové tvrzení, pak odvolací soud především řešil otázku možnosti provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení. Dospěl k závěru, že provedení tohoto důkazu brání ust. § 205a OSŘ; nejedná se totiž o důkaz nový. Nejsou pak dány ani podmínky pro zopakování tohoto důkazu ve smyslu ust. § 213 odst. 2 a 3 OSŘ. Zde odvolací soud odkazuje na nosné důvody rozhodnutí okresního soudu, uvedené v bodech 28. odůvodnění jeho rozsudku – ohledně vlastnictví zdi, a sice že je podstatné, že i podle výpovědi bývalého společníka žalované p. [příjmení] byla zbudována nejpozději v r. 2010 a v jeho bodu 44. – ohledně subsidiární právní kvalifikace, která obstojí i pro případ jiného posouzení vlastnictví zdi. Zopakování daného důkazu v odvolacím řízení by tak nemohlo přinést odlišné právní posouzení věci, proto k němu odvolací soud nepřistoupil.

24. K námitkám žalované, směřujícím proti právním závěrům okresního soudu, je nutno uvést, že tyto námitky vychází z odlišné skutkové konstrukce žalované. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru o správnosti skutkových zjištění prvostupňového soudu, neobstojí ani výhrady odvolatelky k právním závěrům okresního soudu ohledně vlastnictví zdi, její povahy v občanskoprávním slova smyslu a ohledně významu porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně. Postačuje tak odkaz na body 41. – 45. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, v nichž okresní soud zevrubně a srozumitelně své právní úvahy vysvětlil. Odvolací soud neshledává důvod tyto úvahy jakkoliv korigovat, to tím spíše, že mají oporu v judikatorních závěrech obsažených v rozhodnutích, citovaných již soudem prvního stupně.

25. Odvolací soud konečně sdílí i závěr okresního soudu o naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí v podobě mezitímního rozsudku. Od počátku řízení byl mezi účastnicemi sporný samotný základ žalobou uplatněného nároku, stejně tak jeho výše. Dosud bylo provedeno podrobné dokazování pouze k základu žalobou uplatněného nároku; stanovení jeho výše si vyžádá dokazování další, přičemž nelze vyloučit opět provádění vícero důkazů. Rozhodnutí mezitímním rozsudkem bylo tedy za této situace hospodárné.

26. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil. Sluší se dodat, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí (vydáním mezitímního rozsudku se řízení nekončí).