25 Co 324/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , r. č. hodnota bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , r. č. hodnota bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 10. 2024 č. j. 15 C 157/2020-457

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.548.000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení v částce 12.683 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení v částce 19.683 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani krajským soudem.

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. , hodnota, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , hodnota, , a k pozemkům p. č. , hodnota, , to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec , adresa, na listu vlastnictví , Anonymizováno, (výrok I.). Všechny uvedené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.). Ve spojitosti s tím zavázal žalovanou k výplatě vypořádacího podílu (přiměřené náhrady) v částce 407.680 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Oběma účastníkům uložil, aby nahradili státu jim zálohované náklady (znalečné), a to žalobci ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení (výrok V.), a žalované ve výši 11.229,50 Kč (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci, žijící tehdy v družském poměru, si společně pořídili na základě kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2010 pozemek p. č. st. , hodnota, o výměře , hodnota, m², jehož součástí je rodinný dům č. p. , hodnota, , a dále pozemky p. č. , hodnota, o výměře , hodnota, m² a p. č. , hodnota, o výměře , hodnota, , Anonymizováno, m², to vše v katastrálním území a obci , adresa, ; každý z nich nabyl podíl v rozsahu ideální ½. Sjednaná kupní cena činila , částka, a na její úhradu plnila žalovaná z vlastních zdrojů , částka, a žalobce rovněž z vlastních zdrojů , částka, a na zbývajících , částka, si vzal hypoteční úvěr. Následně došlo k rozdělení pozemku p. č. , hodnota, pozemky p. č. , hodnota, výměře , hodnota, , Anonymizováno, m², p. č. , hodnota, o výměře , hodnota, m² a p. č. , hodnota, o výměře , hodnota, m². Účastníci zamýšleli vybudovat na nově vzniklém pozemku p. č. , hodnota, rodinný dům z finančních prostředků získaných z hypotečního úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná v té době pečovala v rámci rodičovské dovolené o nezletilého syna účastníků , jméno FO, , narozeného , datum, , nebylo lze jinak, aby smlouvu o hypotečním úvěru uzavřel na straně dlužníka pouze žalobce. Kupní smlouvou ze dne 19. 12. 2016 převedla žalovaná na žalobce svůj podíl o velikosti ideální ½ k pozemku p. č. , hodnota, za kupní cenu 80.000 Kč; žalobce dosud kupní cenu žalované neuhradil. Kupní smlouvou ze dne , datum, pak žalovaná prodala svůj podíl o velikosti ideální ½ k pozemku , hodnota, za kupní cenu , částka, ; ani tato kupní cena dosud nebyla zaplacena. Obvyklá cena pozemku p. č. , hodnota, činila k datu prodeje , částka, a obvyklá cena pozemku , hodnota, představovala k datu prodeje , částka, . Obvyklá cena pozemku p. č. st. 161, jehož součástí je rodinný dům č. p. 22, a pozemku p. č. , hodnota, k datu rozhodnutí ve věci samé , částka, . Nemovité věci, jež žalobce učinil spolu se žalovanou předmětem řízení (dále jen „předmětné nemovitosti“), nelze reálně rozdělit.

3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a následně zvažoval způsob vypořádání takto zaniklého spoluvlastnictví (§ 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).

4. Soud prvního stupně při vypořádání účastníků (spoluvlastníků) zvolil první v úvahu přicházející způsob v podobě přikázání předmětných nemovitostí za přiměřenou náhradu jednomu z účastníků, konkrétně žalované (§ 1147 o. z.). Zdůraznil, že oba účastníci tak budou mít v budoucnu zajištěno bydlení v obci , adresa, (žalobce v přilehlém penzionu, který se nacházel ve stavu rozestavěnosti) a žalovaná v rodinném domě č. p. , hodnota, . Jakákoli jiná hlediska, která účastníci přednesli, nepovažoval soud prvního stupně za relevantní (blízké vztahy žalobce se sousedy a s představiteli KRNAPu, podnikatelský úmysl zřídit na předmětných nemovitostech rekreační středisko, aj). Přikázáním předmětných nemovitostí žalované nastane stav, kdy oba účastníci budou mít zajištěnu možnost využívat komplex nemovitostí, který v roce 2010 společně zakoupili, a nikdo tak nebude zkrácen o možnost žít, ať již trvale či jen přechodně, v lokalitě , adresa, .

5. Soud prvního stupně při stanovení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady) nepracoval pouze s obvyklou cenou předmětných nemovitostí, ale zohlednil i obvyklou cenu oddělených pozemků p. č. , hodnota, datu úplatného převodu podílu žalované na žalobce ve výši , částka, . Prodala-li žalovaná svůj podíl žalobci za pouhých , částka, , tj. 6,25x levněji, jeví se být spravedlivým pokrátit vypořádací podíl (přiměřenou náhradu) ve výši , částka, právě o koeficient 6,25 na konečných , částka, ; v otázce redukce vypořádacího podílu odkázal na judikaturu Ústavního soudu stran pojmu dobré mravy a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo 692/2019.

6. Soud prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na recentní judikaturu Ústavního soudu (viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22).

7. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení na straně státu soud prvního stupně dovodil, že žalobce svým jednáním zapříčinil „zestárnutí“ původního znaleckého posudku, pročež bylo zapotřebí znalecký posudek doplnit (aktualizovat); náhradovou povinnost tak soud prvního stupně rozdělil mezi účastníky nerovnoměrně.

8. Proti rozsudku se odvolal žalobce, přičemž brojil proti všem jeho výrokům o věci samé, vyjma výroku I. o zrušení spoluvlastnictví. Soudu prvého stupně vytýkal, že neúplně zjistil skutkový sta věci, neboť neprovedl jím navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že v důsledku toho spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věcí. Namítal, že soud prvního stupně nectil ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Napadený rozsudek považoval na excesivní, protože soud prvního stupně nesprávně a masivně snížil rozsah přiměřené náhrady, ačkoli pro to nebyl dán žádný legitimní důvod. Ve snaze odstranit údajnou dříve existující „nespravedlnost“ však soud prvního stupně přivodil nespravedlnost novou, která je v hrubém nepoměru matematickém a věcném a porušuje ústně garantovanou ochranu vlastnického práva. Soud prvního stupně si vybral jako stěžejní kritérium pro přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované judikatorně neuchopitelné hledisko „možnost žít v dané lokalitě“ a tím také skončil. Stran rozhodných hledisek, hovořících v jeho prospěch, zopakoval své argumenty obsažené již v předešlém odvolání proti rozsudku soudu prvního soudu ze dne 2. 2. 2023, č. j. , spisová značka, (viz str. 3 odůvodnění usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 29. 9. 2023, č. j. , spisová značka, ). Dovodil, že předmětné nemovitosti měly být přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Pro případ, že by předmětné nemovitosti byly i tak přikázány do výhradního vlastnictví žalované, kategoricky nesouhlasil s redukcí (krácením) přiměřené náhrady. Soud prvního stupně snížil jemu přiznanou přiměřenou náhradu jen proto, že 1) účastníci byli partneři, vychovávali společné dítě, spřádali společné plány; 2) žalovaná nebyla tím, kdo inicioval sepis kupních smluv, kdo si vybíral osobu kupujícího a nebyla ani tím, kdo se podílel jakkoli na jejich obsahu; 3) kupní smlouvu neuzavírala s cizí osobou, nýbrž s osobou blízkou, které důvěřovala. Přednesené skutkové okolnosti však nemohly jakkoli ovlivnit autonomii vůle žalované. Zdůraznil, že žalovaná nenamítala neplatnost kupních smluv, ani od nich neodstoupila. Soud prvního stupně tak de facto vykonal „nadpráci“ za žalovanou a ex post „napravoval“ důsledky zapříčiněné její pasivitou při ochraně jejích vlastních práv. Žalobce podotkl, že k ukončení partnerského soužití účastníků došlo již několik let před zahájením řízení a že od té doby spolu účastníci nekomunikují vyjma záležitostí spojených s výchovou jejich syna. K okamžiku vyhlášení napadeného rozsudku rovněž uplynuly více než 4 roky, kdy se promlčelo právo žalované namítnout neplatnost kupních smluv. Dá se namítnout, že soud prvního stupně změnil řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví za řízení o vypořádání společného jmění manželů. Soud prvního stupně zcela nepatřičně rozhodoval o právních poměrech účastníků ve vztahu k nemovitým věcem, které se vůbec nestaly předmětem vypořádání. Žalobce žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem bude zrušeno a předmětné nemovitosti budou přikázány do jeho vlastnictví, oproti povinnosti vyplatit žalované přiměřenou náhradu ve výši , částka, .

9. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení.

10. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu (§ 212 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti opodstatněné (viz níže).

11. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylné od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

12. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

13. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

14. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

15. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).

16. Odvolací soud již ve zrušujícím usnesení ze dne 29. 9. 2023 č. j. , spisová značka, souzněl se závěrem soudu prvního stupně, že tím z účastníků, komu by měly být předmětné nemovitosti přikázány do výhradního vlastnictví, je žalovaná. Odvolací soud může jen zopakovat, že tu není žádného rozumného a z hlediska spravedlivého uspořádání vzájemných vztahů účastníků k předmětným nemovitostem důvodu, pro který by měl žalobce zcela opanovat všechny nemovité věci, které účastníci původně získali do rovnodílného spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2010. Po následném oddělení pozemku p. č. , hodnota, z pozemku p. č. , hodnota, a po jejich převodu do vlastnictví žalobce nabyl žalobce co do výměry 61,25 % pozemku. Zásluha na získání všech nemovitých věcí dle kupní smlouvy z 10. 7. 2010 byla zcela srovnatelná a každý z nich se podílel na zaplacení sjednané kupní ceny přibližně ½. Žalovaná je stejně jako žalobce schopna zaplatit přiměřenou náhradu v celé zjištěné obvyklé ceně předmětných nemovitostí. Žalovaná získá přikázáním předmětných nemovitostí do svého vlastnictví možnost užívat kdysi společné věci i se synem účastníků, ať již k rekreačním či jiným účelům nebo k trvalému bydlení. Žalobci nic nebrání v tom, aby své plány v podnikatelské činnosti či v osobním životě rozvíjel i na těch nemovitostech, které získal do výlučného vlastnictví od žalované na základě kupních smluv z 19. 12. 2016 a 31. 1. 2017. Skutečnost, že je v domě č. p. , hodnota, (stejně jako žalovaná) přihlášen k trvalému pobytu a jsou zde evidovány jeho obchodní společnosti, je z hlediska vypořádání spoluvlastnictví irelevantní. Jde o záležitost ryze administrativního charakteru a tak, jak se zde žalobce přihlásil k trvalému pobytu a nahlásil zde sídlo obchodních společností, stejně tak se jednoduše může přihlásit na jiném místě.

17. K otázce o stanovení výše přiměřené náhrady nelze než konstatovat, že soud prvního stupně v příkrém rozporu se shora citovaným ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř. nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu z jeho usnesení ze dne 29. 9. 2023 č. j. , spisová značka, , kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2023, č. j. , spisová značka, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužno zdůraznit, že soud prvního stupně poté v navazujícím řízení provedl jeden jediný důkaz v podobě znaleckého posudku k aktualizaci obvyklé ceny předmětných nemovitostí, nic více. Dokazování ohledně skutečností právně významných pro případnou redukci přiměřené náhrady již nerealizoval. Bez dalšího jen bezvýhradně převzal obsah podání žalované ve věci samé ze dne 22. 2. 2024 a nekriticky z něj učinil jeden z pilířů svého meritorního rozhodnutí.

18. Odvolací soud proto znovu připomíná, že pro občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie (§ 1 odst. 2 o. z.), zvláště pak princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mj. i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí; tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah, co si smluvní subjekty dohodly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 a tam uvedené odkazy na judikaturu, nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99).

19. Soud prvního stupně princip smluvní svobody, resp. autonomie vůle při redukci vypořádacího podílu nezohlednil a pouze mechanicky, tj. bez znalosti (zjištění) skutečností, které provázely kontraktační proces před uzavřením kupních smluv z 19. 12. 2016 a 31. 1. 2017, pouze převzal konečný obsah těchto smluv a z nich pak sjednané kupní ceny , částka, a , částka, . Žalovaná se přitom před zahájením tohoto řízení ani v jeho průběhu nijak nesnažila zviklat platnost těchto dvou kupních smluv a ani netvrdila právně významné právní skutečnosti a nenabídla k nim důkazy, ať již z vlastní iniciativy nebo k výzvě soudu prvého stupně (§ 101 odst. 1 písm. a/ a b/, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), pro které by měl být utlumen či zcela negován princip smluvní svobody, resp. autonomie její vůle. Stejně tak nedoložila důvody, pro které v rozporu se zásadou „právo patří bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt), neuplatnila u civilního soudu alespoň nárok na zaplacení kupních cen , částka, a , částka, . Jinak řečeno, soud prvního stupně se primárně zajímal o výsledek kontraktačního procesu, a nikoli o jeho průběh a stavební kameny, které předznamenaly uzavření oněch kupních smluv.

20. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek ve výrocích pod body I. a II. o zrušení spoluvlastnictví a o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. Žalované pak uložil povinnost poskytnout žalobci přiměřenou náhradu (vypořádací podíl) v částce , částka, Lhůtu ke splnění této platební povinnosti vymezil pro žalovanou v trvání dvou měsíců (§ 160 odst. 1 věta za středníkem a § 211 o. s. ř.).

22. V řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba interpretovat ustanovení § 142 o. s. ř. tak, že (plný) úspěch a neúspěch procesních stran podle § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví; vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznávat náhradu nákladů žádnému z účastníků, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicium duplex, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021 sp zn. IV. ÚS 2081/21 a nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22).

23. Odvolací soud z předestřených důvodů nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v prvním ani druhém stupni (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

24. V intencích posléze předestřené judikatury Ústavního soudu rozhodl odvolací soud i o náhradě nákladů řízení ve prospěch státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), čili náhradovou povinnost rozdělil mezi účastníky rovným dílem. Stát vynaložil na znalečném ze svých prostředků celkem 45.366 Kč, takže na každého účastníka připadalo 22.683 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce složil zálohu na znalečné 10.000 Kč a žalovaná 3.000 Kč, stíhá žalobce povinnost doplatit 12.683 Kč a žalovanou 19.683 Kč. Pariční lhůta ke splnění náhradové povinnosti činí 3 dny a běží od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem, § 211 o. s. ř.).