25 Co 355/2004

Plný text

25Co 355/2004 U s n e s e n í Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců JUDr. V.L., Ph. D. a Mgr. M. P. ve věci žalobce F. Š. , zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti žalované H. B. , zastoupené JUDr. A. J., advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v J. ze dne 17. 5. 2004, č. j. 5C 112/94-506, takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud shora označeným rozsudkem vypořádal rozvodem zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen “BSM”) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal čalouněnou sedací soupravu hnědé barvy s konferenčním stolkem a sestavu plastového zahradního nábytku o čtyřech židlích a stolku, to vše v úhrnné hodnotě 17.486,- Kč (výrok I.). Do vlastnictví žalované pak přikázal historické sáně, dvě vestavěné s k říně, barový pult a stolek pod telefon, to vše v hodnotě 63.120,- Kč (výrok II.). Ve spojitosti s tím žalované uložil, aby vyplatila žalobci vypořádací podíl ve výši 29.417,- Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalovanou uznal povinnou n ahradit žalobci náklady řízení v částce 3.600,- Kč (výrok IV.). Oba účastníky zavázal k náhradě státem zálohovaných nákladů po 5.907,50 Kč a k zaplacení soudního poplatku po 807,- Kč (výroky V. až VIII.). Vyšel přitom ze zjištění, že účastníci vstoupili d o manželství dne 15. 8. 1986 a že jejich manželství zaniklo rozvodem ke dni 9. 10. 1992. Za trvání manželství bylo soudním rozhodnutím (usnesením o schválení smíru sp. zn. Nc 14/91 ze dne 4. 2. 1992), jež nabylo právní moci 4. 2. 1992, zrušeno BSM. Během m a nželství účastníci zbudovali rodinný dům (objekt bydlení) čp. 83, stojící na stavebním pozemku parc. č. 187 v katastrálním území xxxx. Příslušný stavební úřad – Městský úřad v xxxx – vydal stavební povolení na výstavbu novostavby uvede n ého rodinného domu dne 14. 9. 1987 a povolení k trvalému užívání stavby (kolaudační rozhodnutí) dne 15. 8. 1990 (právní moc 31. 8. 2004). V mezidobí od vydání stavebního povolení do vydání rozhodnutí o povolení stavby k trvalému užívání měl žalobce bydliš t ě na území Spolkové republiky Německo, na území našeho státu se nezdržoval po dobu přesahující jeden rok a v zahraničí se nezdržoval se souhlasem příslušných orgánů našeho státu. Během posléze vymezeného období nebylo žalobci vydáno Státní bankou českoslo v enskou devizové povolení k převodu vlastnictví domu čp. xxx. Žalobce si prohlášením ze dne 17. 2. 1993 zvolil státní občanství České republiky. Okresní soud uzavřel, že žalovaný neměl v době zahájení stavby ani v okamžik jejího dokončení (právní moci kolau d ačního rozhodnutí) podle tehdy účinné právní úpravy, konkrétně podle ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství, ani podle ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 162/1989 Sb., devizového zákona, statut devizového cizozemce. Potom ovšem nemohl podle § 19 odst. 1 písm. c/ prvně citovaného zákona, ani podle § 26 odst. 4 druhého zákona, převodem získat předmětný dům spolu s žalovanou do BSM. To znamená, že výhradní vlastnicí domu je žalovaná. Proti rozsudku se odvolal žalobce. Okresnímu soudu vytýkal, že vůči němu nedostál své speciální poučovací povinnosti předjímané v ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Řízení začalo již 25. 5. 1994 a během té doby soud prvního stupně zadal poměrně komplikované znalecké posudky na ocenění nemovitosti a vn o sů, ale okresní soud v přezkoumávaném rozsudku překvapivě dospěl k závěru, že dům nepatří do BSM. Kdyby žalobce tušil, jakým směrem se ubírá myšlenková činnost soudu prvního stupně, byl by tvrdil právně významné skutečnosti a nabídl důkazy o tom, že v roz h odném období byl devizovým tuzemcem. Tvrdil, že od roku 1975 měl dvojí státní občanství – slovenské a německé - a současně český i německý cestovní pas. Ze SRN pravidelně přijížděl do ČSSR (ČSFR) na základě víza. To ve svém souhrnu nutně znamenalo, že se v SRN nezdržoval bez souhlasu příslušných státních orgánů; jinak by byl ihned po příjezdu do ČSSR zadržen. I kdyby na něj nemohlo být pohlíženo jako na devizového tuzemce, stal by se spoluvlastníkem předmětného domu, neboť zák. č. 142/1970 Sb. ani zák. č. 1 62/1989 Sb. nevyslovily zákaz, aby devizový cizozemec nabyl vlastnictví k nemovitosti jejím vybudováním, jak tomu bylo v souzené věci. Potom by bylo správné aplikovat v otázce způsobu nabytí vlastnického práva obecný právní předpis, jímž byl občanský záko n ík č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění (dále jen “obč. zák.”). Žádal, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. I ona měla za to, že žalobce byl v rozhodné době devizovým cizozemcem a jako takový nemohl získat předmětnou nemovitost bez devizového povolení. Odkázala na stanovisko uveřejněné pod poř. č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 1972, podle něhož nebylo lze podle ustanovení § 1 odst. 3 prováděcí vyhlášky k devizovému zákonu č. 143/1970 Sb. považovat za devizové tuzemce československé státní občany a jejich rodinné příslušníky, i když se zdržují v zahraničí se souhlasem československých orgánů, na s vědčují-li skutkové okolnosti jejich úmyslu zůstat v zahraničí trvale, anebo jestliže se vystěhovali z ČSSR na vystěhovalecký pas. Žalobce byl odsouzen pro trestný čin opuštění republiky (§ 109 tr. zák. v tehdy platném znění) a poté, co mu prezident repub l iky (ČSSR) udělil milost, získal vystěhovalecký pas. Žalobce pobýval v SRN s úmyslem zůstat tam trvale, neboť tam pracoval, později byl veden jako uchazeč o zaměstnání a invalidní důchodce. Žalobce dobře věděl, že jako devizový cizozemec nemůže spolu s ža l ovanou získat do vlastnictví předmětný dům, takže stavba byla kryta z jejích oddělených prostředků. Mimo jiné se jednalo o výtěžek z prodeje vzácných mincí, jejichž aukci v SRN zajistil žalobce a nikdy jí ani jejímu synovi nepředložil vyúčtování. To jí ve d lo k závěru, že finanční prostředky takto získané vysoce převýšily náklady na nákup topení, kuchyně a část odměny pro pomocníky najaté na stavbu domu. Poznamenala, že okresní soud neporušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí tím, že by porušil vůči žalobci poučovací povinnost. Žalobce musel dobře vnímat její dlouhotrvající snahu o vyloučení předmětného domu z BSM s tím, že žalobce nebyl devizovým tuzemcem. Ostatně ve vyjádření k jejímu odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 4. 1997, č. j . 5C 112/94-85, vznesl své výhrady vůči tomuto jejímu tvrzení. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že odvolání obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204, § 205 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. Jádrem sporu se stalo vyřešení otázky, zda předmětný dům patří či nepatří do BSM. Okresní soud přitom vyřešení nastíněné otázky vázal na skutečnost, zda žalobce měl v rozhodné době, tj. v mezidobí od vydání stavebního povolení do právní moci kolaudačního rozhodnutí, statut devizového tuzemce. Definici pojmu “devizový tuzemec” jakožto fyzické osoby podávala v rozhodné době ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 142/1970 Sb. a § 6 odst. 1 zák. č. 162/1989 Sb., obě ocitovaná v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Žalobce se ocitl mimo dosah obou ustanovení proto, že neměl v tuzemsku své bydliště ani se zde nezdržoval nepřetržitě po dobu nejm é ně jednoho roku. Jako československý státní občan nevyhověl ani kritériím předjímaným v ustanovení § 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a/, b/ ve vazbě na § 1 odst. 3 písm. a/ i b/ prováděcí vyhl. č. 143/1970 Sb., a to proto, že skutkové okolnosti nasvědčovaly jeh o úmyslu zůstat v zahraničí trvale a vedle toho byl držitelem vystěhovaleckého pasu. Za skutkové okolnosti nasvědčující jeho úmyslu zůstat v zahraničí trvale lze považovat to, že v rozhodné době v SRN bydlel převážnou část roku, pracoval zde, byl začleněn d o tamního sociálního systému a nijak nedal najevo vážně míněný záměr vrátit se zpět. Skutečnost, že žalobce nepožíval v rozhodné době statutu devizového tuzemce, však sama o sobě nevyvolala v dané věci ten právní důsledek, že se předmětný dům nestal součástí BSM účastníků. Ustanovení § 19 odst. l písm. c/ zák. č. 142/1970 Sb. a § 26 odst. 4 zák. č. 162/1989 Sb., která v jmenovitých případech zakazovala, aby vlastnické právo k tuzemské nemovitosti získal devizový cizozemec, se nezmiňovala o nabytí vlastni c tví zhotovením nové věci. Jelikož se jednalo o normy veřejného práva kogentní povahy, platilo, že tam, kde nebylo výslovného zákazu, bylo namístě použít v otázce získání vlastnického práva k tuzemské nemovitosti devizovým cizozemcem obecnou normu soukromé h o práva, zde občanský zákoník. Právní teorie řadí zhotovení nové věci mezi případy původního (originárního) nabytí vlastnického práva, kdy nabyvatel neodvozuje své právo od předchozího vlastníka proto, že vlastnické právo k věci vzniklo poprvé. I když us t anovení § 133 v tehdy platném znění výslovně nezapracovalo mezi způsoby nabývání vlastnického práva zhotovení nové věci, občanský zákoník ho z povahy věci uznával. Jestliže tedy bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že předmětný dům jako věc v právním smyslu vznikl za trvání manželství účastníků a za existence BSM, stal se se zřetelem na shora uvedené závěry součástí BSM (§ 143 obč. zák. v tehdy platném znění). Vzhledem k tomu, že okresní soud se v závislosti na svém závěru, že předmětný dům nepatří do BSM, nezabýval otázkou, kterému z účastníků by měl být přikázán do výlučného vlastnictví, ani jeho hodnotou či výší vnosů toho kterého účastníka, odvolací soud s ohledem na dvojinstančnost občanského soudního řízení napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Okresní soud v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustn é odvolání ani dovolání. V H. K.dne 29. září 2004